Jak Stanley Kubrick zfalšoval přistání na Měsíci, aneb "Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád lži" (2)

Weidner Jay

Weidner Jay

publikováno: 05.08.2009 kategorie: Konspirační teorie

Ukažme si další snímek (obr. níže vlevo). Tentokrát ze slavné scény s „napajedlem“ ze začátku Odyssey. Následuje stejný snímek (obr. níže vpravo), ale tentokrát opět se zvýšeným jasem a kontrastem.


Při sledování lidoopích scén z Odyssey se člověku začnou před očima rozkrývat jasné důkazy, které jsou přítomné vždy, když je používána tato metoda přední projekce a aparatura k ní nezbytná.

Je třeba zdůraznit, že scéna a rekvizity bezprostředně obklopující herce v kostýmech lidoopů jsou skutečné. Kameny kolem herců jsou „opravdové“ – (ať už jsou z kartonu nebo skutečně přírodní). Ale za linií kamenů přímo na scéně už se nachází pouštní scenérie, která je tam promítána přední projekcí.

Jednou z cest, jak poznáte, že se jedná právě o tento způsob, je nutnost zamaskovat přechod horní linie skutečné scény a spodní linie promítaného pozadí. Kubrick do těchto míst strategicky umístil právě ony kameny a jiné předměty, aby projekční stěnu skryl. Jinými slovy, kamera by normálně zabírala a diváci by normálně viděli spodní hranu projekční stěny, kdyby nebyla nějakým způsobem umně zamaskována. Jako součást triku tedy bylo nezbytné umisťovat na toto rozhraní různé věci.

V programu Photoshop jsem pro vás tuto linii, jež odděluje skutečnou scénu a pozadí dodané přední projekcí, vyznačil tučně. Povšimněte si, jak je všechno naprosto ostré, od oblázků na zemi po kopce v poušti v pozadí.

Uvidíte, že schovávání spodní hrany Scotchlitové stěny se děje vždy, když je v Odysseji metoda přední projekce použita. Toto schovávání je pro mě něčím podobným, jako jsou pro kriminalisty otisky prstů – je to jasný důkaz, že se jedná právě o techniku přední projekce. Stejně jako potřebuje varietní kouzelník kostým s dlouhými rukávy, aby v nich mohl skrývat různé námi neviděné mechanismy důležité pro magické triky, potřeboval i Kubrick skrýt mechanismy svých triků za linii horizontu, jíž pečlivě umístil mezi skutečnou scénu a zadní projekční desku.

Zde je další příklad z filmu 2001: Vesmírná odyssea (obr. vlevo níže). A zde je stejný snímek, opatřený mnou dodanou linií, která odděluje scénu s hercem-lidoopem a projekční stěnou ze Scotchlitu pro přední projekci (obr. vpravo níže).


Než tento článek skončí, budete mít možnost porovnat tyto fotografie z fotografiemi a nahrávkami, které NASA vydává za snímky a videa pocházející z misí Apollo, na nichž jsou jasně patrné stejné „otisky prstů“.

Nejen, že tyto důkazní aspekty snímků NASA prokazují, že jde o padělky, ale také nám je poskytnuta odpověď, jak byly vytvořeny.

Prozkoumejme spolu nyní několik snímků NASA. Toto je snímek z Apolla 17 a zároveň skvělý příklad použití metody přední projekce.

Znovu jsem si dovolil zvýraznit ve Photoshopu linii, kde končí skutečná scéna. Lze si povšimnout, že za průzkumným vozítkem se nachází menší vyvýšenina, která má ve skutečnosti za úkol schovat spodní hranu zadní projekční desky.

Všimněte si také, že přestože je všechno od vozítka po hory v pozadí zaostřené, tak za mojí linií dochází k podivné změně struktury měsíčního povrchu. Je to proto, že fotografie promítaná na zadní desku má mírně odlišnou texturu od struktury půdy vpředu na scéně. Budeme-li pokračovat, zjistíme, že tento aspekt se opakovaně vyskytuje na mnoha snímcích z Apolla.

Následuje další snímek z programu Apollo (obr. níže vlevo). A tady už je moje verze s vyznačenou linií mezi scénou a promítaným pozadím (obr. níže vpravo). Znovu zaznamenejte změnu textury měsíčního povrchu za linií.


Nyní pojďme k dalším snímkům z Apolla. Máme možnost vidět, že se tu objevuje stejná technika jako ve scénách s lidoopy z Kubrickova filmu. Vždycky je tu nějaká linie oddělující ateliérovou scénu a promítací desku stojící hned za ní. Pokud vám to zatím nepřipadá průkazné, vytrvejte a všímejte si detailů. Uvidíte, že zanedlouho se všechny detaily ukáží v celé své kráse a vy pochopíte, že i snímky astronautů stojících na měsíčním povrchu musely být vytvořeny přední projekcí.

Jděte na jakékoliv stránky NASA (např. http://www.apolloarchive.com/apollo_gallery.html) a začněte hledat sami.

Ne všechny snímky z Měsíce jsou ale „ošetřeny“ tímto způsobem. Někdy astronauti prostě stojí před zcela černým (a podezřele vypadajícím) pozadím. První mise Apollo používaly metodu přední projekce jen v případě, že to bylo naprosto nezbytné. Ale jak běžel čas a snímky musely mít stále lepší vypovídací hodnotu a být stále lepší, Kubrick metodu cizeloval a zdokonaloval.

Přestože byla tato metoda užita při všech misích Apolla, tak snímky, které toho prozrazují nejvíce, pocházejí až z misí pozdějších, zejména z Apolla 14, 15, 16 a (mého oblíbeného) Apolla 17.

Tyto pocházejí právě ze sedmnáctky.


Tento astronaut jede s vozítkem paralelně s koncem scény a vzdálenost mezi vozítkem a Scotchlitovou deskou není větší než metr nebo dva. Všimněte si, jak stopy pneumatik v popředí v podstatě nikam nevedou – ve skutečnosti vedou ke konci scény.

Astronaut na této fotografii (obr. výše) je přibližně dva metry před Scotchlitovou deskou. Všimněte si, jak je všechno na snímku naprosto ostré – od velkých kamenů až po ty maličké a naprosto jasná je i hora v pozadí za astronautem. Záhy si ukážeme, že kdyby šlo o skutečnou fotografii, bylo by něco takového zcela nemožné.

Také prosím zaznamenejte další důležitý důkaz, který se objevuje na řadě snímků z Apolla: Mezi texturou půdy na scéně a texturou toho, co je promítáno jako pozadí na desku, je jasně patrná odlišnost. Na scéně můžete doslova spočítat každý kamínek a pozorovat velikost pískových zrn, ale jakmile očima vystoupáte nad mnou načrtlou linii, ostrost a detaily jsou pryč.

Následující snímek (obr. níže) je doslova precizním uměleckým dílem. Na první pohled jde o evidentní pohled přes rozlehlou plochu měsíčního povrchu na horizont, nad nímž právě vychází Země. Doopravdy dech beroucí snímek a pohled.


Ale buďte ujištěni, že bližší prozkoumání znovu odhalí přítomnost rozdělovací linie scény a pozadí. Opět je tu patrná změna půdní struktury a její odlišnost na obou stranách přímky. Malé kamínky a detaily zeminy ve větší dálce docela mizí.


Nebouří se vám z těchto padělaných snímků krev v žilách?


Hloubka ostrosti: Další důkazy

Kromě dvojice důkazních faktorů – tj. linie oddělující scénu a pozadí, a proměnlivé zrnitosti půdní textury – tu existuje ještě jeden očividný důkaz, který se nese ruku v ruce s metodou přední projekce. Týká se fotografické kategorie, jíž se říká hloubka ostrosti. Hloubka ostrosti souvisí se seřízením a zaostřením čočky fotoaparátu.

Hlavním empirickým pravidlem ve fotografování je, že čím větší formát filmu, tím menší hloubka ostrosti. 16mm film má například hloubku ostrosti velkou, 35mm film o něco menší a 70mm film, (který používal i Kubrick pro svoji Odysseu, stejně jako fotografující a natáčející astronauti při misích Apollo,) má hloubku ostrosti neuvěřitelně malou.

To znamená, že je v podstatě nemožné, aby dva objekty, které jsou od sebe v čočce 70mm kamery daleko, byly stejně zaostřené – tj. byly na stejné hladině ostrosti. Jeden z nich bude vždycky rozmazaný. Filmaři si s hloubkou ostrosti rádi hrají, protože vytváří tlumené rozostření pozadí, které po vizuální stránce lahodí lidskému oku.

Když se ale díváte na scény s lidoopy na začátku Odysseji, zjistíte, že zaostřené je vše. Ať už to jsou opi nebo pouštní pozadí – všechno je ostré. Je to proto, že deska přední projekce, na níž je poušť promítána, je velice blízko u kamery, a vůbec ne nijak daleko. Scotchlitová deska je ve skutečnosti hned za herci, stejně jako byla i za astronauty na snímcích z Apolla. Takže cokoliv je na tuto desku promítáno, je vlastně stejně ostré jako to, co je před ní – ať už je to filmový herec-lidoop nebo herec-astronaut na snímku NASA.

Normálně by byla taková hloubka ostrosti při používání 70mm kamery naprosto nemožná. Aby bylo všechno zaostřené, muselo by se to nacházet a udržovat na malém prostoru.

Může to působit, jako by se herci v kostýmech lidoopů proháněli na skutečné, otevřené pouštní pláni, ale ve skutečnosti byly záběry pořizovány na malé scéně v ateliéru.

Stejně tak to může vypadat, že se astronauti nacházejí na skutečné, otevřené měsíční pláni, ale ve skutečnosti byly záběry pořizovány na omezeném prostoru.

Podle literatury vydané NASA používali astronauti velkoformátové švédské kamery a fotoaparáty Hasselblad. Ty byly vybavené velkými kotouči 70mm filmu, na který astronauti točili filmovou stopáž na Měsíci. Jde o stejně velký formát filmu, na který natočil Kubrick svou 2001: Vesmírnou odysseu.

Hloubka ostrosti – rovina zaostření je na těchto kamerách neuvěřitelně malá. Pro fotografující astronauty by muselo neustálé zaostřování představovat velký problém. Dalo by se tedy očekávat, že uvidíme celou řadu rozostřených snímků, které astronauti pořídili. Když uvážíte, že měli navíc po celou dobu na hlavách helmy skafandru, je logické, že se nemohli pořádně podívat do hledáčku, což ještě posiluje představu, že jimi pořízené záběry a snímky musely být nezbytně rozostřené.

Prošel jsem celou fotografickou dokumentaci programu Apollo, jak v Goddardově vesmírném centru v Greenbellu v Marylandu, tak v hlavním depozitáři NASA v texaském Houstonu a zjistil jsem, že pokud je nějaká dokumentace vůbec zaznamenána, člověk v ní najde přesný opak toho, co by očekával. Místo mnoha nezaostřených fotografií jsou téměř všechny snímky zcela jasné a precizně ostré. A co více, tito astronomové, vlastně fotografové-amatéři, mají neobyčejný smysl pro kompozici, zejména pokud si uvědomíme, že kvůli svým helmám ani neměli možnost dívat se do hledáčku. Snímky, které pořídili, mají parametry dokonale vybroušených fotografií od profesionálních fotografů.

Než se dal Stanley Kubrick na dráhu režiséra, pracoval pro časopis Look Magazine jako profesionální fotograf.

Upřímně řečeno by ale fotografie, které přivezli amatérští fotografové-astronauti z Apolla, nedokázal takto pořídit ani profesionální fotograf, který by se ocitl přímo na Měsíci – rozhodně ne tak úžasné a ostré obrazy, jaké máme k dispozici.

Vysoká kvalita fotek a precizní kompozice jsou ale bohužel jasné důkazy, že záznamy o Apollu jsou evidentně zfalšovány metodou přední projekce.

Prozkoumejte snímky z Apolla výše. Jak vidíte, vše na nich je ostré. Když člověk prochází veškerou dokumentaci Apolla, zjistí, že astronauti zřejmě neměli s hloubkou ostrosti svých snímků žádné potíže. Přestože tady na Zemi se vám nikdy nepodaří nafotit něco tak, aby byly všechny části fotky zaostřené, tak na povrchu Měsíce, jak se zdá, to možné je a fyzikální zákony optiky tam lze při fotografování nějakým způsobem obejít.

Faktem je, že jakmile začali astronauti na Měsíci pořizovat snímky, fyzikální kategorie jako je dynamika čočky a hloubka ostrosti zcela zmizely. (Jen pro pořádek – astronauti měli klasické sériové kamery a fotoaparáty, které nebyly výrobcem nijak speciálně modifikovány).

Jakožto profesionální fotograf a filmař jsem se s hloubkou ostrosti potýkal celých 40 let, po něž se tomuto řemeslu věnuji. Překvapuje mě, že žádný jiný fotograf si na těchto fotkách absence rozmazaných snímků a neexistence problémů se zaostřováním nevšiml. Přitom jde o poslední hřebíček do rakve, níž spočívá autentičnost programu Apollo.

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.

Další díly