LOVECRAFT & JUNG (5)

San

San

autor

24.04.2021 Esoterika
Sonia Haft Shifirkin Greene

Silný pocit hříchu byl u puritánů spojován zejména se sexuální aktivitou. Jejich společenství se sexu nepochybně bránilo, což podporoval názor – běžný i v Nové Anglii na konci devatenáctého století a Lovecraft v tom nebyl výjimkou –, že sex je nechutnou zvířecí záležitostí, kterou muži a ženy provozují toliko za jediným účelem, jímž je plození dětí. Skutečnost je taková, že Lovecraft vedl téměř bezpohlavní život. Hlavní příčinou jeho sexuální zdrženlivosti byl jistě postoj jeho matky k tělu, to, jak odmítala se ho dotknout a vnímala ho jako cosi odporného. Lovecraft byl vychováván pod vedením své matky a dvou staropanenských tetiček, které ho zcela uchránily životních zkoušek a požadavků každodenního života, a zároveň ho mučily kvůli jeho domnělé ošklivosti.

Vzhledem k jeho slabému sexuálnímu pudu by se mohlo zdát docela zvláštní, že se mohl vůbec někdy oženit. Jenže to udělal, a co je ještě podivnější, jeho nevěstou byla židovská rozvedená žena z Ruska jménem Sonia Haft Shifirkin Greeneová, podle všeho velmi atraktivní žena. Bylo mu třicet čtyři, jí bylo čtyřicet jedna. Vzali se 3. března 1924. Byla zjevně sexuálně zkušená. Byla to ona, kdo inicioval tento vztah. Později se svěřila Lovecraftovu příteli:

Howard byl sexuálně zcela v pořádku, ale k sexu vždy přistupoval, jako by se mu to příčilo.“[50]

Vždy musela udělat první krok. Po svatbě žili společně v New Yorku, manželství však netrvalo dlouho. Oba byli nezaměstnaní a 31. prosince musela Sonia odejít z New Yorku do Cincinnati, kde si našla práci. Žít společně jako muž a žena už jim nebylo dáno, a nakonec se v roce 1929 smírně rozvedli. Sonia se měla v roce 1935 znovu vdát. Lovecraft se vrátil do Providence, kde se nastěhoval ke svým dvěma mateřsky založeným tetám. Jak mohl do takového svazku vstoupit člověk naplněný takovou nenávistí a znechucením vůči Židům a cizincům? Je třeba si uvědomit, že téměř všechna sexuální spojení uvedená v Lovecraftových spisech zahrnují partnery nejen z různých ras, ale i z různých druhů.

Fakta ohledně zesnulého Arthura Jermyna a jeho rodiny mluví jasně:

„Život je ohavná záležitost a na pozadí toho, co o něm víme, se rýsují démonické náznaky pravdy, jež z něj někdy činí záležitost ještě tisíckrát ohavnější. Není vyloučeno, že věda, jež nás již nyní tísní svými otřesnými objevy, se jednou stane nástrojem definitivní záhuby lidského rodu – pakliže vůbec samostatným druhem jsme – neboť zásobárnu jejích netušených hrůz by mozek smrtelníka prostě neunesl, pokud by byly zaráz vypuštěny do světa. Kdybychom věděli, co jsme zač, učinili bychom totéž, co učinil sir Arthur Jermyn. … Vyšel na vřesoviště a upálil se poté, co spatřil onen v truhlici uložený artefakt.“[51]

PeterSzmer: Arthur Jermyn (DeviantArt)

Katastrofu způsobila zmínka z afrického folklóru, pouhý útržek. Pověsti o šedém městě bílých opic, jemuž vládne bílý bůh. Obdobný motiv ztracené rasy kříženců lidí a opic najdeme v románech Edgara Rice Burroughse "Tarzanův návrat" (č. 1920) a "Tarzan a klenoty Oparu" (č. 1921). Legendy o návratu syna božího, jenž dorostl do své božské zralosti, aniž by však znal svou totožnost, jsou známé v nejrůznějších podáních ve všech koutech světa. Konžské temno a opar však dodaly Lovecraftově příběhu zvláštní pachuť, která ulpěla v myslích čtenářů ještě dlouho poté, co sir Arthur odešel v ohnivém sloupu k nebesům.

HP Lovecraft Tarot

Sir Wade Jermyn se oženil se samicí bílé opice (Arthur Jermyn), starý kapitán Obed Marsh zase s rybí kreaturou (Stín nad Innsmouthem),[52] Lavinia Whateleyová otěhotněla s jakousi entitou vyvolanou z hlubokého vesmíru jejím čarodějnickým otcem (Hrůza v Dunwichi),[53] a Uriah Grandison se pářil ženským succubem (Stín v podkroví).[54] Lovecraftovo manželství se Soniou Haft Shifirkin Greeneovou v něm mohlo probouzet směsici fascinace a odporu. Toto spojení protikladů připomene leckomu Baudelairovu báseň v próze Hračka chudého.[55]

Vypráví o dvou dětech oddělených mřížovím. Na jedné straně za mříží rozsáhlé zahrady, na jejímž konci svítila v slunci bělost hezkého zámečku, stálo krásné a svěží dítě, oděné tím venkovským oděvem, tak plným koketerie, obklopené skvělými hračkami pohozenými v trávě. Za mříží, na silnici, mezi bodláčím a kopřivami, bylo jiné dítě, špinavé, vyzáblé, ukoptěné, jeden z těch fakanů, jehož jedinou hračkou byla myš v zadrátované krabici. Bohaté dítě odvrhlo své drahocenné hračky. Mělo oči jen a jen pro tu myš v kleci. Báseň končí tímto postřehem: obě měly zuby stejně bílé. Zámeček, bohaté dítě a jeho hračky přestavovaly sociální, morální a umělecké hodnoty akceptované konvenční společností. Plot, který je obklopuje, poukazuje na omezenost těchto hodnot.

Trhan a jeho myš jsou venku za bránou. Symbolizují svobodu cesty, vitalitu života, temné a hrozivé zvířecí síly nevědomí, Eróta a Thanata. Tyto dvě děti lze – myšleno Freudovými pojmy – považovat za symboly protikladů, za superego, nebo, abychom si vypůjčili Nietzscheovu terminologii, princip apollinský a princip dionýský.[56] Lovecraft by se ve svých spisech tolik neoddával líčení napůl zvířecích a napůl lidských stvoření nebo mimozemským monstrům, kdyby tam nepociťoval jak hrůzu, tak i fascinaci. Kdyby někdy měly asijské hordy, negři z močálů a západoindičtí mulati uctívající velikého Cthulhu, vládnout zemi, lidstvo by bylo jako ti Velestaří:

„Svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit [] a celá země vzplane zkázou opojení a svobody.“[57]

Asi bychom jen těžko uvěřili tomu, že Nietzscheho učení nenašlo sympatickou odezvu v Lovecraftově nevědomí.[58]

-pokračování-

-------------------------------------------------

 

PRAMENY:

[50] L. Sprague de Camp: Lovecraft. A Biography. Ballantine Books, New York 1976, str. 208-209.
[51] Viz H. P. Lovecraft: Hrobka.
[52] Viz H. P. Lovecraft: Stín z času.
[53] Viz H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2.
[54] Viz H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času.
[55] Charles Baudelaire: Malé básně v próze. Vilém Šmidt, Praha 1945. Překlad Hanuš Jelínek.
[56] Friedrich Nietzsche: Zrození tragédie z ducha hudby. Alois Srdce, Praha 1923.
[57] Srv. H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu, str. 27-28.
[58] Viz René Galand: The Wounded Ego of Howard Phillips Lovecraft.