NEJÚCHVATNĚJŠÍ CESTA (2)

Naneštěstí jsem si i já myslel, že patřím k obětem s chybějící nebo zmutovaným genem štěstí. Vrávoral jsem v neúprosné palbě uprostřed vysilujícího emocionálního vězení. Můj otec právě zemřel po dlouhém bolestivém boji s rakovinou. Byl jsem jeho nejdůležitějším ošetřovatelem a strávil čtyři měsíce létáním tam a zpět mezi Wisconsinem a New Yorkem, kde bydlel. Jeden let každé tři nebo čtyři dny. Mezi čekáním u jeho smrtelné postele jsem se snažil dodržovat výzkumný program, učit, a psát žádost o prolongaci grantu na National Institutes of Health. Dalšímu navýšení hladiny stresu prospěla okolnost, že jsem se nacházel uprostřed emoce vysávajícího a ekonomicky zničujícího rozvodu.

Mé finanční zdroje se rychle tenčily jelikož jsem musel živit a oblékat své nové přívržence z oboru soudnictví. Ekonomicky vyždímán a bez domova jsem se nakonec ocitl ve stavu, kdy jsem žil převážně z kufru v nejbezútěšnějších podnájmech „zahradních“ komplexů. Většina mých sousedů doufala ve „vylepšení“ životního standardu hledáním ubytování na parkovišti obytných přívěsů. Obzvlášť mne děsil můj nejbližší soused. Hned první týden pobytu se kdosi vloupal do mé garsoniéry a ukradl mé nové stereo. O týden později mi na dveře zaklepal šest stop velký, tři stopy široký namazaný Bubba s plechovkou piva v ruce, přičemž v té druhé měl deseticentimetrový hřebík, jímž se
nenuceně dloubal v zubech.

Bubba chtěl vědět jestli náhodou nemám návod ke kazetovému přehrávači… Úplně na dně jsem byl v den, kdy jsem prohodil telefon skleněnými dveřmi své kanceláře, roztříštil přitom nápis „Bruce H. Lipton, Ph.D. Docent anatomie lékařské fakulty U.W.“ , a bez ustání ječel: „Dostaňte mne odtud!“ Mé zhroucení urychlil telefonní rozhovor z bankéřem, který mi sice zdvořile ale odhodlaně sdělil, že nemohl odsouhlasit mou žádost o hypotéku.

Znovuobjevení magie buněk

Naštěstí jsem našel únik v dočasném působení na lékařské škole v Karibském moři. Sice jsem věděl, že v Karibiku nezmizí všechny mé problémy, ale když letadlo prorazilo šedivými mraky nad Chicagem, cítil jsem se tak. Kousal jsem se do lící aby se úsměv na mé tváři nezměnil v hlasitý smích. Cítil jsem se plný radosti jako mé sedmileté já, když poprvé objevilo svou životní vášeň, magii buněk. Nálada stoupla ještě víc v šestimístném letadle, které mne vzalo na ostrov Montserrat, bezvýznamný bod o rozměrech čtyři krát dvanáct mil ztracený v Karibském moři. Pokud vůbec kdy existoval nějaký Eden, nepochybně se podobal mému novému domovu na ostrůvku v Karibském moři, který jakoby náhle vyvřel z jiskřivě akvamarínového moře jako mnohostranný obří smaragd. Když jsme přistáli metl letištní asfalt mírný vánek prosycený opojnou vůní gardénií.

K místním zvyklostem patří zasvětit dobu západu slunce tiché kontemplaci, a tento obyčej jsem bez váhání přijal a každý den když zapadalo očekával přehlídku nebeských světel. Můj dům stojící na útesu padesát stop nad oceánem měl výhled k západu. Dolů k vodě vedla pěšina vinoucí se stromovím k jeskyni skryté v kapradí. Na jejím konci byl otvor a hradba jasmínového křoví halící osamělou pláž, kde jsem celebroval obřad západu slunce odpláchnutím dne několika „kolečky“ v ginově čiré teplé vodě. Po plavání jsem si zformoval pohodlné křeslo z písku, seděl a pozoroval slunce pomalu zapadající do moře.

Na tomto odlehlém ostrůvku jsem byl mimo všechny ty věčné krysí závody a mohl pozorovat svět bez očních klapek dogmatických názorů civilizace. Má mysl zpočátku stále hodnotila a rozebírala můj dosavadní katastrofální život. Ale mentální Siskel a Ebert brzy přestali s hodnocením mých 40 let způsobem palec vzhůru – palec dolů. Znovu jsem začal zakoušet jaké to je, žít právě teď, v danou chvíli. Pomalu jsem se znovu obeznamoval s pocity naposled zakoušenými v bezstarostném dětství. Opět jsem měl potěšení z toho, že žiji. Život v tomto ostrovním ráji mne udělal lidštějším a humánnějším. Kromě toho se ze mne stal lepší buněčný biolog. Téměř celé mé formální vědecké studium bylo jalové, posluchárny, přednáškové síně a laboratoře bez života.

Jakmile jsem se však pohroužil do bohatého ekosystému Karibského moře začal jsem vnímat biologii spíš jako hodnocení živého, dýchajícího jednotného systému než sbírky jednotlivých druhů, sdílejících kus pozemského pažitu. Hodiny tichého sezení v zahradě ostrovní džungle a potápění mezi skvosty korálových útesů mi otevřelo náhled na ohromující splynutí všech zdejších rostlinných a živočišných druhů. Veškerý život je v jemné dynamické rovnováze, nejen s ostatními životními formami, ale také s fyzikálním prostředím. Byla to harmonie života a ne životní zápas, jenž ke mně zpívala když jsem sedával v karibské rajské zahradě. Dospěl jsem k přesvědčení, že současná biologie věnuje pramálo pozornosti významné roli kooperace, jelikož její darwinovské kořeny kladou důraz na soutěživou povahu života.

K zlosti svých kolegů z US fakulty jsem se vrátil do Wisconsinu jako radikál vyzývající samotné posvátné základy víry biologů. Rovněž jsem otevřeně kritizoval Darwina a racionalitu jeho vývojové teorie. V očích většiny ostatních biologů to bylo stejné, jakoby se přiřítil do Vatikánu nějaký kněz a prohlásil papeže za podvodníka. K mému definitivnímu rozloučení s konvenčním akademickým světem došlo na lékařské fakultě Stanfordské univerzity. Mezitím jsem se stal nestoudným zastáncem „nové“ biologie. To už jsem zpochybňoval nejen Darwinovu verzi krutě sobecké evoluce, ale dokonce i ústřední dogma biologie, totiž předpoklad že život je ovládán geny. Tento vědecký předpoklad má jednu zásadní vadu, totiž tu, že se geny nemohou jednoduše jen tak samy vypnout či zapnout. Vědečtěji řečeno, geny nejsou „samovyměnitelné“, každou genovou aktivitu musí spustit něco v prostředí. Ačkoli tento fakt již byl pevně zakotven v hraniční vědě, konvenční vědci oslepení genetickým dogmatem ho prostě ignorovali.

Otevřený protest proti ústřednímu dogmatu ze mne udělal ještě většího vědeckého kacíře. Předtím kandidát na exkomunikaci, nyní jsem byl zralý k upálení u kůlu! Při přijímacím pohovoru na Stanfordu jsem zjistil, že jsem vlastně obvinil osazenstvo fakulty, mezi nímž bylo mnoho mezinárodně uznávaných genetiků, že nejsou nic lepšího než smečka náboženských fundamentalistů držících se ústředního dogmatu vzdor důkazům prokazujícím opak. Po tomto svatokrádežném komentáři přednáškový sál doslova vřel uraženými výkřiky, takže jsem měl za to, že to je konec mé žádosti o zaměstnání. Ale namísto toho, se můj pohled na mechanizmy nové biologie jevil natolik podnětným, že jsem to místo dostal.

Měl jsem podporu některých vynikajících vědců ze Stanfordu, především patologa Dr. Klause Bensche, kteří mne podněcovali abych se držel svých myšlenek a využil jich při výzkumu klonovaných lidských buněk. K překvapení všech lidí kolem mne, experimenty plně podpořily alternativní pohled na biologii, kterou jsem postuloval. Publikoval jsem dva odborné články o tomto výzkumu, a poté definitivně opustil akademickou obec. I přes podporu jíž se mi dostalo na Stanfordu jsem cítil, že mé poselství udeřilo na hluché uši. Další výzkumy po mém odchodu konzistentně potvrzovaly můj skepticismus vůči centrálnímu dogmatu o nadřazenosti DNK při řízení života.

Epigenetika, studium molekulárního mechanizmu jímž systémové prostředí ovládá genetickou aktivitu, je dnes ve skutečnosti jednou z nejaktivnějších oblastí vědeckého výzkumu. Nově zdůrazňovaná role prostředí při řízení genové aktivity byla ohniskem mého výzkumu buněk dvacet pět let předtím, než bylo pole epigenetiky vůbec uznáno. Přestože mne to intelektuálně těší vím, že kdybych dále vyučoval a zkoumal při lékařské škole mí kolegové by dodnes zpochybňovali mé myšlenky protože v posledním desetiletí jsem se stal kvůli akademickým standardům ještě radikálnějším. Má zaujatost novou biologií se stala něčím víc, než jen intelektuálním cvičením. Věřím, že buňky nás učí nejen o mechanizmu života, ale také jak žít bohatý, plný život.

Za antropomorfizmus respektive cytopomorphizmus – myšlení jako buňka – si ve slonovinových věžích vědy bezpochyby vysloužím cenu šíleného Dr. Dolittle, ale pro mne to je biologie 101. Můžete se klidně považovat za individuum, ale jako buněčný biolog vám mohu říci, že ve skutečnosti jste kooperativní komunitou složenou z přibližně 50 triliónů jednobuněčných bytostí. Téměř všechny buňky tvořící vaše tělo jsou individuální organizmy podobné amébám, které vyvinuly kooperativní strategii pro společné přežití. Redukováno na základní pojmy, lidské bytosti jsou jednoduše důsledkem „kolektivního vědomí améb“. Tak jako národ zrcadlí rysy svých příslušníků, musí zrcadlit elementární povahu našich buněčných společenství i naše lidství. Použitím buněčných společenství jako modelů jsem dospěl k závěru, že nejsme oběťmi svých genů, ale pány svého osudu schopnými vytvořit životy přetékající vyrovnaností, štěstím a láskou.

Ověřil jsem tuto hypotézu ina vlastním životě z popudu svých posluchačů, kteří se ptali, proč mne mé proniknutí neudělalo šťastnějším. A měli pravdu: potřeboval jsem zač lenit svoje nové biologické povědomí do vlastního každodenního života. A věděl jsem, že jsem uspěl, když se mne jednoho zářivého nedělního rána servírka v Big Easy z ničeho nic zeptala: „Drahoušku, vy jste ten nejšťastnější člověk, kterého jsem kdy viděla. Řekněte mi, proč jste tak šťastný?“ Její otázka mne zarazila, ale přesto jsem vyhrknul: „Jsem přece v Nebi!“ Servírka jen zavrtěla hlavou se strany na stranu mumlajíc „Bože Bože“, a poté přešla k objednávce mé snídaně. Ano, byla to pravda. Byl jsem šťastný, šťastnější než jsem kdy byl v celém životě.

Několik kritických čtenářů může oprávněně skepticky vyjádřit k mému tvrzení, že Země je Nebe. Z definice je ale Nebe také příbytkem božstva a blahoslavených mrtvých. Jestli si opravdu myslím, že součástí Nebe může být třeba New Orleans nebo nějaké jiné větší město? Rozedrané ženy bez domova a děti žijící v uličkách; vzduch tak hustý, že jeden vážně neví, jestli opravdu existují hvězdy; řeky a jezera tak znečištěné, že by v nich měly existovat jen nepředstavitelně „úděsné“ životní formy… Je tato Země Nebem? Žije tady božstvo? A zná svou božskou podstatu? Odpovědi zní: Ano, ano, a já v to věřím. Dobře, abych byl úplně upřímný musím připustit, že neznám všechna božstva osobně, protože vás neznám všechny. Pro smilování Boží – je vás tu přes 6 miliard – a abych byl ještě upřímnější, opravdu neznám všechny členy rostlinné a živočišné říše, a přesto věřím, že také obsahují Boha.

Řekl jsem, že lidé jsou Bůh? Jistě ... ano řekl jsem to. Pochopitelně nejsem první kdo to říká. V Genesis stojí, že jsme stvořeni podle božího obrazu. No tohle! Ten typický racionalista dnes cituje Ježíše, Buddhu a Rumiho. Obešel jsem celý kruh, od redukcionisticky vědeckého chápání života k duchovnímu. Jsme stvoření k božímu obrazu a jestliže si chceme zlepšit fyzické a mentální zdraví, musíme vrátit do rovnováhy ducha. Protože my nejsme bezmocné biochemické stroje a polykat pilulky pokaždé když jsme mentálně nebo fyzicky rozladění není žádné řešení. Pokud nejsou užívány přes míru jsou léky a chirurgie mocnými pomůckami, ale představa o jednoduchých opravách pomocí léků je od jzákladu špatná. Pokaždé, když je do těla zaveden lék korigující nějakou funkci A, nevyhnutelně potlačí funkce B, C nebo D. Naše tělo a mysl nejsou ovládány hormony a neurotransmitery, řízenými geny; naše těla a tudíž náš život se řídí naším přesvědčením, naší myslí.

Světlo za ohradou

Knihou „The Biology of Belief“ jsemvyznačil příslovečnou čáru v písku. Na jedné straně této čáry je svět definovaný neodarwinizmem považujícím život za nekonečnou válku mezi sveřepě soupeřícími biochemickými roboty. Na druhé straně linie je „nová biologie“ považující život za kooperativní cestu mocných jedinců, kteří se mohou sami programovat ke stvoření života naplněného radostí. Když překročíme myšlenou čáru a opravdu pochopíme Novou Biologii, nebudeme se už popuzeně přít o roli výživy a přírody, protože si uvědomíme, že plně vědomá mysl snadno přetrumfne přírodu i výživu. A věřím, že zažijeme i pronikavý zlom pohledu na lidství, obdobně jako tehdy, když se civilizace věřící v placatý svět seznámila s realitou kulatého světa.

Příslušníci hlavních humanitních věd si možná mohou dělat starosti, že tato práce nabízí nesrozumitelnou vědeckou četbu, ale nemusí se bát. Principy nové biologie jsem představil už tisícům lidí po celém světě a oděl podání této vědy do snadno srozumitelného jazyka. Jste připraveni použít svou vědomou mysl k dosažení života přetékajícího zdravím, štěstím a láskou, sami, bez genetického inženýrství a návykových léčiv? Jste připraveni vzít v úvahu reálnou alternativu k poskytovanému lékařskému modelu, považujícímu lidské tělo za biochemický stroj? Není tu nic ke koupi a žádné postupy na výběr. Je to jen věc přechodného odložení archaické víry získané od vědeckých a mediálních establishmentů, abyste mohli chvíli uvažovat o vzrušujícím novém povědomí nabízeném na náběhové hraně vědy.

Chovám nejupřímnější naději, že po přečtení posilující informace v Biology of Belief poznáte, že mnohá přesvědčení regulující váš život jsou nesprávná a sebeomezující, a že budete inspirováni k změně. Tak můžete získat zpět kontrolu nad vlastním životem a vydat se cestou zdraví a štěstí. Pro dvě desetiletí jsem tyto paradigma bořící vědecké informace přednášel stovkám posluchačů po celých Spojených státech, v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu. Odezva lidí, kteří těchto znalostí stejně jako já použili k přepisu scénáře svého života, přinesla velké potěšení a uspokojení do mého života. Jak všichni víme, vědomosti znamenají moc, a proto už znalost sama o sobě poskytne posílení.

Je to mocná informace. Vím, že je. Život, který jsem vytvořil s jejím použitím je mnohem bohatší a uspokojující. Už se neptám sám sebe: „Kdybys mohl být kýmkoli, kým bys chtěl být?“ Dnes už mi odpověď nedělá potíž: „Chci být sám sebou!“