LINGUA GENESIS IV. (7)

San

San

publikováno: 08.03.2019 kategorie: Esoterika

Tento mýtický „abys“, „propast“, byl dělohou, Bab, také Kep (srv. angl. gap, „klín“), Ken; Khem, nebo Tep, takto „všeho počátek“. Tep (egypt.) znamená „první“. V ženském rodu či jako duál je to pak teft, „abysální propast počátku“, Hadí doupě či pelech samice buvola domácího, nepřesně nazývaného vodní buvol, známý též jako kerbau. Toto teft je synonymní s anglickým depth, „hlubina“; velšsky dyfed; shetlandsky toŷt; litevsky dubti; hebrejsky tofet, „v údolí“. „Abys“ zastupuje také Tuba (xhosky u (Zulu)kafrů), nebo stojí s významem „otvor“; maorské Tupe je díra, či jáma, nad níž se odříkávají zaklínadla proti zlým démonům, jejichž příbytek se nachází v „abysu“ či propasti temnot. Řecký τάϕος byl mohylový hrob pro pohřební urnu, a tedy formou Tef jako „abys“, z něhož se vše zrodilo na samém počátku.

Tiava, butumersky (podle Butumera, litevského vládce kmenů, také Pukuwer či bělorusky Butywid), je „děloha“ nebo „břich“; bornusky Dabu.[35] Tento název prapůvodního místa zrození (života) se podobá označení prvotních podmínek v počátku, během „stávání se“, a vcházení do bytí, jako u maorského a mangaiského[36] Tupu, „otevřít“, „povstávat“, „vznikat“; a polynéské tafito jako „to první a vůbec nejstarší“; cornwallské teva, „růst“; velšské tyfu, „způsobit, aby rostlo“; dhov,vycházet“; fidžijské tubu, „původ a růst“; maorské tapairu, „prvorozený jako ženství“; odtud i niece (neteř) a nephew (neteř, bratranec), jako „sestřiny děti“; irské Teibe, Matka Příroda; arabsky pak Tyba.

Na Fidži jsou Tubuna předkové, ale mnohem spíše Matka Boží. Davke, nebo Davkina, je babylónská Matka Země, nebo „abys“, nad nímž vládne bůh Hea. První ze Dvou Pravd se týká podání o Vodě na počátku v abysu a z něj vycházející Teft počátku. Už jsme vysvětlili, že egyptské Teft je duál či ženský tvar odpovídající Tef-Tef, a na Fidži je Dave-Dave označení pro „průchod“ nebo „příchod ze zdroje“. Mysticky je tento „zdroj“ vyjádřen pomocí Tef (egypt.), což znamená „vyronit, kanout, porosit, menstruovat“.

Teva (hebr.), „menstruovat“.

Tep (sanskrt), „kapat, mokvat, řinout se“.

Dhav (sanskrt), „vytékat, dávat mléko (jako kráva), pročistit, čeřit“, nebo, prvotně, „čmýra“, „menstruovat“.

Diva či Defa (zulu), první menstruace.

Tabau (yarra, austral.), „mokro“.

Davi (Fidži), „plynutí tekutin“, výslovně ze „zdroje“.

Tuphan, Arabic, „závlaha“ nebo „potopa“.

Asyrské damu, „krev“; srv. Adam (hebr.), „červená země“.

Tombo (xhosky u (Zulu)kafrů), „fontána, zdroj, pramen, výhonky, klíčky, slad“.

Tomba, vztahuje se k ženě v čas první menstruace.

Tento kořen se svými variantami je typicky vnitroafrickým označením vody a vlhka. Je pozoruhodné, že geograficky stejné území vnitrozemské Afriky se nazývá Adamaua čili Fumbina, je to úrodná a lesnatá země vnitroafrickáSúdánu.

Božstvo jako Baal-zebub bylo ďábelské hned od samého počátku; ďábel jako fyzický fenomén, než se stal Satanem v pozdějším smyslu. Je nazýván „Pán much“. Jenže moucha zebub dělá toto označení ještě zvláštnějším, a ukazuje na původ z vnitrozemské Afriky. Rabíni popisují zebub jako střečka, který je schopen dohnat zvířata i lidi (a dokonce i bohy) k šílenství. V případě bodalek jde o jedno z největších trápení, jimiž nás příroda obdařila, když za horka, v čas, kdy vrcholí jeho letní šílenství, usedne na člověka a bestiálně ho souží jako spršky ohně, či smrtící žihadla štíra, nebo jako vzdušní hadi připravení ihned bolestně uštknout.

Baal-zebub

„Oistros, střeček trápící hovězí dobytek, je ze všech mocností, které Řekům vládly, bytost nejhůř postižitelná, a přece všudypřítomná. … V mytologickém parnu, kde jsou domovem jejich polonahá těla, kolovali bohové, héroové, synové a dcery bohů s vlhkýma zářivýma očima, dokud se k nim z neviditelna nepřiblížil bzukot. Do duše se jim zabodlo žihadlo a události se rozpoutaly. Na počátku se nedá dobře rozeznat běsnění lásky a vražedný amok. Ten občasný bzukot, nápor toho zákeřného hmyzu vyvolává obojí.“[37]

Bruce předkládá překvapující líčení etiopské a habešské mouchy nazývané zimb, jež jest strašlivou metlou. Jakmile se zimb objeví, a je slyšet jejich bzučení, jak popisuje, dobytek zapomene na pastvu a žene se pryč, až nakonec padne a zdechne ze strachu a vyčerpání. Domorodci jsou donuceni opustit černou zemi a prchnout na písky Atbary, a tam zůstat, dokud tohle soužení nepomine. Sloni, nosorožci i hroši jsou nutkáni válet se v blátě, aby si kůži pokryli pancířem, který odolá žihadlům. Tento zimb je identický s hebrejským Zebubem, u nějž „m“ bylo nahrazeno „b“. Arabové ve svých překladech opisovali Zebub slovem zimb. U asyrského slova Zumbi se tak objevuje jako varianta Zebeb. Na tabulce XI, tzv. „babylónském příběhu o potopě“, se praví, že když byla nabídnuta oběť, bohové se vyrojili nad obětí jako Zumbi, aby pohltili obětované oběti. Zimb, či Zebub, je tedy citován jako typický hltoun. To jest ona moucha, o níž se zmiňuje Izajáš:

„I stane se v ten den: že pošepce Hospodin mouše [Zebub], kteráž jest na konci řek egyptských, a včele, kteráž jest v zemi asyrské.”

Nzumbi

Je to Zebub smrti. V jazycích vnitrozemské Afriky je zimb synonymem Ďábla a pekla. Nadto asyrské Zumbi je příbuzné slovu nzumbi, „duše“, z angolského jazyka Kimbundu, či severního Mbundu, z rodiny bantuských jazyků patřících do nigerokonžské jazykové rodiny. Slovník Kimbundu-portugalský definuje nzumbi jako „ducha, který prý bloudí po zemi, aby mučil živé.“

Nsumbi je ďábel u Kasandů; Ndsumbi je ďábel u Undazů; Ndsombau je v Bumbete (KwaZulu-Natal, Jižní Afrika) „peklo“; Zume značí „peklo“ v Dahome (dnes Benin); Ozokim je „peklo“ v nigerijském Igu; Simo je „peklo“ u kmene Nalu v Guinea-Bissau. Egyptští sami jsou týfónští hltouni a požíračky, ďáblové a ďáblíci, kteří se v egyptském předpeklí, pekle a zápeklí rojí a bzučí a mučí, a podobně jako zimb-mouchy člověka zapeklitě obtěžují. Hebrejské camim jsou hltouni, a zamsummim jsou mýtičtí obři. Zimwi znamená ve svahilštině „zlobr“ (angl. ogre), „ghúl“, nebo jiné zlé bytosti, které prý pohlcují lidi. Zimu jsou u Zulukafrů kanibalové, o nichž se mělo za to, že žijí na dalekém severu jako rasa dlouhovlasých lidí. Tito sami bzučí a bodají jako duchovní bytosti v pekle všech prokletých, protože zimb v Africe poprvé způsobil peklo na zemi a u Baal-zebuba (či Bar-Týfóna) nacházíme tento typ ďábla na cestě ku svému zbožštění.[38]

Na podobné etymologické souvislosti upozorňuje také D. Ž. Bor v Abecedě stvoření a je dost dobře možné, že mýtus o Babylónu není jenom další verzí o Potopě, nýbrž také opakováním mýtu o Pádu, tentokráte z jiného úhlu pohledu. Turecké kapu, „vysoká brána, dvůr“, je zcela totožné maďarskému kapu, za nímž ovšem stojí význam „sídla vládce“ nebo „brány“, podobné je hebrejské kabon, kābul, „tvrz, zámek“, lotyšské kaps je „hrob“, či „rov“, avestské kaofa je „hora, hrb“, a řecké kepo, kápos označuje „zahradu, sad“.[39] Je to tedy hrazené místo, později střežené andělem, prvotní zahrada, Eden.

Zamsummim

Tato analýza poukazuje rovněž na to, že v Babylónu bylo něco otevřeno, něco, co bylo původně dokonale zapečetěno a uzavřeno, a za příkrovem strachu skrytém ve „zmatení jazyků“ stojí „průchod“ nebo „příchod ze zdroje“, a že tedy byla otevřena nějaká brána, z níž vyšel „Pán much“ a „způsobil peklo na zemi“, a tedy „zmatení jazyků“ má napříště zamezit dalšímu nežádoucímu otevření, které by mohlo vyplynout z jednotného jazyka – z teorie všeho.

„Hra slov i hra se slovy mají svou závažnost, svou magii, svou zaříkávací moc. Magie pokládá slovo za skutečnost vyššího řádu,“ píše D. Ž. Bor, a připojuje: „Písmeno, každá hláska, je stavebním kamenem vesmíru.“ A podobně jako Philip K. Dick si všiml, že „Joyceova Finnegans Wake je kniha bující kvasivými slovy, která se chovají jako buňky živé hmoty.“[40]

Řeč je virus.

Další díly