LINGUA GENESIS III. (5)

Na skalní rytině poblíž Chattušaše, nebo Pterie v Kappadokii, se nachází vyobrazení, podobně jako u falického Dionýsa, blíženeckých aspektů lví bohyně Hepty nesené na křídlech dvojhlavého slunečního orla. Existují i další příklady toho, že Dionýsus byl spojován se lvem, býkem nebo hadem. Podle Roberta Gravese se v zimě rodil jako had, na jaře se stal lvem, a uprostřed léta byl poražen a pozřen jako býk, kozel nebo jelen. Kozel a býk symbolizovali šakala. Lébé byl symbolizován lvem a Nummo, hadem a jelenem. Podle jiného odkazu byl Dionýsus, bůh vína, později překryt Dionýsem, bohem piva, nazývaným též Sabazius. J. E. Harrison naznačuje, že slovo tragédie nemuselo být odvozeno od slova tragos, tj. „kozel“, nýbrž z tragos, tj. „(pšenice) špalda“, obilnina využívaná v Athénách k vaření piva. V dogonském náboženství kozel symbolizoval šakala a v kultu mrtvých byl slaven pivní obřad. Zrno (obilniny) představovalo v náboženství lidské símě nebo DNA a bylo příčinou tragédie, která se odehrála na Zemi. Bylina rosička^[25] (Digitaria) byla dříve obilninou symbolizující šakala a představovala zlé símě.

Podle dogonské mytologie byl Sedmý předek (Vládce řeči) obětován a pohřben v kovárně, takže jeho/její DNA mohla být využita jako základ ke stvoření budoucího lidstva. Když kovář pracoval v kovárně, jeho stolec spočíval na místě, kde byla pohřbena hlava Vládce řeči, a on byl vnímán, jakože sedí na této hlavě, zatímco pracoval. Když lidstvo ztratilo svoji nesmrtelnost a schopnost reinkarnovat se, začal být rituál související s kultem Sigui spojován se smrtí, která navštívila lidstvo. Tato ceremonie se odehrávala jen jednou za šedesát let. Temple dodává, že těžko se někdo dožil 120 let a cyklus šedesáti let je tak dlouhý, že spojení dvou Sigui bylo pojímáno jako výjimečné. V egyptské mytologii dokonání dvou šedesátiletých cyklů znamenalo dosáhnout henti, a toto slovo se vykládá jako „věčný“.

To by mohlo naznačovat nesmrtelnost. Temple ovšem poznamenává, že henti znamenalo i „dvojitý“, což by se mohlo spojovat s androgynstvím, a odtud s nesmrtelností. Slovo však mělo ještě třetí význam, „nekonečný“, a to rovněž naznačuje nesmrtelnost. Henti označuje i zosobnění zvířete a značilo též „krokodýlí bohy“, což by mohlo být spojení mezi tímto slovem a Nummo. Temple dále podotýká, že henti bylo dále ztotožněno s Osiridem, jehož obdobou v dogonském náboženství byl Lébé. Je pozoruhodné, že hent znamenalo i „dva konce nebes“, a to nám připomene dvě vlákna visící dolů z okřídlených objektů nad kameny představujícími omfalos.

„Křížová kost“ namalovaná na dně egyptských sarkofágů připomíná obrysy kostry nacházející se v hrobě dogonského Lébé, když se znovuzrodil/a. Ogotemmęli pravil, že lůno Numma proměnilo kosti Lébé „v barevné kameny, a vypudilo je na dno hrobky, aby se seřadily do obrysu kostry ležící na zádech, s hlavou na sever.“ Byly to kameny dougué, jež vyzvrátil Sedmý předek (Vládkyně/Vládce řeči), a seřadil je do obrysu rozpřaženého a nataženého těla, s vyznačeným spojením pánevním, ramenou a údů k nim připojeným. Duše Lébé se vtělila do oněch kamenů, z nichž povstalo znovuzrozené tělo. Podobně jako dogonský Lébé, i egyptský Osiris se zrodil z hadí tlamy. „Osiris vstoupil ocasem do těla velkého hada, postupoval jeho tělem, až nakonec vyšel z jeho tlamy, a pak se opět zrodil.“^[26]

V islámu se traduje příběh o muslimském mudrci zvaném Chidher,^[27] nebo Chidr, který byl znám i jako Zelený či Zelenající se. Shannon Dorey se o Chidrovi zmiňuje ve své první knize, a nazývá ho Vládce (Vládkyně) řeči, protože byl zelený, nesmrtelný a uměl předpovídat budoucnost podobně jako Nummo.^[28] Na miniatuře z manuskriptu z dob Mughalské říše^[29] jej vidíme stát na rybě uprostřed oceánu, což se pochopitelně vztahuje k dogonským Nummo, kteří byli zelenými vodními bytostmi.

Tkaní bylo důležitým úkonem spojovaným v dogonském náboženství s Vládkyní řeči. Shannon Dorey spekuluje, že „její DNA, vytvořená v průběhu druhého experimentu, byla použita ke stvoření celého lidstva, jež ji následovalo.“ Když byla stvořena Vládkyně řeči, byla rozpoznána jako nové Slovo, které tkaním přešlo z generace na generaci a symbolizovalo její genetické a spirituální dědictví. Ogotemmêli^[30] řekl, že umění tkát se stalo dědictvím lidstva, a zdůraznil, že bylo určeno celému lidstvu, aby „se předávalo z generace na generaci“ „klapáním tkalcovského člunku a vrzáním tkalcovského stavu.“ Je to také „vrzání Slova.“ V tomto ohledu se Slovo vtělilo do utkané látky, jejíž vlákna ve vzoru se vztahují k vláknům DNA.

Tato látka vzešlá z tkaní představuje nové Slovo pojící se s Vládkyní řeči, novou DNA, která byla předána celému lidstvu, jež se narodilo až po ní. Tkaní bylo symbolem Vládce (Vládkyně) řeči i „druhého slova,“ právě jako byla hudba symbolem „třetího slova“ a Lébé. Pavouk Dada byl spojován se stvořením „prvního slova.“ Dogoni vyprávěli, že „neúplné slovo“ Ogovo (Šakal) utkané pavoukem prý bylo konfrontováno „úplným slovem utkaným znovu oživeným Nummou“ (Vládkyně řeči). V dogonském náboženství byl Šakal symbolizován lunou a Vládkyně řeči a Nummo sluncem. Štír však jako symbol dvojčat znamenal androgynství a byl přičleněn k Nummovi a androgynním Osmi předkům. Štír se odlišoval od pavouka Dada.

Prastaré pohanské mýty vyprávějící o smrti posvátného krále jsou v dogonském náboženství obdobně spojovány se smrtí šakala a případném stvoření Lébé. Aby se demonstrovalo, jak byla DNA Vládce řeči použita při regeneraci, byl tento Vládce řeči vyobrazen, jak symbolicky polyká a poté dáví Lébé. „Sedmý Nummo (Vládce řeči) pozřel Lébé, aby lidé uvěřili, že kameny byly jeho kostmi, strávil je a proměnil… Stalo se to, aby lidé uvěřili, že starý Lébé byl přítomen v kamenech zaslíbení. Bylo tomu tak proto, aby lidé dokázali pochopit, že všechny věci učinil proto, aby Nummo vstoupil do kostry člověka (lidí).“

Kameny zaslíbení jsou propojeny s částmi nově stvořené Lébé. Ztotožňují se s DNA od Nummo, kteří vstoupili do kostry Lébé. Podobné pohlcení bohyní se objevuje v mnoha prastarých mýtech včetně raných řeckých mýtů. Podle Gravese Nemesis, již Zeus pronásledoval, byla původně bohyní-nymfou, jež byla známa pod jménem Léda; nejde o řecké jméno. Mezi Lýdy v Malé Asii lada znamenala „žena“. Graves kromě toho spojuje hyacintově zbarvené vejce Lédy s krvavě červeným velikonočním vejcem druidů, nazývaným glain, jež každého roku hledali na mořském pobřeží. V keltských mýtech je kladla tato bohyně v podobě mořského hada. Vládce řeči podobného hadu a s rybím ocasem symbolizovala rudá barva.

V předhelenských mýtech tato bohyně pronásledovala posvátného krále a za letního slunovratu jej pozřela. Kerényi má za to, že Artemis se spojovala s Nemesis, která podobně jako Artemis byla okřídlená. Jméno Nemesis se odvozuje z řeckého slova νέμειν, némein, což znamená „dát, co se patří“, nebo „spravedlivý hněv“, který byl namířen proti těm, kdož znásilňovali pořádek, obzvláště přírodní řád, znevažovali přírodní zákony a pravidla. To nám připomene chaos, který zavládl na Zemi poté, co Nummové začali s biologickými experimenty. Pohlcení posvátného krále Lédou je reminiscencí spolknutí Lébé Vládcem řeči.

Lébé představuje v dogonském náboženství funkci náčelníka, jež ho v pozdějších mýtech spojuje s posvátným králem. Podle helénské mytologie namísto toho, že by bohyně krále spolkla, Nemesis či Léda prchne, promění se, leč král ji pronásleduje a nakonec ji znásilní. Léda byla i bohyní Latonou, Létó, či Lat, dcerou Titána Koia a jeho manželky i sestry Foibé, matkou Diových dětí Apollóna a Artemidy. Graves věřil, že Apollón i Artemis byli dvojčata. Jedno z Apollónových jmen bylo Apollón Smintheus, Σμινθεύς, „hubitel myší“, a zvěstovalo se o něm, že se narodil v podsvětí.

To je reminiscence na stvoření lidstva ve vesmírné lodi Nummo, jež se nacházela v podzemí. Graves říká, že „Pythónovo pronásledování Apolla připomíná využívání hadů v řeckých i římských domech k lovení myší.“ Je to významné, neboť to naznačuje, že Pythónovo pohlcení Apollóna Sminthea spojuje tento mýtus se spolknutím Lébé podle dogonského náboženství. Graves se zmiňuje také o tom, že „Apollo byl duchem posvátného krále, který pozřel jablko – slovo Apollo by mohlo být spíše odvozeno z kořene abol, tj. „jablko“,^[31] než ze slova appolunai, tj. „zničit“. Jabloň byla považována za strom nesmrtelnosti a Apollo požívající jablko zastupuje obraz jeho obrození.

Podobný mýtus vypráví o tom, jak nymfa Adrásteia (stejnojmenná frýžská bohyně hor byla ztotožňována s bohyní odplaty Nemesis) spolu se svou sestrou Ídaiou vychovávala nejvyššího boha Dia poté, co ho jeho matka Rheia tajně porodila na Krétě v hluboké jeskyni Dikté, aby svého posledního syna zachránila před jeho otcem Krónem, který všechny své předchozí děti spolkl chtěje tak předejít nebezpečí, že ho jeho potomci jednou zbaví moci nad světem. Když se Zeus narodil, zůstal na Krétě a Rhea se vrátila a Krónovi podala místo novorozeněte kámen zabalený v plenkách. Spolkl ho, ale netušil, že jeho syn dál vyrůstá v ústraní a jednou se stane, co se má stát, némein – po létech osvobodí všechny své sourozence a společně Króna připraví moc.

Mýtus o Démétér a Persefoně se pojí se smrtí a znovuzrozením. Démétér nebyla jen obilnou matkou,^[32] nýbrž byla spojena i s ohněm. V dogonském náboženství byla jak sklizeň obilí, představující lidské símě, tak i oheň, který zastupoval duchovní esenci či nesmrtelnost Nummo, schraňovány v kovárně, jež byla sýpkou i kosmickou lodí Nummo. Když Démétér bloudila světem a hledala svou dceru Persefonu, kterou unesl bůh podsvětí Hádes, poskytli jí útulek eleusínský král Keleos a jeho manželka Metaneira. Démétér se rozhodla je odměnit, a tak se u nich stala vychovatelkou a jejich syna tajně potírala ambrózií a zakalovala ho nad ohněm (podobně jako bohyně Thetis se svým synem Achilleem) – jako se to dělalo s polenovým dřívím, z něhož se vyráběly pochodně –, aby dosáhl nesmrtelnosti. Touto procedurou se jej pokoušela proměnit v nikdy nestárnoucího nesmrtelníka. Činila tak bez vědomí jeho rodičů. Jednou ji při tom přistihla Metaneira a bohyni toto počínání zakázala. Démétér se rozzuřila a řekla jí:

„Vy lidé jste nevědomí, nerozvážní a nemyslící, nedokážete předvídat ani zlé ani dobré. I ty jsi byla stižena bezstarostností, jež ti přivodila neodčinitelnou újmu. Skládám velikou přísahu bohů při vodách Styx, že bych byla bývala učinila tvého drahého syna nesmrtelným, který by zůstal věčně mlád a vydobyla bych mu věčnou slávu. Teď už ale není způsob, jak by se vyhnul smrti.“

Přistižena při svém podivném a strašném činu mluví bohyně slovy mystického zjevení o lidské nevědomosti. Dále pak mluví o tom, že lidé sice umí rozlišovat dobro a zlo, měli by ovšem rozumět i tomuto zdánlivě smrtícímu skutku. Jeho smyslem – dobra ukrytého ve zlu – je totiž nesmrtelnost.

Vždyť jakpak to říká Johann Wolfgang von Goethe?

Faust: „U vás, vy páni, zvukem jména
též tvářnost duše bývá vyjádřena;
a je to vaše pravá tvář,
ať zní to Belzebub či škůdce nebo lhář.
Nu dobrá, a kdos ty?

Mefistofeles: „Té síly díl jsem já,
jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“^[33]

Ovšem homérský básník přímo přirovnává dítě v ohni k planoucímu polenu nebo pochodni, řecky dalos (δαλός),^[34] která hrála velkolepou roli v nočních eleusínských slavnostech. Mytologický obraz dítěte (salamandra) v ohni je v souladu se skutečností, že v mystériích bylo narození božského dítěte (Ježíška) slaveno za svitu velkého světla (Otec světel).^[35]

-konec-

--------------------------------------------------------

ODKAZY:

[25] Mezi důležité druhy pěstované na suchých, písčitých půdách jako pastevní plodiny nebo obilniny na zrno patřila rosička krvavá (Digitaria sanguinalis), Digitaria exilis, Digitaria eriantha, Digitaria gazensis, Digitaria longiflora a Digitaria velutina.

[26] Viz. Shannon Dorey: The Master of Speech: Dogon Mythology Reveals Genetic Engineering of Humans. EEL Publishing 2018, str. 94n.

[27] Srv. San: Zelená moc aneb Rostliny dr. Cinderelly.

[28] Viz Shannon Dorey: The Master of Speech, str. 139-140.

[29] Mughalská říše, Mogulská říše nebo říše Velkých Mughalů, byl v letech 1526-1858 turkický státní útvar na území Indického subkontinentu, jejíž základy položil vládce Kábulu Bábur.

[30] Srv. Marcel Griaule: Conversations with Ogotemmêli: An Introduction to Dogon Religious Ideas. Oxford University Press for the International African Institute, 1976.

[31] Srv. San: Lingua Genesis.

[32] Srv. Hans Peter Duerr: Sedna aneb Láska k životu. Horus, Brno 1997.

[33] Johann Wolfgang Goethe: Faust. Přel. Otokar Fischer. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957.

[34] Srv. Daidalos (Δαίδαλος), který jako první člověk vzlétl do vzduchu. Viz Karl Kerényi, Carl Gustav Jung: Věda o mytologii, str. 118n.

[35] „Všeliké dání dobré a každý dar dokonalý shůry jest sstupující od Otce světel, u něhožto není proměnění, ani jakého pro obrácení se někam jinam zastínění“ (Jk 1,17).