JAK NAHOŘE, TAK DOLE: PŮSOBÍ NA ZEMI KOSMICKÉ SÍLY? (1)

Když přemýšlíme o válkách, revolucích, lidových povstáních, výbuších masové hysterie a jiných náhlých sociálních a politických erupcích - dokonce i o oblíbenosti popových hvězd nebo o posledních módních trendech, obvykle si myslíme, že někde v pozadí existuje pro to nějaké logické, racionální vysvětlení, i když jsme ještě na něj nepřišli.  Věříme, že tyto věci dokážeme pochopit za pomoci ekonomiky, psychologie, vztahů mezi rasami, náboženství, anebo jako reakci na „modernost“ anebo na nějaké další faktory, kterými to můžeme zdůvodnit, zanalyzovat, rozhodnout se a podniknout kroky, abychom to změnili či zlepšili.

Přestože důkazy, bohužel, ukazují opak, věříme, že nakonec dokážeme zjistit, jak ovládat faktory, které k těmto výbuchům vedly. Že můžeme, i když ne zcela, eliminovat ty více katastrofické události jako války, nebo alespoň minimalizovat problémy, jež způsobují. Zkrátka věříme, že vládneme nad svým osudem, anebo že to již docela brzy dokážeme. Takový je celý moderní projekt: člověk používá svůj intelekt a  vůli, aby učinil svět lepším a pracuje na tom, aby ovládal události, místo aby byl jimi ovládán a směřuje dějiny k pokroku. Ještě tam nejsme, ale je to pouze otázka času.

Ale co, když u těchto velkých lidských událostí působí faktory, které jsou mimo naši kontrolu? Co když ty události nejsou výsledkem pouhých racionálních sil, jež lze odhadnout, ale jsou spouštěny z přirozených příčin, dokonce kosmických? Co když síla, stojící za těmito událostmi nepochází ze Země, ale ze shora, z kosmu, z Měsíce, z hvězd, planet či Slunce?

Kopernikova Planisféra, rytina od Andrease Cellariuse, 1660

Víme, že po velkou část lidských dějin přesně tomu lidé věřili. Do začátku sedmnáctého století, kdy se zrodilo to, co dnes známe jako vědu, bylo běžně přijímáno přesvědčení, že náš osud určují hvězdy. Astrologie, umění předvídat běh událostí na Zemi zkoumáním pohybu hvězd na obloze po tisíciletí řídilo vládce a krále světa. Ve staré Číně, Indii, na Blízkém Východě, v klasickém Řecku, Římě a ve středověké i renesanční Evropě panovalo přesvědčení, že… “Vše… ve vesmíru je neodmyslitelně spojeno se vším ostatním, bez ohledu, zda je to malé či velké“,  mnohem známějším povědomím,  než je předpokládaný Velký třesk v dnešní době.1

A také bylo přijímáno, že to je součástí hierarchického fungování, že změny na obloze jsou předzvěstí změn na Zemi. Všeobecně bylo přijímáno, že Země a všechno na ní je otevřeno silám, přicházejícím odjinud a že mudrci starověku těm silám rozuměli a využívali je. To vše se změnilo před zhruba čtyřmi sty lety, kdy to, co známe jako vědu, začalo  západního člověka od takových „nesmyslů“ zrazovat, bez ohledu na skutečnost, že miliony lidí na světě  to stále přijímaly.2 Ironií zde je, že některé z nejvýznamnějších postav vzestupu moderního vědeckého pohledu na svět byly dobře „zahnízděny“ v tomtéž “nesmyslu“, od něhož se nás ostentativně snažily osvobodit.

  

Hermetismus a astrologie

Zavedení moderního světonázoru je všeobecně připisováno polskému astronomovi Mikuláši Koperníkovi. V díle "O revolucích nebeských sfér" (1543) Koperník tvrdí, "...zdá se, že trochu nejistě - že, jak to dnes všichni přijímáme -  se Slunce neotáčí kolem Země, ale Země kolem Slunce".3  Slunce, ne my, je v centru všech věcí, přinejmenším v naší Sluneční soustavě. I když byl Koperník nesmělý agent provokatér  – a tvrdohlavý k tomu, jeho práce zažehla mezi nebeskými sférami a tou naší, pozemskou,  revoluci.4 Ale myšlenka, že Slunce je v centru všech věcí, nepřišla do Koperníkovy hlavy plně zformulována. Jak tvrdila před několika lety historička Frances Yatesová, a nedávno to po ní opakovali  další - Koperník byl pozorným čtenářem hermetických textů, v nichž Slunce hraje hlavní, mohli bychom dokonce říct, centrální roli.5

Portrét Koperníka,
muzeum v Toruńi, Polsko

Západní astrologie patří k hermetickým vědám. Má své kořeny v učeních velkého mudrce, Herma Trismegista,  otce magie a vědy a zasvěcence věčné filosofie, shromážděné v  "Corpus Hermeticum" a dalších textech, které vznikly zhruba kolem roku 200 n.l. V knize  "XVI díla Corpus Hermeticum", Hermes nazývá Slunce “umělcem", což je Platónovo označení pro demiurga, tvůrce vesmíru. V „ Asklepius“ – hermetickém textu, který není součástí „Corpus Hermeticum“Hermes hovoří o “božskosti a svatosti” Slunce a nazývá ho „druhým bohem“.

Že se Země otáčí kolem slunce a ne  Slunce kolem Země, byla průlomová teorie, představená v díle Mikuláše Koperníka: „O revolucích nebeských sfér“ (1543).

V úvodu své práce se Koperník ohledně podpory své teorie odvolává na dva předchozí vzdělance, kdy oba z nich mají své místo v "Aurea Catena", či "Zlatém řetězu adeptů", prostřednictvím kterých byla po věky šířena hermetická moudrost, neboli  "prisca theologia", alespoň podle renezančního hermetika, Marsilia Ficina. Je to Pythagoras (který, jak víme, slyšel ‘hudbu sfér’) a jeho následník, učitel Platóna,  Filolaus. Koperník se dokonce přímo odvolává na Slunce jako na „viditelného boha“, stejně jako Asklepius. Skutečnost, že v hermetické kosmologii se postavení Slunce liší od místa, jaké má v ptolemaiovském systému, který Koperník „vylepšil“,  naznačuje, že to mělo na tato zlepšení významný vliv.

Koperník nebyl jediný, kdo pomohl formovat náš moderní svět, když uchoval značnou část starého. Německý astronom sedmnáctého století, Johannes Kepler, který odhalil zákony pohybu planet, věnoval hodně času astrologii a předpovědím pro mnoho vysoce postavených lidí, i když se mu to ne vždy líbilo. Také byl jednu dobu hostem Rudolfa II., hermetického císaře římského, patrona a studenta astrologie.6 “To, že nebe nějak působí na člověka, je zřejmé“, řekl Kepler, „ale co konkrétně, zůstává  skryto“.7 Kepler poznal, že pro astrologii je významný měsíční svit, alespoň to se potvrdilo. Ale také věděl, že s vaničkou nelze vylít i dítě.

V díle Corpus Hermeticum bylo na Zemi pohlíženo jako na manifestaci
fyzického světa v centru soustředěných kruhů, představujících planety,
hvězdy a vyšší úrovně Božské hierarchie Bytí. Ptolemaiovský model,
který byl v Evropě oficiální teorií až do doby po revoluci,
způsobené Koperníkem, měl Zemi ve stabilní poloze, v centru vesmíru.

Snad největším překvapením je Sir Isaac Newton, jehož názor na vesmír byl dominantní až do doby Einsteina, který více psal o alchymii – hermetické vědě přímo spojené s astrologií – než o gravitaci.  A protože astrologie je také známa jako  ‘okultní věda’ (‘okultní’ znamená ‘neviditelná’), tak byl Newton hermetikem dokonce i tehdy, když psal o gravitaci, která je také neviditelná. Podobně jako u Koperníka, se dnes hodně mluví o tom, nakolik Newtonovy hermetické myšlenky formovaly „Principia“ (1687), matrici moderního newtonovského názoru na vesmír, která,  což je ironie, vytlačila dřívější, „magický“ názor.8

V díle "Corpus Hermeticum" bylo na Zemi pohlíženo jako na manifestaci fyzického světa v centru série soustředěných kruhů, představujících planety, hvězdy a vyšší úrovně Božské hierarchie Bytí. Ptolemaiovský model, který byl v Evropě oficiální teorií až do doby po revoluci, způsobené Koperníkem, měl Zemi ve stabilní poloze, v centru vesmíru.

Nicméně, dokonce i v této vážené společnosti potkal astrologii stejný osud jako jiné hermetické vědy a bylo na ni, jakož i na další formy,  pohlíženo jako na „odvržené učení“,  na velkém smetišti myšlenek a také byla od třicátých let dvacátého století  byla odsouzena k tomu, aby se denně objevovala ve většině velkých novin. Ale neupadla bez boje. Až v roce 1768 německý lékař Franz Anton Mesmer (brzy si toto slovo přidáte do slovníčku) obhájil svůj doktorát dizertační prací „Vliv planet na lidské tělo“.  Mesmer se nepovažoval za astrologa ani okultistu. Byl to vědec, který objevil médium, kterým planety a celý vesmír ovlivňují život na Zemi. A přece neunikl astrologii zcela. Samotné slovo „vliv“ pochází z astrologie. Marsilio Ficino první píše o hvězdné tekutině, která proudí z hvězd dolů na Zem a určuje, co se tu děje.

"Duše novorozeného dítěte je pro život poznamenána postavením hvězd ve chvíli jeho příchodu na svět, ono si to na nevědomé úrovni zapamatuje a zůstane citlivé vůči tomu, když se objeví podobná konfigurace". Johannes Kepler, "Harmonics Mundi", kapitola 7

Německý astronom Johannes Kepler  – klíčová postava
vědecké revoluce - byl vášnivý astrolog, který dělal předpovědi,
aby si vydělal peníze. Mnoho dřívějších vědců zůstalo přesvědčeno,
že brzy bude nalezen mechanizmus, skrývající se za astrologickými vlivy.

"Jsem informován, že neštěstí na vás přišlo z astrologie. Táži se vás, zda si myslíte, že by mohla být natolik silná, aby měla takovou moc. Před deseti lety jsem zavrhl rozdělení do 12 stejnoměrných znamení, domů, vlád, triplicit, atd. a zachoval jsem pouze aspekty (úhly) a převádím astrologii na vědu harmonie". – Keplerův dopis oxfordskému vědci Thomasu Harriotovi v roce  1606

Aktuální horoskop, který Kepler sestavil byl
nedávno objeven ve sbírce jeho rukopisů

Médium, které Mesmer objevil – ke spokojenosti jeho a mnoha jeho pacientů, i když ne úřadů, nazval „animálním magnetizmem“ ve smyslu pohyblivý, ne zvířecí. Byla to, podobně jako u astrálního vlivu, tekutina, pronikající vesmírem, podobně jako éter19. století, která spojuje vše se vším ostatním a jejíž vesmírný tok udržuje vše v rovnováze. V živých věcech je zdrojem zdraví a vitality a Mesmer věřil, že zvládl metodu,  jak ten pohyb v pacientech vést a podporovat, a mnozí pacienti s ním souhlasili.

Franz Anton Mesmer tvrdil, že  "mezi nebeskými tělesy,
Zemí a pohyblivými těly existuje vzájemný vliv“. 
Ten vliv nazval animálním magnetizmem.

Vedlejším účinkem „magnetických hrátek“, které Mesmer a jeho stoupenci získali z praxe, prováděné na pacientech bylo to, co se stalo známým jako „magnetický trans“. Byl to Mesmerův student,  markýz de Puységur, který v roce 1785 přišel na to, co se skutečně děje.9 „Trans“ není magnetický, animální, ani jiný, ale hypnotický - to je termín, poprvé použitý v roce 1842 Scotem Jamesem Braidem. Když dnes řekneme, že je někdo „mesmerizován“, máme na mysli, že je hypnotizován a ne že se u něj projevuje animální magnetizmus. I když Mesmer možná nepochopil fenomén hypnózy, možná se v otázce magnetizmu nemýlil tolik, jako členové Francouzské akademie věd, kteří v roce 1784 prohlásili jeho práci za podvod.

-pokračování-

-----------------------------------------------------------------------------

 

ODKAZY:

1. Nicholas Campion, The Great Year: Astrology, Millenarianism and History in the Western Tradition, Arkana, 1994, 76

2. Peter Marshall, World Astrology, Macmillan, 2004

3. Arthur Koestler, The Sleepwalkers, Penguin Books, 1979, 121

4. Colin Wilson, Starseekers, Hodder & Stoughton, 1980, 86

5. Frances Yates, Giordano Bruno and the Hermetic Tradition, Routledge and Kegan Paul, 1971; Lynn Picknett and Clive Prince, The Forbidden Universe, Constable, 2011; Gary Lachman, The Quest for Hermes Trismegistus, Floris Books, 2011

6. Peter Marshall, The Theatre of the World, Harvill Secker, 2006

7. Quoted in Guy Lyon Playfair and Scott Hill, The Cycles of Heaven, Souvenir Press, 1978, 256

8. Sean Martin, Alchemy and Alchemists, Pocket Essentials, 2006, 76

Další díly