Jednota - Je to jedno

Čím dál více se mluví o Jednotě. Mnoho z nás ji chce již prožívat, protože o ní slyšíme jen samou chválu, ale umíme si ji vůbec představit? Víme vlastně, co to je? Pocítili jsme ji v naší společnosti? Znali jsme ji dříve a pouze na ni zapomněli? Jak ji spustit a vnést do našich životů? Jelikož jsme to my, kdo tvoří náš svět pomocí toho, co vpustíme do vědomí a čemu věnujeme pozornost, můžeme vnést do společnosti jednotu jen tak, že ji začneme vkládat do svého vědomí a v důsledku toho pak i prožívat. Jak ale vypadá? Když jsem si tuto otázku položil, přišla další. Zažil jsem ji někdy? Pobyt v Dualitě se zdá být tak dlouhý, intenzivní a plný nezapomenutelných zážitků a vzpomínek, že tyto se mi neustále vracely a vracejí do vědomí a přitahovaly a přitahují nové dualitní zážitky, další události podobných frekvencí.

Cítím vazby na různé formy zážitků, na různé typy lidí, různé situace a uvědomuji si, že pokud je neo(d)pustím a neuložím do osobního archivu tak, aby nevyvolávaly emoční impulsy, nemohu si změnit svůj život z Duality v Jednotu. Znovu se tedy ptám. Zažil jsem jednotu? Jistě, zarezonuje uvnitř mne. A začnou proudit vzpomínky které dlouho ležely v prachu strachu.

Na začátku se ozve známý slogan - Vše se točí okolo toho samého - Jediného. Má to mnoho názvů, mnoho technik, jak k tomu dojít, ale jde stále o to samé a je to jedno, úplně jedno a kdo říká, že ne, ten se něčeho bojí. JÁ se rozpomíná, že vše je o tom jediném. Existuje jen jedno JÁ a nic víc, nic míň. Má různé tvary, různé formy a hraje samo se sebou tu nejstarší hru, ovšem nyní znovu tu nejpropracovanější, jakou kdy stvořilo. Toto jediné JÁ tvoří v prostoru, jež stvořilo/vzešlo z něj samotného a který je současně i tím samým JÁ. Rozum začíná být neklidný, tahá z rukávu esa typu Zákon či Hmatatelný důkaz, ale pokračuje se dále. Uvnitř sebe sama toto jediné JÁ tvoří pomocí svého vědomí a toho, co do něj vloží, toho čemu věnuje pozornost, čemu věří, tady a teď.

Rozum se kroutí, rozčiluje, závity žhnou, zkouší vyvolat pocit nevolnosti, závratě, odvést pozornost kamkoli jinam, ale již je pozdě. Rozhodl jsem se pro změnu a jeho nadvláda končí. Já jsem jej stvořil, takže pokud tomu uvěřím, nezbývá mu, než uvolnit trůn srdci a stát se jeho pomocníkem a to jen pokud bude požádán. Vládl dost dlouho na to, aby ukázal, jak šikovný ničitel umí být, vládne-li sám v převaze nad ostatním.

Srdce se dostává ke slovu a hovoří (s) láskou. Nepřítel neexistuje, protože všichni jsou to samé JÁ, pouze v jiné formě. Pokud jedno JÁ zničí druhé, nic se nestane. JÁ nejde zničit. Pouze opustí daný typ hry a je na něm, zda se tam vrátí či zvolí hru jinou. Všechny vzpomínky jsou uchovány v Centrálním zdroji, kterým je kdo? Samozřejmě, že JÁ. Tvoří stejně jako vše, co vytvořilo k obrazu svému - tím, co vpustí do vědomí. Pokud cokoli zapomene, dříve či později si JÁ vzpomene na svůj původ, ať je v jakékoliv formě, ať je spřízněno s kteroukoliv verzí sebe sama a ponořeno do sebehlubší temnoty. Tak si to stanovilo na počátku hry, kterou hraje mnoho a mnoho let.

Někdy se tolik ponoří do pocitu, že je jediné, až nechce být jediné, tak zapomene a stane se odděleným. Opustí sebe sama a zapomene na sebe. Tu a tam toto JÁ zapomene tolik, že má pocit, že je cizí mezi cizími. Někdy se jich začne bát, protože zapomnělo, kdo jsou Oni a začne unikat. Někdy si vytváří vazby na jinou formu sebe sama, aby se Jich nemuselo bát. Čím více se bojí, tím více zapomíná a zapomíná, že se místo pouze jich začalo bát navíc i o Ně. Kdo jsou Oni? Neví? Někdy potká další podobná oddělená JÁ. Ta mu rozumí, zdá se.

Znají jeho problém a mohou mu pomoci porazit JE, aby se nemuselo bát o svůj život, který je nyní, zdá se, v ohrožení.

Když se bojí, vytvoří strach. Dříve či později si ale vzpomene, že strach je také JÁ a je opět šťastné, že se nemusí bát sebe sama. Čeho by se bálo, když samo vytvořilo vše ze sebe sama. Někdy zapomene více a chytá se posledního, na co si dokáže vzpomenout. Někdy si nemůže vzpomenout na nic, zapomene na vše, co vytvořilo a přestane to vnímat. Zbude jen samo. Ani to nevadí, protože je vždy uvnitř sebe sama. Někdy si na to vzpomene, někdy ne. Ani jedno nevadí. Je to Jedno. Vše je to Jedno. Když jej přestane bavit být samotné, vzpomene si, na co si jen chce vzpomenout. Třeba na sebe sama. Někdy to nechce mít tak Jednoduché, tak si nevzpomene a začne se ptát, kdo je. Začne hledat. Hledá a hledá, až najde skrýš. Někdo ji pro něj vytvořil. Vypadá to, že někdo velice moudrý, protože tam nechal, zdá se, moudré a pravdivé rady, kde a jak pokračovat v hledání. Musel to být někdo, kdo jej má rád, protože mu udělal takovou radost. Musel to být někdo, kdo má rád dobrodružství. Kdo to jen byl? V hloubi své moudrosti to ví. A když ne teď, tak se to dříve či později dozví.

Někdy se JÁ bojí tak, že zapomene, že je nekonečné. Pak vymyslí smrt a začne se bát ještě více. Věří na smrt a udržuje ji ve svém vědomí tak dlouho, až ji zrealizuje a zemře. Když zemře, přestane vše vidět tak, jako doposud, protože věří, že smrt je konec a zároveň nic. Vytvoří tedy Nic a zůstane uvnitř Nic. Tomuto Nic věnuje pozornost, má jej ve svém vědomí a jelikož je v Nic, nemůže dělat nic. Nezbývá, než čekat. Nic netrvá věčně, ani Nic. Proto se JÁ nakonec rozhodne pro něco a toto něco vytvoří tím, že na to pomyslí a věnuje tomu pozornost. Mnohdy o tom ani neví, pouze mu to prostě přijde do vědomí a stane se. Nepamatuje si, že tu je vždy alespoň to jedno JÁ, uvnitř kterého se děje vše a které si pamatuje vše, kdyby ta ostatní zapomněla. Vždy někdo stráží. To jedno JÁ, které je jiné a přece to samé a které si vždy pamatuje všechna svá ostatní JÁ. A jelikož je nekonečné, tak je uvnitř dalšího JÁ a to uvnitř dalšího a dalšího… A uvnitř těchto JÁ jsou další JÁ a uvnitř nich další a další… A všechna JÁ jsou propojená a v každém jsou ukryty vzpomínky na vše, co se kdy odehrálo a dohromady je to stále to jedno JÁ. A co na to rozum? Hledá lék.

JÁ se rozpomíná. Vrací se k tomu, z čeho vzešlo, odkud přišlo. Vrací se samo k sobě. A kdo je to JÁ. Přece TY. Stačí uvěřit a začít se na sebe dívat všude kolem.
Vše jsem JÁ = TY. JÁ jsem TY a TY jsi JÁ. Pokud mluvíš s kýmkoliv jiným, mluvíš ve skutečnosti sám(-a) se sebou. Nikdo jiný zde není. Jsi úplně všude, i když náhodou věříš, že jsi od počátku života jen ve svém těle. Jenže jak si tím můžeš být jist? Pamatuješ si své dětství? Pamatuješ si své zrození? Co bylo před tím? Nic? Před rokem v 11:55 bylo také nic jen proto, že si to již nepamatuješ? Každý, kdo tvrdí že před narozením a po smrti není nic, nemá důkaz. Je si vědom a jist akorát tím, že posledních pár let vždy jen: něco dělá, spí, zase něco dělá a zase spí, stále dokola – spánek, bdělý stav, spánek, bdělý stav.

Jak si může být jist, že na cokoliv se dívá, nesleduje sebe sama? Čím si dneska můžeme být jisti? Po těch tisících letech neakceptování tohoto faktu se to nelehko přijímá, nicméně se s tím bude muset nyní smířit každý, kdo chce pokračovat ve své aktuální životní formě bez toho, aby o ni přišel. Každý další den odmítání tohoto faktu vede všechny fragmenty vědomí Centrálního zdroje, který tvoří a napájí vše existující, k většímu a většímu zapomnění své minulosti jdoucí ruku v ruce s odděleností. Narůstající zapomnění=oddělení snižuje přísun energie z Centrálního zdroje. Oddělený fragment vědomí se buď staneme parazitem na fragmentech, které energii přijímají nebo jednoduše ztratí formu, kterou má. Takže tu máme pár možností, co v dalších dnech dělat. Do čeho se pustíme? Budeme parazity nebo přáteli?

Jelikož v současné době fakt, že jsme všichni jedno a to samé vědomí – JÁ, lidstvo jako celek nepřijímá, mnoho JÁ se oddělilo prakticky od všeho, co je možné. V pomyslných mezerách hloupost vykvetla tak jedinečným způsobem, že je na každém kroku vidět ve formě vtipných prohlášení studovaných majitelů patentů na lidský rozum, že člověk 21.století je nejvyvinutější inteligencí ve Vesmíru. Všechna taková patentovaná naše JÁ tvrdí, že to není pravda, ale stejně si to myslí. Zbývá asi už jen oddělit se od Země samotné - „vyletět do luftu“.

Zdá se, že je toto divadlo zástěrkou skutečnosti, že se bojíme Jednoty. Bojíme se uvěřit, že nikdo jiný než JÁ tu není. Vše zlé, co jsme napáchali, jsme udělali sami sobě. Jak by mohla být pravda, že ten divnej chlápek odnaproti jsem taky JÁ. A co ta ženská ošklivá, to nemůžu být JÁ. A sousedovic pes? Copak jsem nějakej pes? No to určitě. A ještě aby tak začala fungovat nějaká telepatie a „Oni“ věděli, nad čím přemýšlím. Soused by zjistil, že jsem mu ukradl to nářadí, co zapomněl na botníku. No to určitě! Ani náhodou, žádná jednota. Prdlajs. Zapomeňte!

A co ten Centrální zdroj? To by se šiklo, kdybych to byl JÁ. No ale soused to bejt nesmí! Ne, nic takového není. Že si nepamatujeme? A co když ano, jen tomu nedokážeme uvěřit? Co když jsme se kdysi dávno vznášeli v prostoru a napadlo nás zahrát si hru sami se sebou? Byli jsme takové bujaré, veselé, vševědoucí JÁ a napadlo nás, že se rozdělíme na dvě další JÁ a ta další JÁ zase na další a všechny budou úplně stejná, protože nic jiného než sami sebe neumíme. A tak to půjde nějaký čas, až nás bude tolik, že budeme schopni se formovat do různých tvarů a forem a něco nového vytvoříme. No a jelikož jsme byli na počátku vševědoucí, věděli jsme, že tento typ hry má své riziko.

Tomu riziku se říká zapomnění a je tím silnější, čím déle jsme rozdělené JÁ. No a proto jsme zařídili, aby až se dostaneme do určité fáze, kdy bude hrozit, že se všem dosavadním vzpomínkám a zkušenostem vzdálíme tak, že si nebudeme schopni uvědomovat, že je tolik co ztratit, spustí se automatický rozpomínací proces na to, že jsme všichni jeden. Sice to nebude příjemné, že všichni a vše kolem jsme stále jen my sami. Nic moc představa po těch letech jistoty, že já jsem já a ty jsi ty, že? Jenomže se nedá svítit. Díky této oddělenosti se dějí velmi nepěkné věci. Jedno JÁ obelhává druhé. Okrádáme se navzájem. Zabíjíme se. Bojíme se sami sebe. Proto je čas podívat se pravdě do očí. Jsme všichni jeden a ten samý. Každý, kdo tomu neuvěří, bude pouze více a více trpět. Sami jsme to tak zařídili, abychom sami sebe neztratili. Ale to je ta nepříjemná cesta, která je až krajním řešením.

Strach se svými důsledky - negativními emocemi - zajišťuje ztrátu vzpomínek čili zapomínání. Ztráta vzpomínek je i ztrátou zkušeností, což znamená opak evoluce. Proto je lidstvo krůček od vyhynutí. Dále nelze způsobem/systémem, který všichni svým vědomím a pozorností více či méně udržujeme při životě, existovat. Planeta, Příroda, Život sám nám nedovolí jej dále ničit, pokud se neobrátíme zpět k lásce a pozitivním emocím, radosti, zpěvu, tanci, spolupráci se vším, co nás obklopuje – ostatní naše JÁ. Život sám nám nedovolí jej dále ničit, pokud se neobrátíme zpět sami k sobě. Není však konec světa. Jsme na konci Duality, a jak to v Dualitě chodí, máme dvě cesty:

Strach = Zapomnění = Smrt = Nový začátek/Nová příležitost v Dualitě
Láska = Rozpomínání = Život = Jednota = ?

Tak co má milá JÁ? Ukážeme již Vesmíru opravdovou tvář jednoho z fragmentů vědomí Centrálního zdroje – JÁ jménem Člověk? Tak jako dokáže Včela či Mravenec chápat a fungovat podle zákona Jednoty, používat telepatii a žít jako Jeden, proč to nezkusit též? V opačném případě zbývá pokračovat v nárůstu utrpení, manipulace, lží a podobných obdivuhodných novodobých mučících nástrojů na rozpomenutí se ztracených JÁ. Nevím, jak vy, ale já se jdu učit žít Jednotu. Od té doby, co jsem to začal zkoušet, je to stále větší zábava. Zapomenutých JÁ v mém okolí ubývá.

Rozpomenutých přibývá a všichni se shodujeme na tom, co že to přichází za velikou událost. Ale o tom, jak všichni již brzy přejdeme do změněného stavu vědomí a o tom, kolik srandy zažijeme se všemi, kteří netuší, co je v tomto stavu čeká, jelikož s ním nemají zkušenost, ačkoliv se ustanovili vůdci a vševědoucími naší společnosti, o tom, jak zábavné bude pro ty, co se namísto oddávání hmotě oddávají tréningu a přípravám na tento stav, je pozorovat a užívat si definitivního prokázání, že nikdo není více ani méně než druhý, o tom zase příště. Mějte se a nebojte se žít. Nepřítel neexistuje. Čemu věříš, to je pravda.