MYTOLOGICKO-OKULTNÍ ANALÝZA POHÁDEK: PERONNIK HLUPÁČEK (7)

Ve svém díle Psychologie a alchymie cituje Jung alchymistu Khunratha, který praví:

„Pěkně prosím, pohlédni očima svého ducha na stromeček rostoucí z pšeničného zrna, zvaž všechny okolnosti, abys nám mohl přinést strom filosofů a my jej mohli pěstovat.“

Jungovi se zdá, že Khunrath poukazuje na oživení psyché pomocí aktivní imaginace. Dokládá to i ilustrací, na níž se nachází „Adam coby prima materia, [jehož bok] je proklán šípem Merkuria. [Ten je zraněn a] raší z něj arbor philosophica“. Takto jest tedy kreativita, kvetoucí filosofický strom, spojena se zraněním (Amfortase) a s procesem mortificatio. Vyjde najevo, že to, co je opravdu zásadní pro kreativní vykvetení psyché, je zranění a smrt starého já, z nějž se vyřine nový život. V této mužské verzi procesu tento strom povstává jako falus. Jung nás seznamuje i s tím, co považuje za ženskou verzi tohoto procesu zobrazeného na ilustraci, kde probíhá mortificatio Evy. Ženská postava ukazuje prstem na lebku symbolizující mortificatio. Strom zde vyráží z Eviny hlavy.

Kvetoucí strom se někdy pojí i s poletujícími ptáky a osvobozením kreativního ducha. Ptáci mj. ještě zesilují tuto uvolněnou energii a v alchymii je nacházíme buď černé či bílé, nebo v nějaké kombinaci obou těchto barev. Tradičně transformace černého ptáka v bílého naznačuje alchymické albedo, proces bělení naznačující, že psyché je na cestě z temnot a depresivního tíživého stavu k sublimaci, při níž dochází k přemítání a rozjímání, což duši osvěcuje a předpokládá se, že nastupuje silnější pocit uvědomování a svobody. Je to svého druhu proces purifikace, který uspišuje a příznivě ovlivňuje psychický vývoj.

Vyrazil vzteklý řev a pokoušel se osvobodit; ale žíně namočené ve svěcené vodě byly silnější než on. Hlupáček měl dost času, aby doběhl ke stromu, kde vyskočil na hříbě, které vyrazilo znovu na cestu. Stačil i utrhnout jablko. Opustili pláň a ocitli se před houštinou plnou překrásných květin. Kvetly tam růže všemožných barev, vítečníky a zimolezy, a nad tím vším zářila nádherná květina, která se smála; kolem však obíhal lev s hřívou ze zmijí, koulel očima a skřípal zuby, jako by to byly dva zbrusu nové mlýnské kameny.

Různobarevné květiny lze vnímat jako zástupný symbol za cauda pavonis, paví ocas, citrinitas, kdy alchymický proces dospěl k duhovému zbarvení, předposlední fázi Velkého díla. Lev má tendenci pohlcovat (slunce) maje mordu plnou krve. Slunce se musí sejít a snoubit se s temnotou, aby se mohlo zrodit filosofické dítě či kámen, a je vyživováno merkuriální krví prýštící ze zraňujícího setkání lva a slunce. Tato krev – zvaná červená rtuť – jest považována za arcirozpouštědlo.

Peronnik se zastavil a znovu pěkně pozdravil, protože moc dobře věděl, že v jednání s mocnými je čepice mnohem více platná v rukou než na hlavě. Popřál všechno dobré lvu i celé jeho rodině a zeptal se, jestli je tu dobře na cestě ke hradu Kerglas.

„A co tam chceš dělat?!“ zahartusilo to divoké, děsivě vypadající zvíře.
„Když dovolíte,“ špitl skromně hlupáček, posílá mě jedna dáma, přítelkyně pána Rogéara, abych pánovi ukázal, jak se dělá skřivánčí paštika.“
„Skřivánci,“ olízl si lev vousy, „už je to aspoň sto let, co jsem je Jedl naposledy. Neseš jich dost?“

„Co se jich vešlo do tohohle pytle, pane,“ odpověděl Peronnik a ukázal plátěný vak naplněný peřím a lepem.
A aby potvrdil, co právě řekl, začal napodobovat švitoření skřivánků.
Ten zpěv posílil ve lvovi choutky ještě víc.

„Poslyš,“ začal a blížil se k chlapci, „ukaž mi ty ptáky; chci se ujistit, že jsou pro našeho pána dost tlustí.“
„To je skvělý nápad,“ souhlasil hlupáček, „ale bojím se, že když ten pytel otevřu, ptáci uletí.“
„Tak ho jenom pootevři a já do něj nahlédnu,“ navrhla šelma.

Přesně tak to Peronnik chtěl; nastavil plátěný vak lvovi, ten do něj strčil hlavu, jak se chtěl zmocnit skřivánků, a chytil se do lepu a peří. Hlupáček rychle stáhl provaz okolo jeho krku a udělal nad uzlem znamení kříže, aby si zajistil jeho nezničitelnost; potom utíkal ke smějící se květině, utrhl ji a co nejrychleji na svém hříběti ujel.

Potom uvidí smějící se květinu. Je v houští, nade všemi ostatními květinami; kolem však obíhá lev s hřívou ze zmijí. Smějící se květina je obskurní symbol. Může jít o pozůstatek mýtu o nymfě Dryopé, která porodila Hermovi boha pastýřů Pana, s kozlíma nožkama a dvěma růžky, jenž ve svém raném dětství byl hlučným a šťastně se smějícím dítětem. Pan byl pasáčkem koz (aipolos) – podobně jako se to přihodilo Peronnikovi, který pásl kravičky – po Hermovi byl dvojí podstaty, thériomorfní, nahoře hladký, dole kosmatý a podobný kozlu. Hermés (Ἑρμῆς) nosil štěstěnu (eriounes); stojí za povšimnutí, že podobný slovní základ mají Ερινύες, Erínye, bohyně pomsty a kletby, česky též Lítice. Proslulý nápis (delfské E) byl umístěn nad portálem chrámu v Delfách. Tento nápis obsahoval jediné písmeno, totiž E, a je to druhá osoba přítomného času slovesa ειμι (eimi) a znamená „Ty jsi“. Plutarchos to vysvětloval tak, že tak zdravili božstvo (Hermés) ti, kdož vstupovali do chrámu (De E apud Delphos; O delfském E).^[35]

Delfské ‚E‘ znamená číslo „pět“, tedy polovinu kabalistického zvěrokruhu, nebo pět vystupujících znamení. Toto ‚delfské E‘ je také kotvou Seleukovců; převzali ji gnostici, aby tak označovali „Spasitele“ a je častým symbolem mezi amulety a talismany raných křesťanů.

-pokračování-

----------------------------------------------------------

PRAMENY:

[35] Plutarchos: O delfském E (De E apud Delphos). Herrmann & synové, Praha 1995.