MATRIX FILMS: John Major Jenkins - "Aztécký kodex a konec času 2012" (Přepis titulků filmu)

Dobré ráno a vítejte v našem postkonferenčním institutu při příležitosti konference Signs of Destiny 2004.
Máme pondělní dopoledne a nacházíme se v Tempe Embassy Suites v Arizoně.
Já se jmenuji Dr. Chet Snow a budu vás provázet programem.

Dnes je naším privilegiem mít zde jednoho z nejvýznamnějších přednášejících tohoto víkendu.
Jmenuje se John Major Jenkins, působí jako nezávislý badatel a žije v oblasti Denveru v Coloradu.
Zabýval se několika velkými duchovními tradicemi – zejména těmi, majícími kořeny ve Střední Americe, ale věnoval se i védské a egyptské tradici.

Soustřeďuje se na skutečnost, že doba změny, kterou nyní procházíme, byla předpovězena již před dávnými lety a ve zmíněných tradicích se odrazila.
Dnes nám tu představí svůj unikátní pohled na ztracený aztécký kodex zvaný Pyramida ohně, o kterém tady už jednou řekl, že byl objeven v šedesátých letech a zájem o něj se opět oživil až v devadesátých letech. John se podílel na jeho překladu a popularizaci.

Mám tady u sebe jeho knižní novinku, která se jmenuje Pyramida ohně – ztracený aztécký kodex – duševní vzestup na konci věků.
Takže bez všeho dalšího – vítám zde Johna Jenkinse.
Děkuji, Chete. Chtěl bych ještě jednou zopakovat, že jsem velice vděčný za pozvání sem a za příležitost mluvit k vám, je to pro mě skvělá zkušenost a věřím, že je vždy dobré propojovat lidi, kteří se o tyhle věci zajímají a také badatele, kteří dávají vzniknout zajímavým pracím.

Předmětem mé knihy je „duševní vzestup na konci časů.“
Rád bych poprosil ty, kteří už slyšeli mou páteční přednášku, aby zvedli ruce.
OK, pár vás je, ne všichni. Mám připravené menší shrnutí toho, o čem jsem tu už mluvil v pátek, je to pro věc zásadní, protože to vede k diskuzi o metafyzickém dopadu toho, co dělám.
Tahle světla ale docela oslepují… není možné je nějak ztlumit?

Moje práce se totiž skutečně zabývá i snahou identifikovat klíčové principy ukryté v srdci posvátného kalendáře a rovněž se zaobírám zásadní otázkou, proč si dávní mayští astronomové vybrali rok 2012 k ukončení svého kalendářního cyklu.
Zda to všechno souvisí s galaktickým uspořádáním – s vyrovnáním do přímky s galaktickým středem.
To je astronomické vysvětlení. A když se pokusíte dostat se hlouběji do duchovního významu celé té věci, zjistíte, že v mayských mýtech existují učení související s tím, co nazýváme „posvátná míčová hra,“ rituály korunování vládce a podobně.
Brzy zjistíte, že klíčové tradice mayské civilizace pracují se zmíněným galaktickým uspořádáním a snaží se sdělit něco velice významného v souvislosti s duchovní pozemskou cestou. Klíčovým bodem je zahájení – či zasvěcení.
Duchovní zasvěcení do toho, co lze nazvat novým vztahem k našemu vesmírnému zdroji. To je snad ten správný způsob, jak to vnímat.

Ke galaktickému vyrovnání se středem, s naším „mateřským lůnem,“ dojde při prosincovém slunovratu roku 2012.
Nacházíme se tedy v tomto 26-tisíciletém cyklu a v současnosti se dostáváme opět k bodu zrození.
Svým způsobem o něm můžeme mluvit jako o „konci věků“ – uzavírá se tím cyklus, ale zároveň se nejedná o konec naší Země.
Jde tedy o to, co „konec věků“ znamená v duchovním kontextu. Jaké je to – zažít vynulování času.

O tom by mohlo promluvit mnoho z přítomných – řada z vás má tušení plynoucí ze stavů pozměněného vědomí a dalších duchovních zkušeností.
Jiní zase mohou čerpat svoje informace ze snů nebo tak, jak je to v kruzích v obilí, kde údajně lidé jinak vnímají tok času.
Když se těmito věcmi začneme zabývat, zjistíme, že mnoho starodávných tradic, zejména ta ze středního Mexika, o níž hodlám dnes večer mluvit, obsahuje duchovní promluvy o tom, co takové ukončení časového cyklu obnáší.
V Pyramidě ohně je přepsán jistý grafický rukopis. Ten představuje ústřední linii mé dnešní přednášky.
Rád bych k tomu přistoupil tak, že přečtu nějaké úryvky z třinácti stran přepisů.

Přečtu je a okomentuju je s tím, že využiji i dialog – rád bych tak přelétl informace, kterými jsme se zde už zabývali v pátek.
Deset minut před jedenáctou doporučuji dát si přestávku, ať se můžeme trochu protáhnout, zároveň ale počítám i s blokem otázek.
Po návratu z přestávky se pak naplno pustíme do předčítání.
Jak už jsem zmiňoval v pátek, Izapa je raně mayská lokalita v jižním Mexiku – na hranici s Guatemalou.
Pravděpodobně se jedná o místo, kde vznikl tzv. „dlouhý kalendář“ Mayů, který nám dal ono klíčové datum v prosinci 2012.
Toto místo je spojováno i s mayským mýtem o vzniku světa. Našli jsme tu jeho první vyobrazení – vytesané do kamene.
Těmto věcem jsem věnoval prostor ve své knize Maya Cosmogenesis 2012.

Klíčem k pochopení je galaktické vyrovnání se stříbrným pásem Mléčné dráhy, k němuž pro Slunce a Zemi dochází v několika-tisíciletých intervalech.
Součástí této části naší galaxie je i galaktický střed.
Takové vyrovnání je velice vzácným astronomickým úkazem.
Je to něco jiného, než na co poukazuje ta populární písnička ze šedesátých let, Aquarius, která se týká toho, že Jupiter vyrovná svou pozici vůči Marsu a Měsíc snad má být v Souhvězdí Vodnáře, nebo něco takového…
To je spíš poetický způsob pojetí změny věků. Specifické planetární uspořádání.

Tohle ale není až tak úplně o postavení planet, jde o přesun – o precesi zemské osy a bodu rovnodennosti.
Díky tomuhle se z našeho pohledu pozice Slunce na obloze pomalu posouvá – vzhledem ke svému vesmírnému pozadí.
Země se chvěje. A v průběhu celého toho procesu se mění její orientace vzhledem k celé galaktické soustavě.
A lze, myslím, předpokládat, že tyto změny jsou propojeny se změnami odehrávajícími se přímo na Zemi.
Pokud bychom se na oblohu podívali před 2000 lety, viděli bychom střed Mléčné dráhy poměrně vysoko nad Sluncem při prosincovém slunovratu.
Ovšem v průběhu dvoutisíciletého období dochází k přiblížení.

Když se podíváte do starodávné mytologie, tak Mléčná dráha je v ní nejčastěji chápána jako „Velká matka.“
I tvar galaxie lze chápat jako dělohu ve středu a z ní vedoucí porodní cesty. To je součástí teorií o principu „vesmírné matky.“
A naopak Slunce při slunovratu lze chápat jako princip „vesmírného otce.“
My žijeme v období, kdy se proces završuje a kdy má dojít ke galaktickému vyrovnání.
Mayové tyhle věci chápali velice intuitivně a jejich přístup nebyl omezen jen na astronomické pozorování.
Astronomie jen indikovala nějaké duchovní procesy. Můžeme hovořit o sjednocení Shivy a Shakti, o sjednocení vesmírné matky a vesmírného otce, nebo také o sloučení jin a jang.
Takový je charakter energií, které v současnosti k Zemi přicházejí.

Energie, které přicházejí do místního časoprostorového pole. Je jich daleko více, než kdy v minulosti.
Tahle energie podněcuje lidi, aby tyto principy integrovali i v rámci svého tělesného i duševního bytí.
Osobně si myslím, že právě taková integrace tvoří klíčovou součást procesu duchovní cesty.
Protože když ty dvě energie spojíte, vytvoříte pohon pro vlastní vědomí a napomůžete svému duchovnímu růstu.
Tohle je jeden z monumentů z naleziště Izapa. Je jich tam víc, ale tento zvlášť dobře představuje závěrečné galaktické uspořádání.
Pochází z doby před dvěma tisíci lety. Vidíme na něm boha Hun-Hunahpú, který ztělesňuje slunovrat.
Má rozprostřené ruce – dělí jimi závěrečné období cyklu. A sám vypadá jako velký nebeský kříž, jako součást vertikální osy světa.
Součástí je i ropucha s otevřenou tlamou a tohle celé má představovat Mléčnou dráhu, takže její tlama je vyobrazením „Tmavé trhliny“ Mléčné dráhy.

Jde výhradně o Slunce při prosincovém slunovratu. Slunce se z našeho pohledu Mléčnou drahou pohybuje.
Ale pouze při prosincovém slunovratu dojde k takovému vyrovnání s naší galaxií.
Tak získáváme klíč k pochopení duchovní transformace, která se v současnosti na Zemi odehrává.
V pátek jsem už hovořil o Velkém vozu, vycházejícím a zapadajícím nad sopkou Tacana. Severně od naleziště Izapa.
Z astronomického hlediska má Izapa nesmírně zajímavou pozici, a to i ve vztahu k různým geologickým zvláštnostem.
Například tato sopka je od tohoto místa severně. A celé uspořádání místa je orientováno na sever, kde vychází Velký vůz.
Ten se na obloze objeví každou noc a představuje Sedm ara (Seven Macaw) – ptačí božstvo.
Ten vládl předchozímu věku. Zvlášť si jej oblíbili dřívější Olmékové.
Následně přišli Izapové a způsobili revoluci v chápání astronomických pohybů oblohy.
Jak už tady Jeff zmínil v předchozí prezentaci, Izapové představovali na tomto místě první skutečné osídlení, datující se zhruba od doby 1500 let před Kristem.
Rozkvět jejich místní civilizace spadá do období zhruba 600 let před Kristem až do prvního století po Kristu, kdy zřejmě došlo k poměrně nečekanému odchodu z tohoto místa.

Památky po nich zde zůstaly, abychom je mohli o osmnáct staletí později objevit.
V době 3000 let před Kristem zaujímal Velký vůz pozici blízko severního nebeského pólu.
Vlivem precese zaznamenalo jeho postavení sérii změn. Postupně se od severního nebeského pólu vzdaloval.
Zvlášť v období od 1000 let před Kristem se jeho pohyb zrychloval. Vidíte tu zásadní změnu pozice.
V mayských legendách o počátku světa přišel Sedm ara o svůj charakter – stalo se z něj marnivé božstvo minulého věku.
O jeho moc jej nakonec dokázali připravit dvojčata-hrdinové z mayských legend.
A právě zde máte znázorněného sestřeleného Sedm ara, jak padá ze svého ptačího bidýlka.
Podobně i Velký vůz „padá“ směrem od Polárky. Legenda je tak založena na jevu způsobeném precesí. K tomu dochází na severu.
To se děje na severu. A na jihu se zatím Slunce pomalu přibližuje ke svému galaktickému trůnu.
Nyní bude následovat šest obrázku, na kterých uvidíme souběžný proces probíhající v období dvou tisíc let.
Vlevo je Sedm ara padající z bidýlka, vpravo Hun Hunahpu, tedy Slunce v období prosincového slunovratu, kterak se k trůnu přibližuje.
Jednotlivé nákresy zobrazují stav vždy po zhruba 300 letech.

A právě tenhle proces je zakódován v mayských legendách o počátku světa. Jde o děj způsobený precesí a o kosmologickou revoluci.
Posun od starého polárního paradigma Olméků k mayskému galaktickému paradigma, který v tom viděl klíčový bod pro nový věk.
Pro ně to tehdy ještě byla vzdálená budoucnost, my to však vnímáme už jako velmi blízkou dobu.
Rekonstruovat tuto dávnou kosmologii je jedna věc, já osobně se ale snažím dostat hlouběji do významu jednotlivých fragmentů vypovídajících o staré kosmologii Mayů. Jako komplex se to nedochovalo, vše se musí rekonstruovat na základě monumentů v Izapa.
Předkládám tyhle poznatky astronomům a odborným badatelům, kteří se domnívají, že tenhle typ galaktického uspořádání může mít nějaké transformační účinky na planetu Zemi. Myslím si, že je nejspíš skutečně má.

Jenže pak je třeba to i nějak empiricky prokázat. Jak vlastně galaktické uspořádání ovlivňuje lidské vědomí?
Podle mě jsou to dvě různé debaty. Jedna se točí okolo samotné rekonstrukce mayské kosmologie, stejně jako rekonstruujeme třeba starořecké lékařství.
Těm konkrétním principům člověk nemusí osobně věřit.
A dávní Mayové se domnívali, že období okolo roku 2012 bude dobou velké transformace.
Dnes se stačí kolem sebe podívat – pokud probíhající změny nejsou jejím důkazem, tak už nevím, jaký lepší může být.
Jen v průběhu posledního století se objevily první lety do vesmíru, počítače, recyklovatelné sáčky z umělé hmoty…
Děje se toho tolik, že je to skoro neuvěřitelné. A navíc se zdá, že dochází ke zrychlování.
Už v pátek jsem zde zmiňoval tři klíčové principy posvátné vědy, které figurují i v mayském kalendáři.
Jde o eros, logos a dios, které v podobě emocí, intelektu a vůle existují i v nás samých a jako naše vnitřní schopnosti hrají roli při duchovním probouzení – dovedeme-li je do vzájemné harmonie.

To je zásadní pro individuaci, jak by to nazval Carl Jung, nebo to můžeme nazvat procesem stávání se kompletní bytostí.
V Izapa stojí tři hlavní skupiny monumentů. Skupina F je nahoře a skupiny A a B se nacházejí níže. Každá z nich má svoje vesmírné centrum.
Jak už jsem řekl, ve skupině A se nacházejí monumenty zobrazující Velký vůz – neboli ptačí božstvo Sedm ara.
Galaktické hřiště – skupina nahoře na plánku, ke které se dostaneme – směřuje ke Slunci při prosincovém slunovratu.
Takže toto rozestavení je orientováno podle přibližování ke galaktickému středu, k němuž v současnosti dochází.
O skupině B jsme v pátek nehovořili, takže bych se jí chtěl věnovat. Ta se zabývá vyrovnáním Souhvězdí Plejád a Slunce na zenitu.
Je to zásadní kvůli jednomu z našich dalších témat, které představuje Kodex Pyramidy ohně.

Kodex pyramidy ohně je cesta o třinácti částech. Od zrození k ekpyrosis – vesmírné konfiguraci na konci věků.
Duchovní význam toho spočívá v rozplynutí materialismu zpět do duchovního základu, z něhož vše pochází.
Země má skončit v apokalyptických plamenech – to je však jen symbolika pro její očištění a opětovné splynutí s věčným matrixem.
Třináctá stránka Kodexu Pyramidy ohně pojednává v podstatě o novém ohnivém obřadu.
Ohnivé obřady pořádali lidé obývající oblast středního Mexika na konci každého kalendářního kruhu o 52 letech.
Prováděny byly i na Chitzen-Itza, které skrývá klíč k tomu, jak všichni ti lidé, kteří se zde vystřídali, smýšleli o sbližování Slunce, Plejád a zenitu.
Celkem tři božstva bývají spojována s těmito vesmírnými centry.

Skupina B v Izapa je zasvěcena zenitu. Zenit představuje střed oblohy nad hlavou a v rámci tropických zeměpisných šířek,
Izapa je na patnáctém stupni severní zeměpisné šířky a v rámci tropů Slunce v některých dnech prochází středem oblohy.
Když se posuneme na sever – do Phoenixu, New York City a podobně, a stejně tak i více na jih, tam už Slunce k zenitu nikdy nedosahuje.
Takže jen v tropickém pásmu může Slunce projít přímo nad hlavou – zenitem.
V tropech projde Slunce zenitem ve dvou dnech v roce. Dny jsou na různých místech různé.
Izapa je zajímavá tím, že na ní stojí tyhle svislé pilíře – jakoby se Sluncem na vrcholu. Jsou tam i předměty, jejichž hlavní funkcí je vrhat stín.
Tak se provádělo měření pohybu Slunce. V pravé poledne, v den, kdy Slunce projde zenitem, žádný stín nevznikne.
A těmi dvěma dny v Izapa, kdy Slunce projde zenitem, jsou 12. srpen a 1. květen.

Obě ta data jsou zajímavá. 12. srpna představuje den, od něhož se začal počítat dlouhý kalendář – roku 3114 před Kristem. Den číslo jedna.
A 1. květen je tzv. „čtvrtletní den“ – nacházející se na půl cesty mezi slunovratem a rovnodenností.
Uděláme si teď menší výlet na místo současného Chitzen-Itza. Pobýval jsem tam před několika měsíci.
Vycestoval jsem tam speciálně proto, abych viděl unikátní jev, kterému se říká Stínový had. Mnoho z vás jej asi zná.
V den jarní či podzimní rovnodennosti se vlivem slunečního svitu vytvoří stín na severním schodišti, který vypadá jako slézající had.
Symbolizuje se tím návrat Quetzalcoatla, aby jeho prostřednictvím došlo v den rovnodennosti k jakési regeneraci toho místa.
Byl jsem se tam podívat v září a mohu říct, že je to skutečně pozoruhodný jev. Zvlášť v březnu přijedou tisíce turistů.
Způsob, jakým se jim to podařilo architektonicky navrhnout, mě ohromuje.

Pyramida se jmenuje pyramidou Kukulkanovou – ten představuje mayskou verzi Quetzalcoatla. Zobrazován jako opeřený had.
Uspořádání toho místa ještě zvýrazňuje samotný jev. Já osobně jsem měl dojem, že se na tom plácku děje ve stejnou chvíli ještě víc věcí.
Jen zhruba 100 stop od pyramidy se nachází velké hřiště pro míč. Zašel jsem se tam podívat a zjistil jsem, že stín, který vrhá západní zeď při hřišti, prochází právě jeho středem. To symbolizuje rovnováhu – rovnováhu mezi světlem a tmou.
To samé představuje i rovnodennost – půlí dobu mezi dvěma slunovraty. Slunovraty znamenají extrémy a rovnodennost vyváženost.
Velká část mé práce, která se týkala i mé knihy a která se odehrávala v první polovině 90. let, se zaměřovala na zjišťování informací o mayské tradici. Zvlášť mě zajímala archeo-astronomie.

Má to co dělat s umístěním a orientací různých mayských lokalit vzhledem k pozicím vesmírných těles.
Došel jsem k závěru, že na monumentech, ale i na jejich postavení, lze nalézt velké množství zakódovaných informací.
Jak už zde říkal Jeff, tak i v tomhle stínovém jevu v den rovnodennosti je mnoho k dekódování.
Takže – ano, máme zde stín ve tvaru hada, který při rovnodennosti slézá po severní straně pyramidy, ovšem jeho ocas si musíte prodloužit – představit si ho, abyste zjistili, že směřuje přímo k zenitu.
Obecně je to tak, že vrchní část pyramid směřuje podle starých Mayů vždy do bodu zenitu. To je všeobecně známo.
Stěny pyramidy představují čtyři směry a střed je směrem pátým – pro Maye znamená pátý směr zenit.
Takže si můžete představit ocas hada, jak míří směrem do zenitu na obloze. Ocas skrývá dva symboly.

Jedním je chrastidlo na ocasu hada – pro něž měli Mayové slovo „tzab.“ Tím samým výrazem však označují i Plejády. Pro mě to bylo klíčem.
Druhý symbol na ocasu hada tvoří tři tečky, které pro Maye značí Slunce.
Stojíme před zašifrovanou esoterickou informací. Nejde jen o stínový efekt, ale i o upozornění na specifické vyrovnání Slunce, Plejád a zenitu.
To je něco, čeho si badatelé dříve nevšimli. K vyrovnání Slunce, Plejád a zenitu zde ale nedochází každoročně. Vzniká to vlivem precese.
V Chitzen-Itza dojde k takovému uspořádání jen v určité době. Má se to odehrát někdy 20. května.
Jenže protože jde o uspořádání vytvořené vlivem precese, tak ačkoliv dochází toho dvacátého k vyrovnání Slunce a zenitu, nedojde zároveň k vyrovnání pozice Plejád vůči Slunci. Něco takového lze očekávat právě až během 21. století.
V podstatě tedy dochází k propojení této „lokální“ kosmologie odehrávající se v jedné části oblohy, se základní galaktickou kosmologií,  jejímž středobodem je lokalita Izapa, a která propojuje Slunce při slunovratu a galaktický střed na druhé straně oblohy.

Dostáváme se tedy ke kosmologii, která operuje s galaktickým středem i jeho protipólem, a pokud to obrátíme vertikálně, dostaneme něco jako vývojovou osu. Oba typy uspořádání poukazují na 21. století jako na éru velké transformace.
S touto kosmologií souvisí řada mýtů. Zejména jsou zde dvojí božstva.
Už dřív jsem zde zmiňoval jistou polaritu mezi Sedm ara (bohem pólu) a Hun Hunahpu (galaktickým bohem).
Existuje zde dokonce trojúhelníkové schéma, protože lze hovořit i o polaritě mezi Hun Hunapu a bohem Quetzalcoatla.
Neboli Slunce a Plejády v zenitu.
Myslím si proto, že tohle je jeden ze způsobů, jimiž lze chápat mýtus o návratu Quetzalcoatla.
Motiv zmrtvýchvstání typický pro oblast středního Mexika.
Nejde ale jen o možnou astronomickou teorii. Tyhle domněnky jsou podpořeny řadou vyobrazení na monumentech v Izapa.
Zmíněná dvě božstva na nich vidíme pokaždé v nějakém vztahu typu – sjednocení či naopak souboj.
Zobrazeni ve slunečním disku a v hadovi. Had patří k bohu Quetzalcoatla a sluneční disk k Hun Hunapu.
Lze to tedy chápat jako kosmologické sjednocení v Chitzen-Itza.

Já to vidím tak, že v téhle oblasti došlo ke schizmatu a proti sobě pak stály dva přístupy.
Ve středním Mexiku jeden z nich přijali Toltékové, Aztékové a podobně… Klíčovým se zde stal nový ohňový obřad.
A na druhé straně stojí Mayové se svým dlouhým kalendářem a galaktickou kosmologií.
V Chitzen-Itza podstatě došlo k jejich sblížení. Někdy v devátém století po Kristu.
Proto je pro mě tahle esoterická dimenze historie Středního Mexika velice zajímavým materiálem.
Teď se jen stručně podíváme na hřiště v Izapa.
Prodloužená osa opět směřuje ke Slunci při slunovratu. Dochází ke sbližování s galaktickým středem. Nerad bych se příliš opakoval.
Do samotné mayské míčové hry je zakódováno množství kosmologických informací.
To se týká tamního trůnu, Ten symbolizuje galaktické vyrovnání hned třemi způsoby.

Průchod míče kamenným košem lze přirovnat ke Slunci při slunovratu procházejícím skrze „Tmavou trhlinu“ do středu Mléčné dráhy.
To samé platí i o hadí tlamě. I o hlavě slunečního boha, procházející doslova mezi kamennýma nohama vedoucíma z trůnu.
Jde v podstatě o vyobrazení porodu. Na jednom místě tak vidíte metaforu pro zrození i smrt.
A také samotnou míčovou hru. Podle té jsme nezbytnými účastníky procesu smrti, znovuzrození a proměny na konci věků.
Symbolismus míčové hry pojednává o galaktickém vyrovnání, světové obnově, vzestupu vědomí a o našem vztahu k srdci stvoření.
Jde také o tajemství smrti a znovuzrození. Když to shrnu, tak si myslím, že je obtížné bavit se o roku 2012 a vynechat přitom Izapa.
Představuje klíčový bod pro celé to proroctví týkající se roku 2012.
Zabývat se místem, kde vznikl mayský kalendář, pro mě bylo samozřejmostí. Hledal jsem tak klíčové informace o roku 2012.
Zjistili jsme, že tam existuje tenhle skrytý astronomický leitmotiv.
Mnoho metafyzických učení spojených s touto lokalitou se týká zasvěcování.

Většina tradic, které pracují se základním zasvěcením, vyžaduje nějaké symbolické obětování či symbolickou smrt.
Je jich potřeba, aby mohlo dojít k nějakému vyššímu životu nebo znovuzrození.
Tak dochází k dosažení správné orientace ve vztahu k vesmírnému centru – srdci stvoření. Myslím si, že je to něco, co stojí za pozornost.
V něčem mi to připomíná místa s kruhy v obilí.
Vnitřně mi bylo jasné, že návraty do Izapa hrají v tomto období klíčovou roli. Osobně jsem tam vycestoval čtyřikrát.
Je to celkem příjemné místo ve velice teplé části Mexika nedaleko pobřeží Tichého oceánu.
Nestojí tam žádné velké chrámy. Ale ty lokality v sobě mají něco zvláštního.
Proto to přirovnávám ke kruhům v obilí. Přítomnost na některých místech je zajímavým zážitkem.
Pokud vás výlety do Izapa zajímají, doporučuji vám být se mnou v kontaktu. Začal jsem je pořádat – loni jsme měli jeden.
Původně se měl další konat i letos, ale na poslední chvíli jsme se jej rozhodli zrušit.

Od příštího roku si chceme vybírat jiné roční období, protože původní prosincový termín podle nás není ideální.
Lepší by byl únor. V jeho první části je totiž na místě možné vidět něco podobného tomuto. Včetně pozorování Mléčné dráhy.
V tu dobu lze vidět v podstatě totéž, co oni vídávali při prosincových slunovratech před 2000 lety.
Při studiu principů mayského hřiště jsem se zabýval i tím, jak symbolismus smrti a znovuzrození dnes vnímáme a o co v něm jde.
Jak lze přeložit jazyk symbolů do jazyka duchovních nauk. Naštěstí jde o univerzální symboly a lze je tedy přeložit do něčeho srozumitelného.
Osobně jsem došel k tomu, že učení související s mayským hřištěm nápadně připomíná to, čím se zabýval Aldous Huxley.
Jde o takzvanou „věčnou filosofii.“ Týká se všeobecných principů v lidských sděleních, které lze najít v mnoha různých tradicích.
Proto se jí říká věčná filosofie – je univerzální. Lze ji obvykle najít v jádru všech světových esoterických a náboženských nauk.
Můžeme si ji zestručnit do těchto čtyř bodů:

1) Celý svět (včetně jednotlivých vědomí) pochází z duchovního základu, který není na první pohled zjevný.
To, co přichází do inkarnace – co se narodí do světa vývoje, vyroste v něm a následně zemře, přichází ve skutečnosti do omezeného světa.
Vše, co dojde k takovému vyjádření, ve skutečnosti pochází z nezjevného duchovního základu.
2) Lidské bytosti jsou schopny tento duchovní základ zakoušet.
Ne, že bychom toho o něm mohli mnoho říct – neumíme svou zkušenost s ním vysvětlit ani slovně popsat.
Tímhle se zabývají náboženství. Ta se zároveň pokoušejí poskytnout možnou cestu vedoucí právě k takové zkušenosti.
Osobně si myslím, že taková jsou zejména prvotní náboženství, která ukazují cestu, jak se s duchovní podstatou dostat do kontaktu.
Tak lze individuální ego nasměrovat k centru stvoření.
3) Lidská stvoření mají dvojí podstatu – jedna spočívá v egoistickém „já“ a druhá ve věčném duchovním „já.“
4) Smysl lidského života spočívá v opětovném sjednocení s vyšším duchovním „já,“ které představuje zdroj, střed a základ všech projevů.

Tohle vše podle mě symbolizuje galaktické vyrovnání. Potvrzuje nám to, že se můžeme vyrovnat vůči vlastnímu zdroji a centru stvoření.
Myslím si, že je to dobrá doba pro duchovní práci. Dveře jsou otevřené a lze tak dělat velké pokroky.
Galaktické vyrovnání se netýká jen tradic Mayů, ačkoliv je v Izapa a v jádru mayské civilizace velmi pěkně vyjádřeno.
To se týká třeba symboliky zmiňované mayské míčové hry a legendy o stvoření.
U Mayů je celá ta galaktická kosmologie, jak tomu říkám, krásně vyjádřena.
Ale zároveň, když jsem psal knihu Maya Cosmogenesis 2012 publikovanou roku 1998, musel jsem se sám sebe ptát, zda, když u Mayů najdeme tak úžasná učení týkající se vesmírných dějů, neměly něco podobného i jiné tradice.
Začal jsem po tom pátrat a výsledek mého bádání představuje kniha Galactic Alignment.
Zjistil jsem, že náznaky existují v mnoha světových esoterických tradicích.
Rád bych se zaměřil na mithraismus, na obrázku vpravo nahoře. Mythraická tajemství.
V těch najdeme učení o dvou nebeských branách. Jedna z nich se nachází při středu galaxie, druhá při galaktickém anticentru.
Zde vidíme Mléčnou dráhu a oběžné dráhy Slunce, Měsíce a planet. Vzájemně se kříží.

Takové křížení je vidět i na víku sarkofágu krále Pakala, vládce Palenque ze 7. století.
Vidíme na něm vertikální a horizontální hadí sloup se dvěma hadími hlavami.
Horizontální představuje oběžné dráhy, vertikální Mléčnou dráhu.
Bod, kde se kříží, definoval neoplatónský filosof z konce 4. století jménem Macrobius.
Ten tvrdil, že se v tom bodě nacházejí dvě nebeské brány.
Tedy nikoliv v Souhvězdí kozoroha a raka, jak je to někdy v řecké literatuře uváděno.
A brána v Souhvězdí střelce má představovat Bránu bohů (vzestupu).
Brána v Souhvězdí blíženců pak je Bránou člověka (sestupujícího do inkarnace).
Můžete si to představit jako kruh na obloze.

Z duchovní a nezjevné oblasti se přichází zrozením, prožije se život, a pak, po smrti, následuje vzestup zpět do vyššího duchovna.
Proto lze konec života člověka považovat za vzestup – zpět do věčnosti. Jako vzestup však funguje i zasvěcení.
Na konci našich životů a na konci času tedy dochází k něčemu, co lze popsat jako vzestup.
Další neoplatónský filosof, Porfyrios, sepsal dílo nazvané „Jeskyně nymf,“ pro jehož název našel mimochodem inspiraci u Homéra, což také poukazuje na skutečnost, že se zabýval ranou duchovní tradicí prvních Řeků.
V tomto textu píše: Jak potvrzuje Numenius a jemu blízký Cronius, je pro vysvětlení umístění bran nezbytné povšimnout si skutečnosti, že na nebi mohou existovat dvě krajní situace.
Jednou je zimní slunovrat, s oblohou přikloněnou maximálně k jižnímu pólu a letní slunovrat, který se odehrává v bezprostřední blízkosti severního pólu.

Teologové považují Raka a Kozoroha za ony dva porty. Platón je nazývá dvěma bránami.
Rak má představovat bránu, skrze kterou duše sestupují, zatímco přes Kozoroha dochází k jejich vzestupu.
Podle Macrobia jsou ale tyhle brány umístěny v místě, kde dochází k protínání Mléčné dráhy a zodiaku.
Tohle jsou body, které hrají významnou roli i v kosmologii Mayů. Má v nich okolo roku 2012 kulminovat galaktické vyrovnání.
Máme dvanáct znamení zodiaku – tady vidíte Střelce a tady Štíra. V typickém vyobrazení.
V jedné části oblohy máme galaktický střed a okraj galaxie (galaktické anticentrum) v jiné její části. Zde máme jarní bod rovnodennosti.
Někteří autoři tvrdí, že nejde ani tak o galaktické vyrovnání, jako spíš o překřížení.
To jsou dva způsoby, jak nahlížet na události spojené s rokem 2012.
Protože když nastane vyrovnání slunovratu s galaktickým centrem, dojde k překřížení bodů rovnodennosti.
Vincent Bridges a Jay Weidner napsali v této souvislosti vynikající knihu – Tajemství kříže v Hendaye.
Já osobně rád shrnuji i práce jiných nezávislých badatelů, něco takového jsem udělal i v knize Galactic Alignment, jde mi v podstatě o uvádění všech těch úžasných výsledků do kontextu.

Téma galaktického uspořádání tvoří nerozpoznanou vrstvu historie dávné vědy a náboženství.
Nejen v rámci mayské kosmologie. Je to spíš všeobecná a velmi hluboká vrstva poznání, kterou se do současnosti nikdo moc nezabýval.
A střed naší galaxie hraje klíčovou roli v mnoha náboženstvích, ačkoliv se o tom všeobecně neví.
Na galaktický střed míří Střelec svým šípem, Štír svým jedovým ostnem i Hadonoš, který bývá někdy považován za třinácté hvězdné znamení.
V astrologickém chápání znamení je tedy něco velice pradávného. A zde se to projevuje.
Zabýval jsem se i prací historika umění Ananda Coomaraswamy a jeho zajímavými náhledy na mytologii Střelce.
Zkoumal Střelce a došel k závěru, že ten, obrazně řečeno, střeží galaktický střed – vstup do nebe, sluneční dveře při konci věků – jak tomu říkal.
Dveře, které se otevírají do nebe. Na konci cyklu, v průběhu zasvěcení nebo ve chvíli smrti.
Střelec a Štír plní úlohu dvou strážců. Jde o projekci naší vlastní připravenosti na vstup do oblasti znovusjednocení.
Někdy jsou zobrazováni jako okřídlená sfinga, která hlídá plavidlo obsahující nektar nesmrtelnosti.

Nedávno vyšla sbírka Coomaraswamyho esejí nazvaná Guardians of the Sundoor - Strážci slunečních dveří. Dole vidíte Střelce.
Jednu z jeho knih představovala další sbírka esejí vydaná Univerzitou v Princetonu. Jmenovala se The Door in the Sky – Brána na obloze.
To vede k asociacím s galaktickým vyrovnáním na konci věků. Brána, která se na konci cyklu otevře a skrze kterou se vrátíme do srdce stvoření.
Myslím, že to nemá nic společného s představou nástupu na mateřskou loď, která nás má odvést na nám určenou planetu.
To je možná jen jeden ze způsobů, jak celou tu věc pojmout.
Osobně si ale myslím, že cílem je naše probuzení a náš znovu nabytý vztah k vesmírnému zdroji.
A zároveň máme zůstat ve světě. Takové přestoupení je inklusivní. Tomuhle principu se věnuje Pyramida ohně.
Tím, že svět nějakým způsobem překročíme, jej zároveň neopouštíme – zůstáváme v něm. Jako Bódhisattva.
Jde o schopnost ve světě efektivně být a zároveň přicházet z místa, které jej přesahuje.

U časových cyklů – až už jsou to ty nejdelší, nebo ať už jde jen o měsíce či dny – vždy narazíme na sestupnou a vzestupnou polovinu.
Sri Yukteswar, mistr jóganandy a zakladatel „Společenství seberealizace“ se zabýval
„Hindu yugas“ – neboli jednotlivými věky z hinduistické védské tradice konceptu precese.
Součtem délky věků se dostaneme k celkovému číslu 12 000 let. To je ale jen jedna polovina celého cyklu – ta sestupná.
Součástí je „Zlatý věk,“ neboli Satya Yuga, následuje „Stříbrný věk,“ „Bronzový věk“ a nakonec jsme se dostali do „Železného věku,“ nazývaného také „Kali Yuga.“ Jde o dobu největšího materialismu. Lze to celé nazvat procesem redukce – sestupu.
Tohle schéma odporuje vědeckému paradigmatu o postupném vývoji.
Máme atomovou bombu – tak bychom zřejmě měli být „na vrcholu“ vývoje.

Jakoby míra vědeckého a industriálního pokroku představovala znak duchovní vyspělosti. To je právě jen mýtus o vývoji, podle kterého se někteří lidé domnívají, že věda dokáže vyřešit všechny problémy – jen je třeba dát jí dostatek času.
Nemáme se bát o deštné pralesy, protože i to se časem nějak vyřeší… a podobně.
Ve skutečnosti je to naopak. Smršť vědeckých objevů svým způsobem znamená, že se do materialismu dostáváme hlouběji.
I materialistický věk má své kouzlo. Sledujeme lety do vesmíru a využíváme počítačové technologie.
Na druhou stranu je třeba říct, že to není znamení nějakého duchovního rozvoje. A není moc populární tohle říkat.
Když tato sestupná fáze dosáhne nejnižšího bodu, což bude na konci Železného věku, dojde k obratu a k postupnému stoupání.
Připomíná to ten obrázek se dvěma bránami na dvou stranách oblohy.

Dochází k průchodu do inkarnace, prožití života, smrti a následně k opětovnému vzestupu.
Pro mě je klíč k pochopení toho všeho, včetně doktríny védských věků, galaktické vyrovnání při slunovratu v době okolo roku 2012.
Vidíte pokles skrze několik věků, pak dojde k obratu – můžeme to nazvat galaktickou nocí, v níž se teď nacházíme.
Galaktický střed najdeme na 6° Souhvězdí střelce – to je 27° podle západního zvěrokruhu, ale první hodnota odpovídá skutečnosti.
O středu galaxie v podstatě ani nelze hovořit jako o nějakém bodě. To pak vede k nedorozumění. Je to příliš puntičkářské pojetí.
Galaktické centrum je středovou výdutí nacházející se někde na pomezí raného Střelce a pozdního Štíra.
Pokud tedy chceme v souvislosti s ním něco časovat, musíme uvažovat v rámci nějakého časového rozsahu.
V rámci védské tradice jsou zajímavé i výsledky astrologa Davida Frawleyho shrnuté v knize Astrology of the Seers – Prorocká astrologie.
Píše: Galaktický střed se nazývá Brahma, tvořivá síla nebo Višnunabhi – tedy střed či doslova pupík Višny.
Z galaktického slunce vyzařuje světlo, které rozhoduje o životě a inteligenci na Zemi.

Ve své knize Galactic Alignment mám interpretace náboženských tradic starého světa, které se zabývají galaktickým středem a precesí.
Mithraismus představoval oficiální náboženství Říma po dobu asi 400 let – od roku 50 před Kristem do doby okolo 350 po Kristu.
Svým způsobem byl mithraismus v téhle době světovým náboženstvím. Následně jej vytlačilo křesťanství.
Součástí zvyků spojených s mithraismem je i obětování býka. Na obrázku vidíte Mithru, jak býka bodá.
Obecně se tenhle výjev pokládá za symboliku pro ukončení Věku býka. Jde tedy o precesní mýtus.
Celou tu symboliku související s mithraismem považuji za skutečně zajímavou.
Podle jedné z obecně přijímaných interpretací představuje Mithras Persea. Bodá do býka.
Teď půjdu o jeden snímek dopředu, ještě se sem vrátíme. Plejády se nacházejí na bedrech toho býka.
Po levé i po pravé straně vidíte světlonoše. Jeden nese pochodeň nahoře, druhý ji drží dole.

Tím je zobrazen vzestupný a sestupný proces. Dole najdete i Siria – „Psí hvězdu“ a Hada, který možná zastupuje takzvané měsíční uzly.
Klíčovou věcí je, že okolo se točí zvěrokruh. Ve spodní části vidíte i Střelce a Štíra. Hodně se toho na tom vyobrazení děje.
Zároveň proniká do býkových beder dýka. V místě, kde se nachází Plejády. To indikuje proud neutronů – býkovy krve.
Jde o symboliku zrození do inkarnace.
Když si přiblížíme druhou stranu, vidíme Mithriovo chodidlo, které podle mě odkazuje na Hadonoše.
Pak tu máme štírův jedový osten. A šíp Střelce.
Tohle všechno najdeme při galaktickém středu. Ten představuje hlavní místo zájmu mithraismu.
Připadá mi neuvěřitelné, že k tomu badatelé ještě jednoznačně nedošli a nedokázali si to s galaktickým středem spojit.
Na této části oblohy se nacházejí brány – v místě, kde se protnou zodiak a Mléčná dráha.

Těch podobných tradicí ze starého světa bychom našli ještě víc – něco je v islámské astrologii. „Doktor měsíčních uzlů.“
Máme zde i tento kosmologický koncept osmi nebeských sfér – myšlenka platonismu. Dante jej zpodobnil ve svém díle Inferno.
Inferno, neboli Peklo, je jednou z částí Danteho Božské komedie, jejíž vznik se datuje do doby okolo roku 1300 po Kristu.
Takže zde máme tento starý kosmologický koncept čítající osm planetárních sfér a na vrcholu vidíte žebřík.
Jeho symbolismu se věnoval Jeff. Žebřík nás dovádí skrze bránu do duchovní sféry v Mléčné dráze, mezi hvězdami.
Takže zde opět máme překřížení oběžné dráhy s Mléčnou dráhou – tam se má skrývat průchod.
Zde je dřevořezba od křesťanského mystika a esoterického myslitele Jakoba Böhme.

Zobrazuje nebeskou sféru včetně zvěrokruhu, ovšem do středu neumístil Polárku, ale jedový osten štíra. Je tam symbol pro znamení Štíra.
Takže on z nějakého důvodu umístil do středu oblohy galaktický střed.
Tady to začíná být zajímavé. William Blake, kterého nejspíš znáte, se nechal inspirovat neoplatonickými idejemi, které v 18. století přeložil Thomas Taylor a zpřístupnil tak mnoho doktrín platonismu například učení od Macrobia a Porfyria, včetně Jeskyně nymf.
Opět se tak objevila řada esoterických tajemství majících své kořeny u starých filosofů neoplatonismu.
A to přesto, že v té době nešlo o nijak populární materiály – obvykle byly považovány za pohanské až heretické.
Proto jsou díla Williama Blakea psána tak zamlženým stylem. Zašifroval řadu esoterických tajemství do své poezie i do svých maleb.
Tady vidíte Blakeovu malbu z roku 1821 nazvanou „The Sea of Time and Space“ – Moře času a prostoru.

Až do roku 1947 se považovala za ztracenou. Podařilo se ji však objevit v Anglii. Zachycuje jednu z episod Odyssey od Homéra.
Vidíte na ní jeskyni nymf. Přicházejí směrem dolů od jeskyně – do sféry zjevení.
Je tam znázorněn život a na jeho konci dochází nad mořem k odchýlení a v závěru i k odchodu do nebe – k Mléčné dráze.
Osobně si myslím, že ta horizontální čára představuje oběžnou dráhu.
Takže tu máme vzestup i sestup a celý tenhle koloběh, který bývá v Blakeově terminologii nazýván „kruhem osudu.“
Tady vidíte zvětšeninu – je na ní duše, která stoupá zpět do nebe. Vidíme i to, čemu Blake říká Jehovův vůz.
V neposlední řadě je zde vyobrazen i střed galaxie.

Vpravo vidíte zvětšeninu procesu sestupu od jeskyně a oblasti galaktického anticentra. Včetně obou nebeských brán.
Obrázek si můžeme zjednodušit. Omluvte ten linkovaný papír.
Máme zde – jeskyni inkarnace, následnou cestu do zjevení, životní linii a následný opětovný vzestup.
Vidíte temnou část galaxie, středovou vypouklinu i celou Mléčnou dráhu. Probíhá zde tedy kruhový děj.
Jak vidíte, není to pouze symbolika pro individuální cestu životem, ale i pro velký cyklus precese.
Když to zjednodušíme ještě víc… Tady je Slunce při slunovratu, kterak vyrovnává svou pozici vůči oběma branám.
Kruh osudu. S klíčovými branami, jak je popisuje Macrobius.

Zdůrazňuji to proto, že galaktická kosmologie, s níž jsem pracoval v souvislosti s Mayi, představuje něco, co přešlo i do západních náboženství.
A je to v nich hluboce zakořeněné. Lze se bavit například o zjevení svatého Jana – a o tom, jak je v něm ukryta precese.
To souvisí s rokem 2000 a s jeho druhým příchodem… ale to je už zas jiná věc, nebudu do toho příliš zabředávat.
Všechny tyhle tradice směřují k období okolo roku 2012 jako ke chvíli velkého obratu a vzestupu.
Vincent Bridges a Jay Weidner se tím zabývají ve své knize Tajemství kříže v Henday.
Ti se zabývají těmito symboly skrytými v architektuře křesťanských kostelů, zvláště těch z románského a gotického období.
Příkladem je Francie 12. a 13. století.

Je to o vyrovnání v centru překřížení. Rád bych se teď jeho detailům věnoval.
Jak vidíte, tak se v rámci své práce pokouším o shromažďování informací k tomuto tématu, snažím se propojit různá odvětví.
Pokouším se o rozsáhlou rekonstrukci těchto galaktických dimenzí v naší duchovní historii.
Možná jste si všimli, že mezi prospekty leží i jedny, v nichž autorka píše o tom, že někteří astronomové, kteří se mayským kalendářem zabývali, došli k názoru, že v roce 2012 se nic zvláštního stát nemá.
Uvádí se tam i odkaz na webové stránky, na kterých jsem se byl podívat. Hned první věc, kterou tam tvrdí, je zajímavá.
Píše se tam: někteří autoři tvrdí, že má Slunce vyrovnat svou pozici vůči galaktickému středu v roce 2012.
V první řadě je třeba dodat, že jde o Slunce při prosincovém slunovratu, které se v tom roce vůči galaktickému středu vyrovná.
To se musí specifikovat. Oni to takhle nepíší. Pak mohou tvrdit, že Slunce se do takové pozice dostane při každé epaktě precese.
A to je pravda. Oni to dělají dost chytrým způsobem. Stejně tak můžu tvrdit, že planá jablka jsou hořká.

S tím by mohl každý souhlasit. Ale kdybych to zobecnil na tvrzení, že jablka jsou hořká, nebude nikdo vědět, o čem to mluvím.
Takže je zajímavé, jak ti, kteří o sobě mluví jako o historicích a odhalitelích skutečnosti, používají tuhle praštěnou logiku.
Dále bývá kritizováno tvrzení, že Slunce při prosincovém slunovratu vyrovná svou pozici vůči Mléčné dráze – respektive vůči galaktickému rovníku.
To druhé mimochodem představuje přesnější definici toho děje – jde o vyrovnání vůči galaktickému rovníku.
Na obrázku jej vidíte jako přerušovanou čáru procházející Mléčnou dráhou. Naše galaxie je ve skutečnosti celkem široká,
ale rovník představuje něco jako její abstraktní středovou čáru.
Evropský astronom jménem Jean Meeus publikoval ve své knize Mathematical Astronomy Morsels z roku 1997 výpočty, podle nichž má k nejpřesnějšímu vyrovnání Slunce vůči galaktickému rovníku dojít už v roce 1998.
Ke stejnému výsledku došla i Americká námořní observatoř.

Takže někteří astronomové tvrdí, že když k tomuhle už došlo v roce 1998, nemůže k tomu dojít v roce 2012.
Pokud posuzujete ten děj s ohledem na maximální přesnost, tak je tohle tvrzení svým způsobem pravdivé.
Ale zároveň stále platí, že při prosincovém slunovratu roku 2012 bude Slunce ve vyrovnaném postavení vůči galaktickému rovníku.
Je tomu tak proto, že Slunce je 0,5° široké. A půl stupně představuje v rámci tohoto procesu asi 36 let precesního pohybu.
Takže když přijmeme rok 1998 jako nejpřesnější středobod tohoto procesu, získáme okolo něj určité rozpětí.
Hovoříme tedy o období mezí rokem 1980 a 2016. O tomhle hovořím už od 90. let, kdy jsem se začínal tématu věnovat.
Tvrzení, že tenhle fakt diskvalifikuje celou teorii, je tedy ne úplně logické.

My se bavíme o výpočtech, které provedli v lokalitě Izapa lidé před 2000 lety na dobu dlouho dopředu.
Takže lze sice tvrdit, že je tam čtrnáctiletá nepřesnost – rozdíl mezi 2012 a 1998 – ale je tohle dost na to, zavrhnout celou teorii?
Osobně si myslím, že přípustný by byl i větší rozdíl. Netrefit se o 14 let ve výpočtech na příštích 2000 let je podle mě akceptovatelné.
Mě spíš ohromuje, že se dostali tak blízko ke skutečnosti.
Člověk musí být opatrný. Ukázkovým případem bylo duo Doug and Dave – „odhalitelé“ kruhů v obilí.
Často dochází k použití metody, která je logická jen zčásti, aby se nějaký fenomén zcela zavrhnul.
Je třeba sledovat, s jakými záměry k tomu ti lidé přistupují.
Galaktické vyrovnání je součástí „kruhu osudu.“ Procesu vzestupu a sestupu.
Pustím se do úvodu k tématu Duchovní vzestup na konci věků, Pyramida ohně a Ztracený aztécký kodex.

Máme teď na to asi deset minut, pak zodpovím pár otázek a za deset jedenáct si dáme přestávku, po které můžeme pokračovat čtením.
Tahle moje kniha vznikala v podstatě 43 let. Rád to tak říkám. Už v roce 1961 beatnik Marty Matz žil na území Mexika.
Je to zajímavá postava – součást prvotní beatnické scény 50. let. Účastnil se takzvaných jazzových čtení, setkával se na pódiu i s Ginsbergem.
V roce 1957 opustil tuhle scénu a přestěhoval se na západní pobřeží, do San Francisca, kde se setkal například s básníky Bobem Kaufmanem či Gregorym Corso. Chvíli tam pobyl. Pronajali si spolu železniční stanici.
Vytvořili tam vlastní alternativní scénu. Součástí byl i Neal Cassidy. Všichni tihle lidé se stali v rámci beatniků ikonami.
A to přesto, že rok 1957 spadá do období předtím, než se tenhle příběh pořádně rozjel. Někdy v té době vydal Ginsberg svoje Kvílení.
Vydávat začal i Jack Kerouac. Jenže ještě předtím, než došlo ke skutečnému boomu, Marty z téhle společnosti odešel.
Lze říct, že se rozhodl následovat rytmy trochu jiných bubnů. V roce 1957 odjel do Mexika. Na první cestě strávil čtyři roky.

Žil v jednotlivých vesnicích, popojížděl z místa na místo. Začal pracovat na slovníku jazyka kmene Mazatéků. Uměl dobře španělsky.
Na tohle téma existuje řada příběhů – některé z nich jsou i v této knize. Kniha má trochu nezvyklou strukturu.
Částečně je to duchovní biografie Martyho Matze, dále je tam nějaká epika, duchovní učení a také je zde povídka od Martyho.
Popisuje v něm svůj vlastní životní příběh i to, jak hledal cíl své duchovní cesty.
Povídka končí okamžikem, kdy našel vesnici, v níž se rozhodl po několik následujících let žít a v níž se spřátelil se šamanem Mazatéků.
Poté, co už se delší dobu znali a Marty pracoval na svém anglicko-mazatéckém slovníku, ukázal mu šaman jistý piktografický rukopis.
Šaman mu řekl, že by chtěl, aby interpretoval sdělení ukryté v tom obrázku. To je v podstatě dramatické umění.
Právě takhle Aztékové a Mayové s piktografickými rukopisy zacházeli – používali je pro zapamatování informací.
Aby si mohli přečíst příběh stvoření a posvátná učení. Fungovaly jako vizuální spouštěče paměti.

Vedly ke dramatizaci příběhu stvoření a k zašifrování tradičních učení.
Takže po Martym byl takový úkol požadován. On si to přepsal, přeložil do angličtiny a výsledkem je takzvaných „Třináct stran.“
To se odehrálo v roce 1961. Marty pak ještě mnohým prošel. Pobyl si například v nechvalně proslulé věznici Lecumberri.
Pobyt v ní je historkou sám o sobě. Nakonec se na scénu v San Franciscu vrátil.
Hlavním důvodem jeho návratu bylo přesvědčení, že je ve „Třinácti stranách“ něco velice významného. Měl za úkol to poselství šířit.
Na počátku 60. let také tenhle text veřejně četl.

V té stejné době vznikla nahrávka, na níž je zachycen on a Jack Kerouac. Mnohé ze slov je obtížné slyšet, ale lze to rozluštit.
Takže máme Martyho přednes „Třinácti stran“ i na audiu. Na konci nahrávky se pak objeví právě i Jack Kerouac.
Nahrávka se stala významnou zejména poté, co Marty někdy mezi lety 1961 a 1994, kdy mě kontaktoval, ztratil třináctou stranu textu.
On hodně cestoval, žil se svou ženou Barbarou čtyři roky v Thajsku. A někdy v průběhu těch cest třináctou stranu ztratil.
Tahle nahrávka pomohla zrekonstruovat její obsah. Je to jedna z nejdůležitějších stran.
Pojednává o novém ohňovém obřadu i o závěrečném vzestupu a znovusjednocení na poli věčnosti.
Strana tedy byla opět napsána. Když mě v roce 1994 kontaktoval, byl jsem nejdřív trochu nedůvěřivý.
To, aby mě kontaktoval, navrhl pozdější autor předmluvy k mé knize Maya Cosmogenesis 2012, Terence McKenna.
Následně mi Marty zaslal přepis Třinácti stran. Mně se zdály zajímavé. Ale zároveň jsem si nebyl jistý, zda mohu jejich autenticitě věřit.
Následovaly rozhovory s Martym a porovnávání informací o mytologii středního Mexika s tím, co v tom textu stálo.

Došel jsem k závěru, že jde o autentický příklad písemného provedení piktografického rukopisu. Velká vzácnost.
V muzeích sice leží obrázkových rukopisů celá řada. Codex Borbonicus, Codex Borgia a další.
Badatelé se o jejich interpretaci pokoušejí a docela v tom už pokročili. Jenže obvykle pomíjejí jejich duchovní dimenzi.
Tu duchovní dimenzi, která obvykle vystoupí ve chvíli, kdy jsou tyto piktografické kodexy předváděny těmi, kterým dle rodové linie patří.
A takovým dědicem mazatécké tradice byl právě jejich šaman.
On sám tvrdil, že jeho pokrevní linii lze datovat do doby, kdy do Jižní Ameriky přišli evropští dobyvatelé.
Jeho rodina údajně představovala mazatécký královský rod pro aztécký trůn.
Takže se zdá, že tento piktografický rukopis, který vznikl ještě před dobytím Jižní Ameriky, byl od té doby pečlivě uchováván.
Kontinuita – nebo lze říct konzervatismus – působí v rámci těchto tradic mimořádně silně.
A šaman zřejmě nabyl dojmu, že přišel čas, kdy by se měl o informace z rukopisu podělit.

Jak známo, tak v mnohých tradičních kulturách sílí pocit, že se přibližujeme k nějakému zásadnímu období dějin lidstva, takže dochází k uvolňování posvátných nauk a k jejich nabídnutí světové veřejnosti, aby následující události proběhly co nejsnadněji.
Od chvíle, kdy mi došlo, že mám před sebou něco významného, jsem s Martym probíral možnosti zveřejnění textu.
Sám jsem jej pečlivě pročítal a zjistil jsem, že má v sobě něco jako transformativní hodnotu.
To není žádné překvapení. Pro transformativní účel tyto epické texty vznikly. Podobná může být i epická poezie.
Sami šamani využívali její účinky, aby se snáze dostali do stavu transu, širšího vědomí, a do kontaktu s jinou dimenzí.
Mně osobně se líbí třeba finská ústní tradice jménem Kalevala. Má v sobě specifické odměřování – tempo.
Když někdo předzpívává například runovou píseň „O původu železa,“ dá to dotyčnému moc nad ním.
Takové zaříkávání lze nalézt například i v příběhu nazvaném Vainamoinen. Je o jednom z hrdinů finské tradice Kalevala.
Ten si nešťastnou náhodou rozsekne koleno a to mu začne silně krvácet.

Hledá v jednotlivých vesnicích runovou píseň „O původu železa.“ Potřebuje ji najít, aby s její pomocí zastavil krvácení.
Nakonec narazí na starce, který tu runovou píseň zná a přednese ji, čímž se mu podaří zamezit dalšímu krvácení.
Proč to tak je? Proč lze s pomocí ovládání železa zastavit krvácení?
Hemoglobin. Naše krev obsahuje železo. A to je další zajímavost – množství informací z oblasti esoterního léčení zašifrované do těchto textů.
„Pyramida ohně“ je kniha, jejíž obsah se dotýká řady oblastí. Zabývá se nejen cyklem od stvoření po zánik, ale najdete v ní také pojednávaný kalendář, poznámky k léčitelství a k „józe povznesení“ – procesu stávání se Quetzalcoatlem.
Najdete v ní i informace o skutečném významu obětování či zasvěcení. Což je dnes celkem kontroverzní téma.
Velice zajímavá jsou jména jednotlivých božstev, která se podařilo Martymu z obrázkového rukopisu určit a správně v kodexu umístit.
Tak například: Seetlaliliqay (?), Mitlanticutli (?). Různá mantricky znějící jména.

Po tolika letech došlo tedy nakonec k vydání knihy. Její koncept jsme v průběhu 90. let předložili několika vydavatelům.
Představili jsme ji jako „skutečné celestinské proroctví.“ Zdálo se mi to docela efektní, ale v praxi to nefungovalo.
Takže jsme strávili dalších několik let přemýšlením nad tím, jak to všechno správně formulovat. Marty začal psát novelu.
V podstatě ji nikdy nedokončil, nicméně jde o imaginární příběh o jeho vztahu k mazatéckému šamanovi, o duchovní cestě do jeskyně posvátných hub a do jeskyní Cerro Rabon – posvátné mazatécké hory v severní části lokality zvané Oaxaca.
Lidé kmene Mazatéků jsou dost konzervativní a oblasti, které obývají, mají bohatou historii.
Vedle vesnice, z níž pochází kodex, leží další, která se jmenuje Huautla de Jiménez.
To je ta slavná vesnice, v níž v 50. letech minulého století Gordon Wasson znovuobjevil náboženství s posvátnými houbami.
V těchto oblastech tedy vzniklo mnoho esoterického šamanismu a léčitelství.

Pokud jde o původní kodex, tak ten nemáme.
Obecně se má za to, že Popol Vuh – mayský mýtus o stvoření - byl přepsán z původního obrázkového rukopisu někdy v polovině 16. století.
Podobně jako například Drážďanský kodex.
Podle přepisu legendy o stvoření, který máme k dispozici, to totiž vypadá, že Kičé-Mayové, kteří legendu přepisovali, se přitom přímo dívali na ten obrázek. Je to totiž psáno stylem: „a tady máme dvojčata – hrdiny, jak dělají tohle…“ a podobně.
K Popol Vuh, legendě o stvoření, tedy nemáme původní obrázkový rukopis, nicméně máme ten přepsaný text.
Přidanou hodnotou textu je skutečnost, že jej pořizovali ti, kterým dle rodové linie náleží.
To řadí Kodex Pyramidy ohně do té samé kategorie unikátnosti – kam spadá i klíčový Popol Vuh.
Marty koncem roku 2001 zemřel. Protože to byl takový expatriot, tak trávil spoustu času mimo rodnou zemi.
Podařilo se mu vydat nějaké poetické sbírky. Jedna z nich se jmenuje Time Waits – Čas čeká.

Vzal jsem z ní jednu báseň, která zní:
Čas čeká, někdy porostlá čára mezi listopadem a mořem.
Čas čeká, jen na mě. Pomalu se odvrací od hlubokých zvuků a neonového osamění směrem ke druhé hodině bolesti teplé zelené na horách.
Čas čeká, a někde za melancholií Mexico City si dvě srdce probíjejí svou cestu z jednoho snu do druhého, hledají pole hudby v neklidné věčnosti.
A teď ještě něco, co dává tušit o způsobu, jímž Marty přistupoval k životu. Citace pochází z básně „Co se přihodilo na mé cestě k osvícení.“
Na tomhle světě jsem se rozhodl potulovat. Od zázraku k divu a údivu. Zjistil jsem, že věci jsou otevřené a život se opravdu rozvíjí.
Nikdy jsem neváhal zahodit peněženku a udělat si v kapsách místo pro básně a palety, které jsem u sebe nosil, dokud se palety nezměnily v rozedrané barvy a dokud se básně nerozpadly v prach.
Takže to byl takový tulák v kerouacovské tradici, který se zaměřoval na duchovní vizi. K tomu vždy směřoval.

A kdo může tvrdit, že takhle by neměl vypadat člověk, kterého si bozi a bohyně vyberou pro přepis něčeho takového, jako je Pyramida ohně.
Máme docela štěstí v tom, že když se v roce 2000 Marty vrátil do své domovské čtvrti Brooklyn v New Yorku, spojil se s místní skupinou nazvanou Church of Betty a Chris Rael s ním pořádal čtení a vytvářel nahrávky během posledního léta, co ještě žil.
Když si zajdete na fangrecords.com, najdete dvě CD, které dokazují Martyho talent. Osobně si myslím, že je Marty neprávem zastíněný beatnik.
Ta dvě CD se jmenují „The Sky of Fractured Feathers“ a „Pipe Dreams.“
Druhý jmenovaný disk obsahuje texty, které napsal pod vlivem opia během svého pobytu v Thajsku.
V těchhle extatických vizích se podobá romantikům – Shelleymu, Keatsovi, do jisté míry i Yeatsovi.
Poezie má být něčím, co člověka povznáší. Má nás dovést až do extatických stavů. Něco jako zpěvák Van Morrison.
To dělávají pěvci a básníci – nejen pro estetickou stránku věci nebo pro zábavu. Spíš je to takový bardský proces.
Jak už jsem tady řekl – veškeré skutečné poznání pochází z extatického spojení s transcendentnem – s tím, co nás přesahuje.
K něčemu takovému sloužily i texty, které Marty psal a stejný účel má i Pyramida ohně.
V tomhle místě bych už asi přednášku uzavřel a dal prostor nějakým dotazům.

Protože jestli si později budeme chtít přečíst co nejvíc z „Třinácti stran,“ tak nám na dotazy už nezbude čas.
Nechci je jen číst, ale také se věnovat jejich okomentování. A to nám asi zabere většinu času po přestávce.
Takže máme tu teď nějaké otázky, nebo si už dáme přestávku? Moc toho odsud nevidím. Položenou otázku zopakuji na mikrofon.
Otázka zní: Jaká je pravděpodobnost, že ty dvě lokality v Mexiku, Teotihuacán a Izapa, na nichž podle všeho došlo ke sloučení dvou typů precesní doktríny, byly obě navrženy jedinou osobou?
To je zajímavá myšlenka. Osobně si myslím, že za podobou obou míst může být jeden typ esoterické nauky.
Nevím, zda přichází v úvahu myšlenka, že by to měla být přímo jedna a tatáž osoba… vy myslíte někoho, kdo takhle putoval?
Někoho, kdo studoval hvězdnou oblohu respektive nějakého učitele…? Podle mě je to možné.

Spíš bych to ale viděl na skupinu těch, kteří se děním na obloze zabývali, a kteří snad mohli mít v čele nějakou ústřední postavu, která se zabývala různým vyměřováním oblohy z rozdílných zeměpisných šířek a podobně.
Nebo to lze chápat i tak, že existoval pro obě místa nějaký ústřední impuls, který podnítil jejich vznik, umístění a konkrétní podobu.
Předně vám děkuji, že jste zde představil tolik tajemných a esoterických tradic, jejich kombinace v rámci workshopu byla vynikající.
Vy jste taková Alexandrijská knihovna v jediném člověku a my vám za to děkujeme.
Moje otázka se týká Sri Yukteswara a jeho teorie, že naše Sluneční soustava má duální Slunce.
Zajímalo by mě, zda se to nějak vztahuje i ke dnešnímu tématu.

Sri Yukteswara předpokládá existenci temného souputníka nám známého Slunce, kolem něhož obíhá celý náš solární systém.
Je to jedna ze zajímavých nových oblastí, ve kterých se v současnosti bádá.
Osobně si myslím – a jsem ochoten si vyslechnout i jiné názory – že tím duálním souputníkem, o němž se hovoří, je ve skutečnosti galaktický střed.
Namísto orbitální záležitosti je to věc precesního charakteru.
Slunce prochází precesí ve vztahu ke zvěrokruhu, aby se opět sjednotilo se svým souputníkem, jímž je ve skutečnosti galaktický střed.
To je moje interpretace.
Walter Cruttenden a jeho Binary Research Institute pojali Yukteswarova tvrzení doslovně. A i jejich výsledky jsou nesmírně zajímavé.
Binary Research Institute – to si můžete vygooglit – se zabývá určitými daty, která naznačují, že by precese nemusela být způsobena nějakým chvěním Země, ale že jde o projev dlouhého oběhu okolo temného souputníka našeho Slunce.
My jej nevidíme, protože je z našeho pohledu za hranicemi solárního systému.
Nicméně přesto kolem něj obíháme, přičemž jeden oběh trvá 24 či 26 tisíc let.

Walter zorganizoval na téma precese konferenci, která se minulý měsíc konala ve Vancouveru.
Byl jsem pozván jako přednášející. Mají tam skvělý think-tank.
A zdá se, že by se mohlo jednat o každoročně konanou akci. Už ten fakt, že existuje konference pouze na téma precese, je úžasný.
Takže nějaké věci z téhle oblasti se řeší. Mám na to svůj vlastní názor.
Každopádně si myslím, že Yukteswara sepsáním svého díla The Holy Science (Posvátná věda) odvedl obrovský kus práce.
Ráda bych vám vyjádřila vděk za vaše křížové porovnání všech těch různých duchovních tradic.
A ještě ke Sri Yukteswarovi. Pokud si dobře vzpomínám na jeho knihu Posvátná věda, tak on tam píše, že došlo k chybnému propočtu ze strany snad védských matematiků týkajícího se věku Kali Yuga,
který bychom údajně už měli v této době opouštět.

A tak se chci zeptat, zda jste nenarazil na nějaké zmínky o tomto i v některé z pojednávaných tradic.
Teď jste se přímo strefila do klíčového místa mé přednášky, kterou jsem měl právě ve Vancouveru.
K chybě hindských matematiků došlo někdy okolo roku 500, což je doba, do níž spadá slavný matematik Arjabháta.
On reinterpretoval starodávné védské doktríny týkající se Velkého roku, které najdeme například v Zákonech Manu.
V Zákonech Manu si můžete sečíst délku jednotlivých věků (yugas). Dojdete k číslu 12 000 let.
A právě Yukteswara podporuje tuhle původní verzi, která se dochovala v Zákonech Manu.
Arjabhátu ovlivňovalo řecké myšlení a řecké pojetí Velkého roku.
A Řekové nebyli ani v té době za jedno v názoru, že se celá obloha pohybuje.

Svým způsobem byla idea pohybu hvězd heretická, protože pro antické Řecko je typická představa nehybných hvězd.
Takže i poté, co Hipparchus precesi ve 2. století před Kristem popsal, dělalo Řekům stále problém tuhle skutečnost přijmout.
Oni si Velký rok vysvětlovali tím, že se doby oběhu všech planet postupně vrací, dokud nejsou opět ve svém výchozím postavení.
To se nazývá konjugační cyklus Velkého roku. Nijak nesouvisí s precesí. Ale oni se tak pokoušeli objasnit fenomén Velkého roku.
Arjabhátu tyhle myšlenky ovlivnily. Zároveň však znal původní doktrínu věků a věděl, že součet jejich trvání oběma směry se rovná 24 000 let.
Taková hodnota jednoznačně poukazuje na precesi, není to dost dlouhá doba na to, aby se planety vrátily do výchozích pozic.
Ono se něco takového s dokonalou přesností v podstatě ani nemůže stát.

Arjabháta se zachoval dost nezodpovědně. Jelikož to byl matematik a líbil se mu ten koncept přesnosti, vynásobil každý věk číslem 360. Čímž dal vzniknout těm obrovským číslům.
Lidé to často opakují – tvrdí, že yuga trvá 432 miliónů let a podobně.
Jenže tahle čísla vznikla umělou manipulací s délkami jednotlivých věků.
Arjabháta měl k dispozici dost času, takže nasimuloval čísla pro konjunkci planet.
Takže tímhle způsobem se do védských yugas dostala chyba.
Díky. Ještě nějaké dotazy? Proti tomu světlu toho moc nevidím. Takže – jedeme přesně podle rozvrhu.
Dáme si teď deset minut přestávku a vrátíme se na čtení z textu Pyramidy ohně. Díky.