Jednou, bylo to takhle v neděli odpoledne, sedělo na baru jedno osamělé vyšší já, které čekalo na přidělení doku a mělo všeho tak akorát. Tolik inkarnací, tolik zkušeností a k čemu. Stále dokola to samé. Jako přes kopírák. Jedna planeta, druhá planeta, třetí planeta. Ponořit, zasunout, vysunout, odplout. Připlout, zanořit, vynořit, odplout. Přiletět, přilepit, odlepit, odletět. Stále dokola.
A i ta řízení s vědomím planet, jestli tam má volné místo pro inkarnace, byla jako přes kopírák:
„Dobrý den, já jsem vyšší já Béďa, máte volné místo k zaparkování?“ Chtěl bych přenocovat inkarnaci nebo víc a pak zase pojedu dál.“
„Dobrý den, místo máme a kolik inkarnací by to přesně bylo? Jedna, dvě, tisíc nebo víc?“
„No, zatím jenom jednu, na zkoušku. Když to půjde, tak bych to pak prodloužil. Šlo by to?“
„Šlo. Dok číslo 15. Přejeme příjemný pobyt.“
A tak to šlo stále dokola, dokud se Béďa neocitl na Zemi.
„Dobrý den, já jsem vyšší já Béďa, máte volné místo k zaparkování?“ Chtěl bych přenocovat inkarnaci nebo víc a pak zase pojedu dál.“
„Dobrý den, místo máme a kolik inkarnací by to přesně bylo? Jedna, dvě, tisíc nebo víc?“
„No, zatím jenom jednu, na zkoušku. Když to půjde, tak bych to pak prodloužil. Šlo by to?“
„Hm. Podívám se. A kde už jste všude nořil? “
Béďa se překvapeně podíval na úředníka za přepážkou. Na tohle se ho ještě nikde neptali.
„A proč to chcete vědět?“ zeptal se Béďa.
„Protože tato planeta se specializuje na specifickou klientelu,“ odpověděl úředník.
„Počkejte, to se budu muset podívat do itineráře. No začal jsem v 7D v souhvězdí Lyry, ale tam jsem dlouho nevydržel. Něco mě chytlo a začalo mě tahat dolů. Pořádně nevím, co to bylo. Asi nějaké okolní tlaky, nebo místní frekvence, čert ví. Tak jsem se z Lyry přesunul do souhvězdí Pastýře o patro níž, ale ani tam jsem dlouho nevydržel. Chvíli to šlo, ale měli tam na mě moc přísná pravidla. Všichni tam dodržovali kosmické zákony, pravidla nevměšování, zákon jednoty atd. Tak jsem to zkusil v okolí Síria. Ale tam taky nic moc. Zjistil jsem, že mi ty celo-vodní planety nedělají dobře. Vadili mi ploutve.
Tak jsem se přesunul do souhvězdí Orionu, ale tam jsem si zase nesedl s místními plazovci. Dráčci by ještě šli, ale s reptiliány jsem by stále ve při. No a jednou se to tak přiostřilo, že to odnesla jedna planeta. Nevím, proč s tím všichni tolik nadělali. Jako bych byl první, komu něco nevyšlo. Tak jsem se raději přesunul sem. Kamarád říkal, že tady se mi bude určitě líbit. Žádná pravidla, každý si může dělat co chce. Zákon svobodné vůle se tomu tady prý říká. No, a tak jsem tady. “
„No svobodnou vůli tady máme, to je pravda. Ale kosmické zákony tady máme taky, jen tak pro informaci.“
„To znamená, že taky vyžadujete jejich přesné dodržování?“ zeptal se Béďa frustrovaně.
„No, jak se to vezme. Prý je lepší je dodržovat, ale když ne, tak je tady ještě ta svobodná vůle, takže je vlastně ani vyžadovat nemůžeme, když se to vezme kolem a kolem. Takže teoreticky ano, prakticky ne. Ale upozorňuji vás, že to má své pro a proti, jako ostatně všechno. Dodržovat je nemusíte, ale teoreticky si následky ponesete. Takže jak, prubnete to?“
Béďa se zamyslel a povídá:
„No, za zkoušku nic nedám a jestli máte volné místo…. A jaké tady máte vlastně osazenstvo?“
„Dobrý dotaz“, odpověděl úředník planetárního vědomí Země, „osazenstvo je tady velmi, velmi rozmanité a velmi speciální. Máme tady zákazníky, kteří jsou tady prakticky na stálo a opakovaně a vedou zde dlouhodobou agendu a kteří navíc udržují i styky s vnějškem.“
„S vnějškem? Jak to myslíte?“ zeptal se Béďa udiveně, protože mu toto konstatování nedávalo smysl. Skoro to vyznělo tak, že místní osazenstvo většinově styky s vnějškem neudržuje.
„No, jak to vysvětlit,“ podrbal se úředník na plazmě, „vyskytují se zde jistá specifika, kdy při zanoření dojde k zapomnění zkušeností, že je možno mít styky i s někým mimo tuto planetu, s někým z vnějšku. Většina osazenstva se orientuje výhradně na lokální styky a nepřechovává vědomě vědomosti o možných stycích s vnějškem. Velmi specifické a velmi osvěžující, mohu-li to tak říct, protože zde dochází k výlučné orientaci na úzký prostor vnímání. “
„To jako že po zanoření zapomenu, že existuje život na jiných planetách, okleští se mi smysly a mimosmyslové vnímání a budu se výhradně orientovat jen podle toho, na co si mohu sáhnout nebo co budu moci slyšet, vidět, popřípadě ochutnat? To budu bydlet jen v rámci těchto smyslů?“ vyděsil se Béďa.
„Jste velmi chápavý,“ pousmál se úředník. „Jak jsem říkal, tato planeta má svá specifika. Tak jak? Budete chtít zadokovat?“
Béďa na úředníka vyjeveně hleděl, protože s něčím takovým jako tady, se na jiných planetách nesetkal. Co má dělat? Béďa si prohlížel přijímací halu a teprve teď si začal všímat, že to nevypadá jako recepce na jiných harmonických planetách. Tohle spíš připomínalo recepci nějakého detenčního zařízení. Sice zde byl nápis „Přejeme vám příjemný pobyt plný nezapomenutelných zážitků a zkušeností“, jako všude jinde, ale v tomto případě z něj Béďovi běhal mráz po zádech, protože z tohoto nápisu sarkasmus jen čišel.
Béďa se vyděšeně podíval na úředníka: „Mám to chápat tak, že jsem pro tuto planetu vhodný kandidát?“
„Ale jistě. Vaše nechuť k dodržování kosmických zákonů a záliba ve vyhazování planet do luftu z vás činí ideálního člena stávajícího osazenstva. U nás budete určitě spokojený. A navíc tady mám žádost o vaše přednostní přijetí.“
„Žádost? A od koho?“ vyhrkl Béďa. „Proč by někdo posílal žádost o mé přijetí?“ pomyslel si.
„Od inkarnační rady. Tato planeta se jim pro vás jeví jako ideální, a navíc v systému vidím, že na ostatních planetách v okolí, máte zákaz pobytu. Takže mohu vás zadokovat?“
„Jak zákaz pobytu? A od kdy?“ nechápal Béďa.
„No, od toho incidentu s tou planetou,“ odpověděl úředník. „Myslím, že stejně nemáte na výběr. Takže mohu vás zadokovat?“
Béďa na úředníka zíral. Proč se ho stále ptá, jestli ho může zadokovat? Copak má prakticky na výběr? Tak proč ho nezadokuje rovnou a nepřestane po něm chtít souhlas! rozčiloval se v duchu. Než se Béďa stihl rozčílit nahlas, přihnalo se do recepce další vyšší já. Tohle bylo v kostýmku, žádné otrhané kalhoty a ošuntělá košile, jaké měl Béďa. Tohle vyšší já v tomto prostředí vypadalo až nepatřičně. Úředník zpozorněl a skoro zasalutoval. Okostýmkované vyšší já se naštvaně opřelo o recepční pult a vyhrklo.
„Tak kde to mám tentokrát a neříkejte mi, že napříč všemi kontinenty a časoprostory!“
Úředník se podíval do databáze a zbledl. „Tak nějak,“ pronesl tiše. „Ale já za to nemůžu, to přišlo se shora. Gratuluji k povýšení,“ dodal rozechvělým hlasem.
„Dík,“ zašklebilo se okostýmkované vyšší já.
„To je fakt k čemu. Proč já si konečně nezapamatuji, že za dobře odvedenou práci následuje vždy zasloužený trest a že když když v jedné kolonii řádně odvedu výchovnou práci, tak že mě za odměnu pošlou do další, která je ještě výživnější než ta předchozí. Tohle je nový přírůstek?“ přelétlo okostýmkované vyšší já Béďu znechuceným pohledem a podívalo se na úředníka.
„Ano, ale ještě se nevyjádřil,“ odpověděl úředník.
„A za co tady je?“ zeptalo se okostýmkované vyšší já.
„Za planetu,“ odpověděl úředník.
„Za planetu? Co s ní provedl? Vyhodil jí do luftu?“
„Tak nějak.“
Okostýmkované vyšší já uznale zahvízdlo a otočilo na Béďu. „Tak to gratuluji. To se jen tak nevidí. A to jako sám, nebo se vás na tom podílelo víc?“
„Sám,“ odpověděl ostýchavě.
„A jak se vám to povedlo?“ vyzvídalo okostýmkované vyšší já. Evidentně tím vším velmi zaujaté.
„Já nechtěl,“ zašeptal Béďa a připadal si při tom jaké malé dítě, které se přiznává učiteli k přečinu, který nechtěně spáchalo. „Já nevěděl, že reptíci mají ten generátor nepojený na planetární jádro a že když jim ho přetížím, tak bouchne celá planeta. Koho by napadlo, že je napadlo čerpat energii pro zbraně přímo z planetárního jádra. Já myslel, že když jim přetížím generátor, tak jim tím jen odstavím zbraně a budu se pak moci přesunout jinam a konečně se jich tak zbavit.“
„No tak to se vám evidentně povedlo,“ proneslo sarkasticky okostýmkované vyšší já. „Líp se jich zbavit snad ani nešlo. No tak si to tady užijte a přeji pěkný pobyt. Věřím, že bude plný nezapomenutelných zážitků. Vítejte ve světě neomezených možností, na planetě, kde je možné a povolené úplně všechno,“ zakončilo okostýmkované vyšší já a natáhlo ruku k úředníkovi, který mu podal dokovací klíč. Okostýmkované vyšší já se na něj podívalo a vytřeštilo plazmu. „6 958 425? Trochu přeplněno, ne?“
„Poslední dobou se urodilo hodně těl,“ pronesl omluvně úředník. „Ne všechna jsou ale na převýchovu. Část je naplněná zvířecím kolektivním vědomím, pak je tady také dost pozorovatelů a vychovatelů. Ale máme i hodně, hodně klientů, to je pravda. Nevím, co se poslední dobou ve vesmíru děje, ale zásobují nás velmi pečlivě.“
„Hm, tak to vypadá, že to zase bude práce na plný úvazek,“ proneslo okostýmkované vyšší já a pak se podívalo na Béďu. „Tak co, má vás konečně zadokovat? Možná je na čase, abyste uplatnil svou svobodnou vůli tak, jak je aplikovaná v místních poměrech a odsouhlasil to.“ S těmito slovy se otočilo a odpochodovalo nasupeně z recepce.
Úředník se s úsměvem podíval na Béďu. „Takže souhlasíte, aby vás zadokoval, pane?“
Béďa zalapal po dechu a pak rezignovaně pronesl. „Ano.“ A ocitl se v pekle.
partner Matrix 2001
