MÝLIL SE EINSTEIN O GRAVITACI? (2)

Odchylka světla se měří v úhlových vteřinách. Úhlová vteřina je 1/3 600 stupně – neboli úhel vytvořený přeponou pravoúhlého trojúhelníku o výšce 2,54 cm a délce 3,06 km. Toto je neuvěřitelně malá odchylka, pomocí níž lze odhadnout přesné výchylky z fotografií hvězd vzdálených 151 světelných let.

         Eddingtonovy výsledky z Princova ostrova ukázaly průměrnou výchylku 1,61 úhlových vteřin. Crommelinovy výsledky ze Sobralu ukázaly vychýlení o 1,98 úhlových vteřin. Průměr těchto dvou odečtů, 1,795 úhlových vteřin, byl v souladu s Einsteinovou předpovědí.

         Abychom tuto odchylku ukázali ve správné perspektivě, vezměte v úvahu, že průměr Slunce má úhel 1 800 úhlových vteřin. Odchylka 1,79 úhlových vteřin tedy představuje 1,79 / 1 800 = 0,01 %. Setina procenta zjevné výchylky od obrazů vzdálených 151 světelných let mohla být způsobena výhradně experimentální chybou.

         Použitelné byly pouze dvě fotografické desky pořízené na Princově ostrově a každá zachycovala pět stejných hvězd. Pět je příliš malá velikost vzorku, aby z něj bylo možno extrapolovat statisticky významné údaje.

         V Sobralu měli problém s tím, že jejich větší teleskop během zatmění přestal zaostřovat, ale o dva měsíce později během referenčních snímků už fungoval správně. Dyson odmítl odečty z tohoto přístroje – což by, pokud by byly použity, vedlo k odchylce 0,93 úhlové vteřiny (v souladu s Newtonovou predikcí). Měření z obou přístrojů v Sobralu tedy mezi sebou značně nesouhlasila.

         Výsledky zatmění Slunce v roce 1919 byly použity k rozhodnutí, čí předpovědi o vychýlení byly přesnější, Einsteinovy nebo Newtonovy. Einstein těsně zvítězil.

         Výsledky zatmění Slunce v roce 1919 jsou neprůkazné. Ve své Brief History of Time (Stručná historie času) Stephen Hawking komentuje výsledky odchýlení z roku 1919 takto: „Jejich měření bylo pouhým štěstím nebo případem předem známého výsledku, jehož chtěli dosáhnout.“ Hawking hlásal rozšířený názor, že chyby v datech byly stejně velké jako efekt, který se snažili prokázat.

         Newton předpovídal, že se paprsky světla zakřiví při těsném průchodu okolo Slunce, ale ve srovnání s Einsteinovou predikací pouze o polovinu. Chybové faktory při měření zatmění v roce 1919 byly natolik velké, že získané výsledky nebyly přesvědčivé. Z těchto dat nemůžeme zjistit, kdo měl vlastně pravdu, zda Newton, nebo Einstein.

Lom světla

         Einstein věřil, že ohýbání světla je způsobeno gravitační přitažlivostí hmoty Slunce. Newton měl pravděpodobně jiný názor. Kromě své průkopnické práce o gravitaci Newton také dělal průlomové objevy v optice, včetně mechaniky lomu světla. Newton věděl, že světlo přechází ze vzduchu (o nízké hustotě) do vody (s vysokou hustotou) a popsal tento jev jako světlo dopadající „mnoha způsoby, podle toho, jak jsou částice ovlivněny gravitací“.

         Gravitace je přitažlivá síla mezi dvěma hmotnými objekty. Světlo má nulovou hmotnost, a proto není ovlivněno gravitací.

         Newton předpokládal, že fotony ze vzdálených hvězd procházející těsně okolo Slunce by se pouze „propadly“ trochu směrem ke Slunci, což by vedlo k mírně zakřivené trajektorii. Stalo by se tak proto, že fotosféra (světelný obal) bezprostředně obklopující Slunce má vyšší hustotu než prostor, kterým prochází vzdálené paprsky světla.

         Naše Slunce je super obří koule plynu, o které se předpokládá, že má průměrnou hustotu asi 1,4krát větší, než je hustota vody. Fotosféra, vnější oblast Slunce, která je propustná pro fotony, může mít hustotu menší, než je hustota vody, ale přesto dostatečnou, aby lámala světlo, které prochází tímto hustým plynným médiem.

         Refrakce světla procházejícího v těsné blízkosti hvězd je běžně pozorována, ale je nesprávně pojmenována jako „gravitační čočka“. Gravitační čočka je považována za hmotu rozloženou mezi vzdáleným zdrojem světla a pozorovatelem, která ohýbá světlo, jež se pohybuje směrem k pozorovateli. Gravitace světlo ohýbat nemůže, ale lom ano.

         Gravitace neohýbá světlo. Časoprostor nepředává gravitaci.

Gravitace v souvislostech

         Se svou teorií zakřivení časoprostoru Einstein v podstatě říkal, že gravitace je výsledkem hmoty objektu ohýbající prostor – že objekty padají, protože prostor, ve kterém se nacházejí, je ohnutý. To je komplikovaná logika. Vztahuje se k prohlášení, že hmotnost hodně velkého objektu (a) nevyvíjí žádný přímý gravitační tah na nic okolo sebe, ale (b) přímo ovlivňuje tvar (smyšleného) časoprostoru a (c) časoprostor zase vykonává gravitační tah na blízké objekty.

         V roce 1917 byla interpretace obecné teorie relativity taková, že zakřivení prostoru je proměnlivé v čase a prostoru podle rozložení hmoty, a časoprostor lze zhruba interpretovat jako kulovitý tvar, přičemž zakřivení hypotetického čtyřrozměrného časoprostorového kontinua je v každém bodě definováno hmotou v daném bodě a stavem této hmoty.

         Výše uvedené neobhajitelné závěry naznačují, že vesmír má kulovitý tvar, a to, co mu tento celkový kulovitý tvar dává, je druh společné gravitace. Smyšlený časoprostor tedy vedl k neudržitelné obecné teorii relativity, která se používá jako podpora pro bájnou teorii „velkého třesku“, jež nepravdivě předpokládá, že super obří exploze vytvořila neustále rozpínající se kulovitý vesmír (viz NEXUS 25/06).

         Gravitace je lokalizovaný jev. Dva objekty se navzájem přitahují úměrně součinu jejich hmotností a v nepřímé úměrnosti ke čtverci vzdálenosti mezi nimi. To znamená, že jakákoli daná hvězda může v závislosti na své hmotnosti přitahovat blízké planety, asteroidy, vesmírné smetí atd. pouze v určité vzdálenosti. Za touto vzdáleností se její gravitační působení na cokoli jiného ve vesmíru stává zanedbatelným.

         V jakékoli dané galaxii jsou od sebe hvězdy odděleny obrovskými vzdálenostmi, které vylučují jakékoli gravitační působení mezi nimi. Pokud by tomu tak nebylo, pak by se všechny hvězdy a planety v každém seskupení nakonec shlukly dohromady, aby vytvořily jednu nepředstavitelně obrovskou hvězdu, a pojem galaxie by ztratil veškerý význam.

         Protože hvězdy v galaxii jsou příliš daleko od sebe, aby na sebe vzájemně mohly působit gravitační silou, neexistuje způsob, jak by celá galaxie (jako celek) mohla společně gravitačně působit na cokoli mimo sebe. Odhadnout celkovou hmotnost jakékoli galaxie by bylo zbytečnou námahou, protože ať by byla vyčíslena jakkoli, bude mít nulové gravitační působení na cokoli jiného.

         Podobně žádné kolektivní seskupení galaxií nevyvíjí gravitační tah na něco v okolí. Bez ohledu na to, kolik galaxií s nulovým vnějším gravitačním tahem sečtete, celkové gravitační působení na kteroukoli jinou část vesmíru je stále nulové.

         Není možné, aby gravitace jakékoli hvězdy, galaxie nebo kupy galaxií měla nějaký vliv na tvar časoprostoru, a to ze dvou důvodů: (1) gravitace takto nepůsobí, a (2) časoprostor je matematickou fikcí; neexistuje, nemá tvar a není zakřivený.

         Není možné, aby měl vesmír konkrétní tvar. Pokud definujeme „vesmír“ jako „všechny existující věci“, pak musíme dojít k závěru, že vesmír nemá tvar, žádné hranice a žádné okraje – protože mít hranice znamená, že se na druhé straně oné předpokládané dělící linie nachází něco dalšího. Pokud by něco mělo existovat na druhé straně (imaginárního) okraje vesmíru, pak je, samozřejmě, to něco také součástí vesmíru. Takže usuzovat, že vesmír má tvar, znamená trpět sebeklamem – tzn. vesmír (všechno, co existuje) může mít tvar, pouze pokud existuje ještě něco jiného než vesmír.

         Pokud vesmír nemá žádný tvar, pak se jako beztvarý nemůže rozpínat. Vesmír neexpanduje. Jednotlivé galaxie se mohou zvětšovat, ale společně se nerozšiřují směrem ven.

-konec-