Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potenciál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (18)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

20.11.2009 Exkluzivně

Mysl původních obyvatel častokrát připadá západnímu člověku protivně iracionální. Musím přiznat, že při prvních setkáních s lidmi, kteří vyznávali kulturu New age, to otravovalo i mě samotného. Ta jejich prohlášení, kterými mě (tak mi to alespoň připadalo) provokovali, věty typu: „Pro tebe to pravda je, ale pro mě ně“. Já jim naproti tomu tvrdil: „Kdyby síla Ki doopravdy existovala, už bychom ji dávno zachytili na nějakých měřicích přístrojích,“ na což můj přítel odpověděl: „Právě kvůli tomu, že jsi o něčem takovém přesvědčený, ji svými přístroji změřit nemůžeš.“ Když jsem řekl: „Nevěřím, že zkušenosti s pobytem mimo tělo, jsou možné,“ on na to: „Pak pro tebe možné doopravdy nejsou“.

Dohánělo mě to k šílenství. Říkával jsem, „Nemám na mysli ve vztahu ke mně, mám na mysli vůbec – to přece není možné vůbec.“

„Pokud jsi to ty, kdo si to myslí, pak to vůbec není možné pro tebe.“

Tím „vůbec“ myslím „objektivně“, „obecně“. Jeden můj přítel, léčitel a hudebník Chad Parks, se mi snažil vysvětlit okultní techniku neviditelnosti, kterou ho naučil nějaký (podle mě pochybný) guru filozofie New age. Lidé se na tebe prostě rozhodnou nedívat. „Ale kdyby se na mě podívali, světelné paprsky odrážející se od mého těla by se k jejich očím přece dostaly,“ namítl jsem, „takže člověk doopravdy neviditelný není.“

„Pro ně ano.“

Podobná situace vyvstává v jedné z knih Carlose Castenady, v níž se vypravěč pokouší osvojit šamanské schopnosti Dona Juana. Ptá se ho proto: „Ale co kdyby na vás po cestě někdo zaútočil ze zálohy – kulku z pistole byste přece zastavit nedokázal, nebo ano?“

„Ne, to bych nedokázal, ale také bych nešel tou cestou, kde by na mě čekal.“

Castenada by se mohl vyptávat dále: „Ale co kdyby okolnosti vyžadovaly, abyste šel právě tou cestou?“ na což mohl Don Juan naprosto klidně odpovědět, „Pak bych se nedostal do takové situace.“

V předchozím příkladu jsem mohl Chadovi navrhnout experiment: „Dobrá, tak se tedy zneviditelni – vsadím se, že tě pořád uvidím.“ Na to by řekl: „To nebude fungovat, já už tu pro tebe jsem přítomen.“ Jeho neviditelnost v té chvíli nebylo možné testovat, protože v samotných základech objektivního testování je obsažen konflikt předpokladů. Neviditelnost je testovatelná pouze v objektivním vesmíru, ale funguje pouze ve vesmíru neobjektivním. Celá koncepce jistého vědění, jež vyrůstá z objektivního usuzování a logického myšlení, je tím pádem platná jen do té míry, do které je platná objektivita spočívající v jejím základu. Zpochybněte to a zpochybníte tím platnost celé nosné konstrukce vědění vycházejícího z experimentů.

Důvod, proč se prvobytná logika a logika New age zdají být iracionální, je ten, že iracionální jsou – v původním slova smyslu, jenž je vysvětlen ve třetí kapitole. Ten odstavec stojí za zopakování:

Nejen vědecká objektivita, ale i samotný rozum přirozeně vyrůstá z našeho postupného abstrahování od přírody – tím, jak je reflektován a poháněn inovacemi v jazyce, prostřednictvím počtů, díky zemědělství a tak dále. David Böhm vysvětluje, že rozum je v zásadě aplikací abstrahovaného vztahu na něco nového. Pozorujeme vztah A a B a pak řekneme, že vztah C a D bude také takový.

Například: „Všichni lidé zemřou; já jsem člověk; proto zemřu.“ A vede k B a C k D. A:B::C:D. Je tu logický poměr a racionální vztah, proto je to logické. Racionalita je rozpoznáním abstrahovaných pravidelností. Kritické hlasy ze strany profesionálních skeptiků na fórech jako je například reason.com, vinící New age spiritualitu a jiné směry potlačující objektivní vědu z iracionality, mají své opodstatnění. Racionalita (rozum), jak ji chápou oni, je až odvozená od předpokladu objektivní reality, od níž lze abstrahovat, a nikoliv něčím, co by tento předpoklad předcházelo.

Pokud je to předpoklad nesprávný, pak jsou ostatní formy poznání zcela legitimní a rozum něčím velice riskantním.

Profesionální skeptikové velice rádi vyčítají svým oponentům jejich nezměrnou hloupost, protože tito prý, jak vidno, nedisponují onou klíčovou funkcí vyšších poznávacích schopností – tedy rozumem, racionalitou. Stejně jako ryba, která si neuvědomuje, že je mokrá, i tito vědci si jen velice vzácně uvědomují své ponoření do předpokladů vlastních já a okolního světa, jež je od přírody omezují na určité velice zúžené módy vyššího poznání – takové, jimž můžeme říkat racionální. Tyto módy jsou velice silné v určité oblasti – dokázali jsme díky nim vybudovat pevné základy naší civilizace; spočívají za rozsáhlým plánem budovat náš svět a přetvářet přírodu. Jak ale tomuto plánu dochází dech, otevíráme se možnosti nových, vyšších módů poznání a vztahů.

Jak kvantová mechanika pomalu ale jistě nahrazuje Newtonsko-karteziánský model poznání modelem jiným, nedualistickým, ztrácí veškeré plody Separace (já od okolí) své nejhlubší opodstatnění. Neboť i kdyby měla konvenční filozofie pravdu v tom, že kvantová neurčitost a závislost na pozorovateli nemají žádné praktické důsledky pro naše vědomí, mysl a naše já; dokonce i kdyby nikdo nikdy nedokázal, že popis pravé podstaty veškeré hmoty se radikálně odchyluje od popisu klasické mechaniky; stále tu číhá ta neúprosná a neřešitelná výjimka z pravidla, že „vesmír je zkrátka jen tak.“ I kdyby to mělo být jenom metaforicky, kvantová mechanika s sebou přináší novou logiku, nový rámec možností. Už to nebude pouze oddělené a izolované já, které bude jedinou myslitelnou a závaznou možností, skrze níž bude možné chápat svět.

Kvantová mechanika ohlašuje významný posun v našem myšlení a poznání, který se bude šířit tím rychleji, čím rychleji se bude vyjevovat kolaps starých způsobů života a přemýšlení. Stejně jako dokázal režim Separace připravit vědecké jeviště pro uctívání Newtona a Descarta, jejichž filozofie ho pak na oplátku posilovaly, tak i kvantová mechanika dokázala urychlit objevující se zjištění, že zde existuje vzájemná propojenost všech se všemi a se vší přirozeností, jež nám na oplátku umožní naplno vstřebat a zpracovat vážné ontologické důsledky kvantové teorie. Kvantová teorie je tedy jinými slovy jak příčinou tak důsledkem, zvěstovatelem i příznakem výrazného posunu v lidském vědomí.

Díky tomu, že se vyzbrojí novou intuicí a poznáním, nebo alespoň metaforickými možnostmi, které kvantová mechanika předpovídá, získá přesvědčení mnoha prostých lidí novou vitalitu, relevanci a význam. Již nyní pociťujeme jejich tah, jak dokazuje „spiritualita původních obyvatel amerického kontinentu“. (Fakt, že je toto kulturní dědictví rychle usměrňováno a transformováno na peníze, nijak nemění jeho původní jádro, jež vykazuje značnou působivost a atraktivitu.)

Již dnes jsme náchylnější uvěřit, že naše myšlenky, slova a činy mají moc daleko přesahující jejich klasické fyzikální popisy, podle nichž jsou to jen pohybující se a vířící chemikálie. Již nám nečiní takové potíže přijmout představu proměnlivé (fluidní) reality – nikoliv odloučené a absolutní, ale definované naším vztahem k ní a modelované našimi představami a přesvědčeními. Jen nemnoho z nás si uvědomuje, že se chystá scéna pro zcela novou vědu a zcela novou technologii, která již nebude založená na premise Odtržení a již ji nebude podporovat. Změny se budou dít ve všech aspektech lidského života.


 Frekvenční pole na buněčné úrovni (Stephen Lindsteadt)

Technika „Scalar Heart Connection“ využívá testování svalů k získávání fyzické, mentální a emoční odezvy týkající se oblastí koherence a nekoherence. I přesto se nám zatím zřejmě nedaří plně docenit neobyčejnou funkčnost tělních energetických polí a holografických charakteristik, které tyto pozitivní nebo negativní energetické odezvy vytvářejí. Rozšířením našeho povědomí o komponentech, které koherenci zakládají, jako je například vstřebávání světla v buňkách, můžeme učinit patřičné kroky ke koherenci dokonalejší, celkovější, jež bude mít blahodárné důsledky pro náš dobrý fyzický, mentální, emoční a duchovní stav.

Například dr. Kikuo Chišima (obr. dole vlevo), japonský profesor, přišel s teorií, že energetické čili frekvenční informace v jídle, které konzumujeme, jsou daleko důležitější než samotné živiny v něm obsažené. Potrava obsahuje molekulární sloučeniny aminokyselin, složité uhlovodíkové řetězce a rozmanité chemické prvky, z nichž každý má svou jedinečnou frekvenci či vibraci. A jsou to právě vibrace živin, které ovlivňují vibrace tělesných tkání. Ovoce a zelenina napěchované pesticidy a chemií, stejně jako živočišné bílkoviny kontaminované antibiotiky a růstovými hormony mají vibrační charakteristiky chaotické, a ty naši lidskou potřebu vysoce koherentních nutričních energií narušují. Proto musí být naše strava ve stavu nejvyšší energetické koherence – ve formě biofotonové energie ji totiž poskytujeme našim buňkám. Náš duševní stav kolem nás navíc vytváří energetické pole, které ovlivňuje vibraci potravy, jíž právě připravujeme nebo se chystáme vložit do úst.

Tento článek také popisuje podnětný výzkum německého biofyzika Fritze Alberta Poppa (obr. dole vpravo), nositele Nobelovy ceny za fyziku, který objevil vztah mezi koherencí a biofotonovou energií v buňkách. Popp využil vysoce citlivého vybavení na měření světla, jehož prostřednictvím monitoroval světelné záření vydávané živými buňkami. Byl schopen potvrdit, že živé buňky vydávají slabé salvy světla. Určil, že buňky světlo nejen vyzařují, ale i absorbují. Doba jeho uchování má vztah ke kvalitě buňky jako takové. Zdravá buňka uchová světlo déle, zatímco buňka nezdravá, poškozená, ho vyzáří dříve. Objevil také, že proces umírání buňky je identický s procesem umírání hvězdy. Krátce před tím, než zahyne, se změní v supernovu a její vyzařování se řádově tisíckrát zvýší. Dále zjistil, že zdravá buňka vyzařuje světlo koherentní (spojité), zatímco buňka nemocná světlo nespojité, chaotické.

Podle Poppa je každá buňka v těle schopná přijímat, ukládat a vyzařovat koherentní světlo. Nejzákladnější komponenty našeho těla na podbuněčné úrovni jsou tvořeny částicemi světla, jimž se říká biofotony. Tyto biofotony se pohybují rychlostí světla a vytvářejí elektromagnetické frekvenční vzorce, které lze nalézt v každém živém organismu. Tato matrice (matrix), čili pole frekvenčních oscilací, neboli též rezonanční specificita zajišťuje energetické přepínání fungující v pozadí každé buněčné funkce, včetně přenášení informací mezi DNA a RNA. Buněčné membrány skenují signály a převádějí je na elektromagnetické děje, zatímco bílkoviny v buněčné dvojvrstvě mění tvar podle vibrací o specifických rezonančních frekvencích. Každé biochemické reakci předchází elektromagnetický signál. Buňky spolu komunikují elektromagneticky i chemicky a vytvářejí biochemické dráhy, jež navzájem propojují všechny tělesné funkce.

Dr. Kikuo Chišima, profesor na Nagoya Commercial University v Japonsku a autor devítisvazkové sbírky svého výzkumu a vědeckých studií, jíž pojmenoval Revolution of Biology and Medicine, je nejznámější díky svým studiím, které dokazují, že červené krvinky nevznikají v kostní dřeni, ale ve střevních klcích, a že se jednotlivé krvinky rozdělují do všech druhů tělesných a bakteriálních buněk podle rezonančních podmínek svého buněčného prostředí.

Dr. Chišima zastává teorii, podle níž střevní klky fungují jako malá tykadla (anténky), která z jídla vstřebávají jak živiny tak energetické neboli frekvenční informace. Dospěl k závěru, že tělo produkuje červené krvinky ve střevních klcích podobným způsobem, jakým kořeny rostlin přijímají (vstřebávají) živiny z půdy a syntetizují z nich rostlinné buňky. Tyto červené krvinky, neboli erytrocyty, reagují na specifické biofotonové oscilace, hromadí, propojují a syntetizují kyselinu DNA, a rozrůzňují se na lymfocyty (bílé krvinky) nebo mezenchymální buňky. Kapilární systém, který je více než 140 000 km dlouhý, je otevřenou soustavou umožňující erytrocytům cestovat na jakékoliv místo lidského těla, kde jsou právě potřeba. Tento otevřený systém spojující lymfatickou soustavu, meridiánovou soustavu a pojivové tkáně zajišťuje komunikační spojení pro tok informací a buněčných instrukcí z elektromagnetické energetické matrice.

Chišimova práce poskytuje vhled do dnešních teorií kvantové fyziky, které nám připomínají, že na subatomární úrovni žádná hmota neexistuje. Pouze energie; občas nějaký ten foton a jinak spousta volného prostoru kolem. O DNA jsme se domnívali, že je středobodem života. Při bližším zkoumání ale zjistíme, že DNA je složená z molekul, které jsou zase složeny ze subatomárních částic, a když jdeme dále, opět skončíme na úrovni biofotonů.

Bylo zjištěno, že DNA není nic jiného, než volná vlákna deoxyribonukleové kyseliny – shluky molekul připojených k bílkovinám, které tvoří chromatinové buněčné jádro. Zajímavé je zjištění, že přestože se DNA říká kyselina, je to ve skutečnosti sůl (sodíková). Sodík, jak víme, je jedním z nejdůležitějších elektrolytů v těle a také nejdůležitějším vodičem elektromagnetismu. Molekula DNA je nabita záporně, přičemž velikost náboje je úměrná délce jejího řetězce. Je to lineární, jednodimenzionální krystal.

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.