LIDSKÉ OBĚTI MEZI KATOLICKÝM KLÉREM I.: VŠECHNO POVSTALO V SUMERU ZA ONĚCH DNŮ, KDY JEŠTĚ NEBYLO ŽÁDNÝCH EVROPANŮ (3)

Lidské oběti se v Mezopotámii praktikovaly v měřítku srovnatelném a překonaném jedině ve Střední Americe a Evropě během posledního tisíciletí. Basur Höyük, Arslantepe a pohřební jámy Uru vypovídají s forenzní pečlivostí příběhy o hrozném krveprolití, obětech bodaných do hlavy píkou. V samotné „velké jámě smrti“^[17] se nacházely pozůstatky „74 koster, šest mužských a zbytek ženských.“^[18] V Basur Höyüku byly nalezeny pohřbené ostatky chlapce a dívky stáří dvanácti let spolu s osmi dalšími dětmi obětovanými proto, aby byly jejich sloužícími, jak jim říkají archeologové, což je zdvořilý eufemismus pro věčné otroky v podsvětí. „Oběti byly ve věku 11 až 20 let.“^[19]

Přinášení obětí podsvětí a entitám odtud přicházejícím je staré jako lidstvo samo. Udug-hul je magicky mnohem impozantnější než samotný Enki a lze jej porazit jen jiným udugem, šajāṭīn^[20] jsou ctihodní odpůrci Alláha, a Mot je daleko vhodnější soupeř Baala. Je nepředstavitelné, že by z rasy stejně bezohledné jako člověk nevznikl poddruh, který by považoval za rozumné být na jejich straně… Přinejmenším od genocidy Katarů ve třináctém století, kterou patolízalští akademici eufemisticky označují jako Albigenská křížová výprava,^[21] se katolicismus zapojil do přinášení lidských obětí v měřítku, před nimiž ty sumerské blednou. Podle legendy byly spisy sv. Dominika a spisy katarských teologů při disputaci vrženy do plamenů, Dominikovy spisy zůstaly neporušené.

V očích římskokatolické církve „....byli Kataři heretici; a jako takové je bylo třeba upálit. I tu nejmenší stopu ‚hříchu‘ bylo nutné vykořenit, zkažené tělo muselo být zničeno a zlo spáleno v plamenech. Dokonce i mrtvoly byly exhumovány a následně spáleny, vzniklo-li a posteriori podezření, že šlo o heretiky. Spálení představovalo dvojí trest, jak světský, tak i duchovní, protože katarská církev považovala pohřeb těla za nezbytnou podmínku vzkříšení.“^[22] Pod dohledem dominikánského řádu byla na koncilu v Toulouse v roce 1229 nastálo zřízena inkvizice, která se měla zabývat Katary. Kdysi byli známí jako černokapucíni (v Anglii Black Friars), a jedinou skutečnou náplní práce dominikánů bylo naplnit katolické učebny přestárlými pannami, aby zastrašovaly děti. Řád však byl založen spoustu let předtím, než byla nastálo zřízena inkvizice, aby bojovala s Katary tak, že má kázat masám katolické dogma.

Když bídně selhalo úsilí konvertovat byť jen jediného Katara, došlo k založení inkvizice a papež vypustil své válečné psy. Napříště už se stalo mučení nejohavnějšího druhu, jaké si lidská mysl dokáže jen představit, a nakonec i upalování přeživších obětí zaživa veřejným makabrózním spektáklem nesoucím obchodní značku dominikánů. Před jejich stavbami byla a stále je socha vlčáků s prohlášením, že jde o domini canes neboli „psy páně“, pekelné ohaře Boží… Když katolíci upálili všechny Katary, začali s Valdenskými,^[23] jež považovali za heretiky téměř o sto let dříve před onou Albigenskou křížovou výpravou, nikdy však nemučili a neupalovali. Holocaust^[24] či „zápalná oběť“ se pak stala křesťanskou tradicí, ne-li přímo náruživostí. V šestnáctém a sedmnáctém století si ji protestanti osvojili jako ztracené dítě. Umírněný odhad říká, že na hranicích během této doby v Evropě upálili zhruba padesát tisíc lidí, hlavně žen, mnohé na základě informace nacházející se v knize napsané mužem, jehož by jeho vrstevníci o století dříve považovali za klinicky duševně nemocného.

Na rozdíl od všeobecně rozšířeného mínění inkvizice stěží, pokud tedy vůbec, stíhala ženy za čarodějnictví. To bylo dílo slabomyslného dominikánského klerika Heinricha Kramera, autora něčeho, co bychom označili za definitivní dílo o čarodějnictví; Malleus Maleficarum. Papež se pokoušel vydat zmocnění Kramerovi svojí papežskou bulou z roku 1484 nazvanou Summis desiderantes affectibus, v níž uznal čarodějnictví jako skutečné a pravomoc inkvizice a obzvláště Kramera jej stíhat. Jenže německé duchovenstvo odmítlo Kramera jako sexuálního devianta. Spolu s tuctem dalších pohnal před soud vlivnou ženu Helenu Scheuberinovou, která jej veřejně obvinila, že je ve spolku s ďáblem. Jeho posedlost ženskými pohlavními sklony přivedla k úžasu a rozpakům všechny, kdož se stali svědky jeho žaloby proti ní. Italský biskup dozírající na Innsbruck, Karl Golser, nakonec vyhnal Kramera z Innsbrucku a všechny, které znal, obeslal dopisem, v němž označil Kramera za zcela pomateného. Kramer pak sepsal tuto knihu jako pokus o ospravedlnění.

Hollywoodský obraz velkého inkvizitora, ohánějícího se výtiskem Malleus Maleficarum a stíhajícího bezmocné ženy, aby byly nakonec upáleny na hranici – k tomu u papežského soudu nikdy nedošlo. Neslavné čarodějnické procesy se odehrávaly během reformace, obzvláště v Německu, kde byly na hranicích upáleny desítky tisíc žen, hlavně u světských soudů. Nešlo o produkt neslavné španělské inkvizice a její vražedné příbuzné, inkvizice portugalské, protože obě byly pod kontrolou příslušných monarchií. Papežství nikdy neschválilo španělskou inkvizici nebo její ekonomicky motivované krutosti vůči konvertovaným Židům a muslimům během působení svého velkého inkvizitora, legendárního dominikánského fanatika Tomáse de Torquemady, jenž byl sám potomkem Židů.

Jenže Španělsko bylo spolu s Portugalskem ve světě hlavní vojenskou silou. Jejich meče byly ukuty během staletých válek reconquisty.^[25] Byli to lidé znalí toliko války toho nejbrutálnějšího zrna, jakou si lze jen představit, a to generaci za generací. Vzešli odtud conquistadoři, evropská odpověď na samuraje, bez onoho tautologického asijského pokusu o etiku, vražední psychopati na výpravě ukrást, co se dá, a zbytek povraždit. Což brzy dokázali milionům nešťastných Středoameričanů; nikdo s nimi neargumentoval… Dne 31. března 1492 podepsal španělský král "Edikt o Vyhoštění".^[26] Přikazovalo se v něm všem židům opustit Španělsko do 3. srpna 1492, podle židovského kalendáře to byl 9. den měsíce av, Tiš’a be-av. Tehdy to byli tito vladaři, kteří neměli na výběr. Byla to cena, kterou musela zaplatit za to, co královna Isabela I. Kastilská slíbila dominikánskému mnichovi Alonsu de Ojeda a kardinálu Mendozovi za zajištění schválené papežské buly pro zavedení inkvizice.^[27]

Onoho postního dne, připomínajícího podle fiktivního podání Tóry zboření prvního Chrámu, vyrazily před úsvitem koráby. Na palubě jednoho z nich byl i Luis de Torres, který uměl plynně hebrejsky, akkadsky a arabsky. Kryštof Kolumbus ho vzal s sebou jako tlumočníka, protože předpokládal, že najde ztracené kmeny izraelské. Doktorem a navigátorem této expedice byli rovněž židé. Kolumbus potřeboval židovského navigátora, protože používal kovový astroláb vynalezený Abrahamem Zacuto, židovským profesorem na univerzitě v Salamance. Tento přístroj byl používán v souladu se Zacutovými astronomickými tabulkami, které udávaly přesný čas vycházení planet a stálic. Zacutovy astronomické tabulky, jeho první dílo nazývané "Ha-chibur ha-gadol" (Velké pojednání), bylo napsáno v hebrejštině a latinsky vyšlo až v roce 1496. Je v obecném povědomí, že Kolumbus a jeho posádka těsně předtím, než spatřili Nový svět, byli svědky tajemných světel na obloze. Co ale není všem známo, je že Kolumbus byl později pohnán před inkviziční tribunál za to, že řekl, tato světla měla podobu židovské menóry.^[28]

Kolumba hojně podporovali židé, patřili mezi ně Juan Cabrero, komoří krále Ferdinanda, Luis de Santangelo, kancléř královského domu krále Ferdinanda a královny Isabely, a Gabriel Sanchez, aragonský strážce pokladu. Je zřejmé, že s výjimkou Zacuta, který uprchl do Jeruzaléma, byli všichni obráceni na katolickou víru a křesťané jim říkali marrano („svině“). Třebaže se těmto lidem říkalo prasata, bylo jim dovoleno podržet si své obrovské jmění a spousta jich kvůli inkvizici ze Španělska uprchla. Ve skutečnosti byl dopis formálně oznamující Kolumbův objev Nového světa adresován Luis de Santangelovi a právě od něj uslyšela královna Isabela a král Ferdinand o úspěchu expedice. Kolumbus zakotvil na Hispaniole a během pár let tu Španělsko za jeho regentství založilo Capitanía General de Santo Domingo, první evropskou kolonii na americkém kontinentě, nyní je to město Santo Domingo, pojmenované po sv. Dominikovi, zakladateli řádu dominikánů. Dominikáni tu měli opět pod palcem genocidu.

Odhaduje se, že tehdy tam v tom tropickém ráji od nepaměti idylicky žilo na čtyři sta tisíc indiánů Taíno.^[29] Ti z nich, kteří byli zajati, byli okamžitě zotročeni a nuceni pracovat ve zlatých dolech, o nichž Kolumbus věděl, že tam jsou dlouho předtím, než se ze Španělska vydal na cestu. Do roku 1508 se jejich počet snížil na zhruba šedesát tisíc kvůli hrůzám, které jim Kolumbus přivodil, k nimž patřilo znásilnění, vražda jako sport a použití vlčáků, kteří jim měli vyrvat střeva a sežrat jejich děti. V roce 1535 jich už bylo jen pár tuctů.^[30]

A potom už dominikáni začali kázat evangelium Aztékům…

-konec-

-------------------------------------------------------

PRAMENY:

[17] Královské pohřebiště.

[18] The Great Death Pit of Ur: Mass Human Sacrifice in Ancient Mesopotamia. Reconstructing the story of humanity’s past. Ancient Origins 2018, June 30. Viz https://www.ancient-origins.net/ancient-places-asia/death-pit-of-ur-mesopotamia-0010297.

[19] O. Jarus: Human Sacrifices Surround Ancient Mesopotamian Tomb. Livescience.com. 2018, June 29. Viz https://www.livescience.com/62954-human-sacrifices-mesopotamia.html.

[20] Šajāṭīn (شياطين; ďáblové či démoni), j.č. šajṭān (شَيْطٰان), jsou v islámu zlí duchové, ponoukající člověka k hříchu našeptáváním mířícím k jeho srdci (قَلْب qalb) přes waswasaħ (وَسْوَسَة, „šeptání“).

[21] Prameny tzv. katary někdy označují také jako albigenské (podle města Albi v Languedocu, kde se hnutí značně rozšířilo), bulhary (odkaz na balkánské bogomily) či pataríny. Jisté je že „kataři“ sami sebe nikdy nenazývali čistými (cathari) nebo dokonalými (perfecti), nýbrž jedině křesťany, svými věřícími bývali také označováni jako praví křesťané (veri christiani) nebo dobří lidé (Bonhommes), případně jako Dobří muži a Dobré ženy.

[22] Michel Costagliola: Fires in history: the cathar heresy, the inquisition and brulology. (30, September 2015). PubMed Central (PMC). Viz https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4883611/.

[23] Valdenství se zprvu vyvíjelo v soutěži a v polemice s katarstvím. Valdenští odmítali katarský metafyzický dualismus. Někteří radikálnější valdenští přiznávali, opět na rozdíl od katarů, právo kázat i ženám. Valdenští se ze začátku s oficiální římsko-katolickou církví rozcházeli jen v otázce jejího světského majetku a postavení.

[24] Celopal (řec. ὁλόκαυστον holokauston; ὅλος holos, „celý“ a καυστός kaustos, „spálený“), holokaust, je druh náboženské oběti, při níž je obětované zvíře spáleno. Při překladu hebrejské bible do řečtiny překladatelé Septuaginty užili tohoto termínu pro označení podobného židovského rituálu.

[25] Pojmem reconquista („znovudobytí“) se označuje období zpětného vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova, v reakci na jejich předchozí invazi do oblasti. Za počátek reconquisty se udává bitva u Covadongy (722), první významná porážka muslimských vojsk, která zajistila existenci malého křesťanského Asturského království na severu Španělska. Reconquista skončila v roce 1492 dobytím Granady, posledního islámského státu na Pyrenejském poloostrově.

[26] Známý rovněž jako Dekret z Alhambry.

[27] Složitým politicko-náboženským opatřením bylo rozhodnutí ze září 1480, kdy Isabela a Ferdinand podepsali v Seville listinu, jíž vstoupila v platnost papežská bula Sixta IV., díky níž byla ve Španělsku zavedena inkvizice.

[28] Menora (hebr. מנורה‎‎), někdy též menóra, je sedmiramenný svícen a tradiční symbol judaismu.

[29] Taínové byla indiánská etnika, která obývala oblast Velkých a Malých Antil před příchodem Evropanů do této oblasti na počátku 16. století. V průběhu 16. a 17. stol. prakticky vymřeli, dílem byli přímo vyvražděni, dílem vymřeli na zavlečené nemoci a následkem otrocké práce na plantážích.

[30] Jonathan Hartlyn: The Struggle for Democratic Politics in the Dominican Republic. University of North Carolina Press. Print, Chapel Hill 1998, str. 25.