Lidská DNA: Průlomové objevy na počátku 3. tisíciletí !! Zdá se, že nám skutečný potencál této molekuly byl úmyslně zatajen. Pravda nebo fikce? (8)

Máme si představit řetězce vesmírů, bubliny uvnitř bublin, nekonečné bujení vesmírů díky opakujícím se fraktálům? Klíčí nové, ještě nevyvinuté vesmíry z černých děr, nebo v jiných dimenzích existují vesmíry osamocené jako oceány na širém moři? Na kosmologii a superprostor se můžeme podívat z hlediska hierarchie sestupných způsobem. Superprostor je původní název, se kterým přišel John Wheeler, a označuje dnešní kvantovou pěnu. Sestává z čistého a nehmotného víření nábojů, ze skalárního vlnění.

Anebo můžeme postupovat vzestupně, tedy od elementů, které jsou v hierarchii nejníže – od nekonečně malých kvantových světů, k nimž se váže teorie strun. Jsou to vesmíry antihmotné? Jsou tyto metavesmíry vůči tomu našemu divergentní, nebo jsou s ním v souladu? Jsou na dosah ruky, nebo někde velice daleko? Je zde v průběhu času více multiverz?

Alan Guth (viz. obr. vlevo dole) z MIT (Massachusetts Institute of Technology) vytvořil inflační teorii neustále se rozpínajících vesmírů. Jak se viditelný vesmír rozpíná, rodí se z něho vesmíry nové. Jelikož je inflace nekonečná, je nekonečná i tvorba nových světů. V „nekonečně se influujících vesmírech se stane všechno, co se stát může,“ tvrdí. „Ve skutečnosti se to stane nekonečněkrát.“

Multiverzum má nekonečné dějiny, daleko přesahující dějiny našeho domovského vesmíru, který je starý asi 14 miliard let. Vše, co se může stát, se stane – v dimenzích, které pravděpodobně nikdy neuvidíme nebo nepochopíme. Podle výkladu kvantové fyziky počítajícího s mnoha světy prostě všechny možnosti existují a jednoduše jsou. Životu se daří jen v nepatrných oblastech z toho souboru vesmírů. Ne v každém zárodku vesmíru se zformuje vodík nebo uhlík, který je nezbytný pro život, jak ho známe.

Hugh Everett III. (viz. obr. vpravo dole) poprvé vyslovil svou teorii mnoha světů v roce 1950, když se pokusil překonat předpoklad o nezbytnosti pozorovatele nutného pro kolaps vlnové funkce podle kodaňské interpretace. Vlnová funkce krouží v abstraktním prostoru o nekonečnu dimenzí zvaném Hilbertův prostor. Kolaps (redukce) je změnou našich vědomostí o systému prostřednictvím měření a vzájemného působení pozorovatele a pozorovaného. Vlnová funkce je matematickým popisem kódujícím pravděpodobnostní informace o proměnných jako je poloha, hybnost a energie.

Podle Everettovy teorie (a jeho formule o „relativních stavech“) je vesmír jednou holistickou (celostní) vlnovou funkcí. Není tu žádný kolaps od možného ke skutečnému, pouze soubor amplitud (maximálních výchylek), v nichž všechny možnosti v celém prostoročasu spočívají jako superpozice. Po každé události, která se odehraje, se každý svět rozpadá na řadu rovným dílem skutečných možností. Naši dvojníci žijí na jiných kvantových větvích nekonečného Hilbertova prostoru.

Všechny možnosti jsou ve svých dimenzích fyzicky skutečné – nicméně pro pozorovatele z jiné dimenze jsou to entity pouze virtuální. Běžná existence, od možné po skutečnou, povstává z kvantové dekoherence. Dekoherence, jež napodobuje kolaps vlnové funkce, ale zachovává jednotu, je termín pro zánik rozmanitých dodatečných možností. Interakce objektu s prostředím zničí některé stavy rychleji než zničí ty ostatní. Fluktuace vakua generují superpozice všech možných počátečních podmínek. Tyto koexistují zároveň, ale dekoherence způsobuje, že se na svých oddělených kvantových větvích chovají klasicky.

David Deutsch (viz. obr. vlevo), který vyvinul kvantové výpočty (quantum computing), je nejvýznamnějším zastáncem Everettovy interpretace mnoha světů (Many worlds interpretation – MWI). Kvantové počítače pro své kalkulace teoreticky používají atomy z paralelních vesmírů. Deutsch tvrdí, že různé časy jsou to samé jako různé vesmíry. „Vesmírům, které můžeme ovlivnit, říkáme budoucnost. Těm, které mohou ovlivnit nás, říkáme minulost.“ Všechna vyústění jsou přítomná. To připomíná Einsteinovu tezi: „Rozdílnost mezi minulostí, přítomností a budoucností je jen iluze, i když tvrdošíjná a neústupná.“ Mnohé světy natahují své větve směrem k budoucnosti a tvoří tak zjevnou šipku času.

Na větvícím se stromě alternativních historií dokáže vyústění jednoho větvení zásadně ovlivnit pravděpodobnosti větvení následujícího a dokonce i povahu alternativ, které budou následnému větvení k dispozici. Podle Murrayho Gell-Manna mají různé možné historie každá svou vlastní pravděpodobnost.

Podle individuální interpretace historického výběru v rámci MWI, s níž přišel Andrew Gray, je historie vybírána v celém prostoru a času. Částice se „rozhodují“, po které z větví, z nichž každá je stejně pravděpodobná, se dají, aby to byla možnost ze všech nejméně destruktivní a aby nedošlo v určitém období v budoucnosti k rušivým zásahům do dráhy jiných částic. Zdá se, že částice „ví“, co se stane, jestliže se vydá tudy nebo jinudy, a vybere si proto možnost s největším potenciálem pro své „přežití“. Zdá se, že vnímá svoji světovou prostoročasovou linii v naprosté celistvosti, s tím, že své přítomné činy usměrňuje podle toho, co se může stát v budoucnosti. Nějak se nekauzálním způsobem vyhýbá rušivým zásahům tím způsobem, že volí ze všech pravděpodobností.

Osudy našich druhých já v multiverzu nemůžeme řídit. Ale pokud někdo zemře, v nějakém jiném vesmíru může být tato osoba stále naživu. To vyvolává velmi zajímavé otázky o svobodné vůli, reinkarnaci, nesmrtelnosti a možná i nadpřirozenu. Máme se uklidňovat tím, že existují nějaké světy, kde neděláme své nejhorší chyby, kde neztrácíme své nejdražší nebo kde předčasně neumíráme?

Červí díry, výhonky, struny, bubliny a stisky ruky

Náš vesmír by mohl být jedním z rozmanitého počtu všech možných vesmírů. Možná vesmírem protunelovaným z ničeho. Kvantové tunelování (tunelový jev) umožňuje objektům projít bariérami, které jsou podle newtonovských zákonů klasické fyziky neprůchodné.

V roce 1962 objevil John Wheeler Einstein-Rosenův most, jenž byl později označen jako červí díra. Sidney Coleman (viz. obr. vpravo), teoretický fyzik z Harvardu, se snaží objasnit povahu vakua a jeho vztah ke kosmologické konstantě. Červí díry jsou rourovité oblasti prostoru, které spojují jednu oblast vesmíru s jinou. Červí díry mohou přinášet informace našemu vesmíru formou hodnot přirozených konstant nebo obnovovat energetickou hustotu vakua – kosmologickou konstantu.

Coleman tvrdí, že „kosmologická konstanta je anulována červími děrami – neviditelnými, submikroskopickými trhlinami v předivu prostoročasu, které vedou tunelovitě ven z našeho vesmíru a propojují ho s nekonečnou sítí vesmírů jiných.“ Temná hmota, neviditelná přitažlivá substance, která možná vytváří část chybějící masy našeho vesmíru, by mohla spočívat v paralelních vesmírech. Taková hmota by ovlivnila gravitaci našeho vesmíru a musí být nutně „temná“, protože náš druh fotonu se pevně drží naší membrány (plochého vesmíru). Fotony nemůžou k našim očím putovat přes prázdnotu, přestože pro obyvatele jejich vlastního vesmíru mohou vypadat jako normální světlo.

Stehen Hawking (viz. obr. dole vlevo) objevil v roce 1988 kvantové červí díry. Stejně jako tvrdí kvantová mechanika, že je tu určitá pravděpodobnost, že částice se mohou ve vakuu objevit z ničeho, kvantová kosmologie říká, že je tu určitá pravděpodobnost, že se může z ničeho objevit a začít existovat malý kousek prostoru a času. Červí díra je fluktuací v prostoročasovém poli, podobně jako je virtuální částice fluktuací v poli energetickém. Červí díra se může napojit na jakýkoliv z nekonečného čísla dříve existujících paralelních vesmírů, které nám jsou jinak nedostupné. Kip Thorne (viz. obr. dole vpravo) v roce 1989 ukázal, že oblast vesmíru obsahující nahromaděnou zápornou energii může červí díry stabilizovat.

Představa holopohybu, která se zrodila v mysli Davida Böhma (viz. obr. dole vlevo), kalkuluje s uzavřeným a očividným světem a filozofií „něčeho z ničeho“. Existuje v přírodě jedno obří holografické pole? Specifické formy vlnění mohou být přesnými znázorněními prostoročasových objektů. Podmiňuje naši realitu jakási nesmírná nehmotná multidimenzionální vlnová funkce? Böhm také hovoří o představě „vůdčí vlny“ a tvrdí, že kvantové vlnění řídí pohyb částic po jejich trajektoriích.

Thomas E. Bearden (viz. obr. dole vpravo) se stal miláčkem příznivců volné energie ZPE (zero point energy – energii nulového bodu, či též potenciálu vakua). Je to oddaný stoupenec pronikání do jiných dimenzí, které za neobyčejných okolností působí na tu naši – zaměřil se zejména na vlastnosti vakua jakožto prostoročasu. Hypersvět popisuje jako trojrozměrný nebo čtyřrozměrný prostor otočený o jednu nebo více pravoúhlých (devadesátistupňových) otáček vůči běžnému světu, takže tvoří celou subkvantovou úroveň ve virtuální podobě.

Co se v jednom paralelním světě zdá reálné, je v jeho sesterských, o 90° nebo o více stupňů posunutých světech virtuální. Ve své knize Excalibur Briefing (viz. obr. vpravo nahoře) používá Bearden svoji teorii jako teoretický základ pro energii vakua, pro mysl a hmotu. Vztah k hyperprostoru popisuje množstvím paranormálních jevů od fenoménu UFO a zohavování dobytka až po celou řadu mimosmyslových schopností, zjevení a psychotronických zbraní, které ke svým funkcím přidávají hyperdimenzionální rozměr.

Andrei Linde (viz. obr. vlevo) ze Stanfordské univerzity se od jednoduchých inflačních modelů posouvá dál a vytváří svou vlastní sebereproduktivní teorii vesmíru s komplexními prvky. Tento vesmír nazývá „sebereproduktivním inflačním vesmírem“. Náš vesmír chápe jako jeden z mnoha výhonků rostoucího fraktálu, z něhož pučí inflační oblasti, z nichž pučí další inflační oblasti, z nichž každá tuhne a vytváří nový vesmír.

Podle této teorie vzešel náš vesmír ze singularity. Vesmír může vzejít i z něčeho tak nepatrného, jako je kousek vakua. V dimenzích, které nemáme možnost spatřit, vznikají pučením vesmíry po miliardách. Ty s přílišnou gravitací jsou rozdrceny, v těch, kde je gravitace příliš malá, se nevytvoří hvězdy. V rozpínající se bublině uzavřeného vesmíru je uvnitř normální prostor, vně je energií přesycený prostor uchovaný z počátečních podmínek. Propojení obou je možné pouze skrze červí díry.

Náš vesmír je možná pouhou bublinkou v nekonečném řetězci velkých třesků – bublin uvnitř jiných bublin. Každý nový vesmír je oddělená a uzavřená porce prostoru a času. Kvantové fluktuace v inflačním rozpínání mají charakter vlnění. Když tyto vlny „zmrznou“ jedna na druhé, jejich účinky se násobí. Tyto na sobě nakupené kvantové vlny narušují skalární pole – základové pole, které určuje chování elementárních částic. Takové vlny překročí něco jako kritické množství a začnou rodit nové inflační oblasti.