Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potenciál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (14)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

12.10.2009 Exkluzivně

Prozatím je točité schodiště DNA zkoumáno z hlediska molekulární biologie a biochemie. Díky otevření tohoto světa organizace života se můžeme jen dohadovat, jaké záhady může odhalit hlubší pohled do funkční podstaty živé hmoty. A tady přichází ke slovu biofyzika, pohybujeme se na jejím teritoriu – v říši interakcí částic a vlnění: v oblasti polí. Bylo prokázáno, že DNA je elektricky vodivá, podobně jako měděný drát, i ona může nosit náboj. Má se za to, že tato vlastnost DNA jako živoucího elektrického vedení mohla být oním spouštěcím mechanismem, který urychlil vývoj života jako takového. Schopnost DNA přenášet náboj pomáhá minimalizovat genetické poškození vlivem účinků oxidace (Lawton, 2003).

Stejně fundamentální fyzikální zákony, které platí pro hmotu a vesmír, platí i pro živé organismy. Dokonce i spolehlivá biochemická teorie může být nahrazena jinou, ještě fundamentálnější. Je stále velice důležité zkoumat vlastnosti na jejich přirozených úrovních, ne pouze jako důsledky fundamentálnějších vědeckých disciplín.

Kam se ubíráme? Kdo ví, jaké budoucí generace budou vybudovány z oněch 3,3 miliard „znaků“ lidského geonomu? Zkoumali jsme genetický kód, abychom v něm odhalili tajemství života. Možná jsme ho ale měli poslouchat jako „genetickou ódu“, jako slyšitelné životní proudění, elektromagnetickou píseň, která rezonuje ozvěnou skrze celou naši bytost.



Holografický vesmír

Jsme v základu bytosti spíše elektromagnetické než chemické. DNA není jen hnacím motorem evoluce, ale v samotném kvantově-fyzikálním základu spočívající síla, která má schopnost měnit symetrii (King, 2003). Když opustíme další oblasti zkoumání, kterými jsou na informace „šťavnaté“ říše chemie a atomové struktury, vstoupíme do subatomárního království kvantové fyziky. Na této úrovni není chování hmoty, jak organické tak anorganické, řízeno klasickými koncepcemi příčiny a účinku, které se uplatňují i v jinak komplexních dynamických soustavách – ale panují zde zákony kvantové pravděpodobnosti.

Objevuje se tu určité něco, a to v podstatě z ničeho,“ – fyzikové to začali popisovat jako moře nekonečného potenciálu. Říkají tomu kvantová pěna, potenciál vakua nebo energie nulového bodu. My to můžeme nazývat subsystémem vakua. Subatomární částice se co chvíli postupně objevují a poté zase mizí, jako nějaká subatomární pěna. Toto „něco“ se paradoxně objevuje ve formě částic/vlnění. Tento svět hmotu netranscenduje, ale spočívá v jejím základu jako spojitá jednota, podobně jako ekologie spočívá v základu biologie.

V tomto kontextu někteří fyzikové (Miller, 1975; Böhm, 1980) tvrdili, že přirozenost reality je svou podstatou podobná holografické projekci. Optický proces nazvaný holografie využívá vzorců rozhraní. Holografie matematicky popisuje transformace světla a optických informací pomocí termínů vlnové mechaniky. K laboratornímu vyvinutí hologramů vedly experimenty se superpozicí rozštěpeného laserového paprsku, jež poprvé demonstroval Dennis Gabor (viz. obr. dole vlevo) v roce 1949 – hologramy jsou vlastně zachytitelné a uchovatelné holografické obrazy. V roce 1971 aplikoval Karl Pribram (viz. obr. dole vpravo) tuto metodu na neuropsychologii, s tím, že je to víc než jen pouhá náhoda – že i mozek ve skutečnosti kóduje informace jako hologramy. Vzorec si drží svůj tvar.

Hologram obsahuje všechny informace potřebné k rekonstrukci celého obrazu. Hologramy obsahují mnoho dimenzí informací na velice malé ploše, podobně jako zkomprimované počítačové soubory. Uchovávají tyto informace v propracované síti frekvencí, které na sebe vzájemně působí. Proto je možné vysláním spojitého laserového světla (výchozího paprsku) skrze rozmazané a překrývající se vlny dvojdimenzionálního hologramu získat virtuální obraz třídimenzionálního charakteru.

Podstatou holografického paradigmatu je, že tu existuje realita, která je ještě fundamentálnější než ta, kterou běžně známe. Existuje neviditelný tok složený nikoliv z částic, ale z nerozdělitelného vzájemného propojení. V holografickém paradigmatu se střídavě zavinují a rozvinují informační vzorce. Všechny možné informace o vesmíru jsou holograficky zakódované ve spektru frekvenčních vzorců, jež nás neustále bombardují.

V tomto dynamickém modelu neexistují žádné „věci“, pouze energetické jevy. Tento „holotok“ obsahuje proudící přirozenost toho, co je, i všech forem, které jsou jen možné. Všechny objekty našeho světa jsou trojrozměrné obrazy vytvořené prostřednictvím elektromagnetických a jaderných procesů ze stojatého nebo pohyblivého vlnění. To je základní matricí pro sebeutváření a organizování fyzikální reality a pro manipulaci s ní.

Když se dvě nebo větší počet vlnění prolnou, vzniknou překrývající se vzory. V transakční interpretaci kvantové fyziky pocházejí pravděpodobnostní vlny z minulosti, přítomnosti a budoucnosti. K událostem dochází, když se vlny z minulosti a budoucnosti kříží (interferují) v přítomnosti. Vytváří to hmotu a energii. Vesmír se vynořuje z obrovského množství překrývajících se interferujících vln. Geometrie polí je mnohem zásadnější než samotná pole nebo objevující se částice.

Náš mozek si svou „hmatatelnou“ realitu matematicky konstruuje díky analýzám frekvencí z jiných dimenzí. Tato informační říše smysluplné, podle určitých vzorů uspořádané, prvotní reality transcenduje prostor a čas. Proto musí být mozek zároveň hologramem schopným analyzovat holografický vesmír. Veškerá existence sestává z hologramů vnořených do dalších hologramů a jejich vzájemný vztah a propojenost dávají nějakým způsobem vzniknout naší existenci a smyslovým obrazům.

Interferenční vzory vln si můžete představit jako kola na vodní hladině. Na kvantové úrovni vytvářejí to, co my vnímáme jako hmotu a energii: zkrátka trojrozměrné objekty jako živé. Vědomí a hmota mají společnou podstatu lišící se pouze stupněm jemnosti a hustoty. Mezi modulacemi elektromagnetického pole a vědomí existuje velice nápadný vztah a podobnost (Persinger, 1987; McFadden, 2002). Vesmír je neustále se vyvíjející, interaktivní a dynamický hologram.

Tato „holografická koncepce reality“ byla poprvé představena Millerem, Webbem a Dicksonem v roce 1973 a později ji zpopularizovali David Böhm (1980) (viz. obr. dole vlevo), Ken Wilber (1982) (viz. obr. dole vpravo), Karl Pribram (1991), Michael Talbot (1991) a další. Podle této celostní teorie je vesmír považován za jeden velký dynamický holopohyb – za obrovskou Jednotu.

Nejen, že část je obsažena v celku, ale i celek je obsažen v každé části, přestože jen v nižším rozlišení. V souznění s axiomem: „Jak nahoře, tak dole,“ můžeme předpokládat, že na stejném fyzikálním tvořivém principu bude založena i biologie. Přesně se stejnou hypotézou přišli i Miller a Webb v „Embryonic Holography,“ která vyšla taktéž v roce 1973. Tehdy byly samozřejmě tyto představy a názory nedokazatelné. Ale díky postupnému technologickému pokroku jsme nyní k vymodelování a prokázání tohoto kreativního procesu blíže než kdy předtím.



DNA jako holografický projektor

V hologramu se kříží jednotlivá vlnová pole, aby tak dala základ rekonstrukci obrazu určitého objektu. Ale jak jsou vytvořena tato pole? Výraz holografie pochází z řeckého kořene, který znamená „celkový“ a „psát“. V holografii je obraz promítán spojitým světlem rozděleným na objektovou vlnu a výchozí vlnu.

Tato dvojaká přirozenost je zrcadlena v částicově-vlnové přirozenosti molekuly DNA, která může být „nasnímána“ biofotony z chromozomů a vystavět tak holograficky tvořené vlnové pole. Tato superpozice vlnových polí (objektových a výchozích vln) tvoří vlnovou šablonu pro biologické struktury. Obraz je stvořen podle referenčních informací obsažených v genech. Rekonstruovaná objektová vlna je totožná objektovým vlnovým polem. Rekonstruovaná vlnová pole vytvářejí přesné kopie těch, která jsou uchována v genetickém kódu DNA.

Ruský výzkum v oblasti genetiky přivedl vědce k tomu, že začali na šroubovicovou strukturu DNA experimentálně nahlížet jako na možný holografický „projektor“ genetického kódu. Existenční předobraz popsaný spirálovitým schodištěm DNA by byl podle nich převeden na složité elektromagnetické pole, které řídí molekulární růst organismu. Miller a kol. se už před třemi desetiletími pokoušeli nastínit možné mechanismy tohoto kvantového hologramu, a to jak na úrovni buněk tak na úrovni celého organismu.

Tento proces se vynořuje z oblasti mnohem základnější než je standardní trojný model genetického kódu. Biofyzika již dnes umí pospat, jak se naše forma noří přímo z prázdnoty, ze substruktury vakua. V podstatě tedy pocházíme a vynořujeme se z kosmické prázdnoty: z předgeometricky uspořádané nicoty. DNA je projektorem pole, které ve vakuové substruktuře zakládá tlakové gradienty, které iniciují dynamické rozvinování. Geny fungují jako holografické paměťové banky obsahující předlohu pro později skutečně existující entitu.

Ve době ovulace dochází v těle ženy ke zcela zřetelnému a specifickému posunu elektrických polí. Membrána folikuly praskne a vajíčko se vydá dolů Fallopiovou trubicí. Spermie je z pohledu vajíčka jeho protiklad. Když se spermie a vajíčko sjednotí, stane se membrána kolem vajíčka hyperpolarizovanou a začne s projekcí DNA dovnitř do jader buněk.

V této chvíli je vytvořena elektromagnetická entita. Oplodněná buňka vajíčka obsahuje všechny celostní informace nezbytné k vytvoření celé a komplexní lidské bytosti. Biohologram zahajuje svoji funkci při početí jedince a přestává fungovat až v okamžiku jeho smrti. Tvrdíme, že DNA v jádru každé buňky vytvoří vícebuněčný hologram daného tvora tím, že do středů buněk vyšle a promítne sebe samu.

Biohologram promítaný nervovou soustavou embrya vytvoří trojrozměrný vzorec rezonančních struktur. Tyto struktury se chovají jako akustické vlny a fungují jako šablony polí pro vznášející se hmotu a energii. Hologramy jsou „čteny“ elektromagnetickými nebo akustickými poli, jež nesou genově-vlnovou informaci za hranice chromozomální struktury. Podle těchto nových poznatků je DNA se svým chromozomálním aparátem specifickým systémem, který uchovává, mění a vysílá systém genetických informací, a to jak na úrovni materiálních tak na úrovni fyzikálních polí.

-pokračování-
Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.