LOVECRAFT & JUNG (7)

San

San

autor

29.04.2021 Alternativní zdraví

Novela "Snové putování k neznámému Kadathu" využívá motivu snu, ale poprvé se objevil už v povídce "Bílá loď". Podle Lovecrafta je Koth znamení, „které lidé ve snu občas zahlédnou nad vchodem do jisté černé věže stojící osaměle v soumračném přísvitu…“ (viz. "Případ Charlese Dextera Warda"), jinde také „došli do otevřenějšího prostoru před věží větší než ostatní, nad jejímž obřím vchodem byl upevněn obludný reliéfní symbol, který vyvolával zachvění, i když člověk neznal jeho význam. To byla střední věž se znamením Koth a ty obrovské schody sotva patrné v šeru uvnitř byly počátkem velkého schodiště vedoucího do horní snové říše a Zakletého lesa; viz. "Snové putování k neznámému Kadathu".

Kader Attia: Světlo Jákobova žebříku

Snové putování k neznámému Kadathu popisuje Mosig jako „bezpochyby nejplodnější Lovecraftovu povídku co se týče psychologického symbolismu“ a s tím lze jen těžko nesouhlasit. Jde o jednu z nejdelších Lovecraftových prací a lze ji považovat spíše za novelu než za krátkou povídku. Tvoří hlavní bod Lovecraftova „cyklu snů“, příběhů zasazených do „snových krajů“, resp. „horní snové říše a Zakletého lesa“. Schodiště, po němž hlavní protagonista Randolph Carter vystupuje, je obdobou mystického Jákobova žebříku.[76] Tyto příběhy se odehrávají výlučně v jeho mysli. Mosig říká, že rozsah a symbolická hutnost novely mu znemožňuje podat úplný výčet v rámci jeho eseje, a dodává, že „by si zasloužila celou knihu, aby se náležitě prodiskutovala a analyzovala její psychologická epičnost“.[77]

Velké pozornosti se od něj dostává i povídce "Vyvrženec".[78] Mosig tu vnímá hlavního hrdinu jako osobu samotného Lovecrafta, obzvláště v dětském věku, kdy strávil spoustu času jen sám se sebou a zakoušel pocity odlišnosti od ostatních dětí. Tento pocit v něm ještě utvrzovala jeho duševně nemocná matka, která mu říkala, že je šeredný, a také to, že si s ním děti odmítaly hrát. Mosig považuje tento příběh za nesmírně vhodný pro jungiánský výklad:

Vyvrženec se jeví skoro tak, že ho napsal proto, aby vyhovoval analytické teorii Carla Gustava Junga. […] Lovecraftovo vyprávění nabývá neobvykle na psychologickém významu tehdy, je-li nahlíženo jako alegorická pouť jungiánskou koncepcí rozkrývání lidské psyché a jejích fundamentálních konfliktů. A třebaže Lovecraftovy dopisy naznačují, že si byl dobře vědom existence Jungovy teorie, otázkou zůstává, nakolik je tato povídka příkladem vědomého spisovatelova mistrovství, nebo zda se jedná o manifestaci autorova nevědomí a dynamiky psyché.“[79]

Z pohledu ega děsivý, přízračný a prastarý „temný hrad“ je symbolem kolektivního nevědomí. Čas strávený hrdinou v hradu představuje čas potřebný k rozvoji dětského vědomí a dospění. Černá věž sahající mimo svět je proces individuace. Nepřítomnost zrcadel v hradu jde na vrub skutečnosti, že „v nevědomí nemají být protiklady, žádné zrcadlové obrazy“.[80]

„O svém vzhledu už jsem neuvažoval vůbec, protože v hradu nebylo jediné zrcadlo, pouze instinktivně jsem tíhnul k mladistvým postavám, jejichž kresby a malby jsem viděl v knihách. Cítil jsem se mlád, protože jsem si pamatoval tak málo.“[81]

Krypta na vrcholu věže, „ohavné podlouhlé bedny podivné velikosti“,[82] to vše jest individuální nevědomí. Zevní svět je vědomá mysl a úplněk měsíce, jejž protagonista vidí, když se vynořuje, je symbolem mateřského archetypu:

„… měsíc, který jsem zatím nikdy neviděl, krom ve snu a v neurčitých vidinách, které jsem se neodvažoval nazvat vzpomínkami.“[83]

Jens Heimdahl: Nyarlathotep vylíčený jako
"Černý muž" v Lovecraftově povídce "Sny v čarodějnickém domě"

Bloudění domem plným světla – „otevřená okna skvěle planoucí světlem a dávající průchod hluku nevázaného veselí“ – a lidí – „výstředně oděná společnost“ – symbolizuje pouť psyché k archetypu bytostného Já. Moment poznání a pochopení, když protagonista poprvé čelí vlastnímu obrazu v zrcadle – „jasně jsem spatřil nepředstavitelnou a nepopsatelnou nestvůru“, reprezentuje setkání ega se stínem – v nestvůře „se spojovalo všechno nečisté, zlé, nevítané, nepřirozené a odporné. Ďábelský přízrak rozkladu, staroby a zpustlosti; shnilá, mokvající mátoha ohavného zjevu“, a jeho reakce znamenající touhu po zapomnění a skrytí – „odporný výjev toho, co by milosrdná země měla vždy skrývat“ – a následný úprk symbolizuje neschopnost ega střetnout se a integrovat svého temného bratra – „potměšilá, odpudivá napodobenina člověka“ a „hořkost poznání, že patřím jinam“.[84]

Mosig uzavírá tento výklad následujícím komentářem:

Lovecraft obeznámený s Jungovou teorií si byl dobře vědom, že jen málokdo, pokud vůbec někdo, kdy dosáhl alespoň nějakého zásadního přiblížení Jungovu ideálu rozprostranění ega a sebeuskutečnění. […] Snílek z Providence vylíčil skličující a zdrcující obraz lidského osudu: nikoliv skvělé a blažené psychické integrace, nýbrž stále bezprostředně hrozícího kolapsu efemérní iluze racionality.“[85]

Lovecraftových příbězích jsou vždy nějaká příšerná stvoření. Velestaří jsou bozi sami o sobě, vždyť proč by jinak potřebovali velekněze – Cthulhu – a zástupy tajných uctívačů po celém světě, jež je mají uctívat a vzývat? A Lavinino děcko pak je právě takovým „setkáním zvířete a boha prostřednictvím média, jímž je člověk“. A pokud, samozřejmě, bylo doprovázeno „psychosexuálními rituály“, jež s ní, jejím panenským tělem, a její zmučenou myslí prováděl otec-čaroděj: incestní prvek rituálu "Hvězdného safíru" dovedený ke svému odpornému, třebaže logickému závěru. Starý Whateley se s pýchou svěřoval:

A dybyste věděli vo horách, co vim já, nedělali byste si v kostele už žádnou veselku nebo pohřeb. Já vám něco povim – jednoho dne, lidi, uslyšíte Lavinino děcko řvát otcovo méno z vrchu Strážný hory!“[86]

Stejný postup lze použít s velmi rozdílnými výsledky a mágy zcela odlišných schopností; mělo by však být zřejmé, že taková věc jako Sfinx (kupříkladu) opravdu existovala jako živoucí věc, a lidé se jí střehli jako ohavnosti – ve starověkém Egyptě byla obdobou „týfónských teratomů“. Je tedy Cthulhu výsledkem takového spojení? Mágové používali masky se „zvířecí hlavou“, aby se propojili se svými atavismy představujícími stádia lidského vývoje. Pokud tedy stvoření s hlavou hlavonožce známé jako Cthulhu představuje mnohem ranější stádium, cosi, co obecně předchází příchodu čtyřnožců a savců. Cthulhu reprezentuje ono stádium v evoluci, kdy se život nacházel ještě ve svém relativně raném dětství: přebýval v hlenovitých věcech, stvořeních hodujících v hlubinách oceánu na slizu.

Aby se tedy člověk mohl spojit s Cthulhu, musí vstoupit do kontaktu s nejstarší částí lidského mozku: s bazálními gangliemi plazího komplexu (plazí mozek či R-komplex) nebo tzv. hadím mozkem, umístěným na vrcholu páteře, jenž řídí základní reakce typu „bojuj nebo uteč“ stejně jako rituální záležitosti, a který je rovněž zodpovědný za naše sexuální reakce. Plazí komplex byl zodpovědný za typické instinktivní chování zapojené do agrese, dominance, teritoriality a rituálních jevů. Nemá nic společného s vyššími stavy lásky a náklonnosti, nebo zamilovanosti a svádění. Spíše jde o čistý reprodukční imperativ, čistý chtíč, sídlo „nejtemnějších“ vášní, jež se jako sociální bytosti snažíme (často marně a se strašlivými následky) potlačit, vytěsnit nebo rozhodně popřít. Je to říše, kterou Jung nazval stínem,[87] nevědomým prvkem osobnosti spojeným se stejnými zvířecími instinkty, jejž detailně popsal,[88] a jenž je úložištěm nejtemnějších tužeb člověka stejně jako zdrojem lidské kreativity.[89]

-konec-

----------------------------------------------------------

 

PRAMENY:

[76] Srv. Gn 28,12-19.
[77] Yōzan Dirk W. Mosig: Toward a Greater Appreciation of H.P. Lovecraft, str. 40.
[78] Viz H. P. Lovecraft: Měsíční močál.
[79] Yōzan Dirk W. Mosig: Toward a Greater Appreciation of H.P. Lovecraft, str. 60.
[80] Ibid., str. 62.
[81] Viz H. P. Lovecraft: Měsíční močál; nebo H. P. Lovecraft: Dagon a jiné horrory. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 11.
[82] Ibid., str. 12.
[83] Ibid., str. 12.
[84] Ibid., str. 13.
[85] Yōzan Dirk W. Mosig: Toward a Greater Appreciation of H.P. Lovecraft, str. 65.
[86] Hrůza v Dunwichi, viz H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2.
[87] Aniela Jaffé: Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga. Portál, Praha 2015.
[88] Carl Gustav Jung: Odpověď na Jóba. Vyšehrad, Praha 2015; nebo Carl Gustav Jung: Výbor z díla IV. Obraz člověka a obraz Boha. Nakl. Tomáše Janečka, Brno 2006.