Ježíš Kristus a Svatý Grál (5)

Gardner Laurence

Gardner Laurence

publikováno: 08.09.2006 kategorie: Tajná historie lidstva

      Jako dovršení toho všeho vydala potom římská církev nejpozoruhodnější dokument, nazvaný Apoštolský řád. Byl to jakýsi kompilát imaginární konverzace mezi apoštoly po Poslední večeři. Na rozdíl od evangelií se v něm předpokládá, že Máří Magdaléna byla na večeři přítomna, a konstatuje se, že příčinou toho, že Ježíš nepodal u stolu Marii žádné víno, bylo, že zahlédl jak se směje. Na bázi tohoto zvláštního fiktivního dokumentu biskupové stanovili, že i když Marie mohla být společnicí Ježíše, ženám nebudou propůjčovány žádné funkce v církvi, protože nejsou dostatečně seriózní. Tento sexistický přístup setrval v církvi až do dnešních dnů. Proč? Protože bylo zapotřebí Máří Magdalénu zdiskreditovat a nebrat nadále v úvahu, aby i její potomci mohli být ignorováni. Ale věci se nyní mění a přinejmenším anglikánská církev začala opět připouštět ženy do kněžského stavu.

      Navzdory horlivému sexistickému hnutí si mesiášovi potomci zachovali mimo prostředí římské církve svoje společenské postavení. Pokračovali v šíření svých zásad v Nazarenské a Keltské církvi a založili svá království v Británii a Evropě. Byli trvalou hrozbou pro římskou církev stejně jako pro jí dosazené a podporované monarchy a vlády. Byli tím nejhlavnějším důvodem pro zavedení brutální inkvizice, protože udržovali morální a společenské zásady, které byly v rozporu s požadavky církevního kněžstva.

     To bylo zřejmé zejména v dobách rytířských, kdy existovaly respekt a úcta k ženství, čehož příkladem byli templářští rytíři, jejichž přísaha obsahovala uctívání matky Grálu, královny Máří Magdalény.

    Před středověkem byly individuální osudy této rodiny historicky velmi dobře známy. Ale když církev započala svou vládu fanatické perzekuce (velká inkvizice), celý Nazarenský a následnický odkaz byl zatlačen do ilegality.

    Proč ale vznikla ona pomstychtivá Inkvizice? Protože templářští rytíři se nejen vrátili ze Svaté země s dokumenty, které vyvracely učení církve, ale také založili své vlastní cisterciácké kostely, opoziční vůči Římu. Nebyly to ledajaké kostely, byly to největší náboženské monumenty, které kdy vznikly v západním světě - katedrály Notre Dame ve Francii.

    Navzdory jejich dnešní image neměly tyto impozantní gotické katedrály nic společného s etablovanou římskou církví. Byly založeny a vybudovány templářskými rytíři, a byly zasvěcené Máří Magdaléně Notre Dame (Naší Paní), kterou nazývali Grálem světa.

     To ovšem poráželo všechna dogmata, která se snažila římská církev prosadit, a biskupové jako protiopatření přesvětili mnoho dalších kostelů Marii, matce Ježíšově.

     Přitom vydali přísné nařízení, že všechny vytvořené umělecké portréty Ježíšovy matky Marie (Madony) ji od nynějška musí zobrazovat oblečenou pouze v barvách modré a bílé - tak, aby to nenaznačovalo žádná práva k jakémukoliv kněžskému úřadu ve výhradně mužském kněžském světě.

    Máří Magdaléna byla na rozdíl od toho zobrazována (od největších světových umělců) buď oblečená v rudém plášti kardinálském nebo v černé róbě nejvyšších nazarenských kněží - a s tím nebyla církev schopná nic dělat. Biskupové měli jedinoumožnost označovat tuto praxi za hříšnou a heretickou, protože vzhledem k tomu, že již v počátku se rozhodli Máří Magdalénu a její potomky ignorovat, byla mimo jejich jurisdikci.

     Bylo to v době, kdy i sama tradice Grálu byla odsuzována Vatikánem jako hereze. Merlinovy zápisy ze šestého století byly jmenovitě zapovězeny ekumenickou radou a původní Ježíšova Nazarenská církev se stala ilegálním hnutím, podporovaným tak významnými sponzory jako byli Leonardo da VinciSandro Botticelli.

    V té době církev kontrolovala a cenzurovala většinu veřejně dostupné literatury - proto se tradice Grálu stala alegorickou a její poslání byla sdělována tajnými vodoznaky, ezoterickými texty, tarotovými kartami a symbolickými uměleckými díly.

    Proč ale tradice Grálu a Merlinovy spisy představovaly pro církev takový problém? Protože v kontextu svých dobrodružných textů vyprávěly následnický příběh pokrevní linie Grálu, pokrevní linie, která byla vypuzena ze svého dynastického postavení římskými papeži a biskupy, kteří se rozhodli vládnout absolutně na základě uměle zkonstruovaného "apoštolského následnictví".

     Toto apoštolské následnictví bylo údajně odvozeno od prvního biskupa, sv. Petra (a to je opravdu dodnes prosazovaný pohled). Ale stačí si prostudovat vlastní církevní seznamy apoštolů a biskupů abyste zjistili, že to není pravda. Petr nebyl nikdy římským biskupem, ani žádným jiným.

    Vatikánské záznamy uvádějí, že prvním římským biskupem byl princ Linus of Britain, syn Caractacuse Pendragona. Byl jmenován sv. Pavlem v roce 58, v době Petrova života!

    Od dvanáctého století byli mocní templářští rytíři a jejich katedrály pro "mužskou" římskou církev enormní hrozbou, protože úspěšně prosazovali odkaz Ježíše a Máří Magdalény mezi veřejností.

    Kardinálové věděli, že se celý jejich establishment zhroutí, pokud mesiášovi následníci získají převahu. Museli být zničeni. A proto byla zavedena krutá inkvizice, odporná perzekuce všech, kdo se odchýlili od předpisů biskupů.

    Všechno začalo v roce 1208, kdy papež Innocent III poslal 30 000 vojáků do regionu Languedoc v jižní Francii. Byla to domovina Katarů ("Čistých"), kteří měli být ochránci velkého svatého pokladu - mysteriózního tajemství, které mohlo svrhnout ortodoxní křesťanství. Papežovo tzv. Albigensiánské tažení trvalo 36 let a během této doby byly povražděny desetitisíce nevinných lidí - poklad však nebyl nikdy nalezen.

    Hlavní náplň Inkvizice (nebo "Svatého úřadu") byla postulována papežem Řehořem IX během tohoto masakru v roce 1231 a byla namířena proti každému, kdo podporoval "herezi Grálu". V roce 1252 bylo formálně povoleno mučení obětí a jejich upalování.

    "Hereze" bylo velmi vhodné obvinění zadržených, protože pouze církev byla oprávněna definovat její obsah. Oběti byly mučeny, dokud se nepřiznaly, a pak byly popraveny. Pokud se nepřiznaly, byly mučeny tak dlouho, dokud nezemřely. Jedním ze zaznamenaných způsobů mučení bylo pomalé natírání obžalovaných obětí tukem a jejich opékání po kouskách zaživa nad otevřeným ohněm.

    Tyto kruté perzekuce a tresty byly otevřeně prováděny déle než 400 let a byly postupně rozšířeny i proti Židům, Muslimům a Protestantům. Inkvizice nebyla nikdy formálně ukončena! V roce 1965 (!) byla tato instituce přejmenována na "Svatou kongregaci" a její oprávnění teoreticky platí dodnes.

    Nezlomené inkvizicí pokračovalo Nazarenské hnutí svým směrem a příběh pokrevní linie byl přenášen literaturou o svatém Grálu. Tato literatura byla bohatě sponzorována královskými dvory Grálu ve Francii (Champagne, Anjou ad.) a také templářskými rytíři a samotnými potomky. Velmi populárním "nosičem" tradice Grálu se stala také Artušovská romance.

    V tomto světle se stali Templáři specifickým cílem Inkvizice v roce 1307, kdy byli proti nim nasměrováni stoupenci papeže Klementa V a krále Filipa IV Francouzského. Papežské armády prohledaly Evropu ve snaze najít templářské dokumenty a poklady, ale byly v tom neúspěšné, stejně jako již dříve v případě Katarů. Mnoho templářských rytířů však bylo v tomto procesu mučeno a popraveno a jejich přátelé unikli do zemí mimo papežskou moc.

    Templářský majetek se ale neztratil a zatímco emisaři Vatikánu hledali, poklad a dokumenty byly dobře uložené v Paříži. Byly pod ochranou Velkých templářských rytířů sv. Antonína, ochránců královského tajemství, kteří jedné noci naložili všechno na 18 lodí templářské flotily v La Rochelle.

    Za úsvitu flotila odplula do Skotska a po připlutí byla přivítána králem Robertem Brucem, který spolu s celým skotským národem byl papežem exkomunikován z církve za vzdorování katolickému králi Edwardovi Anglickému. Templáři a jejich poklad ve Skotsku zůstali a rytíři bojovali spolu s Brucem v roce 1314 u Bannockburnu za skotskou nezávislost na Plantagenetově Anglii.

    Po zmíněné bitvě u Bannockburnu založili Robert Bruce a Templáři sv. Antonína v roce 1317 nový řád Starších bratří Růžového kříže. Od tohoto roku se pak skotští králové stali dědičnými velmistry tohoto řádu, nesoucími čestný titul Prince Saint Germain.

    A proč byl král Artuš, keltský vojevůdce šestého století, pro templářské rytíře a evropské královské dvory Grálu tak důležitý? Jednoduše proto, že byl jedinečný dvojitým dědictvím v následnické mesiášské linii.

    Král Artuš každopádně nebyl mýtickou postavou, jak se mnozí domnívali. Hledali ho ale na špatných místech. Vědci a badatelé, svedení fiktivními místy v artušovské romanci, marně prohledávali kroniky Británie, Walesu a západní Anglie. Podrobnosti o Artušovi lze ale nalézt ve skotských a irských análech. Byl opravdu Velkým králem Keltského ostrova a byl nejvyšším velitelem britského vojska konce šestého století.

    Artuš se narodil v roce 559 a zemřel v bitvě roku 603. Jeho matkou byla Ygerna del Acqs, dcera královny Viviane z Avalonu v přímé rodové linii Ježíše a Máří Magdalény. Jeho otcem byl Velký král Aedrn z Dalriady (západní pohoří Skotska, nyní nazývané Argyll) - a Aedrn byl britský Pendragon (Hlavní Dragon nebo Král králů) jako potomek Ježíšova bratra Jakuba.

 


Území Anglie tehdejší doby

 

    Proto jsou příběhy krále Artuše a Josefa Arimatejského v romancích Grálu tak úzce propletené.

    Korunovační záznamy skotského krále Kennetha MacAlpin (potomka Aedrna Pendragona) se konkrétně odkazují na jeho vlastní původ z dynastické větve královen z Avallonu.

    V té době mesiášovi potomci založili svá následnická království ve Walesu a v britských regionech Strathclyde a Cambrian. Artušův otec, skotský král Aedrn, byl prvním britským monarchou, ustaveným kněžským vysvěcením - byl korunován a pomazán sv. Columbou Keltské církve v roce 574. To ovšem velice rozzuřilo biskupy římské církve, protože ti si osobovali výlučné právo jmenovat krále, kteří by měli být korunováni papežem.

    Přímým důsledkem této korunovace bylo, že byl v roce 597 poslán z Říma sv. Augustin, aby zlikvidoval Keltskou církev. O tři roky později se prohlásil arcibiskupem Canterburským, ale jeho celá mise byla neúspěšná a nazarenská tradice nadále přetrvala ve Skotsku, Irsku, Walesu a severní Anglii.

    Důležité je uvědomit si fakt, že členové dynastie Grálu nebyli nikdy územními správci zemí. Jako Ježíš sám, byli ustanoveni jako "ochránci" lidí. Merovejci např. byli králi Franků, nikdy králi Francie. Král Aedrn, Robert Bruce a jejich následníci Stewartové byli králi Skotů, nikdy králi Skotska.

 


Mapka ranného Skotska

 

     Byl to právě tento implicitně sociální koncept, který se církvi tak těžko překonával, protože biskupové chtěli vládnout králům území, zatímco papež měl být nejvyšším pánem lidí. Pouze udržováním naprosté duchovní kontroly nad jednotlivci mohla církev vládnout absolutně, a tak kdykoliv se někde objevil panovník Grálu, byl vystaven hněvu a rozhořčení papežské mašinérie.

    V roce 751 svrhli biskupové merovejské následnictví v Gálii a založili novou tradici, ve které byli králové jmenováni a korunováni papežem. Církvi se ale nikdy nepodařilo svrhnout následnické linie Grálu ve Skotsku, i když stará anglická keltská království byla v šestém století svržena germánskými anglosasy.

    Až do středověku - dlouho po normanském obsazení Anglie - byly Nazarenská církev a dlouho přetrvávající kult Máří Magdalény v Evropě významné. Práva žen na rovné příležitosti byla udržována v celé keltské struktuře, což byl obrovský problém pro výhradně mužské kněžství v ortodoxním křesťanství.

    Jedním ze základních principů u monarchů Grálu byl vždy princip služby, v souladu s mesiášským zákonem ustaveným Ježíšem, když umýval nohy svým apoštolům při Poslední večeři. A tak praví monarchové Grálu byli králi a ochránci svých království, ale nikdy nebyli vládci.

    Tento klíčový aspekt zákona Grálu byl chráněn v samotném jádru dětských pohádek a folklorních zvyků a obřadů. Nebylo tam nikdy, že by "udatný" kardinál nebo biskup přijel na pomoc někomu utlačovanému nebo dívce či ženě v ohrožení - to bylo vždy společenskou rolí princů Grálu a jejich rytířů.

    Zákon Grálu je velice demokratický. Ať již je chápán v rovině fyzické nebo spirituální, Grál náleží stejnou měrou vůdcům jako následovníkům. Patří i zemi a prostředí, požaduje, aby vše bylo jedním ve společné, sjednocené Službě.

    Během věků měly parlamenty a vlády s mesiášskými sociálními zákony stejně velké problémy jako církev, a ani dnes to není jiné. Prezidenti a premiérové jsou "voleni" lidem. Předpokládá se, že budou lid reprezentovat. Ale dělají to? Ve skutečnosti nikoliv. Jsou vždy spojeni s politickou stranou a dosahují své pozice cestou majority stranických hlasů. Ale ne každý jde volit a často je více stran, které lze volit. Následkem toho je, že v kterémkoliv okamžiku více než polovina lidí země (národa) není reprezentována politickou stranou, která je u moci. V tomto ohledu i když byla uskutečněna většinová volba, selhal demokratický princip. To co vzejde není "vláda lidí pro lidi" ale "vláda nad lidmi".

     Ježíš se setkal v prvním století s velmi podobnou situací. V té době byly Jeruzalém a Judea pod římskou okupací s králem Herodem a guvernérem Pilátem Pontským (oba byli jmenovaní Římem). Ale kdo reprezentoval lidi? Lidé nebyli Římané - byli to Židé Svaté země - farizejové, sadučejové, essenští a další podobní. Kromě toho tam byl velký počet Samaritánů a dalších "neŽidů" (arabské rasy). Kdo je reprezentoval? Odpověď je nikdo - dokud si to Ježíš nevzal za svoje poslání.

    To byl počátek zákona Grálu o nezávislé královské službě, zákona udržovaného mesiášskou dynastií v její pokračující roli jako "společných otců" lidstva. Zákon Grálu je postaven na principech svobody, bratrství a rovnosti, a to bylo zejména patrné v americké a francouzské revoluci, které obě odstranily vládu despotické aristokracie. Ale co ji nahradilo? Byla nahrazena stranickou politikou a převážně nereprezentativní vládou.

    Od středověku vznikalo v Británii i v Evropě množství rytířských a vojenských řádů konkrétně napojených na mesiášskou královskou krev. Byly mezi nimi i řády Siónského království a Svaté hrobky. Nejprestižnější byl však Nezávislý řád Svatého Grálu - rytíři Svatého Grálu. Byl to dynastický řád skotského královského dvora Stewartů, královského dvora, který ve 14. století zavedl symbol jednorožce Katarů jako nezávislý emblém Skotska. Krátce potom ustavili i prestižní Řád jednorožce, který nesl motto Grálu - "Všichni jako jeden".

    Stejně jako král Artuš měli i králové Stewarti dvojité následnictví - od Ježíše i jeho bratra Jakuba.

    Ve skutečnosti byli od let 1370 nejstarším dvorem mesiášské linie a byli evropskou nejdéle vládnoucí dynastií, držící svoji korunu 317 let, dokud nebyli sesazeni anglikánskou církví v roce 1688. Byli sesazeni proto, že v souladu se zákonem Grálu se hlásili k bohu a národu více než k parlamentu, církvi a aristokracii.

    Dnes je nejstarším legitimním následníkem této linie Jeho královská výsost Princ Michael Stewart, hrabě z Albany.

   Často jsem dotazován, proč všechny tyto informace přicházejí na světlo světa právě v této době? Faktem je, že tyto informace nebyly nikdy utajovány těmi, kterých se týkají. Byly potlačovány hledači moci, kteří chtěli sloužit spíše svým zájmům než komunitám, které měli reprezentovat.

    Dnes však žijeme v nové době hledání, tak jak je stále více lidí připravováno o iluze přetrvávajícími dogmaty establishmentu. Žijeme v době satelitní komunikace, bezbariérového cestování, počítačů a Internetu, takže svět je efektivně mnohem menší, než dříve. V takovém prostředí se informace šíří velice rychle a pravdu je mnohem těžší potlačovat.

    Jsou zpochybňovány základní struktury muži ovládané církve i struktury vlád a obecně se zjišťuje, že staré doktríny duchovní nadvlády a teritoriální správy již nefungují. Více a více lidí hledá původní, nezkreslené kořeny své víry a smysl své existence ve společnosti. Hledají efektivnější způsoby správy ve snaze bojovat proti stále zřetelnějšímu sociálnímu a morálnímu úpadku. Ve skutečnosti hledají Svatý Grál ...

    Toto hledání nového osvícení je posíleno i příchodem nového tisíciletí a přináší pocit možnosti nové Renesance, éry znovuzrození, ve které budou uznávány a praktikovány zásady Grálu, zásady svobody, bratrství a rovnosti.

    Tradice Grálu hovoří nahlas a jasně, že zranění KráleRybáře musí být vyléčeno, má-li se zdevastované zemi vrátit plodnost. A tak protože mi byl v minulých letech umožněn privilegovaný přístup k archivům templářských rytířů, Keltské církve a nezávislých mesiášských královských dvorů Evropy, nastal pro mě čas pokusit se přispět svým malým dílem ke snaze vyléčit věky trvající rány Krále-Rybáře.

    Výsledkem je právě moje kniha Svatý Grál


   .Dokončení výběru z přednášky Laurence Gardnera o jeho knize Bloodline of the Holy Grail (Rodová linie Svatého Grálu, v češtině pod názvem Svatý Grál, Volvox Globátor 1999). Dozvíte se další reálné informace o činnosti církve a životě potomků Ježíše a Marie Magdalény

      Autor knihy Bloodline of the Holy Grail (Rodová linie Svatého Grálu, v češtině pod názvem Svatý Grál) Laurence Gardner je nezávislý genealog (zpracovatel rodokmenů) pracující pro desítky královských rodin v Evropě, ústavní historik, člen Společnosti skotských antikvářů, rytíř řádu St. Germain, rytíř templářů St. Anthony, prezidentský atašé Evropského koncilu princů, představený keltské církve Svaté rodiny sv. Columby. Jako takový má přístup do mnoha soukromých historických archivů šlechty, rytířských řádů a dalších neveřejných institucí a jeho knihy, přestože velice čtivé, jsou spíše vědeckými díly, opíranými o stovky citovaných důkazů a zdrojů. Na toto téma napsal již několik celosvětově velice úspěšných knih. Článek je překladem výběru z jeho přednášky, proslovené při vydání knihy v roce 1997.


Převzato: Tipy a Inspirace

Další díly