Ken Orlí Pero a dědictví Carlose Castanedy

       Pokud u nás Carlos Castaneda získal svými knihami vedle nadšených obdivovatelů i zaryté odpůrce, Ken Eagle Feather to bude mít ještě mnohem horší. Na stranu jeho odpůrců se totiž přidá i mnoho z těch, kteří tvoří nerozbornou falangu Castanedových přívrženců. Aniž by byl jeho žákem či souputníkem, navazuje ve své knize na nauku dona Carlose, používá jeho termíny a dokonce si osobuje přímý kontakt s donem Juanem opřený o těžko dokazatelná setkání v této i jiné skutečnosti. Když jsem se s jeho knihou Putování se Sílou setkal poprvé, byl jsem na rozpacích. Jedná se o legitimní navázání na Castanedovu nauku, pokus o identifikaci s obdivovaným autorem nebo dokonce o mrzkou snahu přiživit se na finančně nečekaně úspěšné řadě knih o indiánském šamanu donu Juanovi? Začal jsem se knihou probírat a pozvolna se seznamovat s životními příběhy a postoji člověka, který vyměnil kariéru námořního pěšáka za klopotné putování po cestě poznání sebe sama. Jeho vyprávění připomíná spíše deníkové poznámky než literární dílo, občas se opakuje, ale nese nezaměnitelný punc upřímnosti. Po přečtení první kapitoly jsem o autorových záměrech přestal zcela pochybovat a začal jsem se zabývat pouze sděleními a návody, které jsou v knize obsaženy. Nakonec jsem musel připustit, že jsem nalezl mnohem více, než jsem původně očekával.

        Ezoterně zaměřený evropský intelektuál si musí uvědomit, že Ken Eagle Feather je Američan a má vzdělání odpovídající své životní dráze. Není sběhlý v tradicích Starého světa, srovnávacím náboženství či klasické literatuře. Jeho výpovědi a hlavně interpretace proto znějí často naivně a některé prameny, ze kterých čerpá, může mnohý evropský badatel považovat za obskurní. Ale o formu v předložené knize vůbec nejde. Ken Eagle Feather patří k těm nemnoha, kteří, obrazně řečeno, zatopili pod athanorem. Nehledal v naukách, které na své cestě poznal, intelektuální pochopení. Prostě jenom zkusil, jestli se Kámen mudrců skutečně nedá vyrobit. S minimem pochybností a strachu se vydal do temných zákoutí lidské podstaty a získal zkušenosti dnes zcela neběžné. Skutečnost, že se při jejich interpretaci opírá pouze o jemu známé doktríny, by neměla nikoho překvapit. Odsoudit některé pasáže jen proto, že se zabývají Mimozemšťany nebo zážitky z parapsychologické laboratoře, by bylo krátkozraké. Nakonec sám autor mnohokrát opakuje, že interpretace je poplatná prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, a že podstatná je pouze osobní zkušenost Síly.

       Jak Castanedovi čtenáři vědí, jedním z jeho hlavních problémů bylo zařazení zkušeností z jiné skutečnosti do kontextu své představy sebe sama. Potřeboval k tomu ujištění, že se nejedná o subjektivní halucinace, jež nemají žádnou oporu ve skutečnosti. Potřeboval k tomu od dona Juana to, co on sám nazýval zvláštní konsenzus. Prostě ujištění, že tak to mezi námi čaroději chodí, tak to my vidíme a tak to všichni prožíváme. Právě v poskytnutí tohoto zvláštního konsenzu vidím hlavní význam předložené knihy. Carlos Castaneda jej samozřejmě poskytuje také, ale prostředí, ve kterém se většinou pohybuje, je pro normálního pěšáka cesty často příliš exotické. Rekvizity jako indiánští šamani, šustící chaparall a liduprázdná poušť jsou uprostřed Evropy nedostupné. Ken Eagle Feather se pohybuje v normální společnosti. Jeho návody si může zkusit na vlastní kůži i běžný obyvatel paneláku. Každý, kdo zakusil či zakouší stavy, jež naše společnost běžně označuje za nenormální a které se snaží do normy mocí silou vrátit, si tak může klidně říci: "Nakonec o nic nejde. Ken Eagle Feather to měl taky."

        Musíme se však vrátit k jedné zásadní věci, a tou je legitimita napojení Kena Eagle Feathera na tradici toltéckých šamanů, se kterou se veřejnost seznámila prostřednictvím Carlose Castanedy. Tradice znala jediný způsob obohacení zlatého řetězu nauky o další článek. Ústní předání, kterým učitel uznal žáka za svého pokračovatele a poskytl mu tak právo na výuku dalších následovníků. V naší evropské kultuře se většina podobných řetězů přetrhla již v minulých stoletích. Ale v Orientě, a podle Carlose Castanedy i v Americe, přetrvaly podobné řetězy ústního předání až do naší doby. Nicméně právě naše století se stalo řadě takových řetězů osudné. Mnozí tradiční učitelé buď pochopili zvláštní volání doby či pouze podlehli jejímu tlaku a s dosud skrytými naukami seznámili zatím nevídaný počet žáků.

       A někteří z těchto žáků pak tradici porušili s konečnou platností tím, že svěřené nauky uveřejnili tiskem. Řada z nich dokonce s plným požehnáním svého učitele, jako tomu bylo i v případě Carlose Castanedy. V okamžiku, kdy existuje kodifikovaná podoba nauky v knižní formě, však ztrácí význam tradiční postup jejího předávání. Ten, kdo podobnou nauku otiskne, přijímá všechny čtenáře za své žáky a vzdává se práva rozhodovat o tom, který z nich ji pochopil a který ne. Každý z nich pak může sám rozhodnout, zda se za pokračovatele nauky považuje či nikoli. Na tuto skutečnost upozorňuje i Ken Eagle Feather hned v první kapitole své knihy, kde mluví o čtvrtém cyklu nauky.

       A úplně nakonec poslední otázka. Jak to vlastně bylo s donem Juanem? Setkal se s ním Ken Eagle Feather osobně nebo se jedná jen o jeho fantazii? Sám přece píše, že indiánovi, jehož považoval za dona Juana, příliš nerozuměl a že se s ním dorozumíval především neverbálně. Nebyl tedy celý don Juan jen výplodem jeho touhy po setkání s učitelem Carlose Castanedy? Lidé vyznávající pouze v každodenní skutečnosti mohou zcela právem považovat proklamovanou známost s donem Juanem za velmi spornou. Lidem, kteří předpokládají existenci i jiných skutečností, pak může být zcela jedno, koho to vlastně Ken při svém putování potkal.