NEVÝSLOVNÉ KULTY (11)

San

San

autor

08.04.2021 Alternativní zdraví

Kyklopská neeukleidovská architektura dala vzniknout „obscénním“ úhlům, které pohlcovaly živé lidi a vyplivovaly je v netušených dimenzích,[110] jako tomu je ve Volání Cthulhu. Moritz Ingwersen v poznámkách ke svému článku "Monstrózní geometrie" ve fikci H. P. Lovecrafta[111] upozorňuje na jednu z nejzasvěcenějších analýz této Lovecraftovy novely od teoretického fyzika Benjamina Tippetta,[112] který ji považuje za líčení skutečných událostí a předkládá matematické vysvětlení absurdních geometrických zážitků hlavních postav na základě „pravděpodobnosti bublin v zakřivení časoprostoru v jižním Pacifiku.” Podobné výjevy se nacházející i v novele "Ten, kdo číhá na prahu".[113]

Prokleté folianty, jež do knihovny Miskatonické univerzity zařadil vrchní knihovník a velekněz Eich-Pi-El, jsou: „[…] knihy pojednávající o pradávné tradici, jako […] Pnakotické rukopisy, Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda, Unaussprechlichen Kulten od von Junzta, Cultes des Ghoules od hraběte d’Erletta, De Vermis Mysteriis Ludwiga Prinna, Text R’lyeh, Sedm tajných knih Hsanu, Zpěvy Dhol, Liber Ivoris, fragmenty Celaeno a mnoho dalších podobných textů, z nichž některé se dochovaly jen jako zlomky a všechny byly rozesety po celém světě“ spolu s těmi, které v nekonečných řadách lemovaly police megalitické stavby a shromažďovaly vědomosti nespočetných ras z celého vesmíru. Zmiňuje se o nich povídka "Stín z vesmíru",[114] vypracovaná a dokončená podle Lovecraftových poznámek Augustem Derlethem".
 

Volání Cthulhu

Clark Ashton Smith předkládá jednoduchá a přímočará fakta: Eibon napsal svazek nazývaný Kniha Eibonova. Nikdy se mu neříká jinak. Ale Lovecraft si liboval v pseudopedantství. Nevymyslel tedy jen dva různé názvy této Knihy, nýbrž měnil rovněž i její témata. Smith měl už v době, kdy Lovecraft učinil první odkaz na tento svazek, sepsané vše, co chtěl napsat ohledně Eibona a jeho foliantu. A tak se v povídce "Sny v čarodějnickém domě" (napsané v průběhu ledna až února roku 1932) dočteme, že matematik Walter Gilman začal svou matematiku spojovat s fantastickými pověstmi prastaré magie, takže načerpal jisté strašlivé nápovědi z obávaného Necronomiconu od Abdula Alhazreda, z fragmentární Knihy Eibon a potlačených Unaussprechlichen Kulten od von Junzta, jež mohl uvést do vztahu se svými abstraktními vzorci o vlastnostech prostoru a spojnicích mezi známými a neznámými prostory“.

Clark Ashton Smith

Zdálo by se, že se z této knihy dochovaly jen útržky. Mohlo by to znamenat, že se doslova dochovaly jen útržky papyru (podobně tomu bylo s Oxyrhynchus Papyri – pojmenovaného podle egyptského města Oxyrhynchus – dnes el-Bahnasa, poblíž něhož byly rukopisy nalezeny – a jak se později ukázalo, šlo o fragmenty Tomášova evangelia, jakmile byl nalezen kompletní manuskript této prastaré knihy u hornoegyptského města Nag Hammádí roku 1945) nebo že známe knihu pouze z citací od starověkých autorů, kteří k ní měli přístup (podobně jako Evangelium Hebrejů).

Avšak v povídce "Muž z kamene" z roku 1932[115]první z pětice napsané Lovecraftem pro Hazel Healdovouměl šílený Dan Morris k dispozici mnohem víc než jen fragmenty. Mluví prostě o Knize Eibon a odkazuje na rukopis vložený za stránku 679, kde je zaklínadlo, jež změní každého živého tvora v kamennou sochu, s pozdějším upřesněním, že „závisí více na obyčejné chemii než na Vnějších mocnostech“. Latinský titul se v povídce "Muž z kamene" neobjevuje jednoduše proto, že Lovecraft se touto maličkostí zjevně ještě nevytasil, a poprvé se o ní zmiňuje 13. prosince 1933 v dopise Smithovi:

Flavius Alesius má pár fascinujících odkazů na děsivou řadu destiček – Liber Ivonis – nacházejících se v držení Averonských, kteří si je prý přinesli z oné ztracené prastaré země [v západním oceánu, která se potopila pod hladinu], z níž přišli. Jestli je totožná s onou neslavnou Livre d’Eibon, kterou ve dvanáctém století přeložil čaroděj Gaspard du Nord z nějakého (dosud) nevypátraného jazyka do francouzštiny z doby [provincie] Averoigne, je problémem, s nímž se dříve či později musejí učenci utkat.“

Averoigne je fiktivní součástí historické provincie ve Francii, o níž detailně pojednává v řadě (celkem šestnácti) krátkých povídek Clark Ashton Smith a umístil ji do současné provincie Auvergne, její jméno však zřejmě bylo kvůli podobné výslovnosti ovlivněno francouzským departmentem Aveyron, umístěném bezprostředně jižně od Auvergne. Smith považuje tuto jihofrancouzskou provincii za „čarodějnicemi nejvíce prolezlou v celé širé zemi“.[116] Nejznámějším jejím občanem jest Gaspard du Nord z Vyones.

A abychom navázali na předchozí odstavec, samozřejmě že jde o stejnou knihu. Nejistota, již Lovecraft do svého textu vpravil, je typickou známkou odměřenosti, kterou využívá v celém svém díle, jako když v novele V horách šílenství průzkumníci antarktického města krinoidů (lilijic) učiní vágní a hypotetický výklad basreliéfů na zdech:

„Kdybych se nemohl opřít o snímky, jež hodlám zanedlouho zveřejnit, o našich nálezech a závěrech bych nikdy nehovořil, abych nebyl označen za šílence a uvrhnut za mříže. Ovšem že ty úplně nejranější části mého nesourodého vyprávění – týkající se předzemské existence bytostí s hvězdicovitými hlavami odehrávající se na jiných planetách, v jiných galaxiích a v jiných vesmírech – lze pohodlně interpretovat jako fantaskní mytologii stvořenou samými vetřelci; nicméně tyto části někdy zahrnovaly obrazy a nákresy tak zlověstně blízké posledním objevům našich matematiků a astrofyziků, že nevím, co si mám o všem myslet. Až zveřejním své fotografie, nechť situaci posoudí jiní.“[117]

Jde o vtipný nápad, jak si nechat pootevřená zadní vrátka pro možnost světského vysvětlení, takže v čtenáři utkví stín pochybnosti: co kdyby měli pravdu?[118] Všimněme si, že Lovecraft tu neodkazuje na žádný kodex, vázanou knihu, či dokonce jen svitky nesoucí titul Liber Ivonis. Nehledě na tuto skutečnost, že se již v dopise z 28. ledna 1932 zmiňuje o Knize Eibon – … verzi Philippa Fabera ve středověké latině uložené v knihovně Miskatonické univerzity, neupozorňuje v tomto dopise na pasáž o Flaviovi Alesiovi (a ani neoznačuje onu latinskou verzi názvem Liber Ivonis). Nikoliv, Flavius Alesius znal jen řadu destiček s vyrytým písmem, podobně jako třeba jsou Mojžíšovy desky zákona, Eltdownské zlomky, Enúma eliš,[119] nebo "Kniha Mormonova".[120]

A zdálo by se, že v titulu je uveden Flavius Alesius, než že by patřila Averonským, kteří latinsky nemluvili. Z této pasáže ani nevíme, jaké vlastně bylo znění verze Knihy Eibonovy na destičkách. V každém případě lze z dopisu z 13. prosince 1933 vyvodit, že Gaspard du Nord pořídil překlad z těchto hliněných, resp. kamenných destiček, jež sebou přinesli Hyperborejci a Atlanťané při své migraci. Lovecraft v tu dobu patrně viděl Knihu Eibon jako glyfy vyryté do destiček, nikoliv napsanou na pergamenu, ačkoliv Smith vždy popisuje čaroděje, jak sepisují svitky. Deník Alonza Typera nabídl kromě jmen dalších čarodějů a prokletých foliantů – jako je "Kniha skrytých věcí" – i líčení odporné „mrtvolné zeleně, jakou jsem viděl na očích a kůži některých zdejších portrétů, na tom strašném klíči a zámku, na obludných menhirech na kopci a také v tisíci dalších koutech svého vědomí“.[121]

Zdzislaw Beksinski

Nelze vyloučit možnost, že si četl ve francouzském překladu Livre d’Eibon. Potom Alonzo Typer nalezl exemplář oné edice, která se dostala z Holandska do státu New York, což bylo dějiště jak povídky "Muž z kamene", tak i "Deníku Alonza Typera" (říjen 1935). Van der Heylův výtisk byl rovněž kompletní, šlo o netknutou knihu, poněvadž Typer mluví o „těch z nejčernějších kapitol z Livre d’Eibon.“[122] Celý text je protkán narážkami na entity a písemnosti, jejichž soubor tvoří podstatnou část základu mýtu Cthulhu – jazyk aklo, Livre d’Eibon, Necronomicon, De Vermis Mysteriis, Pánové z Yaddithu, zapovězené město Yian-Ho (odkaz na Chamberse), Sedm ztracených znaků děsu, Shub-Niggurath, Koza s tisícem mladých, Šambhala, Kniha Dzyan, ale zejména „starý vázaný rukopis… psaný vulgární latinou… plný podivných, kostrbatých ručních zápisů Claese van der Hyela, z něhož „vypadla barevná kresba – zpodobení obludného tvora, který se nejvíce ze všeho podobá olihni se zobanem a chapadly, velikýma žlutýma očima a jistými ohavnými rysy přibližně se podobající lidské postavě“.[123]

„Tyto písemné důkazy naznačují, že Lovecraft si s touto povídkou užil spoustu zábavy; šlo přinejmenším o soukromé či přímo esoterní vtípky a zdvořilostní odkazy na členy svého salónu. Upozorňuje na Howardův hadí lid z Valusie a na Smithova hyperborejského ďábelského boha Tsathogguu, na Unaussprechilichen Kulten od von Junzta. Rovněž se zdá, že tento příběh využil k tomu, aby posvětil spolupráci Augusta Derletha a Marka Schorera[124] v podobě Doupě zplozenců z hvězd,“[125] v níž se objevil lid Čo-čo žijící u jezera hrůzy, jenž se klaní svému knězi E-Poh a monstru číhajícímu ve stínech a vypadajícímu jako masa chapadel.

-pokračování-

-------------------------------------------------------

 

PRAMENY:

[110] Tuto scenérii dále rozvíjí např. Don Webb: Through Dark Angles: Works Inspired by H. P. Lovecraft. Hippocampus Press, 2014.
[111] Srv. Moritz Ingwersen: Monstrous Geometries in the Fiction of H. P. Lovecraft. http://www.inter-disciplinary.net/at-the-interface/wp-content/uploads/2013/04/Ingwersen.pdf
[112] Benjamin K. Tippett: Possible Bubbles of Spacetime Curvature in the South Pacific. New Brunswick U., Dept. Math. Stat. Oct 2012. 13 pp. http://arxiv.org/abs/1210.8144
[113] Viz H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času. Volvox Globator, Praha 2016.
[114] dtto.
[115] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy. Revize a spolupráce H. P. Lovecrafta. Svazek druhý. Argo, Praha 2020.
[116] Daniel Harms: Encyclopedia Cthulhiana: A Guide to Lovecraftian Horror. Chaosium Publications 2020.
[117] H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Sebrané spisy svazek IV. Plus, Praha 2013.
[118] Srv. Tzvetan Todorov: The Fantastic: A Structural Approach to a Literary Genre. Cornell University Press 1975.
[119] Enúma eliš („Když nahoře“) je jeden z nejdůležitějších a nejsložitějších akkadských mýtů. Je to prakticky jediný ucelený výklad tehdejší kosmogonie. Původní jméno je neznámé, spis dostal název podle prvních slov. Vychází ze sumerských mýtů, ale používá i různé akkadské prameny, místy je patrné ovlivnění Semity.
[120] Kniha Mormonova (Book of Mormon) je posvátná kniha náboženské sekty zvané mormoni, kteří ji uznávají spolu s Biblí jako svaté Písmo.
[121] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 337.
[122] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 333.
[123] H. P. Lovecraft: Smyčka medúzy a jiné příběhy, str. 327.
[124] August Derleth, Mark Schorer: The Lair of the Star-Spawn. Weird Tales, srpen 1932.
[125] Lin Carter: A Look Behind the Cthulhu Mythos. Ballantine Books 1972.