Na příjmu je dr.Michael Cremo (1)

Ve své knize „Forbiden Archeology“ (Zakázaná archeologie) jsem často používal frázi „anatomicky moderní člověk“ k popisu kosterních pozůstatků. Pokud jde o lebky, pak jsem měl na mysli především takové prvky jako velká mozkovna, chybějící oboční oblouky, vysoké čelo či výrazná brada. Pokud jde o zbytek kostry, pak jsem měl především na mysli kosti delšího a tenčího charakteru na rozdíl od kostí starších předků člověka.

Podle většiny dnešních archeologů a antropologů se začali tzv. „anatomicky moderní lidé“ objevovat zhruba před 100 000 až 150 000 roky. Ve své výše uvedené knize však předkládám řadu důkazů o tom, že „anatomicky moderní lidé“ se po naší planetě pohybovali v podstatně starší době, než jak je oficiálně prezentováno.

Například na počátku 20. stol. argentinský vědec Florentino Ameghino (viz. obr. vlevo) ohlásil nedaleko Buenos Aires nález lidské lebky spadající do oné skupiny „anatomicky moderní“, přičemž ale bylo zjištěno, že jde o skelet starý více jak jeden milion let. Podobné nálezy byly učiněny na mnoha jiných místech světa.

Často se stávalo, že antropologické znaky „anatomicky moderního člověka“ byly patrné např. vedle nápadně robustního čela. Lze konstatovat, že máme v rukou důkazy o tom, že „anatomicky moderní lidé“ koexistovali společně s různými druhy opočlověka s podstatně více robustní kostrou. Do této kategorie patří například Homo erectus, nebo neandrtálci.

Ovšem v posledních letech jsem začal měnit své chápání toho, co znamená pojem „anatomicky moderní člověk“. Studie ukázaly, že u žijících lidí nalezneme velké rozdílnosti v morfologii kostry, zejména pokud jde o velikost a tvar lebek.

Například v roce 1995 zveřejnila velmi zajímavou studii antropoložka Marta Marizon Lahr (viz. obr. vpravo) nedávného výzkumu lebek indiánů Tierra del Fuego z oblasti Patagonie v Jižní Americe (viz. Yearbook of Physical antropologie, díl. 38, str. 163 – 198). Antropoložka zjistila, že téměř všechny lebky měly zvrásněné čelo, nikoliv hladké.

Toto zvrásnění pak vykazovalo další dílčí charakteristické formy. Dr. Lahrová zjistila, že 57% z výše uvedených oblastí disponovaly výrazně klenutými nadočnicovými kostmi, které se jakoby připojovaly přímo k nosu a 8% vykazovaly zřetelný hrbol. Výrazné nadočnicové oblouky ¨jsou obecně považovány za typické u „Australopitéků, Homo habilis, Homo erectus a Neandrtálců."

Takže je pochopitelné, že vědci, kteří najdou lebky s těmito prvky, zařadí je do jiné kategorie, než „anatomicky moderního člověka“ a to zejména pokud se nacházejí v geologické lokalitě, která je považována za příliš starou pro typ. tzv. „moderního člověka“.

Dalším velmi podstatným rysem opočlověka je tzv. „sagittální šev“, která se táhne podel středové osy lebky ze zadní části do přední části lebky. Skutečně překvapující je ale fakt, že přesně tuto indicii nalezneme i u současně žijícího obyvatelstva jako jsou Eskymáci, japonští Ainu, nebo Fuegové.

Lahrová také upozorňuje na praktiky deformování lebek, ke kterým dochází u mnoha přírodních národů u jedinců, kteří ještě nedosáhli dospělosti a jejich lebeční skelet je ještě poměrně „měkký“. Bylo zjištěno, že při těchto praktikách může dojít k tvorbě právě například výše uvedeného „sagitálního švu“.

Antropolog Richard G. Klein (viz. obr. dole uprostřed) na toto téma ve své knize „The Human Career“ (1989, str. 281-282) říká:

„Biomechanické síly mohou vyvolat lokální deformace lebky a to takovým způsobem, že mohou vzniknout charakteristické „neandertálské rysy“ jako je protáhlá obličejová část, silně vyvinuté nadočnicové oblouky, nebo dokonce dlouhý a nízký tvar lebky.“

Dalším rysem, který je charakteristický pro „anatomicky moderního člověka“ je dobře vyvinutá brada. Mnoho fosilních nálezů dolní čelisti opočlověka poukazuje na malou bradu. Z praxe, ale víme, že mnoho i dnes žijících lidí nemusí mít odstatečně dobře vyvinutou oblast brady. Fosilní nálezy čelisti člověka, který spadá do kategorie „moderní“ (tj. žijící před méně jak 100 000 roky) také ukazují na širokou škálu formování brady.

Ve své knize „Race and Human Evolution“ (1997, str. 332)(viz. obr. vpravo) fyzikální antropologové Milford Wolpoff a Rachel Caspari prezentují fotografie fosilních nálezů spodní části lidské čelisti „moderního člověka“ z oblasti Klassies v Jižní Africe, kde je patrná velmi dobře rozvinutá brada.

Zároveň ovšem prezentují fotografie fosílií dolní čelisti člověka o stáří 35 000 let a to ze dvou míst destinace Dar es Soltane v Maroku, přičemž u obou dvou nálezů není rozvinutá brada vůbec patrná, přičemž oba dva nálezy z hlediska jejich stáří spadají do kategorie „moderního člověka“. Toto jsou exaktní příklady toho, že i u „moderní formy člověka“ existují značné rozdíly anatomii kosterních vzorků.

Takové indicie jako vyvinuté čelo, absence rozvinuté brady, sagitální šev a další jsou přítomné u mnoha lebek člověka typu Homo erectus. Jedna z nejlépe prozkoumaných populací Homo erectus byla nalezena v blízkosti lokality Zhoukoudian nedaleko Pekingu v roce 1920 a 1930. První zprávy o těchto fosíliích přinesl od Davidsona Blacka, který tomuto druhu dal oficiální název Sinathropus pekinesis.

V roce 1940 chtěli zahrnout do Sinathropus i druh Homo erectus (což je dnes všeobecná praxe). Franz Weidenreich, který se podílel na objevu a popisu „pekingského člověka“ byl proti tomu, aby se tak nazýval i Homo erectus. Jednak se mu nelíbil název „Sinathropus“. Byl raději pro to, aby se čínské fosílie jmenovaly Homo sapiens erectus pekinensis. Tedy jakási pekingská specifikace Homo sapiens.

Weindreich se dále snažil navrhnout, aby všechny druhy našich fosilních předků člověka byly zahrnuty do druhu Homo sapiens. Šlo především o „jávského opočlověka“, jež je také známý jako Pithecanthropus erectus a v současné době klasifikovaný jako Homo erectus, dále nám již dobře známého „pekingského člověka“ (Sinanthropus pekinesis, který je také klasifikován jako Homo erectus), neandrtálci stejně jako druhy velmi raných forem člověka jako Homo heidelbergensis. Na druhé straně Weidenreich nepovažoval Australopiteka za předchůdce člověka.

Weindenreich prostě zastával názor, že všechny dílčí formy Homo erectus až po neandrtálce by měly být považovány za součást stejného druhu jakým je „moderní forma člověka“ (Homo sapiens). Podobný názor zastávají i někteří současní antropologové jako např. Wolpoff nebo Caspari.

Na základě všech výše uvedených skutečností jsem dnes připraven říci, že bychom měli přijmout fakt, že mnohé formy neandrtálců včetně Homo erectus vývojově patří do kategorie „moderního lidského druhu.“

Velmi zajímavě se k problematice vyjádřil antropolog Erik Trinkaus (viz. obr. dole vlevo).  Jeho úvahy byly zveřejněny v „Natural History (díl. 87, číslo. 10, str. 58):

"Podrobné srovnávací analýzy kosterní pozůstatků neandrtálců s moderní formou člověka ukázaly, že v neandertálské anatomii neexistují přesvědčivé odchylky od druhu „moderního člověka“, stejně tak nemáme k dispozici žádný důkaz o tom, že by jejich intelektuální, nebo jazykové schopnosti byly nižší, než jak je tomu u „moderního člověka.“

Myšlenka, že jeden druh může v rámci své populace vykazovat různorodé a vzájemně odlišné fyzické rysy se nemusí zdát nijak divná. Ve skutečnosti je to naopak docela běžná věc. Například všichni psi patří ke stejnému druhu „Canis familiaris“, ale přesto tento živočišný druh zahrnuje dogy, anglické buldoky, čivavy a mnoho dalších odrůd.

Kdyby (hypoteticky řečeno) v miliony let vzdálené budoucnosti, budoucími paleontology, kteří by neměli k dispozici informace o historii chovu psů, byly nalezeny kosterní pozůstatky jezevčíků a dog s největší pravděpodobností by je přičlenili ke dvěma odlišným živočišným druhům, i když ve skutečnosti patří do jednoho druhu.

V současné době lidé bez výrazných nadočnicových oblouků, bez sagitálních švů a s rozvinutou formou brady koexistují s lidmi, jejichž lebky disponují velkými nadočnicovými oblouky i sagitálními švy s nevýrazně rozvinutou bradou.

Ti všichni patří ke stejnému druhu „Homo sapiens“. Stejně tak tomu je u fosilních artefaktů z dochovaných z prehistorických dob. Takže pokud chceme říci, že moderní lidé s těmito různými znaky patří do jednoho druhu, měli bychom tak učinit i u těchto nálezů.