Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potencál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (9)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

26.09.2009 Exkluzivně

Greene a jiní zavedli teorii strun, podle níž je hmota spíše než částicemi tvořena rezonujícími špičkami miniaturních jednorozměrných vláken stočených do virtuální nicoty v 7 rozměrech – které jsou tu navíc k našim běžným třem rozměrům prostoru a jedné dimenzi času. Podle teorie superstrun žijeme v devítirozměrném vesmíru. Rozměry ale vnímáme pouze tři, zatímco ty ostatní jsou stočené tak pevně, že jsou pro nás nepozorovatelné.

Ve své knize Hyperspace popisuje Michio Kaku (viz. obr. dole vlevo) v rámci strunové teorie pole dokonce deset rozměrů vesmíru. Struny mají pouze jeden rozměr: délku. I tak jsou ale v této teorii tím nejdůležitějším – žijí v 10rozměrném prostoročasu. Jejich vibrace pohání všechny subatomární částice. Když se srážejí, vytvářejí atomy a jádra, čímž dávají základ chemické vazbě. Kaku píše: „Když ťuknete do struny, z elektronu se stane neutrino. Když do ní ťuknete ještě jednou… promění se z neutrina na foton a graviton. A když jí uštědříte dostatečné množství ťuknutí, vibrující struna… zmutuje na všechny subatomární částice.“ Fanoušci strun tíhnou k tomu být částicovými fyziky.

Ve své knize Surfing through Hyperspace spekuluje fyzik a matematický umělec Clifford Pickover (viz. obr. dole vlevo) o podstatě čtyřrozměrných bytostí: „Čtyřrozměrná bytost by pro nás byla bohem. V našem světě by viděla všechno. Mohla by se vám dokonce podívat do žaludku a vyndat odtamtud vaši snídaní, aniž by vám poškodila kůži. Stejným způsobem, jakým můžete vy odstranit tečku zprostředka kruhu tím, že ji posunete (dáte jí třetí rozměr – hloubku) do třetí dimenze, kolmo vůči ploše kruhu, aniž byste ho nějak přerušili. Hyperbytost může bez námahy odstraňovat věci přímo před vašima očima, takže vám připadá, že věcí jednoduše mizí. Hyperbytost také vidí dovnitř jakéhokoliv 3D objektu nebo trojrozměrné životní formy a pokud je to nutné, umí odtamtud cokoliv vyjmout. Může si tak prohlédnout vnitřek našich útrob nebo nám z mozku vyjmout nádor, aniž by se jedinkrát dotkla naší pokožky.“

Se spekulacemi o přehnaných důsledcích a paradoxech těchto teorií nám pomáhá i dr. Fred Alan Wolf (1988) (viz. obr. dole vlevo). V knize Parallel Universes kutá hluboko v záhadách rozličných teorií. Žijeme v mračnu pozičních vesmírů; mlha času je paralelními vesmíry. Wolf píše, že „abychom mohli mít nějaký stabilní vesmír, potřebujeme všechny body onoho mračna, stejně jako potřebujeme, aby jako mračno existoval v atomu alespoň jeden elektron – jen tehdy by měl atom stabilní energii.“

„Klíčovou představou, jádrem všech kvantových paradoxů je, že možnosti-vesmíry se spikly. Je to kvantové spiknutí“ nekonečných světů. Skrze existenci všech paralelních vesmírů je propojeno celé multiverzum. Ale za patnáct let od vydání Wolfovy publikace vyšla najevo celá řada dalších nuancí.


 


Jak nahoře, tak dole

Filozofové hermetismu používali jako východisko svého metafyzického pohledu na svět axiom připisovaný Hermu Trismegistovi. Jeho „Jak nahoře, tak dole“ znamenalo, že co platí o těch nejvyšších a nejnadřazenějších přírodních sférách, platí i o těch nejmenších, konečných a ohraničených. Tito filozofové dávnověku také věřili v dokonalejší úrovně vědomí: v prostor plný hierarchicky uspořádaných nadpřirozených bytostí, některých velmi vzdálených, jiných velmi blízkých.

Hovořili též o Stromu života naplněném prvotní živostí a o spirituálním poli se čtyřmi úrovněmi všeprostupující síly. Podle jejich představ emanovala energie a hmota vesmíru postupným zhušťováním z prvotního stavu, z neprostupných závojů negativní skutečnosti. Existenci přisuzovali i rezonanci a transformaci světla a zvuku. Rozeznávali čtveřici základních prvků, které dnes můžeme zhruba ztotožnit se čtyřmi základními interakcemi: silnou a slabou interakcí, gravitací a elektromagnetismem.

Přestože hluchá místa v jejich přírodních znalostech jiných světů vyplňovaly pověry a mýty, pokud to vezmeme kolem a kolem, tak se až překvapivě přiblížili pravdě – tomu, jak je to doopravdy. Jejich intuitivní závěry dokázala moderní věda potvrdit až během poslední stovky let. Když se člověk díval na svoji podstatu, spatřoval základní esenci reality a snažil se ji popsat běžně známými pojmy. I ve vědě ale vždy existuje diference mezi realitou a jejími popisy.

Multiverzum ale nepatří do metafyziky (tj. není to něco, co by se nedalo dokázat), ale je to záležitost striktně vědecká. Je předmětem studia v oblastech kvantové kosmologie a fyziky vysokých energií. Když tento vesmír vznikl, byly fyzikální zákony ještě „nenarozeným dítětem“, kvůli neuvěřitelné hustotě energie. Někteří vědci se domnívají, že stlačením pouhých několika desítek gramů hmoty by mohlo dojít k velkému třesku, po němž by vznikl vesmír, který bychom nikdy neměli možnost spatřit.


Na počátku?

Tyto starověké intuitivní představy rezonují v jiné vědecké teorii o stvoření: na počátku byla Prázdnota. V první chvíli života vesmíru se objevily zvukové vlny – to bylo tehdy, když vesmír podstoupil neobyčejné rozepnutí. Nikdy pořádně neví, co ho řídilo a podnítilo, ale natažením samotného přediva prostoru dokázalo tvoření umocnit s zesílit podivuhodný subatomární fenomén – spontánní zhmotnění částic z naprostého vakua. Fluktuace vakua spočívají v základu jak kosmologie tak kvantových dějů.

Částice zrozené vakuem, které se do existence promihotaly z Prázdnoty, byly energetizovány Velkým třeskem, aby vůbec mohly ve skutečném světě zůstat. Tento náhlý příliv nespočetných částic z vakua bylo něco podobného, jako byste hodili kámen do hustého částicového rybníka raného vesmíru. Tlakové vlny šířící se plynem nebyly ničím jiným než zvukovým vlněním. Celý vesmír se rozezvučel jako zvon. Částicová mlha se rozpustila a vesmír se stal transparentním (průhledným, propustným). Na podporu zvukových vln už v něm nebyl dostatečný tlak. To už jím ale volně poletovaly fotony („Budiž světlo“).

Předtím, než zcela pohasly, zanechaly tyto ozvěny tvořivého hromu na vesmírném mikrovlnném pozadí svoji stopu. V některých oblastech vesmíru tyto zvukové vlny husté částicové mléko stlačily a v jiných ho zase rozředily. Výsledné teplotní vzorce ukazují vesmír přesně takový, jaký byl v momentě, kdy částicová mlha – a s ní i zvukové vlny – zmizely.

První okamžiky vesmírné historie dokazují, že energie v prostředí byla tak silná, že byl celý vesmír ve stavu falešného vakua. Energie falešného vakua se chovala jako druh antigravitace a způsobila, že se vesmír začal exponenciální řadou nadouvat. Během inflace byl vesmír téměř prázdný, protože jeho energetický obsah do sebe vcuclo falešné vakuum. Jakmile se ale rozložilo na vakuum skutečné, jeho přebytečná energie se jako dešťové kapky z mraku přelila do množství horkých částic Velkého třesku. Vesmír se nikdy nepřestane influovat a dochází v něm ke zrychlování prostoru a rozpínání vesmírného prostředí do mnohem větších vzdáleností, než jaké jsme předpokládali před rokem 1998.

Když se vědci snaží nahlížet do historie času a zkoušejí proniknout skrz Velký třesk, nemohou si tam dovolit aplikovat běžná pravidla. Nefungují tam ani už i tak dost bizarní představy kvantové mechaniky, natožpak mechanistické zákony newtonovské fyziky. Někteří spekulují o tom, že náš vesmír pochází buď z Prázdnoty nebo z bílé díry – čili singularity (Hawking). Jiní se domnívají, že je výsledkem srážky dvou z mnoha bublinových vesmírů nacházejících se v pěnové změti podobných samostatných bublin (Linde). Ještě jiní tvrdí, že pochází z nehmotné říše čiré informace (Siegfried). Pokud jde o Böhmův implikátní řád, tak ten je ve skutečnosti kvantovou mlhou superhustých kvantových vakuí. Nicméně to, „že došlo k Velkému třesku, víme proto, že vesmír se neustále rozpíná a dokonce zrychluje“ (Goldsmith).



Co je hmota?

Mystický básník súfismu Rumi ve 13. století řekl: „Podstatou skutečnosti je toto: Je skrytá, je skrytá a je skrytá.“

Fyzická realita není absolutní. Materialismus je mrtvý, stejně jako komunismus. Věda se pokoušela nalézt základní stavební kameny hmoty, ale to se jí nepodařilo. V podstatě tedy spoléhá na předpoklady a teorie, které aplikuje v závislosti na dané, právě pozorované hladině: kosmologické, molekulární, atomární nebo subatomární. Nyní již funguje i hladina kvarků (založená na elementech o velikosti teoretických bodů, o nichž jsme se domnívali, že jsou již dále nedělitelné), která přichází s novými a přesnějšími definicemi – se zcela novou hladinou uspořádání hmoty.

V knize The Quantum Brain popisuje dr.Jeffrey Satinover (viz. obr. dole vlevo) „svět, v němž se dá pohodlně obhájit dynamika vzájemného ovlivňování mnoha vesmírů, a to jak na časové ose v minulosti tak v budoucnosti. Tehdy se člověk může vážně ptát, jako to učinili Feynman a Wheeler, zda nejsou všechny elektrony ve vesmíru pouze jedním a tím samým elektronem, jenž se pouze znovuobjevuje skrze mnohonásobné časové smyčky.“

Lee Smolin (viz. foto dole vpravo) není příznivcem MWI, ale její anomálnost vysvětluje takto: „zpozorovat tento kvantový stav vesmíru by mohl pouze takový pozorovatel, který žil vně vesmíru a který k němu měl podobný vztah, jaký můžeme mít my vůči atomům plynu v nějaké nádobě… [Pouze] takový pozorovatel… by mohl znát veškerou skutečnost.“

Stvoření mohlo přijít z ničeho (ex nihilo), ale pokud ho důkladně prozkoumáme, zjistíme, že se od tohoto bodu příliš daleko nevzdálilo. Pouze se pořád manifestuje jako kvantová možnost, přestože se tváří jako složené z částic. To se týká jak organické tak anorganické hmoty. Vesmír ze všeho nejvíce připomíná sen, než cokoliv konkrétního.

Ve skutečnosti totiž nic jako pevná hmota není, žádné houfy malých částic. Všechny projevy jsou redukovány na pravděpodobnostní vlny v kvantové mechanice. Někde (viz „Helix to Hologram,“ Nexus) jsme psali o tom, že takzvaný materiální svět je projekcí frekvenční hladiny, pole uvnitř polí, vyladěná rezonancí, světlem a zvukem. Tato holografická koncepce reality vyžaduje pro svůj základ nevnímatelné informace. Jak částice tak pole existují pouze v implikátním řádu.

Světlo je ještě prchavější. Jak popisuje Wolf (2000): „Když vidíme světlo, vlastně vůbec nevidíme světlo; vidíme jen účinek objevující se jako výsledek toho, že světlo tahá a tlačí na hmotu vytvářející naše smyslové tělo. Vidíme pohyb hmoty. Samo světlo je mimo tento svět a, pokud mohu říci, i mimo jakýkoliv paralelní svět, na nějž bychom si přáli myslet.“

Většina teorií předkládá to nejlepší vysvětlení. Účelem vědy jsou vysvětlení, nikoliv předpoklady. Svět si vysvětlujeme na základě do něho zabudovaných substrukturních a superstrukturních hierarchií. Zdá se, že každá z nich se projevuje jako věc o sobě se specializovanými funkcemi a dynamikou. Fyzika určuje, co může být spočteno, včetně informačních kapacit hmoty a energie spočívajících v základě fyzikální dynamiky a hlubších subkvantových úrovní.

Realita se skládá z průběžně rozbíhavých a sbíhavých vln vycházejících z informační hladiny, ale to už je jiný příběh, stejně jako fyzika vědomí. Mysl vyvstává ze zákonů hmoty. Zatímco někteří vědci se pokoušejí popsat hmotu jako vědomí, jiní se snaží vědomí na hmotu redukovat.

Myšlenka na nějakou věc není tou věcí samotnou, ale také není pouhým plácnutím do vody – stále je to myšlenka. Naše myšlenky ohledně nejzazší podstaty reality tuto realitu ovlivňují na metafyzické úrovni. Jak řekl intuitivní spisovatel Jorge Luis Borges: „Čas se trvale větví vstříc nespočetným budoucnostem.“ Vše, co se může stát, se stane.

Zastaralá představa našeho univerza/vesmíru je názorem, nikoliv skutečností. Tento názor ale prokazatelně zastaral.

-pokračování-
_____________________________________________________________________________________________________________________________________


Odkazy:

Bearden, Thomas (1988); Excalibur Briefing; San Francisco: Strawberry Hill Press.

Borges, Jorge Luis (1941), "The Garden of the Forking Paths" in The Garden of the Forking Paths.

Deutsch, David (1997); Fabric of Reality; London: Penguin.

Edelman, Gerald M. and Giulio Tononi (2000); A Universe of Consciousness: How Matter Becomes Imagination; New York: Basic Books.

Gell-Mann, Murray (1994); The Quark and the Jaguar; New York: W. H. Freeman and Company.

Goldsmith, Donald (2000); The Runaway Universe; Cambridge, Massachusetts: Perseus Books.

Greene, Brian (1999); The Elegant Universe; New York: W. W. Norton & Company.

Hawking, Stephen (1988); A Brief History of Time; N.Y.: Bantam.

Kaku, Michio (1994); Hyperspace; N.Y.: Anchor/Doubleday.

Kaku, Michio (2003); "Parallel Universes, the Matrix, and Superintelligence"; KurzweilAI.net, June 26, 2003.

Lemly, Brad (2000); "Why Is There Life?" Discover, Volume 21, Number 11, November 2000.

Miller, Iona (2000); "Exotic Matter and Energy: Surfing the Primordial Gravity Waves," http://www.geocities.com/iona_m/cosmology2000.htm.

Miller, Iona and Miller, R.A. (2001); “As Above; So Below: the Mysteries of Quantum Metaphysics”

Overbye, Dennis (2002); "The Universe: Is Ours One of Many?" New York Times, October 31, 2002.

Pickover, Clifford (2001); Surfing through Hyperspace; Oxford University Press.

Rees, Martin (2000); Just Six Numbers; New York: Basic Books.

Rees, Martin (2001); Our Cosmic Habitat; Princeton, N.J.: Princeton University Press.

Satinover, Jeffrey (2001); The Quantum Brain; New York: John Wiley & Sons, Inc.

Siegfried, Tom (2000); The Bit and the Pendulum; New York: John Wiley & Sons, Inc.

Smolin, Lee (1997); The Life of the Cosmos; London: Weidenfeld & Nicolson.

Tegmark, Max (2003); "Parallel Universes", SciAm, Volume 288, Number 5, May 2003, pp. 40-51.

Thuan, Trinh Xuan (2001); Chaos and Harmony; N.Y.: Oxford University Press.

Wolf, Fred Alan (1988); Parallel Universes, New York: Simon & Schuster.

Wolf, Fred Alan (2000); Mind Into Matter; Portsmouth, New Hampshire: Moment Point Press.

"Taming the Multiverse"; New Scientist, July 26, 2001 http://www.newscientist.com/hottopics/quantum/quantum.jsp?id=22994400.

"Parallel Universes"; BBC, February 14, 2002 http://www.bbc.co.uk/science/horizon/2001/paralleluni.shtml.


Diskuze byla uzamčena, již do ní není možné vkládat příspěvky.