KŘIŠŤÁLOVÉ VĚŽE MĚSÍCE (6)

Původní snímek Hasselblad pořídil velitel Apolla 17 Gene Cernan na místě přistání Apolla 17 Taurus-Littrow na Měsíci při pohledu na západ. Bystří čtenáři si na snímku všimnou ještě větší "anomálie" - celý západní měsíční obzor za Schmidtem se zdá být nad obzorem rozvrstvený v pruzích načervenalého světla... přecházejícího do tmavě modré. Celý snímek AS17-134-20426 odhaluje skutečný rozsah tohoto stejně pozoruhodného (a nemožného!) optického jevu - pokud je měsíční obloha skutečně prázdná. Fyzikální vysvětlení - vzhledem k "hypotéze roztříštěné skleněné kopule" - je stejně jednoduché jako (na první pohled) neuvěřitelné.

To, co Cernan zachytil na tomto velkolepém barevném snímku Hasselblad, nebylo nic menšího než zpětný odraz "lomeného východu Slunce na Měsíci", který procházel doslova "stovkami kilometrů roztříštěných kousků skla a výztuže", stále zavěšených ve zbytcích měsíční kopule klenoucí se nad Mare Serenitatis ("Moře klidu") - přímo za Genem Cernanem, když pořizoval tento snímek (AS 17-134-20426). Pozemské příklady naprosto stejného jevu lze vidět vedle snímku AS17-134-20426 - ale v opačném pořadí. Toto srovnání představuje západ Slunce nad San Franciscem, přičemž rozptýlená "lomená duha" vyskytující se na západě (nad zapadajícím Sluncem za fotografem) se odráží zpět do objektivu fotoaparátu z východu - od zemské atmosféry rozptylující "hranol atmosférického západu Slunce".

Situace na Měsíci se zdá být v podstatě totožná, až na to, že materiálem rozptylujícím sluneční světlo (a způsobujícím lom barev) není "měsíční atmosféra plynů", ale pevná, mřížce podobná matrice "výztuže" - na níž je ještě připevněno dostatečné množství skleněných střepů, které různě lámou sluneční světlo (při relativně malých úhlech - jako v blízkosti měsíčního východu nebo západu Slunce), přesně tak, jak to dělá zemská atmosféra na této planetě. Představte si, že by ony "po západu Slunce" pořízené Surveyorem 6 v roce 1967, na nichž je zachycena "skleněná měsíční kopule tyčící se nad Sinus Medii", která