Hitler si uvědomuje, že nejlepší bude prohlásit Hesse za blázna. Podepisuje výzvu straně a německému lidu, v níž byl jeho zástupce Rudi prohlášen za nepříčetného. Vysílá toto poselství do rozhlasu šéf nacistické propagandy Goebbels. Od Hesse se odhlašují všichni jeho přátelé a kolegové. Martin Bormann, který vděčí za Hessův kariérní vzestup z řadového bojovníka na Hitlerova tajemníka, přejmenuje jednoho ze svých synů, pojmenovaného na Hessovu počest Rudolf, na klidnější jméno Helmut. Při každé příležitosti také tvrdí, že ani on, ani dokonce Vůdce nepředpokládali takovou zradu ze strany bývalé "ParteiGenossse". Bylo to však možné? Mohl Hitlera zradit jeho spolubojovník a nejbližší člověk od dvacátých let?
Loajální, věrný Rudi, který nezištně miloval a vždy ztělesňoval Hitlerův oblíbený aforismus: "Strana je pořádek." Vůdce se tak stal jeho nejoblíbenějším členem. Tato slova mnohokrát opakoval na shromážděních a v novinových článcích. A tento člověk, který Hitlera zbožňoval, se mohl dopustit zrady? Pochybuji. Zradou však lze nazvat i Hessovo neoprávněné rozhodnutí odletět do Anglie. Bylo tomu tak? Možná tento let naplánoval Hitler, který se před útokem na SSSR bál bojovat na dvou frontách?
Hermann Graml sdílel: "S jistotou můžeme říci, že Hitler o tomto letu pravděpodobně nic nevěděl. Víme o něm z řady dokumentů, z deníků Josepha Goebbelse. Hitler v soukromých rozhovorech říkal, jak strašný byl tento Hessův hloupý výmysl. Hitler byl zoufalý a téměř okamžitě poté musel Hesse prohlásit za blázna. Pro Třetí říši to byla těžká propagandistická porážka. Hitler si dokázal představit, jaká bude reakce a jaké budou následky."
Natalia Lebeděvová, historička: "Je jasné, že to bylo provedeno s Hitlerovým vědomím, protože bylo prakticky nemožné vyletět s letadlem z Německa, stejně jako ze SSSR, bez souhlasu vedení. A Hess nebyl postavou, kterou by nebylo možné sledovat. Byla to nabídka buď neutrality, nebo spojenectví proti SSSR".
Zde je to, co sdílí Rainer Schmidt, profesor moderních dějin: "Pokud vše analyzujeme, můžeme dojít k tomuto závěru - Hitler neměl s přípravou a realizací útěku nic společného. Za prvé, kdyby Hitler věděl o záměrech svého zástupce, je jisté, že by Hess neletěl z letiště Haumpenstein u Augsburgu, ale z pobřeží Atlantiku, odkud se mohl vrátit. Za druhé, Hessův let byl nebezpečný, protože šest týdnů před vypuknutím války proti Rusku se celá akce mohla stát pro Brity prvotřídním propagandistickým objektem."
Nastoupil tedy Hess do Messerschmittu z vlastní vůle?
Známé setkání 5. května 1941, kdy podle vzpomínek jednoho z pobočníků Hess vyšel od Hitlera a ten mu položil ruku na rameno a řekl: "Hessi, vždycky jste byl nenapravitelný paličák." Lze předpokládat, že spolu hovořili právě o tomto letu, do kterého zbývalo pouhých 5 dní. Co tento rozhovor dokazuje? Mohli diskutovat o možnosti "ujistit" spřátelené kruhy v Anglii v připravenosti zastavit nepřátelství a nějakými jinými kanály, prostřednictvím neutrálních zemí. Jinými slovy, tato verze je zcela nepotvrzená. Další skutečnost, která tuto verzi podporuje - právě 10. května, v den Hessova útěku, podnikla německá bombardovací letadla po několikaměsíční přestávce ničivý nálet na Londýn.
O několik dní později byli v Německu zjištěni viníci Hessova nepovoleného letu - byli jimi shledáni astrologové, jejichž názor Hess vždy považoval za návod k jednání. Do astrologické složky jeho letu se přimíchala ještě jedna kuriózní verze. Ve službách námořní rozvědky Velké Británie působil energický důstojník Ian Fleming. V budoucnu se proslaví jako autor knih o světoznámém "agentovi 007" Jamesi Bondovi. Ale to až později. A ve 40. letech minulého století byl mladý a kolegům známý jako autor mimořádných zpravodajských nápadů, které se kupodivu podařilo úspěšně realizovat. Fleming věděl nejen o fanatické víře Rudolfa Hesse v astrologii, ale také o tom, že Hitlerův náměstek přijímal odpovědná rozhodnutí pouze po poradě s hvězdami.
Rainer Schmidt: "Sir Ian Fleming tvrdil, že britské tajné služby systematicky spolupracovaly s představiteli okultních věd ve Švýcarsku a Mnichově, s nimiž byl Hess v kontaktu. Snažily se tak zajistit, aby Hess obdržel horoskopy opravňující ho k útěku z Německa do Anglie."
Podle této verze byl Hess zpracován britskou rozvědkou a jeho příjezd nebyl pro premiéra Churchilla překvapením. Tak jednoduché to však nebylo. Hessovi nacističtí spolupracovníci, kteří měli to štěstí a zanechali své vzpomínky, se shodují v jednom - Rudolf Hitlera zbožňoval. Tyto pocity si s sebou nesl od doby, kdy se seznámili a strávili spolu čas ve věznici Lansberg, kde byli s Hitlerem uvězněni po neúspěšném puči v roce 1923. Ani v dopisech adresovaných jeho snoubence Ilse Prelové nechybí zmínka o jeho jménu.
Rainer Schmidt: "Pokud vím, na Hessově spisu, který byl uložen v KGB, je označení "Černá Berta", to byla jeho přezdívka v berlínských a německých kruzích homosexuálů. Britští psychiatři, kteří Hesse dlouhá léta pozorovali a psali posudky, se domnívali, že měl od roku 1923 ve věznici v Lansbergu homosexuální vztah s Hitlerem. Tvrdili, že jeho náklonnost k vůdci byla založena nejen na ideologii, ale také na homosexuálním vztahu."
Ve prospěch této verze hovoří skutečnost, že v roce 1941 byla Hessova postava Bormannem, Göringem a Himmlerem odsunuta od Hitlera do pozadí.Ve svém posledním slově před Norimberským procesem se Hess znovu přihlásil k lásce k Adolfu Hitlerovi. Se vší pravděpodobností nevěděl, že o čtyři roky dříve Hitler nařídil výsadku parašutistů SS, aby Hesse zničili. Naštěstí pro něj byl zničen sám výsadkář. Na stejném norimberském procesu je v zápise zaznamenána pozoruhodná skutečnost - na jedné schůzce chtěl Hess podat zprávu o své misi v Anglii. Sotva však stačil vyslovit slova "na jaře 1941", protože ho přerušil předseda tribunálu Angličan Lawrence. Poté Rudolf Hess odmítl odpovídat na otázky soudců, hrál nepříčetného a ztratil paměť. O čem chtěl podat zprávu a proč byl přerušen? Churchill ho držel jako v záloze. Je dokonce známo, že chtěl vystoupit v Dolní sněmovně s prohlášením: "...že ano, Hess přijel, ale my všemožně odmítáme tyto falešné pokusy jít do spojenectví s Německem".
Natalia Lebeděvová, historička: "Kdyby, jak se obávali, Rusko vydrželo jen tři týdny až tři měsíce, pak by Hess mohl být potřebný k tomu, aby se s Němci nějak domluvil. Ale ne dříve, než by padl Sovětský svaz."
Se vší pravděpodobností se Rudolf chystal u soudu říci něco, co by se britské straně mohlo velmi nelíbit a způsobit v Norimberku skandál mezi spojenci II. světové války. Možná si svým mlčením v tu chvíli zachránil hlavu před oprátkou. Hess byl odsouzen na doživotí a stal se věčným vězněm ve věznici Spandau. Prozatím zůstal naživu. Ve Spandau, kde byli drženi nacističtí zločinci odsouzení k různým trestům, byl mezi svými cizincem. Vězni se s ním snažili nejednat a sám Rudolf se jim vyhýbal. Tagir Čekušin, Hessův ošetřující lékař v letech 1977-1980, vzpomíná:
"Hess byl zvláštní osobnost, považoval se za nadřazeného všem, kteří byli ve Spandau vězněni. A téměř všechny považoval za své podřízené. Je známo, že když vězně věšeli, mnohým z nich utrhli hlavu, teklo hodně krve. Ti, kteří byli odsouzeni na dlouhý trest nebo na doživotí, museli krev a všechno ostatní uklízet. Rudolf Hess to odmítl udělat se slovy - Proč bych to dělal já, když mám admirály a generály, ať to uklidí oni. V prvních letech svého věznění nevycházel z cely, necvičil, nechodil do kostela. Neustále mluvil o tom, že se necítí dobře. Nikdo ho nepřišel navštívit a on nikoho o návštěvu nepožádal. Bylo známo, že se nejméně třikrát pokusil o sebevraždu. Zároveň měl strach, že bude otráven. Sklenice na pití zakrýval papírem a převazoval provázkem."
Následně, když Hess zůstal ve vězení jako jediný vězeň, se jeho chování dramaticky změnilo. Zdálo se, že pociťuje zájem o život, a nutno podotknout, že přístup vězeňské správy k němu byl více než překvapivý. V historii věznění zločinců takového rozsahu ve dvacátém století lze jen těžko najít příklady alespoň vzdáleně podobné tomuto. Peter Lipejko, inspektor stráže ve Spandau v letech 1985-1987:
"K narozeninám a Vánocům požadoval hroznové víno a nějaké další produkty, které měl rád. Podle vyprávění dozorce nebylo neobvyklé, že si pro zásoby posílal do Evropy speciální letadlo."
Zabýval se studiem Měsíce. Existují legendy, že údajně Američané před přistáním na Měsíci se svolením ředitele poslali do jeho cely odborníka, který s vězněm konzultoval měsíční krajinu. Podle svědků, kteří strávili celkem 46 let ve věznicích v Anglii a ve Spandau, nebyl Hess zlomen ani morálně, ani fyzicky. Stále doufal, že se dostane na svobodu. Zdálo se, že okolnosti hovoří v jeho prospěch - do tisku pronikly zprávy, že sovětská strana je připravena věc zvážit.
Roj Medveděv: "Dokonce i můj dobrý přítel akademik Sacharov v jednom ze svých novinářských článků napsal, že je třeba vyřešit problém nešťastného Hesse. A sovětský tisk pak Sacharova napadl, že hájí válečného zločince. Zeptal jsem se ho, proč to dělá. "Je to škoda, bezmocný stařec sedí ve vězení a hlídají ho čtyři státy. Je to nesmyslná situace. Měli bychom ho osvobodit." "Hessovi už bylo 92 let," řekl mi Tagir Čekušin. "A samozřejmě si opravdu přál být propuštěn. Poslední roky, kdy jsem na něj dohlížel, se velmi těšil na setkání se svými příbuznými."
Dne 17. srpna 1987 v 18.35 hodin zazvonil u jeho syna Wolfa Rudigera telefon. Správa věznice Spandau mu oficiálně oznámila otcovu smrt. Podle oficiální verze spáchal vězeň č. 7, 92letý Rudolf Hess, sebevraždu. Vězeň využil toho, že ho dozorci nechali na několik minut o samotě v letním domku uvnitř vězeňského dvora, přivázal jeden konec ohebné šňůry od elektrické lampy k oknu, druhý si pevně omotal kolem krku a vrhl se k zemi. Smrt oběšením. První, kdo odmítl oficiální verzi, byl Hessův advokát Dr. Seidl, který prohlásil, že jeho klient Rudolf Hess prostě nebyl fyzicky schopen ukončit svůj život tímto způsobem:
"Starší vězeň nedokázal ani zvednout ruku nad hlavu a samostatně si zavázat tkaničky nebo obléci svetr. Touha osvobodit se byla velmi silná. A proto si myslím, že zemřel násilnou smrtí."
Verzi sebevraždy zpochybňuje i senzační výpověď bývalého ředitele věznice Spandau ze sovětské strany. Gennadij Savin, ředitel mezinárodní věznice Spandau v letech 1978-1983:
"Věznice, chráněná čtyřmi státy, měla skulinu a někdo ji využil. Hess měl své vlastní komunikační kanály, mimo ty oficiální. Neměl jsem žádný důkaz, ale Hess se některé věci dozvěděl tak, že obešel naše kanály. Výpověď Hessova syna vyvolala skandál - bylo zahájeno vyšetřování, které odhalilo, že v den smrti k Hessovi nebyl připuštěn jeho ošetřovatel. S námahou se dostal do zahradního domku a nad bezvládným tělem svého svěřence spatřil dva cizí lidi. Jeden z nich začal Hessovi dávat umělé dýchání, a to s takovou pečlivostí, že mu, jak ukázala pitva, zlomil 9 žeber a roztrhl několik vnitřních orgánů.
Zde je třeba upozornit na několik věcí. Zaprvé, kdyby na sebe muž jednoduše vztáhl ruce, tedy došlo k sebevraždě, žebra by si nezlomil. A u Hesse, pokud vím, pitva odhalila několik zlomených žeber. Takže utrpěl zranění, která k tomu vedla. Za druhé, měl odřeniny na obličeji, na trupu, modřiny. To svědčí o fyzickém týrání. Za třetí si myslím, že tato zranění utrpěl v době, kdy měl ještě normální srdeční činnost, dobrý průtok krve, protože modřiny se u mrtvého člověka netvoří. To jsou faktory, které naznačují, že šlo o násilnou smrt."
Dne 24. srpna byla věznice Spandau zbourána a chata shořela. Kdo z toho měl prospěch? Wolf Rudiger je přesvědčen, že britská tajná služba. Ústav soudního lékařství v Mnichově, když bylo tělo znovu ohledáno - Rudolf Hess byl dvakrát uškrcen. Takže se dvakrát shodil ze židle? Tedy vražda. "Kdyby se otec dostal z vězení," tvrdil Wolf Rudiger, "....byly by problémy, mírně řečeno, mlčet otec nehodlal". Hess věděl, že opustí zdi Spandau, a jednou řekl svému strážci, že brzy učiní prohlášení, které rozechvěje svět. Rudolf Hess mohl jít tak daleko, že by Britům udělal exposé a odhalil podstatu jednání, která vedl během svého pobytu v Anglii. A to by mohla být vážná rána pro prestiž Anglie. Kdo mohl mít zájem na odstranění Hesse po jeho 22letém pobytu ve Spandau? Britové.
Když se po řadě zjištění ukázalo, že oficiální verze - sebevražda - se hroutí před očima, nařídil britský generální prokurátor Alan Green vyšetřování bez vysvětlení zastavit. Proč bylo takové podivné rozhodnutí učiněno? Je známo, že koncem května 1941 Churchill pod tlakem veřejného mínění připravoval zprávu o účelu Hessova příjezdu, kterou se chystal přečíst v Parlamentu. K tomu však nikdy nedošlo - text putoval do archivu. V dnes otevřené části archivu se zjistilo, že na okraji návrhu je Churchillovou rukou učiněna kuriózní poznámka:
"Hess učinil i další prohlášení, jejichž zveřejnění není ve veřejném zájmu".
Nebyly to právě tyto výroky, které chtěl Hess sdělit, když byl přerušen zástupcem Anglie u norimberského procesu? A kdo mu zavřel ústa před dalším pokusem o 46 let později? Kompletní archivy k Hessovu případu odtajní Británie až v roce 2017. Je nepravděpodobné, že bychom se do té doby měli dočkat úplné pravdy. Jedno je však jisté - Anglie nepřijala nabídku, kterou Hitler učinil prostřednictvím svého blízkého přítele Rudolfa Hesse. Kdyby však historie rozhodla jinak, možná by nyní mapě světa dominovala černá barva.
Martin Bormann
Byl spatřen v Itálii a Španělsku, v Paraguayi a Austrálii. Byl hledán v Indonésii a Egyptě, v Africe a Antarktidě. Setkávali se s ním pod různými jmény a různá státní zastupitelství na něj vydávala zatykače. Jeho hroby jsou v Itálii, v Argentině a dokonce na Lefortovském hřbitově v Moskvě. Datum narození 17. 6. 1900 - odpovídá. Jméno - Martin Bormann - odpovídá. Důkazy o jeho sebevraždě z 2. května 1945 v Berlíně se zdají být nezpochybnitelné, ale jeho dlouhý poválečný život se zdá být neméně věrohodný. Tento muž byl nazýván Hitlerovým stínem, byl znám jako krutý pragmatik a po svém zmizení se změnil v nepolapitelnou tajemnou mystickou bytost, přízrak, přelud, legendu.
Felix Kellerhof, německý spisovatel: "Na tomto místě spáchal Hitler sebevraždu. Z tohoto místa začaly nejhorší zločiny, jaké kdy byly v Evropě spáchány, a zde se Hitler rozhodl opustit svůj život před odpovědností a před spravedlivým soudem národů. Na tomto místě, kde dnes stojí parkoviště, je osm a půl metru hluboká betonová deska. To je to jediné, co zbylo z bývalého Hitlerova říšského kancléřství. Tato záležitost se časem rozrostla v četné legendy a mýty, ale to, co se v bunkru skutečně odehrálo, je neméně zajímavé a důležité."
V životopise Martina Bormanna, který vstoupil do NSDAP v únoru 1927, stranické číslo 60508, se skutečně našlo mnoho bílých míst, rozporuplných událostí a faktů. Narodil se 17. června 1900. Začátek životopisu není nijak zvlášť zajímavý. To nejzajímavější začíná v roce 1924, kdy byl Bormann a několik meklenburských statkářů zatčeno za účast na sadistické vraždě učitele Kadowa. Všichni včetně Kadowa byli členy některého z militaristických svazů, kterých bylo v Německu v těch letech několik desítek. Takovéto represe, tzv. feme trials, proti bývalým komplicům v těchto svazech nebyly ničím neobvyklým. Justice, která nechtěla do záležitostí těchto soudů zasahovat, kvalifikovala vraždu jako neúmyslnou, takže účastníci dostali deset až dvanáct let vězení a Bormann pouze rok.
V roce 1926, rok po propuštění, vstoupil Bormann do nacistické strany, kde začal svou činnost drobnými pochůzkami. Jeho pracovitosti, silné vůle a pohotových reakcí si brzy všimli a on získal vlivnou funkci vedoucího stranické vzájemné pomoci. Dalším Bormannovým krokem bylo manželství s Gerdou Buchovou. Adolf Martin Bormann, Bormannův syn, se s vámi podělí o své vzpomínky:
"Matce bylo devatenáct, když se vdávala. Nemyslím si, že byla od dětství přesvědčenou nacistkou, ačkoli její otec byl stranickým stoupencem a v roce 1933 se stal oficiálním jedním z nejvyšších stoupenců nacistické strany. Ale v roce 1929, v době svatby, na které byl Hitler svědkem na straně ženicha, tedy mého otce, byla matka již jeho fanatickou stoupenkyní."
Bormann se nyní zařadil mezi muže blízké Hitlerovi. Jako pilný manažer vykonával nejběžnější úřednické práce, které vůdcovi důvěrníci odmítali dělat. Hitler si uvědomil, že tohoto výkonného a oddaného pracovníka potřebuje. Bormann, odhodlaný k dalšímu postupu, zvolil důmyslnou taktiku, dokázat Hitlerovi svou nepostradatelnost. Metoda se ukázala jako správná, v roce 1933 již vedl Hessův úřad. Hitler vytvořil kancléřství jako aparát osobní moci, zvláštností práce v této funkci byly šíře a nejistota pravomocí. To dávalo Bormannovi možnost zasahovat do činnosti všech útvarů "Třetí říše". Jeho vliv rostl.
Zapisoval si všechny Hitlerovy myšlenky, dokonce se vyjadřoval nenuceně. Ze svých zápisníků Bormann sestavil kartotéku jeho výroků, která tvořila základ archivu. Poté byl archiv doplněn spisy o jednotlivých členech státní a stranické nomenklatury Říše, tvořily je životopisy, významné i nevýznamné skutečnosti ze života, ale i špína. Postupem času Bormann převzal veškeré Hitlerovi finanční záležitosti, spravoval nejen jeho osobní peníze, ale také částku sto milionů říšských marek, příspěvek německých podnikatelů do Hitlerovy nadace pro německý průmysl.
"Vím," řekl Hitler, "že Bormann má všechno důkladně promyšlené. Jsem přesvědčen, že Bormann splní mé rozkazy navzdory všem překážkám. Bormannovy zprávy jsou tak propracované, že mi stačí odpovědět jen 'ano' nebo 'ne'. S ním dohodnu za deset minut spoustu dokumentů, což by u jiných pánů trvalo hodiny."
Adolf Martin Bormann: "Zeptal jsem se, co je to vlastně nacionální socialismus, na což můj otec odpověděl: 'Nacionální socialismus je vůle Vůdce. To znamená, že Hitlerova vůle pro něj byla jakýmsi nejvyšším pojmem, měřítkem všech věcí v nacionálně-socialistickém světovém řádu. Teprve později jsem si uvědomil, do jaké míry byl můj otec vydán Hitlerovi na milost a nemilost".
Brzy všichni z Hitlerova okolí obdrželi oběžník s nápisem "Osobní. Přísně tajné." Vysvětlovalo se v něm, že od nynějška musí být všechny dokumenty a zprávy předkládány Bormannovi, každý, kdo se chce dostat k Hitlerovi, musí Bormannovi nejprve nahlásit účel své návštěvy. Dosáhl totiž moci. Nyní na něm záviselo povyšování zaměstnanců, na jeho hlášeních Hitlerovi závisely úspěchy jedněch a neúspěchy druhých. Jednou, když se ho Goebbels zeptal, kde je jeho zpráva, Bormann prostě odpověděl, že nepovažuje za nutné ji Hitlerovi předávat.
Z korespondence Martina Bormanna s Gerdou Bormannovou 12. prosince 1943:
"Na světě a ve vesmíru nevítězí dobro, ale silní vítězí nad slabými. Proto musíme naše muže vychovávat k pevnosti a rozhodnosti, zocelovat je."
Elitu "Třetí říše" Bormann neměl rád a obával se jí. Nazývali ho venkovským buranem, prasetem v bramborovém poli. Živě a vražedně ho charakterizoval jeho úhlavní nepřítel Hermann Göring: "Malý tajemník, velký intrikán a špinavé prase". Ale názor ostatních Martina nezajímal, Hitler ho miloval a bezmezně mu důvěřoval. "Stačilo pár kritických slov Hitlera," odpověděl Speer, a všichni Bormannovi nepřátelé by mu šli po krku. Hitler se však pobočníka nikdy nenabažil a tato slova nepronesl.
Bormann dával ve všech druzích moci přednost šedému kardinálovi. Mistrně manipuloval s lidmi a využíval jejich lidských slabostí. Starému finančnímu magnátovi Jalmarovi Schachtovi našel mladou ženu, pomohl také Himmlerovi a Bormannova žena Gerda se stala nejlepší přítelkyní říšského vůdce s jeho mladou milenkou. Kromě toho pomáhal Himmlerovi s penězi a dával mu kulaté částky ze stranické pokladny. Svému vlivu podřídil i Hesse a dal si práci s tím, aby vůdcovu asistentovi dodával partnerky pro netradiční sexuální radovánky.
Historička, spisovatelka Elena Syanová o Bormannovi říká:
"Byl to mistr všech hádek, v tom vynikal. Hádal se s Hitlerovými pomocníky mezi sebou, hádal se s lidmi, kteří se měli podílet, jak bychom dnes řekli, na stejném projektu, a ten se rozpadl. Hádal se s manželi a manželkami, podařilo se mu pohádat Goebbelse a Magdu, když už byli oficiálně smíření. Rozhodli se, že po všech těch konfliktech budou žít spolu, předstírat, že spolu žijí, a on je dokázal rozhádat takovým způsobem, že se to dalo jen stěží ututlat. Byl to tedy člověk, který měl spoustu energie".
-pokračování-
partner Matrix 2001
