Ježíš Kristus a Svatý Grál (4)

Gardner Laurence

Gardner Laurence

publikováno: 16.08.2006 kategorie: Tajná historie lidstva

       Když se nyní podíváme na Epištolu sv. Pavla Hebrejským zjistíme, že vysvětluje podrobněji tzv. nanebevstoupení - Pavel objasňuje, jak mohl Ježíš získat kněžství nebeské (tj. Nejvyššího kláštera, viz předchozí text), když neměl pro tento posvátný úřad oprávnění. Vysvětluje, že Ježíš byl narozen (skrze svého otce Josefa) v Davidově židovské linii, která měla právo na královský titul (hodnost), ale neměla právo na kněžství, protože to bylo výhradním právem linií Aarona a Leviho. Pavel říká, že byla učiněna výjimka, a že pro změnu v kněžském právu bylo zapotřebí udělat i změnu zákona. a touto změnou zákona bylo podle sv. Pavla kněžské nařízení Melchizedeka, opravňující Ježíše vstoupit do Království nebeského (Nejvyššího kláštera). a tak když se v září roku 33 narodilo první dítě Ježíše a Máří Magdalény, Ježíš řádně vstoupil do Království nebeského. Nikde se nepraví, že by první dítě byl syn (jak je doloženo pro dvě následující děti), a vzhledem k tomu, že se Ježíš vrátil po třech letech, v roce 36, je zřejmé (podle dříve uvedených pravidel), že Máří Magdaléna porodila dceru.

       Podle chronologie ve Skutcích apoštolů je dále zřejmé, že se v září roku 37 narodilo druhé dítě a další potom v roce 44. Povinné odloučení mezi těmito dvěma dětmi bylo tedy 6 let (od narození druhého k početí třetího), což jednoznačně určuje, že druhé dítě byl syn. To potvrzuje i určitá kryptická formulace, a protože táž byla použita i u třetího dítěte, víme, že i třetí dítě byl syn.

       Podle podrobného popisu ve svitcích od Mrtvého moře byly v Novém Zákoně kryptické části textu vždy předem uvedeny určitou formulací, která uvádí, že obsah textu je pro ty, co mají uši k slyšení. Jakmile těmto šifrám a alegoriím jednou porozumíte, zjistíte, že jsou stálé a nikdy se nemění. Znamenají vždy totéž a jsou použity vždy, kdy se požaduje stejný význam.

       Např. v evangeliích se vysvětluje, že Ježíš byl nazýván Slovo Boží. Viz např.: "A to slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi... ". Jan jde do krajnosti v používání této definice a tak u něj čteme, že "Slovo Boží stálo u jezera" nebo že "Slovo Boží bylo v Samarii".

       Sdělení, vyjadřující informace o těhotenství a novém životě, jsou skrytá v Podobenství o Rozsévači, jehož sémě "přineslo ovoce a rozhojnilo se". Takže jeli řečeno, že "Slovo Boží se rozhojnilo", ti co mají uši k slyšení okamžitě pochopili, že "Ježíš se rozhojnil", tj. že má syna. Ve Skutcích apoštolů jsou dvě taková sdělení, a to právě přesně v letech 37 a 44.

       Pravděpodobně nejzkomolenější knihou Nového Zákona je Kniha zjevení sv. Jana (vinou církve, nikoliv svého autora). Tato kniha se liší od všech ostatních v Bibli. Byla opatřena velice nepřirozeným vyzněním, a její přímočarost byla hrubě překroucena církví, která prezentovala text jako určitou předtuchu nebo varovné proroctví. Ale kniha se nenazývá ani Proroctví, ani Varování, nazývá se Odhalení (zjevení).

       A co tedy kniha odhaluje? Chronologicky její příběhy následují po Skutcích apoštolů, a Kniha zjevení je ve skutečnosti pokračováním příběhu Ježíše, Máří Magdalény a jejich synů, zejména staršího syna, Ježíše Justa. Popisuje jeho život a detaily jeho manželství, spolu s narozením jeho vlastního syna. Tato nejvíce nepochopená kniha Nového Zákona není ani předtuchou ani varováním, jak se nás snaží ustrašená církev přesvědčit. Je pouze přesně tím, co říká, že je - odhalením.

       Jak jsme poznali již dříve, vysvěcení kněží té doby byli nazýváni "rybáři", podobně i jejich pomocníci (v originále se obě slova liší, čeština má však pro obě pouze jeden výraz - rybář). Kandidáti křtu pak byli nazýváni "ryby". Ježíš se stal vysvěceným "rybářem" když vstoupil do "Království nebeského" (Nejvyššího kláštera), ale do té doby (jak vysvětlil sv. Pavel) neměl žádný kněžský úřad.

       Při obřadu vysvěcení celebrující levitští kněží chrámu podávali kandidátům pět bochníků chleba a dvě ryby, ale zákon byl velmi přísný v tom, že kandidáty mohli být pouze obřezaní Židé. Nežidé a neobřezaní Samaritáni nemohli za žádných okolností takovou funkci dostat.

        Ve skutečnosti to byl tento konkrétní vládní ritual, který Ježíš záměrně nerespektoval při tzv. "nasycení pěti tisíc", protože chtěl umožnit přístup ke své nové liberální vládě všem, což demonstroval nabídnutím bochníků chleba a ryb neposvěcenému shromáždění. Nezávisle na případném vysvěcení na kněze byl Ježíš označován jako "Kristus", což v řečtině znamená "král". Říkáme-li tedy Ježíš Kristus, říkáme vlastně král Ježíš, a jeho královské dědictví byl Královský dům Judův, Dům Davidův, jak se mnohokrát zmiňuje v evangeliích a v epištolách sv. Pavla.

       Od roku 33 proto měl Ježíš dvojité postavení, král-kněz, nebo častěji citováno jako král-rybář. Tento status, jak uvidíme, se pak stal dědičným a dynastickým úřadem Ježíšových potomků a další králové-rybáři byli vždy nejdůležitější a rozhodující v historii rodové pokrevní linie.

      Před narozením druhého syna v roce 44 byla Máří Magdaléna vypovězena z Judey po politickém povstání, do kterého se zapletla. Spolu s Filipem, Lazarem a několika sluhy odcestovala po dohodě s králem Herodem-Agrippou II do Galie (pozdější Francie), kde žila posléze na Herodově panství nedaleko Lyonu.

       Od nejdávnějších dob přes středověk až do renezance byl Mariin odchod z Judey zobrazován v ilustrovaných rukopisech a různých významných uměleckých dílech. Její život a práce ve Francii, zejména v Provence a Languedocu, byly popisovány nejen v dílech evropské historie, ale také v liturgii římské církve do doby, než bylo vše potlačeno a odstraněno Vatikánem.

       Exil Máří Magdalény je popisován v Knize zjevení (odhalení), kde se praví, že byla v té době těhotná. Je zde také uvedeno, jak následně římské úřady Marii, jejího syna a jeho potomky persekuovaly.

       Bylo to tedy v Galii (pozdější Francii), kam Marie přinesla Sangréal (královskou krev, Svatý Grál) a bylo to v Galii, kde proslulá rodová linie bezprostředních potomků Ježíše a Marie, králů-rybářů, vzkvétala dalších 300 let.

       Nyní se můžeme vrátit k tradiční symbolice Grálu jako kalichu, obsahujícímu Ježíšovu krev. Budeme-li se zabývat grafickými symboly až do dávné minulosti někdy 3500 let př. n. l. objevíme, že pohár nebo kalich byl odvěkým symbolem ženy. Reprezentoval posvátnou nádobu, vas uterus, ženskou dělohu.

       A tak Máří Magdaléna, když prchala do Francie, nesla Sangréal, královskou krev, v posvátném kalichu své dělohy, přesně tak, jak o tom píše Kniha zjevení. Jméno tohoto jejího druhého syna bylo Josef.

       Odpovídající tradiční mužský symbol byla čepel nebo roh, obvykle reprezentovaný mečem nebo jednorožcem. Ve starozákonní Písni Šalomounově a v Žalmech Davidových je plodný jednorožec spojován s královskou linií Judovou a právě z tohoto důvodu provensálští kataři používali toto mystické zvíře k symbolizování pokrevní linie Grálu.

      Máří Magdaléna zemřela v Provenci v roce 63. a právě v tomto roce Josef Arimatejský postavil slavnou kapli v Glastonbury v Anglii na památku mesiášské královny. Byl to historicky první křesťanský kostel světa, a v následujícím roce ho Mariin syn Ježíš Justus zasvětil své matce. Tento Ježíšův syn byl ve skutečnosti v Anglii s Josefem již dříve, v roce 49, když mu bylo dvanáct let. Byla to právě tato událost, která inspirovala Wiliama Blakea k napsání slavné písně Jerusalem.

     Kdo byl ale Josef Arimatejský, muž, který měl údajně v plné režii všechny události okolo ukřižování? a proč Ježíšova matka, jeho žena i zbytek rodiny zcela a bez námitek akceptovaly jeho zasahování?

       Až v roce 900 se římská církev rozhodla prohlásit, že Josef Arimatejský byl strýcem Ježíšovy matky Marie. a od této doby byl zobrazován při ukřižování jako mnohem starší než Matka Marie, které bylo tehdy něco přes 50 let. Před tímto prohlášením římské církve však historické záznamy zmiňovaly Josefa jako mnohem mladšího. Podle záznamů zemřel 27. července roku 82 ve věku 80 let a v době ukřižování mu tedy bylo 32 let.

      Ve skutečnosti nebyl Josef Arimatejský nikdo jiný než Ježíšův vlastní bratr Jakub a jeho titul (Josef Arimatejský) neměl žádnou souvislost s nějakým místem (žádná Arimatea nikdy neexistovala). Není proto nikterak překvapivé, že vyjednal s Pilátem Pontským umístění Ježíše do své vlastní rodinné hrobky.

       Dědičné označení Arimatejský je zkomolením řeckohebrejského ha-Rama-Theo, což bychom dnes přeložili jako Jeho Božská Výsost nebo Jeho Královská Výsost. Protože Ježíš byl starší mesiášský následník - Christ, Kristus, Král - potom jeho mladší bratr byl korunní princ - Jeho Královská Výsost, Rama-Theo. v nazarenské hierarchii měl korunní princ vždy titul Josef - stejně jako Ježíš byl titulárním Davidem a jeho žena měla titul Marie.

      Na počátku pátého století byli králové-rybáři, potomci Ježíše a Marie, spojeni sňatkem se sicambrianskými Franky a z nich vznikla zcela nová královská dynastie. Byli zmíněnými merovejskými králi, kteří založili francouzskou monarchii a představili dobře známou fleur-de-lys (starý židovský symbol obřízky) jako královský emblém Francie.

       Z Merovejského následnictví dala další větev rodiny vzniknout zcela nezávislému židovskému království v jižní Francii - království Septimania, které dnes známe jako Languedoc.A první princové Toulouse, Akvitánska a Provence byli všichni následníky mesiášské linie Svatého Grálu. Septimania byla uznána jako Královský dům Davidův v roce 768 a septimánský princ Bernard se později oženil s dcerou císaře Karla Velikého.

      Rovněž z králů rybářů pocházela i další významná paralelní rodová následnická linie v Galii. Zatímco merovejští králové pokračovali v patriarchálním odkazu Ježíšově, tato další linie pokračovala v matriarchálním odkazu Máří Magdalény. Byly to dynastické královny Avalonu v Burgundsku, Dům Vod (House del Acqs), což byla symbolika připisovaná Máří Magdaléně když v dávných dobách připlula do Provence po moři z Judey.

      Ti kdo jsou dobře seznámeni s Artušovskou tradicí a tradicí Grálu si jistě nyní uvědomují základní význam a důležitost této mesiášské rodiny králů-rybářů, královen z Avalonu a Domu Vod (House del Acqs, později zkomoleno na du Lac).

      Ježíšovi potomci představovali pro římskou církev enormní hrozbu, protože byli dynastickými vůdci pravé nazarenské církve. v praxi to znamenalo, že římská církev by vůbec nikdy neměla existovat, protože nebyla ničím jiným než hybridním hnutím, poskládaným z různých pohanských doktrin připojených k základnímu Ježíšovu učení.

      Ježíš se narodil v roce 7 před n. l. a to 1. března (dnešní ekvivalent), zatímco jeho oficiální královské narozeniny 15. září odpovídají dynastickým předpisům. Ale když ve čtvrtém století císař Konstantin založil oficiální Římskou církev, ignoroval obě tato data a ustanovil 25. prosinec jako den narození Krista, aby to bylo v době pohanských slavností slunovratu.

      Později, na synodu ve Whitby v roce 664, si biskupové přivlastnili keltské slavnosti Easter, bohyně jara a plodnosti, a dali jim zcela nový křesťanský význam. Přitom změnili datum keltských slavností, aby zrušili jejich tradiční propojení s židovským svátkem Pascha (oslavujícím exodus izraelitů z Egypta).

       Křesťanství, tak jak je známe, se vyvinulo v kombinované náboženství, zcela odlišné od všech ostatních. Kdyby byl Ježíš opravdu jeho hlavní postavou, mělo by být křesťanství správně založeno na jeho učení, morálních a sociálních zásadách, spravedlivé tolerantní vládě a s lidem jako nejvyšší instancí.

      Ortodoxní křesťanství však není založeno na Ježíšově učení - je založeno na učení římské církve, které je zcela jiné. Má to mnoho různých důvodů, hlavní je ten, že byl Ježíš záměrně potlačen ve prospěch alternativního učení Petra a Pavla, učení, které bylo zcela odsouzeno nazarenskou církví Ježíše a jeho bratra Jakuba.

      Pouze odstraněním Ježíše z přední linie mohli papež a kardinálové získat neomezenou moc. Poté co Konstantin instaloval křesťanství jako státní náboženství Říma, prohlásil sebe sama jediným pravým spasitelem a mesiášem - nikoliv Ježíše! Biskupové římští (papežové) měli zaručeno apoštolské následnictví od Sv. Petra, nikoliv legální původ od Ježíše a jeho bratrů, jak bylo běžné v nazarenské církvi.

     Pro římskou církev bylo jediným způsobem, jak potlačit vliv potomků Máří Magdalény, zdiskreditovat ji samotnou a popřít její manželský vztah k Ježíšovi. Ale co s Ježíšovým bratrem Jakubem? i on měl potomky, stejně jako jejich další bratři Šimon, Joses a Jude. Církev se nemohla vyhnout evangeliím, ve kterých se pravilo, že Ježíš byl prvorozeným synem požehnané Matky Marie, a tak muselo být potlačeno i mateřství samotné Marie.

      Církev tedy začala prezentovat Matku Marii jako pannu a Máří Magdalénu jako prostitutku - ani jedno ani druhé nebylo zmíněno v žádném z originálních evangelií. Aby potom byla ještě upevněna nepřirozená pozice Matky Marie, bylo i její narození označeno jako důsledek neposkvrněného početí její matky Anny.

      Postupem času se tyto nepřirozené umělé doktriny rozšířily jako obecné pravdy. Zpočátku to dalo ale dost práce, protože skutečné ženy nazarenské mise měly významné následníky v keltské církvi - ženy jako Máří Magdaléna, Marta, Marie Jacob-Kleofášova a Helena-Salome vedly školy a sociální mise v celé oblasti Středozemního moře. Tyto ženy byly všechny žákyněmi Ježíše a blízké přítelkyně jeho matky Marie a doprovázely ji k ukřižování, jak potvrzují evangelia.

      Jedinou možnou záchranou pro církev bylo vyřadit a umlčet ženy kompletně - upřít jim nejen práva na duchovní a kněžský úřad, ale na jakékoliv postavení ve společnosti. a tak církev prohlásila všechny ženy za heretičky a čarodějnice.

      V tomto směru biskupům pomohla slova Petra a Pavla a na základě jejich učení se mohla římská církev stát zcela sexistická. Ve svých Epištolách Timotejským Pavel napsal: "Nestrpím žádnou ženu jako učitelku, ani nesmí získat žádnou moc nad mužem, musí být zticha." Ve Filipově evangeliu je Petr dokonce citován, jak říká: "Ženy nejsou hodny života." Biskupové pak citovali i Genesis, kde Bůh mluví k Evě o Adamovi říkaje: "On Ti bude vládnout."

      Otec církve Tertullian shrnul celý římský postoj když napsal o množících se žácích Máří Magdalény: "Ty heretické ženy! Jak se odvažují! Nestydatě si troufají vyučovat, zúčastňovat se diskuzí, křtít ... Žena nemá dovoleno mluvit v kostele ... ani získávat jakýkoliv podíl na mužských funkcích, obzvláště pak v kněžských úřadech."

-pokračování-


       Autor knihy Bloodline of the Holy Grail (Rodová linie Svatého Grálu, v češtině pod názvem Svatý Grál) Laurence Gardner je nezávislý genealog (zpracovatel rodokmenů) pracující pro desítky královských rodin v Evropě, ústavní historik, člen Společnosti skotských antikvářů, rytíř řádu St. Germain, rytíř templářů St. Anthony, prezidentský atašé Evropského koncilu princů, představený keltské církve Svaté rodiny sv. Columby. Jako takový má přístup do mnoha soukromých historických archivů šlechty, rytířských řádů a dalších neveřejných institucí a jeho knihy, přestože velice čtivé, jsou spíše vědeckými díly, opíranými o stovky citovaných důkazů a zdrojů. Na toto téma napsal již několik celosvětově velice úspěšných knih. Článek je překladem výběru z jeho přednášky, proslovené při vydání knihy v roce 1997.


(c)1997 Laurence Gardner

Převzato: Tipy a inspirace

Další díly