MYTOLOGICKO-OKULTNÍ ANALÝZA POHÁDEK: PERONNIK HLUPÁČEK (6)

San

San

autor

19.02.2021 Esoterika

norském mýtu byl Mirkviðr temný a nebezpečný les, dokonce i hrdinové a bozi jej překonávali s obtížemi. Římané se obávali jako začarovaného místa Hercynského lesa, kde podle nich žil jednorožec. Je pozoruhodné, že C. G. Jung uvádí v díle Mysterium Coniunctionis k lesním bytostem toto:

„V Lambsprinckových symbolech jsou to astrologické ryby, které plovouce opačnými směry znázorňují protiklad ‚ducha a duše‘. Voda, v níž se nacházejí, je ‚mare nostrum‘, a vykládá se jako corpus. Tyto ryby nemají maso ani kosti (sine omni carne et ossibus). Z nich pak vzniká mare timmensum, právě ona aqua permanent, jako výše. Dalším symbolem je jelen a jednorožec, kteří se potkají v lese. Jelen znamená animu, jednorožec spiritus a les corpus.“

Nejdřív se mu zdálo, že se přímo pod jeho nohama otevřela bezedná propast, hned nato jako by stromy kolem něj vzplály divokými plameny a on se ocitl uprostřed požáru; potok se skoro pokaždé, když ho měl překročit, proměnil v divoký proud a hrozil ho s sebou strhnout; jindy zase, když jel po cestičce u paty hory, to vypadalo, že se obrovská skála nad ním už už utrhne a rozdrtí ho. Bezedná propast jest nástrahou sylf, bytostí vzduchu, mág se učí ovládnout říši tohoto elementu, svou beznaděj a zoufalství, závrať pudu a duše, jak píše Joséphin Péladan:

„Marně moderní člověk bude se snažiti, aby smířil své zájmy s velitelským ideálem; nebe neošidíme, lest nemá účinku v těchto jasných oblastech; templář nedovedl by opustiti a obléci svůj bílý plášť; kdo nezřekne se závratí pudu a duše, nebude nikdy obrněn mysteriem: přilnutí vůle k božskému, není-li absolutní, stává se rouháním a rouhání, nejsmrtelnější jed ducha, tvoří nepřekročitelnou přehradu mezi člověkem a věčností.“[31]

Pro sylfy rozkazuj tomuto elementu:

Potom kolem něj vzplály divoké plameny, salamandry dotírají, aby narušily jeho rovnováhu a uvrhly jej citového stavu zahoření láskou, zapálení se a horlení pro věci světské, rozohnění se kvůli nějaké myšlence. Téma důkladně zpracoval Joséphin Péladan v díle Citové zasvěcení.[32] Mág musí opanovat tuto říši:

Následně se rozvodňuje potok, valí se voda, to undiny, vodní elementálové, ji zvedají, aby pokoušely odvahu, pevnost vůle, zakotvení citů, ale rovněž i prubovaly vyrovnanost mysli a její odolnost proti pochybám, myšlenkám na marnost, leckdy i marnivost. Literárním příkladem zápasu o duši člověka je Rusalka líčící příběh o muži, který se ocitá mezi skutečnou a nadpřirozenou ženou (Svůdce) a je nucen řešit rozpor mezi domovem, představujícím bezpečí, a světem imaginace, který jej láká a vzrušuje.[33] Motiv tragické lásky víly k člověku, rozšířený v Evropě již od středověku, například v pověsti o Meluzíně. Undina stejně jako Meluzína hledá spojení se smrtelným mužem, protože jenom tímto způsobem může získat duši.[34] Bez duše není schopna lásky ani soucitu. Mág zvedá hůl nad:

Vposledku u paty hory hrozí utrhnout se obrovská skála, která má Peronnika rozdrtit. Tíha přízemních myšlenek stahuje člověka do propasti, valí se za ním jako balvan chystající se jej zalehnout, nebo jako Sisyfos – na příkaz soudců mrtvých – tlačí obrovský kámen na kopec, když ale těsně pod vrcholem mu vždy vyklouzne a valí se zpátky dolů, takže Sisyfos musí začínat stále znovu. Už předtím byl navěky potrestán za prozrazení tajemství bohů (podobně jako Prométheus) tak, že Zeus nařídil svému bratru Hádovi, bohu podsvětí, aby Sisyfa odvlekl do Tartaru, propasti věčné temnoty. Mág má nařídit podvolení se elementu země:

Tato zkouška představuje ujařmení čtvernosti, kříž živlů, které musejí být kvintesenciálně spoutány pod vládou ducha.

Hlupáček si marně říkal, že to všechno jsou jen kouzelníkovy mámivé čáry; cítil, jak mu strachy tuhne morek v kostech. Nakonec si stáhl do očí čepici, aby nic neviděl, a nechal se dál unášet hříbětem naslepo. Brzy dorazili na pláň a bylo po kouzlech. Peronnik tedy zvedl čepici a rozhlédl se kolem sebe. Místo to bylo vyprahlé a smutné jako hřbitov. Kam oko dohlédlo, bylo vidět kostry rytířů, kteří se pokusili najít hrad Kerglas. Ležely vedle zbytků koní a šedí vlci na nich dílo zkázy dovršili. Hlupáček potom dospěl na louku, celou zastíněnou rozložitou jabloní, jejíž větve byly tak obtížené plody, že se dotýkaly země. Před stromem hlídal skřet a v ruce třímal ohnivý meč, který všechno, čeho se dotkl, měnil na popel.

Rumplcimprcampr je skřet, který prozradí své jméno toliko v lese, načež hrdina pohádky najde cestu k vysvobození – ke spáse.

Zlatý strom

Když Peronnik prošel lesem, narazil na korigana, skřítka či ducha v jeho podobě, majícího ohnivý bodec, podobně jako cherubín, jehož Bůh osadil k východní straně zahrady Eden s mečem plamenným blýskajícím se, aby ostříhal cest ke Stromu života (k jabloni), který všechno, čeho se dotkne, promění v popel. Ten skřet hlídá pod jabloní (Avalon), a z té musí Peronnik utrhnout jablko. Korr znamená „trpaslík“, ig je diminutivní přípona umocňující již předchozí zdrobnělinu, tedy „skříteček“. Toho Peronnik obelstí pastí na ptáky, smyčka je z žíní namočených ve svěcené vodě.

Jakmile skřet Peronnika zahlédl, meč zvedl a zaskřehotal jako mořská vrána; ale mládenec nevypadal ani trochu překvapeně a zdvořile smekl čepici.

„Nenechte se rušit, milý princi,“ řekl. Jenom tudy projdu, potřebuju se dostat do hradu Kerglas, kam mě pán Rogéar pozval na schůzku.“

Salomon Trismosin: Splendor Solis (1582)

„A ty,“ odtušil trpaslík, „ty jsi co zač?“

„Jsem nový sloužící našeho pána,“ pokračoval hlupáček. „Však víte, že mě pán už čeká.“

„Nevím nic,“ namítl trpaslík. „Mně připadáš jako bojovník.“

„Promiňte,“ skočil mu do řeči Peronnik, „ale to není moje řemeslo. Jsem obyčejný ptáčník. Ale proboha! Nezdržujte mě, protože pan Kouzelník na mě už čeká, taky mi, jak vidíte, půjčil své hříbě, abych se k němu dostal co nejrychleji.“ Korigan si konečně všiml, že Peronnik jede na čarodějově koníku, a uvěřil mu. Hlupáček ostatně vypadal tak nevinně, že ho ani nešlo podezírat z toho, že si vymýšlí nějaké povídačky. Přesto skřet ještě pochyboval a ptal se, co asi tak může čaroděj chtít od nějakého ptáčníka.

„Potřebuje mě moc, jak se zdá,“ odpověděl Peronnik. „Podle toho, co říkal, všechno, co v kerglasské zahradě vyroste a dozraje, snědí ptáci.“

„A jakpak tomu ty chceš zabránit?“ divil se trpaslík.

Peronnik mu ukázal past, kterou si vyrobil, a prohlásil, že žádný pták se z ní nedostane.

„A o tom se chci právě přesvědčit,“ rozhodl korigan. „Moji jabloň pustoší kosi a drozdi. Nastraž tu svou past, a jestli je pochytáš, pustím tě dál.“ Peronnik souhlasil, připoutal hříbě k jednomu stromu a přistoupil ke kmeni jabloně. Tam uvázal jeden konec pasti a potom zavolal na skřeta, aby mu podržel druhý konec, než si připraví návnadu. Skřet udělal, co po něm chlapec chtěl; a Peronnik najednou zatáhl za smyčku a trpaslík byl sám lapen jako pták.

-pokračování-

----------------------------------------------------

 

PRAMENY:

[31] Joséphin Péladan: Umění státi se mágem. Alois Srdce, Praha 1920.
[32] Joséphin Péladan: Citové zasvěcení. Hugo Kosterka, Symposion, Praha 1903.
[33] Friedrich de la Motte Fouqué: Undina. Fr. A. Urbánek, Praha 1928.
[34] Srv. Rusalka, opera Antonína Dvořáka, libreto Jaroslav Kvapil (1901).