MYTOLOGICKO-OKULTNÍ ANALÝZA POHÁDEK: PERONNIK HLUPÁČEK (2)

San

San

autor

15.02.2021 Esoterika

Perceval, poslední syn chudé vdovy, jehož válečné útrapy vystavily bídě, je neotesaný prosťáček a hrubián. Matka se přepečlivě snaží odstranit z jeho dosahu všechno, co by mohlo upoutat jeho pozornost k myšlence války; jednoho dne se však mládenec setká s rytíři krále Artuše, pozná tak dlouho skrývané tajemství a nemyslí už na nic jiného než na turnaje a bitvy, opustí rodnou chalupu a vydá se Artušův dvůr. Po cestě uvidí velký stan, který díky své prostoduchosti pokládá za kostel, a vstoupí do něj. Spořádá tam dvě srnčí paštiky a vypije velký korbel vína; poté se znovu vydá na cestu a brzy dorazí do Cardeuil, chudě oděný, chabě vyzbrojený a bez koně. Nalezne Artuše pohrouženého do hlubokého rozjímání, a zrádný rytíř zrovna odnáší jeho zlatý pohár, čímž znemožní každému válečníkovi, aby jej od něj opět přijal. Perceval se chopí této příležitosti, pronásleduje zloděje, zabije ho, získá pohár a odejme zbroj zabitému rytíři. A nakonec je pasován na rytíře.

Rogelio de Egusquiza: Parsifal (1910)

Neustále jej však pronásleduje myšlenka na matku. Co hledá? Sám neví, jen bezúčelně a bez cíle bloudí, kam ho nese jeho rychlý oř. Jednoho dne tak přikvačí k zámku a vstoupí do něj. Nemocný stařec tam leží na lůžku; vstoupí sluha třímající kopí, z nějž kane jediná krůpěj krve, a za ním děvečka nesoucí grál či misku z ryzího zlata. Perceval touží zvědět, co znamená to, co vidí, neodvažuje se však zeptat. Následujícího dne, když odjíždí ze zámku, se dozví, že nemocný stařec si říká král-rybář a že byl poraněn na stehně; Percevalovi je zároveň vyčítáno, že jej vůbec nevyslechl. Pokračuje dál v cestě, když náhodou potká krále Artuše, jejž následuje na dvůr; den poté se mu však zjeví dáma v černém a rozhorleně mu dává za vinu, že je příčinou útrap krále-rybáře.

„Jeho zranění,“ pravila mu, „je nevyléčitelné, protože jsi jej nevyslechl.“

Rytíř chce svoji chybu napravit, leč marná je každá snaha znovu nalézt královský palác; jako by ho neviditelná ruka odháněla až do okamžiku, než se rozhodne vyhledat svatého poustevníka, jemuž se se vším svěří. Kněz mu zjeví, že všechna jeho pochybení jsou důsledkem nevděku vůči matce a že tento hřích způsobil, že mlčel jako zařezaný, zrovna když se měl ptát po významu grálu; uloží mu pokání, dá mu radu a svěří mu tajemnou modlitbu obsahující jistá strašlivá slova, jež mu zakazuje odhalit ostatním; pak teprve se Perceval očistí ze svých hříchů, drží půst, uctívá kříž, nechá sloužit mši, jde ke svatému přijímání a začíná žít nový život. Pak se vydá na pouť za svatým grálem a do cesty se mu staví spousty překážek.

Arthur Hacker: ilustrace ke scéně z Le Morte d’Arthur od Thomase Maloryho,
na níž je Percival pokoušen ďáblem v podobě nádherné ženy
(1894)

Zjeví se mu žena, kterou miloval, „Bílý květ“, Blanchefleur, Blanziflor, Flanziflor, velšsky Blodyngwyn, tedy „ta, jež jest oděna bílého flóru“, jež se ho snaží zadržet; on však před ní prchne. Arthur Hacker je autorem ilustrace z roku 1894 ke scéně z Le Morte d’Arthur od Thomase Maloryho, na níž je Percival pokoušen ďáblem v podobě nádherné ženy. Hargrave Jennings píše:

»Je to velmi stará, z nejdávnější minulosti převzatá představa, že „bílá“ barva, která – vzato v mystickém a okultním smyslu, je co do svého původu ženská – je občas co do svých účinků neblahá … bílá byla prastarou barvou oběti.«[13]

Perceval uváže koně ke zlatému kroužku na sloupu, jenž se tyčí na hoře zvané Hora běd, po dlouhém putování dorazí k hradu, jejž hledal, a tentokráte již neselže při zkoumání historie kopí a grálu. Dozví se, že kopí je právě to, jímž Longin proklál bok Kristovi, a že grál je onou miskou, do níž Josef z Arimatie zachytil jeho božskou krev. Ta se dostala až ke králi-rybáři, který je Josefovým potomkem a Percevalovým strýcem. Skrze ni se dostane každému všech dobrých věcí, jak duchovních, tak i těch světských, vyléčí každé zranění, a dokonce vzkřísí i mrtvého, a nadto se na přání naplní nejchutnějšími lahůdkami. Poté, co obdrží kopí a grál, přinesou mu i zlomený meč; král-rybář ho předá svému synovci, a prosí jej, aby části opět spojil; v čemž on nakonec uspěje. Král mu pak vypráví, že podle proroctví vykoná tento skutek nejsrdnatější a nejzbožnější rytíř světa; že on sám se pokoušel svařit zlomené části k sobě, jenže byl potrestán za svoji ukvapenost tak, že si způsobil poranění na stehně.

„Vyléčen budu toho dne,“ dodal, „až se svět dočká skonu rytíře Pertiniaxe[14]onoho zrádného rytíře, který zlomil tento skvostný meč tak, že zavraždil mého bratra.“ Perceval s pomocí svatého grálu zabíjí Pertiniaxe, usekne mu hlavu a donese ji králi-rybáři, který se uzdraví a abdikuje ve prospěch svého synovce.

Není těžké najít shodné rysy mezi touto poémou a bretonským příběhem. V úvodu obou vyprávění slyšíme o zápasu o misku a kopí, jejichž držení zajišťuje neskonalé výhody; hrdinové jak francouzské, tak i armorické[15] verze se potýkají s nástrahami a pokušeními, a úspěch jim rovněž zajistí – korunu. Jakousi podobnost lze rovněž najít mezi hlupáčkem Peronnikem, který míří stále vpřed, třebaže nemá vůbec tušení, kam jej nohy nesou, a od selky si vyprosí žitný chléb, čerstvě utlučené máslo, a „navíc ještě kus špeku, který zbyl od nedělního oběda“; a tohle je Perceval, „neotesaný prosťáček a hrubián“, který hned zkraje „spořádá dvě srnčí paštiky a vypije velký korbel vína“.

Newell Convers Wyeth: Percival (ilustrace ke knize Sidney Lanier:
The Boy’s King Arthur, 1922
)

Určitě ale, povšechně vzato, Peronnik nepodstupoval tytéž zkoušky jako Perceval, právě naopak, jsou zde zřetelné rozdíly; ovšem na straně druhé úzce připomínají ty, jež podstupoval hrdina z galské tradice, Peredur. Zdálo by se tedy, že tato armorická legenda si následně vypůjčila mnohé ze dvou pramenů francouzského a bretonského podání lidových pověstí. Vzešla z tradice galské, modifikované francouzskou verzí, a nakonec byla přizpůsobena lidovým géniem naší provincie, a takovou už zůstala až do dnešních dnů.

Hlupáček Peronnik se nadto zdá cenným pro studium těch, kdož pátrají, kromě jiného i v tradici, po stopách tohoto lidového génia. Na idiotismus se mezi všemi keltskými kmeny pohlíželo nikoliv jako na něco ponižujícího, nýbrž spíše jako na zvláštní předpoklad, který jednotlivců umožňoval dosáhnout jisté vnímavosti obyčejnému lidu zcela neznámé; a Keltové byli vedeni představou, že jsou obeznámeni s neviditelným světem ostatním lidem nepřístupným. Na slova takového „hlupáčka“ se pohlíželo jako na věštbu; v jeho činech se hledal skrytý význam; rázovitým jazykem starého barda by se řeklo, že si to rázuje tímto světem, zatímco oči má upřené na onen svět. V bretaňských legendách se píše o lidech majících dar vidění a vypráví se o nich, že „prošli posvěcenou půdou tam a zpátky dřív, než byli pokřtěni“. Vidí to, co většině lidí zůstává skryté.

Lidé v Bretani si uchovali onu pradávnou úctu k lidem mdlého rozumu. Není nikterak neobvyklé vidět na zemědělských usedlostech kolem Léonu některé z těchto nešťastníků, oděných bez ohledu na jejich věk do dlouhých kabátců s kostěnými knoflíky a držících v ruce bílou hůl. Je o ně citlivě pečováno, mluví se o nich roztomile toliko jako o drahých neviňátkách, a jen když nejsou nablízku, se jim říká diskyant, totiž bez poznání. Přebývají v domech se ženami a malými dětmi; nikdy se po nich nechce, aby vykonávali nějakou práci; a když zemřou, jejich blízcí je oplakávají. »Pamatuji na setkání s jedním z těchto idiotů jednoho dne v sousedství Morlaix; usadil ve dveřích zemědělské usedlosti a jeho opatrovnice, mladá dívka, jej krmila. Její něžná vlídnost mne ohromila. "Máte tuze ráda tohle ubohé neviňátko?“ tázal jsem se bretonsky. „To Bůh nás jimi obdaroval,“ odpověděla.« Slova plná významu jsou klíčem ke zbožné něze prokazované těmto stvořením, jež jsou sama o sobě neúčelná, přec však drahá pro Něho, jenž je svěřil do naší péče.«[16]

-pokračování-

---------------------------------------------------------

 

PRAMENY:

[13] Srv. Hargrave Jennings: Zlověstný charakter »bílé« barvy pro anglické království, viz. https://www.okultura.cz/WordPress/zlovestny-charakter-%c2%bbbile%c2%ab-barvy-pro-anglicke-kralovstvi/.
[14] Pertiniax označuje cosi „trefného“, „setrvalého, neústupného“, a navozuje představu Odpůrce.
[15] Armorika představuje rozsáhlý masiv na severozápadě Francie zaujímající Bretaňský poloostrov a širší okolí, včetně britských Normanských ostrovů, francouzských regionů jako je Bretaň, Normandie a Pays de la Loirea na východě navazuje na tzv. Armorický masiv Pařížská pánev, na jihu Akvitánská pánev.
[16] Breton Legends. Burns, Gates, & Co., 17 Portman Street, and 63 Paternoster Row, Londýn 1872, str. 212.

Další díly