MAGICKÁ TEORIE, ANEB KDYŽ JE MOŽNÉ ZCELA VŠECHNO (2)

Einstein zachraňuje éter

Zde se ovšem vynořil problém. Éter se mezitím natolik pevně usadil v úvahách, že se ho nikdo nechtěl vzdát. A tak se jako houby po dešti začaly objevovat hypotézy na jeho záchranu: Země si nese svůj éter s sebou, stejně jako vzdušný obal v bezvětří, ale to bylo těžko uvěřitelné. Roku 1892 přišel Fitzgerald s originální myšlenkou, že všechna tělesa jsou „éterickým větrem“ možná poněkud stlačována, a to o tolik, že se tím přesně vyrovná rozdíl v rychlosti světelného paprsku, takže ten je nakonec neměřitelný. Ani to sice nevypadalo příliš důvěryhodně, ale Lorentz to vyjádřil rovnicemi, které Einstein později zahrnul do Teorie relativity. Jiné řešení navrhovalo, aby byl místo vzdálenosti pozorován čas. Einstein převzal i tuto myšlenku, aniž by si povšiml, že se obě (teoretické) kontrakce navzájem eliminují. Možná si myslel, že „dvakrát přišité“ drží lépe. To vše se dělo jen proto, aby i přes existenci éteru mohl být vysvětlen negativní výsledek Michelsonova pokusu.

Člověk by si to mohl hezky zjednodušit tvrzením, že rychlost světla v éteru je vždy stejná, bez ohledu na to, zda se éter pohybuje nebo ne. To by pak znamenalo, že: c (rychlost světla) + v (rychlost éteru) = c-v = c což je matematicky naprostý nesmysl, pokud by se „v“ nerovnala nule. Nevadí – Einstein přebírá i tuto tézi a tvrdí: „Rychlost světla v éteru je vždy konstantní.“ To „v éteru“ později vypustil, i když tím celá věc úplně ztrácí smysl. K jeho omluvě lze říct, že příslušné rovnice, jak bylo zmíněno, nejsou jeho; autory jsou Fitzgerald, Lorentz a Poincaré. Formu v níž byly zveřejněny vypracoval jeho přítel Marcel Grossmann. Ale protože Einstein nikdy neuvedl své zdroje, korunuje jeho jméno sbírku rozporů, které „dobyly svět“. Mnohé chytré hlavy samozřejmě už tehdy dospěly k jedinému logickému závěru, vyplývajícímu z Michelsonova pokusu, totiž že éter coby nosič světelných vln v tom případě nemůže existovat, takže všechny ostatní závěry jsou přebytečné. Ale nikdo je neposlouchal.

O tomto experimentu dodnes, například od experta na Velký třesk S. Hawkinga, slýcháme že: „Ukázal, že rychlost světla je stále stejná bez ohledu na to, jakou rychlostí se vůči pozorovateli pohybuje jeho zdroj.“ To jednoduše musí být špatně, jak lze ostatně jednoduše ukázat: odhlédneme-li od toho, že se světelný zdroj a pozorovatel v žádném případě nepohybují proti sobě, toto tvrzení předpokládá, že:

  • a) éter existuje a

  • b) k Lorentzovým kontrakcím buď nedochází, anebo se navzájem vyruší, což je totéž.

Bez éteru nevypovídá tento experiment vůbec o ničem, protože časové průběhy jsou tak či tak stejné. Růže je zkrátka růže a ať už ji natočíme jak chceme, nikdy z ní nebude pes.



Einstein zavrhuje éter

Mezitím už se s éterem rozloučila i oficiální fyzika a sám Einstein, a to přísně pozitivistickým způsobem: „Protože éter nemá žádný vliv na rychlost světla a nedá se prokázat ani žádným jiným způsobem, nemůže existovat.“ Přitom mu zřetelně ušlo, že tím odstraněnil základy, na nichž spočívá Teorie relativity. Ale logika nikdy nebyla jeho silnou stránkou, zajímalo ho jen „řešení“ aktuálních problémů. V matematice se tomu říká „reductio ad absurdum“ (vyvrácení poukázáním na vnitřní rozpory): Nesprávný předpoklad („éter existuje“) se považuje za správný, aby pak pomocí důkazů, svědčících o tom, že onen výchozí předpoklad vede k rozporům, byla prokázána mylnost zmíněného výchozího předpokladu jako takového.

Einstein a „odborník“ na Teorii relativity si ovšem počínají jinak. Vyjdou z nesprávného předpokladu („éter existuje“). Na jeho základě dospějí k „správným“ výsledkům, tedy k relativistickémuvysvětlení Michelsonova pokusu. Závěrem pak pomocí takto získaných správných výsledků prokážou nesprávnost výchozího předpokladu. „Bylo by asi příliš požadovat od ´odborníka´, ´matematika diletujícího ve fyzice´ (W. Müller), byť i elementární znalost logiky. Tento způsob vedení důkazu jednou vstoupí jako kuriozita do historie vědy.“ [9] Ale ještě nějakou tu chvíli to potrvá. Einsteinovi fanoušci už se vyklonili z okna příliš daleko, fronty jsou pevně zacementované a současná oficiální fyzika nemá žádnou možnost ústupu, aniž by se příšerně neblamovala. Ani nepočítám s tím, že by se tím etablovaná strana vůbec zabývala – neudělala to po celých 90 let, tak proč právě dnes? Pravděpodobně na mne padne sprška obvyklých urážek, ale nevadí. Ostatně - ani pes nebude radostně vrtět ocasem, když mu seberete misku s žrádlem. Bez akademického titulu mne stejně nikdo nepovažuje za „hodného diskuse“, ale až dosud byli v této oblasti neúspěšní
i všichni kritičtí akademici.



Rychlost světla přece jen nebude tak konstantní

Se zajímavou variantou Michelsonova pokusu přišel roku 1913 Sagnag. Také rozdělil světelný paprsek na dva, ale jeden z nich nechal cirkulovat ve čtvercové soustavě pomocí několika zrcadel doleva, zatím co druhý v ní obíhal opačně. Otáčíme-li tímto systémem, jde jednomu paprsku naproti a před druhým ustupuje. Světelný zdroj a přijímač se tak pohybují proti sobě a časy průběhů jsou odlišné i bez éteru. A hle! Tentokrát se interferenční pruhy ukázaly. Tento systém funguje tak dobře, že je dnes využíván v dopravních letadlech, kde informuje počítač autopilota o každém pohybu stroje. Kdyby rychlost světla byla vždy konstantní, nikdy by to nefungovalo. Nad tím by se relativisté vlastně měli vážně zamyslet – ale neudělali to.

Nechci zde tvrdit, že rychlost světla může být úplně libovolná, protože stále ještě jsou situace kdy zůstává konstantní, ale zaručeně není tak konstantní jak tvrdí Einstein. Zda proto také hned jde i o „nejvyšší možnou rychlost v galaxii“, to je otázka patřící na jiný list. Často slyšíme o částicích s nadsvětelnou rychlostí (tachyonech), které někteří fyzici domněle pozorovali. Bylo jim to dovoleno? V roce 1842 udělal Rakušan Doppler (nomen est omen) zajímavá pozorování v systémech dvojhvězd (dvou sluncí, která se navzájem obíhají): světlo hvězdy pohybující se směrem od nás se jeví být o něco „červenější“, než světlo druhé hvězdy. Tentýž „Dopplerův efekt“ zaznamenáme při průjezdu sanitky se spuštěnou sirénou: její tón se zvyšuje, protože přibližováním se rychlost zvuku navyšuje o rychlost auta, zatím co při vzdalování je tomu opačně.

Vlny kmitajícího vzduchu zprvu dorazí k našemu sluchu ve stále kratších odstupech (frekvence se zvyšuje), což vnímáme jako zvyšující se tón. Jakmile nás auto mine, frekvence se opět snižuje a tón je hlubší. U světelných, rozhlasových a radarových vln je to podobné (jinak bychom se nemuseli obávat policejního radaru), jenže u světla frekvence určuje jeho barvu. To znamená, že u Dopplerova efektu musí být rychlost zdroje světla přičítána, nebo naopak odčítána od vlastní rychlosti světla. Můžete si to vyzkoušet a pokusit se přesvědčit policisty, kteří vás přistihli radarem, že kvůli Einsteinově absolutně konstantní rychlosti světla vlastně nemohli nic změřit. Relativisté kvůli těmto námitkám sice vynalezli „relativistický Dopplerův efekt“, ale tím tento rozpor stejně neodstranili. Na druhou stranu to vypadá, jakoby k nám světlo obou sluncí dvojhvězdy přicházelo současně, to znamená, že světlo hvězdy, která se vzdaluje sice je „červenější“, jakoby bylo pomalejší, ale pomalejší být nemůže, protože pak by bylo „předstiženo“ světlem druhé hvězdy a pravděpodobně bychom je těžko přesně rozlišili. Zdánlivé rozpory ve vlastnostech světla zatím zůstávají, a když vezmeme v úvahu, že světlo efektivně zpomaluje průchod sklem nebo vodou, dospějeme k jedinému možnému závěru: rychlost světla je někdy konstantní a jindy zase ne.

Tohle je samozřejmě hodně neuspokojivá situace, která, jak správně poznamenal Barth, vyplývá zřejmě z toho, že veškeré naše představy o světle, tedy i relativistická a obzvlášť kvantová, vycházejí z mechaniky. Ať už je to světelná částice, která jako vystřelená z kanónu letí nějakou rychlostí vesmírem, než dorazí až sem, nebo zda se jako nějaká vlna pohybuje vpřed éterem nebo bez něj, což za jistých podmínek je, ale také není celá skutečnost. Barth upozorňuje, že ke každému fyzikálnímu fenoménu vždy patří dvojí: to, co „svítí“ a to, co „pozoruje“. Světlo je tedy možné považovat i za vzájemnou výměnu, za níž buď probíhá „přenos signálu“ konstantní světelnou rychlostí – nebo také nic. Přijmeme-li tuto úvahu, můžeme se vyhnout rozporům, do nichž se zapletl Einstein. Jenže k volné, otevřené diskusi o povaze světla patrně bude možné přistoupit až když myšlení fyziků nebude blokováno nešťastnou Teorií relativity.



Zfušované rovnice

Mnoho rozporů je už v samotných rovnicích. Nepracuje se zde čistě; systémy, které se pohybují se světlem byly uvrženy do jednoho hrnce s těmi, které mu jdou naproti a jelikož je rychlost světla zakotvená v rovnicích coby konstanta, po dlouhém zbytečném počítání vyjde najevo – ó jak udivující! – že rychlost světla je konstantní… Jsou zde komplikovaně vyhlížející rovnice, z nichž se ovšem po přeformování vyklube násobení jednou (x*1) a rovnice, které, jak už jsem se zmínil, demonstrují čirý matematický nesmysl. Nechci tady nikoho zbytečně děsit výpočty; kdo si to má zájem ověřit, najde vše potřebné u Gottharda Bartha, jednoho z nejdůslednějších a zdaleka ne ojedinělých Einsteinových kritiků.Ale o tom později.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.