JIN A JANG PLANETY ZEMĚ

Stojaté vlny mezi zemským povrchem a ionosférou (Schumannova nebo také jangová rezonance)

Povrch Země a okolní vrstva ionosféry (nejhustší Heavisideova vrstva ve výšce 100 -120 km) tvoří dvě koule umístěné jedna v druhé, přičemž dutina mezi nimi je ohraničena vodivými povrchy. Takový systém se ve fyzice nazývá kulový kondenzátor. Rozdíl potenciálů mezi koulemi zemského kondenzátoru dosahuje statisíců voltů.

Toto napětí se poněkud sníží, kdykoli se někde na Zemi vyskytne bouřka. Dochází k částečnému vybití ionosférické vrstvy. Zemský kondenzátor však není nikdy zcela vybitý - ionosféra se neustále dobíjí "slunečním větrem". Jeho vysokoenergetické částice neustále bombardují a ionizují molekuly vzduchu. Pokud se elektromagnetická vlna generovaná v dutině rezonátoru po oběhu zeměkoule opět shoduje s její vlastní fází, tj. vstupuje do rezonance, vzniká "stojatá vlna" o délce přibližně 38 000 kilometrů, která Zemi oběhne za 0,13 sekundy. I bez dalšího napájení může existovat poměrně dlouhou dobu.

První předpoklad o přítomnosti stojatých elektromagnetických vln v systému kombinujícím zemský povrch a ionosféru vyslovil irský fyzik J. F. Fitzgerald v roce 1893. Efekt stojatých vln přímo zjistil a analyzoval Nikola Tesla, který si svůj objev zvláště nízkých a ultranízkých frekvencí vibrací zemské atmosféry nechal patentovat v roce 1905. Hlavní studii obřího kulového rezonátoru Země-ionosféra a jeho stálých rezonančních frekvencí však provedl profesor Winfried Otto Schumann (Winfried Otto Schumann, 1888-1974) z Technické univerzity v Mnichově, bývalý člen tajných nacistických společností Thule a Vril, výzkumník alternativních forem energie a vývojář levitátoru pro létající talíře "Třetí říše". Tyto poznatky zveřejnil po válce, v roce 1949, a v roce 1952 je publikoval ve fyzikálním časopise. Poté byly pojmenovány jako "Schumannovy vlny". Jedná se o vlastní elektromagnetické frekvence planety Země. Jedna z nich, ta hlavní, se