Mitra: Pohanský Kristus (1/5)

Mithra či Mitra je dokonce uctíván i jako Itu (Mitra-Mitu-Itu) v každém hinduistickém domě v Indii. Itu (odvozenina od Mitu či Mitra) je považován za božstvo Vegetace. Tento Mithra či Mitra (Bůh Slunce) je považován za Prostředníka mezi Bohem a člověkem, mezi Nebem a Zemí. Říká se, že Mithra či Slunce se narodil v jeskyni 25. prosince. Křesťanský svět také věří, že Mithra či sluneční Bůh se narodil z Panny. Cestoval daleko široko. Měl dvanáct druhů, kteří jsou považováni za učedníky Slunce.... Velké svátky Slunce se pojí k zimnímu slunovratu a jarní rovnodennosti – Vánoce a Velikonoce. Jeho symbolem je Beránek....

Swami Prajnanananda

Perští kněží měli svoji legendu o hlavní postavě jejich náboženství a ta nám vypráví, že zázraky oznámily jeho zrození. Od svého dětství byl vystaven všem druhům nebezpečí, byl nucen odcestovat do Persie, stejně jako Kristus musel odcestovat do Egypta; byl také jako on pronásledován králem, který si ho přál zničit; anděl ho vynesl do nebes, odkud přinesl nazpět, jak se tvrdí, knihu zákona; stejně jako Kristus byl pokoušen ďáblem, který mu nasliboval úchvatné věci, ale pouze pokud ho bude následovat; byl pronásledován a pomlouván jako Kristus farizei; činil zázraky, aby potvrdil svoje božské poslání a dogmata obsažená v jeho knize. Takovýto je příběh boha Mithry podle Peršanů – přesně se shoduje s příběhem Krista podle jeho následovatelů. Mithra byl prostě zosobněním Slunce – a neopovažujeme si říct, co si již všichni inteligentní čtenáři myslí, že Kristus nebyl nikým jiným než - ne, že křesťanské náboženství je pouhou kopií perského – větev ze stejného alegorického stromu.

Kvůli svému zřejmému vztahu ke křesťanství je třeba zvláštní pozornost věnovat perskému/římskému náboženství mithraismu. Uctívání Indo-perského boha Mithras či Mithra se datuje nazpět stovky či tisíce let před známou epochou. Bůh se objevuje jako "Mitra" v indickém, védickém náboženství, které je podle konzervativního odhadu přes 3,500 let staré. Když se Íránci oddělili od svých indických bratří, Mitra se stal známým jako "Mithra" či "Mihr," jak je nazýván v perštině. Co se týče dávného sjednocení indických a íránských obyvatel, dr. Haug tvrdí (jak uvádí Prasad):

"Vztah jazyka Avesty k nejstaršímu jazyku Sanskrtu, tak zvanému védickému dialektu, je tak blízký jako vzájemný vztah rozličných dialektů řeckého jazyka (dialekt Aeolic, Ionic, Doric či Attic). Řeč posvátných písní bráhmanů a řeč Parsiů jsou pouze dvěma dialekty samostatných kmenů jednoho a stejného národa."

Okolo roku 1500 před Kristem proniklo uctívání Mithry až na Blízký východ do indického království Mitánie, které v té době obsadilo Asýrii. Avšak uctívání Mithry bylo v tu dobu také známé daleko na západě až v království Chetitů, pouze několik stovek mil východně od Středozemního moře, jak je dokázáno chetitsko-mitanskými tabulkami nalezenými v Bogaz-Ky, na území známém v dnešní době jako Turecko. Jak Halliday podotýká:

Historie mithraismu sahá až do nejstarších záznamů indo-evropského jazyka. Dokumenty, které patří do čtrnáctého století před Kristem, byly nalezeny v hlavním městě Chetitů Boghaz Keui, ve kterém byly zaznamenány jména Mitra, Varuna, Indra a Nebeská Dvojčata Nasatyas. Jména nejsou zapsány v podobě íránského jazyka; téměř jistě z toho vyplývá, že v době jejich zapsání nebyl ještě íránský a indický jazyk rozlišen.

Indický Mitra byl v podstatě sluneční bůh, představující "přátelský" aspekt Slunce. Takový aspekt hrál roli i při jeho perské napodobenině Mithra, který byl "benevolentním bohem" a zprostředkovatelem zdraví, bohatství a jídla. Na Mithru se také pohlíželo jako na jakéhosi Prométhea za poskytnutí daru ohně. Jeho uctívání očistilo a osvobodilo oddaného od hříchu a nemoci. Nakonec se Mithra stal více militantním a je nejvíce znám jako bojovník. Jak indický učenec Srivastava říká:

Militantní strana osobnosti Mithry obvykle naznačovaná ve spisech Avesta a Rigveda se plně vyvinula v pozdějším mithraismu.

On je stvořitelem světa a vládcem nad vším. On je tím úřadujícím knězem.

Stejně jako mnoho bohů byl Mithra světlem a silou za Sluncem. V Babylónu byl Mithra identifikován se Shamashem, slunečním bohem. Křesťanská kapacita a biblický badatel Matthew Henry (18. století) prohlásil, že "Mithra, Slunce," byl bohem krále Shalmanesera V. v Asýrii, který v 8. století před Kristem dobyl Samaří a "vyvedl odsud Izraelity." Mithra byl také bohem dobyvatele Babylónu Cyra, kterého Židi považovali během jejich "zajetí" za Mesiáše či Krista. Mithra je ve skutečnosti Belem, mezopotamským a kanaánským/ fénickým slunečním bohem, který je rovněž Mardukem, babylonským bohem, který představoval jak planetu Jupiter, tak Slunce. Podle debaty Klementa z Alexandrie s Appionem (Homily VI, ch. X) je Mithra také Apollónem.

Mithrova popularita a významnost je evidentní z předního zastoupení jména "Mithradates" ("spravedlnost Mithry") mezi obyvateli Blízkého Východu okolo sedmého století před Kristem. Halliday k tomu dodává:

Není překvapivé zjištění, že Artaxerxes přijal mithraismus jako královský kult. Po pádu Persie zůstalo důležitým náboženstvím v Malé Asii a neustálé používání božího jména při udělování jmen jako Mithradates svědčí o jeho popularitě. Syrští následovníci Alexandra uctívali boha světla, pravdy a vznešenosti.

Tento aspekt mithraismu jako královského kultu je zobrazen na reliéfních kresbách v hrobce Antiocha [IV] Epifanese z Commagene, kde stojí na ostruze Býka a přehlíží údolí řeky Eufratu. Král je zde zobrazen s diadémem a žezlem, jak potřásá pravou rukou Mithry, jehož perská čepice je obklopena paprsky sluneční svatozáře.

V pátém století před Kristem se řecký historik Herodotos zmínil o "perském Mitrovi" (Bk. 1, c. 131):

Uvedu zde určité perské zvyky, které mohu popsat díky osobní zkušenosti. Stavba soch, chrámů a oltářů není u nich zavedená praxe a kdokoliv, kdo takovou věc dělá, je považován za blázna, protože podle všeho perské náboženství není tak antropomorfní jako řecké. Zeus je v jejich systému celým nebem a z vrcholů hor mu obětují. Uctívají také slunce, měsíc a zemi, oheň, vodu a vítr, které jsou jejich jediná původní božstva: později se naučili od Asyřanů a Arabů kultu Uranovy Afrodity. Asyrské jméno pro Afroditu je Mylitta, arabsky Alilat, persky Mitra.

Herodotův editor Marincola poznamenává, že Herodotos se mýlí ohledně spojení Afrodity-Mithry, protože Mithra je muž a Halliday se domnívá, že Herodotos si spletl Mithru s jeho chotí. Avšak ostatní se domnívali, že je Mithra obou pohlavní. Jak tvrdí Bell, "Mithras, perské božstvo byl jak bohem, tak bohyní." Simone Weil tvrdí, že Mithras (ženské perské božstvo podle Herodota) je "pravděpodobně tou Moudrostí, která se začíná objevovat v posvátných knihách Izraele po exilu." "Mitra" může být rozdělení slov Maat či Mut ("matka"), egyptská bohyně Pravdy a Spravedlnosti a Ra, slunečního boha. Kromě Herodota ke starověkým autoritám, které debatují o Mithrovi, patří Xenofon (Cyrop. viii. 5, 53 a c. iv. 24); a Plútarchos (Artax. 4 and Alexand. 30).

V době, kdy se do perského mithraismu začala včleňovat propracovanější astroteologie Babyloňanů a Chaldejců a byla proslulá pro svoji astrologii a magii; opravdu jeho kněží či magi propůjčili svoje jména slovu "magie." V průběhu mithraického vývoje byl skutečně kladen důraz na jeho indickou roli slunečního boha. Legge tvrdí:
Védický Mitra byl původně samotným hmotným sluncem a mnoho stovek děkovných nápisů, zanechaných následovníky Mithry "neporazitelnému Slunci Mithrovi," neporazitelnému slunečnímu božstvu (numen) Mithrovi, neporazitelnému slunečnímu Bohu (deus) Mithrovi a jejich narážky na kněží (sacerdotes), uctívače (cultores) a chrámy (templum) stejného božstva nezanechávají žádný pochyb ohledně toho, že byl v římské době slunečním bohem.

Římští legionáři nazývali Mithru "božským Sluncem, neporazitelným Sluncem." Říkalo se o něm, že je "Mocný v síle, mocný vládce, největší král z bohů! Ó Slunce, Pane nebes a země, Bože Bohů!" Mithra byl také domnělým "prostředníkem" mezi nebem a zemí, což je role často připisovaná bohu slunce.

Ohledně Mithry Bryant uvádí:

Někteří dělají rozdíl mezi jmény Mithras, Mithres a Mithra: ale oni všichni byli stejné božstvo, Slunce, velevážený hlavní Bůh Peršanů.

Jak bylo uvedeno kněží boha Mithry a Iránského slunce a obecně uctívači ohně byli Magi nebo Magas. Podle Srivastavovy podrobné analýzy Magas přicházeli do Indie při několika příležitostech v průběhu několika staletí před a během společné éry. V této době se uctívání indického slunce stalo ve zvýšené míře formalizované s propracovanými rituály, chrámy s obrazy sahajícími až ke stropu a od 6. století dále začaly chrámy obsahovat královská jména "Mihira" (Mithra) po tisíciletí integrace (či reintegrace) do indické kultury.

Původně zde byly zásadní rozdíly mezi jejich způsobem života a životem Peršanů, ale později došlo ke kompromisu, z kterého se zrodil mithraismus ne později než v 5.-4. století před Kristem. Před perským vlivem byl tento kult již ovlivněn náboženstvím Babylónie a Chaldejska.

Následně po výpravě Alexandra Velikého se stal Mithra "oblíbeným božstvem" Malé Asie. Křesťanský spisovatel George W. Gilmore, zástupce šéfredaktora encyklopedie o náboženství New Schaff-Herzog Encyclopedia of Religious Knowledge (VII, 420), tvrdí:

Bylo to pravděpodobně v tomto období 250-100 před Kristem, kdy se mithraický systém rituálů a učení zformoval do takové podoby, která poté zůstala zachována. Zde mithraismus přišel do kontaktu s mystériemi, jichž bylo mnoho druhů, mezi nimiž nejvýznačnější byla mystéria Cybele.

Mithraismus se postupně zmocnil všeobecně známých mystérií, která přišla z Malé Asie do Řecka a Říma, přesto samotný mithraismus neprostoupil Řecko, pravděpodobně kvůli řecké averzi vůči všemu perskému, která nastala po perských válkách.

Podle Plútarcha začal být mithraismus absorbován Římany během Pompeiova tažení proti pirátům okolo 70. let před Kristem. Náboženství se nakonec přesunulo z Malé Asie přes vojáky, z nichž mnozí byli občané Malé Asie, do Říma a vzdálených oblastí říše. Ve skutečnosti lze nalézt mithraismus od Indie po Skotsko s honosnými památníky v mnoha zemích. Robertson k tomu dodává:

V prvních stoletích křesťanské éry byl mithraismus nejvíce zastoupeným, univerzálním náboženstvím na západě. Zbytky památek z římského období ukazují na mimořádný rozsah téměř ve všech částech říše.

Syrští obchodníci přivezli mithraismus do velkých měst jako Alexandrie, Řím a Kartágo, zatímco otroci ho přivedli na venkov. Stručně řečeno mithraismus a jeho mystéria prostoupila Římskou říši. Mezi členy tajného společenství byli politikové a obchodníci podle Schaff-Herzogovy encyklopedie (VII, 421):

Během prvního křesťanského století existovaly v Římě spolky stoupenců Mithry, pravděpodobně organizované jako pohřební sdružení podle v té době obvyklého nařízení, kterému bylo potřeba vyhovět, aby mohl mít spolek legální status. Růst a význam kultu ve druhém století je zachován v literárních poznámkách; Celsus ho stavěl do protikladu vůči křesťanství, Lucian si z něho utahoval. Nero toužil po tom, být do něj zasvěcen; Kommodus (180-192) byl přijat do bratrství; ve třetím století měli císaři mithraického kaplana; Aurelianus (270-275) učinil kult oficiální; Dioklecianus, Galerius a Licinius zasvětili v roce 307 chrám Mithrovi; a Julian byl jeho oddaným stoupencem.

Jak bylo poznamenáno několika spisovateli, mithraismus byl bratrstvím složeným pouze z mužů a lóží, které se podobají zednářským lóžím posledních několika století. Jak Legge uvádí:

Bezpochyby byly ženy přísně vyloučeny ze všech obřadů kultu, čímž se trochu ospravedlňuje poznámka Renana, že mithraismus byl "pohanským svobodným zednářstvím."
Robertson tvrdí také:

Mithraismus byl vždy jakýmsi druhem zednářství, nikdy veřejnou organizací.

A Halliday dodává:

Charakter iniciačních obřadů byl takový, jaký si svět všeobecně spojuje se zednářstvím, a který je skutečně obvyklý pro všechny podobné druhy náboženských ceremonií ve všech stádiích kultury až k obřadům vstupu do puberty u divochů.

Pod "mithraismem" je v katolické encyklopedii uvedeno:

Malá mithraická sdružení byla jako zednářské lože pouze pro pár lidí a pouze pro muže a většina z nich byla z jedné třídy, a to vojenské; náboženství, které vylučuje polovinu lidstva, nelze porovnávat s náboženstvím Krista. Mithraismus byl vše zahrnující a tolerantní vůči každému jinému kultu, samotný Pater Patrum byl adeptem v několika dalších náboženstvích; Křesťanství bylo v zásadě výjimečné, zavrhovalo každé jiné náboženství ve světě, zůstávalo osamocené a jedinečné ve své vznešenosti.

Ve svých pokusech odlišit katolicismus od mithraismu a dalších pohanských náboženstvích, se Katolická Encyklopedie chlubí tím, že na rozdíl od těchto ideologií je křesťanství netolerantní a exkluzivní. Jedním z důvodů, proč mithraismus nevydržel, je vyloučení žen. Legge tvrdí:

Co oni a ještě naléhavěji jejich ženy potřebovaly, byl Bůh, který se nad nimi nevznáší jako Věčné Slunce, Mithrovo oko a jeho pozemští zástupci, prolévající jeho zář nezaujatě na spravedlivé a nespravedlivé; ale Bůh, který kráčel na zemi v lidské podobě, který znal jako oni samotní bolest a utrpení, a u kterého by mohly hledat soucit a pomoc. Takový bůh se nedal v mithraismu nalézt.

Drews také o tomto vývoji diskutuje:

Říká se, že mithraismus na rozdíl od křesťanství selhal především z toho důvodu, že nevycházel ze silné osobnosti, jakou byl Ježíš. V tomto tvrzení je hodně pravdy, že perský Mithra byl velmi stínovou podobou vedle Ježíše, který byl blíže srdci především žen, invalidů a slabých se svými lidskými vlastnostmi a díky dojemnému popisu jeho smrti.

V tomto scénáři se samozřejmě vyskytuje hlavní důvod, proč se z Ježíše Krista stala "skutečná osoba".

V každém případě před svou uzurpací křesťanstvím se mithraismus těšil přízni některých nejvýznamnějších jednotlivců v Římské říši. V pátém století císař Julian odmítl svoje vlastní náboženství – křesťanství a přijal mithraismus a "představil praxi jeho uctívání v Konstantinopoli."

Pro mithraismus a pohanství obecně byl Julianův odchod posledním hřebíkem do rakve. Ve skutečnosti po smrti Julian a "útok křesťanství byl definitivní a zuřivý". Po této chvíli začal mithraismus upadat a skoro zcela zmizel až do konce 15. století, kdy se sem tam znovu objevil v evropské literatuře a obrazech. Přesto mithraismus existoval několik století a významně ovlivnil římský svět. Ve skutečnosti vzhledem k jeho před-římským kořenům by mohl být Mithra považován za nejstaršího "římského" boha:
Vzhledem k dávnému původu si může [Mithras] skutečně nárokovat větší starověkost než jakékoliv božstvo pozdějšího římského pantheonu, s jedinou výjimkou alexandrijských bohů. Mithras byl zcela jistě uctíván ve védické Indii, kde se jméno Mitra neustále objevuje v posvátných textech jako "zářící", čímž se očividně míní hmotné slunce.

Jak Gilmore uvádí, obecná podoba mithraismu byla dosažena mezi roky 250-100 před Kristem, když jeho "systém rituálu a učení vzal na sebe takovou formu, která mu poté zůstala", staletí před příchodem křesťanství.

Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.