JOHN FITZGERALD KENNEDY - ASPEKTY A SOUVISLOSTI, KTERÉ ZŮSTÁVAJÍ SKRYTÉ (10)

V každém případě však Winkler ukazuje prstem na cosi velmi význačného, co historie nacismu obvykle zcela ignoruje, dokonce i ti, již mají sklon vidět nacismus v prvé řadě jako okultní nebo esoterní fenomén. To cosi je u nacismu hluboké spojení typu tajné společnosti ke starým teutonským rytířům, jejichž řád založili středověcí němečtí císaři, aby podporoval jejich imperialistické ambice. V době, kdy se do sebe papežství a němečtí císaři zaklesli v boji na život a na smrt a papež mohl povolat své „úderné oddíly“ v podobě „vojenských řádů“, jako třeba templáře nebo Řád maltézských rytířů, se němečtí císaři snažili vytvořit si jejich imperiální obdobu. Začalo to, když se „císař Frederick Barbarossa z rodu Hohenštaufů v roce 1158 během svého druhého tažení do Itálie na poli u Roncaglie vyhlásil »pánem světa«, Dominus Mundi“.

Aby vytvořili protiváhu papežovy výhody spočívající v jeho vojenských řádech, založili němečtí císaři svoji vlastní obdobu tak, že podpořili „vznik Řádu teutonských rytířů z čistě německých ozbrojenců“. Dosáhli toho dlouhodobým podvodem, neboť původně byl tento řád založen s jenom blíže nedefinovanými vazbami na říši, aby zajišťoval nezbytnou papežskou milost „pro jeho prestiž nepostradatelnou“. Nicméně císařové dokázali prosadit, aby představený tohoto řádu byl v průběhu let vždy osobně loajální jim samotným. Když byla konečně existence řádu „naprosto zajištěna“, „vystupoval poté mnohem otevřeněji ve službě imperiálních plánů na expanzi“. Muž, který postavil řád teutonských rytířů na politickém základě, se jmenoval Hermann von Salza a byl velmistrem řádu v letech 1210 až 1239.

Von Salza se obrátil na polského vévodu Konráda I. Mazowieckého a přesvědčil jej, aby mu teutonští rytíři mohli být nápomocni při jeho taženích proti „pohanským kmenům“, hlavně proti slovanským Bělorusům, nebo Prusům, kteří obývali tento region, jenž se později stal Pruskem. Winkler pokračuje ve vyprávění:

"Počátkem roku 1226 se dostalo řádu od Konráda formálního pozvání. Von Salza o tom ihned rokoval s (císařem) Fridrichem II. Štaufským a ten ve své bule z Rimini pověřil von Salzu císařským „posláním“ pro toto budoucí tažení. Tato bula … se stala základem všech příštích kroků teutonských rytířů; trvalou chartou pro veškeré pruské výboje a německou politickou expanzi, jež v průběhu staletí nastala a dodnes se z tohoto území šíří".

Jinak řečeno, pokud tuto logiku sledujeme pozorně, měla organizace pro své výboje legální chartu, kterou nikdy žádná příslušná moc nezpochybnila, a nebylo zpochybněno ani právo převodu od původní moci, jež ji propůjčila. A touto organizací byla samozřejmě tajná vojenská společnost, jejíž ústřední ideologií bylo ustavit světovou říši, která by byla v jádru výsostné německá, a pruská. Bulu z Rimini pak lze defacto chápat jako zakládací listinu řádu, který hrál takovou roli v následujících staletích v evropské geo-politice. Avšak stejně významnou postavou je i „renesanční muž“ císař Fridrich II. Štaufský, dobře známý tím, že pěstoval vzdělanost a vědy, podle některých měřítek považované za esoterní, určitě však podle měřítek středověké katolické církve. Fridrich rád korigoval své vystupování podle svého slavného vzoru, jímž byl jeho dědeček Fridrich I. Barbarossa, a tvrdil rovněž, že „Barbarossa položil základy řádu teutonských rytířů, což je tvrzení, které ve skutečnosti nemá žádné opodstatnění“. I když se Fridrich II. snažil obestřít teutonské rytíře Barbarossovou aurou a celou věc si vymyslel, nelze nicméně brát na lehkou váhu ani to, že tak třeba omylem prozradil skutečného zakladatele řádu. V každém případě je to "Řád teutonských rytířů", co je třeba považovat za pravého dědice globálně imperiálních ambicí středověkých německých císařů, a to mnohem spíše než samotnou německou říši.

Velmistry řádu se stali Hohenzollernové

Jenže koncem středověku a počátkem renesance vytvářela severoněmecká města obchodní cech známý jako hanza nebo hanzovní cech, částečně proto, aby svrhla nadvládu řádu v městech podél německého východního pobřeží Baltu. Tato snaha byla úspěšná. K řádu, jehož vojenská moc slábla a majetek se znehodnocoval, přistoupil nový spojenec - ve skutečnosti to byl v tomto období jediný spojenec - markrabě braniborský, Fridrich von Hohenzollern. Tyto dva subjekty - řád a markrabě hohenzollernský - vytvořily pakt, jenž sloužil na jejich obranu proti nepřátelům. A tak se zrodila neobvyklá aliance mezi dynastií Hohenzollernů a zájmy staré pruské šlechty, jež reprezentoval řád. Výsledkem tohoto soužití bylo, že roku 1511 se stal velmistrem řádu Albrecht Hohenzollernský a Braniborský a „svůj úřad řídil s velkým pochopením pro tradice a ambice řádu“. Jako velmistr provedl sekularizaci (pruských majetků) "Řádu německých rytířů" v roce 1525 a transformoval jej v dědičné Pruské vévodství (a posléze se stal prvním pruským vévodou jako Albrecht I.). Prvek „tajné společnosti“ v řádu přetrvával a rovněž se v Prusku stal podhoubím několika dalších tajných společností mezi junkerskou šlechtou, z nichž jedna, „Společnost ještěrek“, udržovala původní imperiální záměry řádu stejně jako jeho esoterní nauky.

Potom však Winkler pokládá nanejvýše důležitou otázku:

"Člověk se může ptát, jestli mezi junkery nebo pruskými Teutony existuje nějaká činná tajná organizace, nebo zda jsou známy prusko-teutonské organizace odpovědné za sled událostí?"

Opravdu, tajné organizace o sobě dávají zřídkakdy vědět nějakými viditelnými signály. Nicméně založení tajné „Společnosti ještěrek“ (Eidechsengesellschaft) je historickou skutečností. Spolehliví historici líčili, jak se tato společnost snažila v Prusku tahat za nitky, ještě když existoval "Řád teutonských rytířů". Kotzebue připisuje činnosti této tajné společnosti sekularizaci Pruska. Jednotný vývoj, který se tu poté odehrával - v Prusku a v Německu opanovaném Pruskem - a jenž bod za bodem koresponduje se základními principy "Společnosti ještěrek", lze považovat za dostatečně hmatatelný důkaz přežívání tajné prusko-teutonské organizace až do našich časů. Je toho však ještě více. Celý proces pruského obrození se zdá být inspirován nějakým nepřetržitým organickým plánem…  Žádné přerušení logického sledu událostí není patrné, dokonce i v dobách, kdy řád přestal řídit pruské záležitosti…

Náš důkaz jde ještě dál: Německo bylo v roce 1918 poraženo a letité ambiciózní plány pruského ražení se zdály být navždy pohřbeny; přesto někdo během pár měsíců někde v skrytu v Německu učinil nanejvýš důležité rozhodnutí. Toto rozhodnutí znamenalo oživení staré fémy, organizování systematického teroru určeného k podkopání mladé německé republiky, teroru, který měl usnadnit tajné znovuvyzbrojení Německa. Den za dnem vyrůstaly po celém Německu takzvané „tajné společnosti“ - společnosti, jejichž činnost a rozhodování byly obestřeny tajnůstkářstvím, takže i existence byla tajemstvím vzešlým odnikud; a nebylo mezi nimi žádné rivality. Dokonce i povrchní pozorovatel odhalí, že to všechno by bylo možné pouze tehdy, pokud by přijímaly instrukce z nějakého skrytého tajného centra. A vzpomeňte si, že Martin Bormann se stal členem jedné z těchto tajných společností, stejně jako jeho nadřízený v nacistické straně Rudolf Hess.

Na tomto místě dochází v příběhu k dalšímu podivnému zvratu, zvratu, který je jediným známým důkazem toho, co mnozí už dlouho tušili: že se Hitler někdy a někde stal zasvěcencem tajné společnosti. Ale Winklerova verze příběhu nepoukazuje na obvyklá podezření - totiž Thulegesellschaft a její stínové odnože vídeňských esoteriků a rasistů Guido von Lista a Lanze von Liebenfelse nýbrž na staré teutonské rytíře:

"Na konci devatenáctého století císař Vilém II., který byl vychováván podle tradic prusko-teutonského řádu, vlastně obnovil tento řád v Prusku a Německu. Následovníci těch, kdož byli činní ve "Společnosti ještěrek", přeložili prastarý řád z Pruska - a přispěli tak k jeho zničení - a pak sami uplatnili nárok na to, aby se zahaleni objevili ve vysokých úřadech oněch ctihodných, jejichž místa zabrali…".

O činnosti obnoveného řádu nebylo řečeno téměř nic, avšak jeho výroční shromáždění ve východním Prusku povšechně sledoval německý tisk. O pár měsíců později vypukla skutečná válka a v německých novinách se objevila stručná noticka oznamující, že samotný Hitler byl zasvěcen do teutonského řádu. O vnitřní organizaci tehdejšího prusko-teutonského řádu nebyla uveřejněna žádná informace, ani o tom, jaký má přesně vztah ke "Společnosti ještěrek", jež do dnešního dne přežívá, a pokud vůbec nějaký existuje. V tomto spojení je zajímavé si všimnout, že v květnu roku 1924, kdy se slavilo 700. výročí založení univerzity v Neapoli, univerzity, kterou založil císař Fridrich II. Štaufský, byla poblíž císařova sarkofágu v katedrále v Palermu nalezena koruna s následujícím připsáním:

„Seinem Kaiser und Helden
Das geheime Deutschland“
(„Jeho císařskému veličenstvu a hrdinovi od Tajného Německa“)

Pokud přijmeme existenci Tajného Německa, mají veřejné junkerské organizace jako Reichs-Landbund a Herrenklub - které rovněž odvozují svůj vznik od řádu ze třináctého století - jenom druhotnou roli, konají podle instrukcí této tajné skupiny stejně jako všechny další nedávno založené společnosti, jež jsme zmínili. Ale dokonce i tehdy, když nebudeme přihlížet k hmatatelnému důkazu, který dokazuje nynější existenci Tajného Německa, musíme připustit, že lze vystopovat přímou linii mezi teutonským řádem ze třináctého století a dnešním Německem. Jinak řečeno, císař Vilém II. si mohl klidně dovolit v roce 1918, na konci první světové války, abdikovat na svůj císařský trůn a jít do exilu do Holandska, protože jako velmistr tajné společnosti, ať už byla jakékoliv povahy, jež v Prusku pořád ještě existovala, on a dynastie Hohenzollernů a zájmy pruských imperialistů, jež představovali, stále třímali moc a za scénou skrytě uplatňovali vliv. A v každém případě je účel Hitlerova zasvěcení do tohoto řádu naprosto zřejmý: byl učiněn obchod s veřejnou politickou stranou, která mohla nejlépe prosazovat jejich tajné ambice.

A co Bormann? To všechno mu muselo být dobře známo. A nemělo by být žádným překvapením, že tato elitářská ideologie světové nadvlády rovněž utváří motivaci další tajné společnosti, té s vlastními německými konexemi: Skuli and Bones.

-pokračování-