Imperialistická strategie Nového světového pořádku: kořeny třetí světové války, část 2.

Válka proti terorismu a Projekt pro nové americké století (PNAC)

Když se Bill Clinton stal prezidentem, vytvořili militantní neokonzervativci z vlády George H. W. Bushe skupinu odborníků nazvanou Project for the New American Century (Projekt pro nové americké století), neboli PNAC. V roce 2000 zveřejnili zprávu nazvanou Přebudování americké obrany: strategie, síly a zdroje pro nové století (Rebuilding America’s Defenses: Strategy, Forces, and Resources for a New Century). Na základě dokumentu Směrnice pro obrannou politiku (Defense Policy Guidance ) uvádí, že: „Spojené státy si musí zachovat dostatečné vojsko schopné rychlého nasazení a vítězství v simultánně probíhajících rozsáhlých válkách.“ Dále existuje „potřeba zachovat si dostatečné bojové síly pro boj a vítězství v řadě téměř simultánně probíhajících významných válek“), a že „Pentagon musí začít počítat, jak velké vojsko je nezbytné k neustálé ochraně, a to nezávisle, amerických zájmů v Evropě, východní Asii a v oblasti Perského zálivu“.

Je zajímavé, že v dokumentu se uvádí, že „Spojené státy se po desítky let snažily hrát trvalejší roli v bezpečnosti regionu Perského zálivu. Zatímco nevyřešený konflikt s Irákem poskytuje okamžité ospravedlnění, potřeba výrazné americké vojenské přítomnosti v Zálivu přesahuje otázku režimu Saddáma Hussaina.“ Nicméně při obhajování masivního nárůstu vojenských výdajů a rozšiřování amerického impéria do celého světa, včetně agresivní destrukce mnoha zemí prostřednictvím velkých válek, zpráva uvádí, že: „Proces transformace, dokonce, i když sebou přinese revoluční změnu, bude pravděpodobně dlouhý, pokud nedojde k nějaké katastrofické a katalyzující události – jako nový Pearl Harbor.“ Tato událost nastala o rok později, 11. září. Mnozí z autorů této zprávy a členů Projektu pro nové americké století se stali představiteli Bushovy vlády a byli příhodně na svém místě, aby schválili svůj „Projekt“ poté, co nastal jejich „nový Pearl Harbor“.

Plány pro válku „již byly vyvíjeny pravicovými expertními skupinami v 90. letech. Organizacemi, ve kterých válečníci z dob studené války z vnitřního okruhu tajných služeb, z evangelických církví, zbrojařských korporací a ropných společností kuli šokující plány pro nový světový pořádek“. Aby to bylo možné, „budou Spojené státy muset použít veškeré prostředky – diplomatické, ekonomické a vojenské, dokonce i válečnou agresi – aby dosáhly dlouhodobé kontroly nad zdroji planety a schopnosti udržet všechny možné rivaly slabými“.

Mezi lidmi zapojenými do PNAC a plánů na impérium byli: „Dick Cheney – viceprezident, Lewis Libby – Cheneyho náčelník štábu, Donald Rumsfeld – ministr obrany, Paul Wolfowitz – Rumsfeldův zástupce, Peter Rodman – pověřen ‚Záležitostmi globální bezpečnosti’, John Bolton – ministr pro kontrolu zbraní, Richard Armitage – náměstek ministra zahraničí, Richard Perle – bývalý náměstek ministra obrany za Reagana, nyní v čele Rady pro obrannou politiku, William Kristol – šéf PNAC a Bushův poradce, známý jako mozek prezidenta, Zalmay Khalilzad“, který se stal velvyslancem v Afghánistánu i Iráku po změnách režimu v těchto zemích.

Brzezinského „Velká šachovnice“

Arcimilitantní stratég Zbigniew Brzezinski, spoluzakladatel Trilaterální komise spolu s Davidem Rockefellerem, bývalý poradce pro národní bezpečnost a klíčový architekt zahraniční politiky ve vládě Jimmyho Cartera, napsal také knihu o americké geostrategii. Brzezinski je také členem Rady pro zahraniční vztahy (CFR) a skupiny Bilderberg, a byl také členem představenstva Amnesty International, Atlantické rady a Národní nadace pro demokracii. V současné době je členem správní rady a poradcem Centra pro strategická a mezinárodní studia (Center for Strategic and International Studies, CSIS), jedné z nejvýznamnějších expertních skupin americké politiky.

Ve své knize z roku 1997, Velká šachovnice (The Grand Chessboard), nastínil Brzezinski americkou strategii ve světě. Napsal: „Pro Ameriku je hlavní geopolitickou cenou Euroasie. Půl tisíciletí byly světové záležitosti řízeny euroasijskými mocnostmi a lidmi, kteří spolu navzájem bojovali o regionální nadvládu a pokoušeli se o globální moc.“ „To, jak Amerika ‚zvládne’ Euroasii, je klíčové. Euroasie je největším kontinentem planety a z geopolitického hlediska je osová. Mocnost, která ovládá Euroasii, bude kontrolovat dva ze tří světových nejvyspělejších a ekonomicky produktivních regionů. Pouhý pohled na mapu také napovídá, že kontrola nad Euroasií bude mít téměř automaticky za následek podřízenost Afriky.“

Pokračoval v nástinu strategie pro americké impérium konstatováním, že „je nezbytné, aby se neobjevil žádný euroasijský konkurent, schopný ovládnout Euroasii, a tím také konkurovat Americe. Vytvoření komplexní a integrované euroasijské geostrategie je proto účelem této knihy.“ Vysvětlil, že „proto jsou zapotřebí dva základní kroky: zaprvé, identifikovat geostrategicky dynamické euroasijské státy, které mají schopnost způsobit potenciálně důležitý posun v mezinárodním rozdělení moci, a rozluštit ústřední externí cíle jejich příslušných politických elit a pravděpodobné následky snah o jejich dosažení; zadruhé, zformulovat specifickou americkou politiku na vyvážení, kooptaci a/nebo kontrolu výše uvedeného.“

To znamená, že je prvořadé nejdříve identifikovat státy, které by potenciálně mohly být pilířem, na jehož základě rovnováha sil v regionu ukončuje americkou sféru vlivu; a zadruhé, takovéto státy a okolnosti „vyvážit, kooptovat a/nebo kontrolovat“. Příkladem toho by mohl být Írán, který je jedním z největších světových producentů ropy a nachází se ve strategicky významné poloze na ose Evropa, Asie a střední Východ. Írán by mohl mít potenciál změnit rovnováhu moci v Euroasii, pokud by byl blízkým spojencem Ruska nebo Číny, či obou – těmto zemím by poskytoval výrazné dodávky ropy i sféru vlivu v Zálivu, čímž by byli hrozbou pro americkou hegemonii v regionu.

Brzezinski zbavil své imperiální sklony veškeré subtilnosti a napsal: „Řečeno terminologií, která se používala v brutálnějším věku starověkých říší, jsou tři klíčové nezbytnosti imperiální geostrategie zabránit spolčování a udržovat mezi vazaly bezpečnostní závislost, zajistit, aby byli poplatní vladaři i nadále přizpůsobiví a ochraňovaní, a zabránit sjednocení barbarů.“

Brzezinski se vyjadřoval o republikách střední Asie jako o „euroasijském Balkánu“ a napsal: „Navíc, středoasijské republiky jsou důležité z hlediska bezpečnosti a historických ambicí pro nejméně tři z jejich bezprostředních a mocnějších sousedů, konkrétně pro Rusko, Turecko a Írán, přičemž Čína také signalizuje rostoucí politické zájmy v tomto regionu. Ale euroasijský Balkán je nesrovnatelně důležitější jako potenciální ekonomická kořist: v této oblasti se kromě důležitých nerostů, včetně zlata, nachází enormní koncentrace zásob zemního plynu a ropy.“

Dále napsal: „Z toho vyplývá, že americkým primárním zájmem je pomoci zajistit, aby žádná osamocená mocnost nezískala kontrolu nad tímto geopolitickým prostorem, a aby k němu měla celosvětová komunita nerušený volný finanční a ekonomický přístup.“ Toto je jasný příklad role Ameriky coby motoru impéria; kdy je zahraniční imperiální politika vytvořena k udržování amerických strategických pozic, ale primárně a „nesrovnatelně důležitější“ je zajištění „ekonomické kořisti“ pro „celosvětovou komunitu“. Jinými slovy, Spojené státy jsou imperiálním hegemonem pracujícím pro mezinárodní finanční zájmy.

Brzezinski také varoval, že „Spojené státy budou nyní muset určit, jak zvládnout regionální koalice, které usilují o vytlačení Ameriky z Euroasie, a tím ohrožují statut Ameriky jako celosvětové velmoci“. Brzezinski „klade důraz na manévrování a manipulaci za účelem zabránění vzniku nepřátelské koalice, která by mohla případně usilovat o popření amerického prvenství“. Tudíž „je bezprostředním úkolem zajistit, aby žádný stát, ani sdružení států, nezískal schopnost vykázat Spojené státy z Euroasie nebo dokonce výrazným způsobem omezit jejich rozhodnou roli arbitra“.

Válka proti terorismu a přebytkový imperialismus

V roce 2000 zveřejnil Pentagon dokument nazvaný Společná vize 2020 (Joint Vision 2020), který nastínil projekt na dosažení toho, co nazvali „Full Spectrum Dominance“ (celková převaha), jako rámcový plán ministerstva obrany pro budoucnost. „Full Spectrum Dominance znamená schopnost amerických vojsk operujících osamoceně nebo se spojenci, porazit jakéhokoliv protivníka a kontrolovat jakoukoliv situaci v celém spektru vojenských operací“. Zpráva „se zabývá celkovou převahou ve spektru konfliktů, od jaderné války, přes velké války, až po konflikty menšího rozsahu. Zabývá se také amorfními situacemi, jako je dohled nad zachováním příměří a nebojová humanitární pomoc“. „Vývoj globální informační sítě poskytne prostředí pro převahu rozhodnutí“.

Jak vysvětlil politický ekonom Ellen Wood: „Neomezená nadvláda nad celosvětovou ekonomikou a řadou států, které ji řídí, si vyžaduje vojenské operace, jejichž účel či časový rámec nemá konce.“ „Imperiální nadvláda v globální kapitalistické ekonomice vyžaduje delikátní a protichůdnou rovnováhu mezi potlačováním konkurence a udržováním podmínek v konkurenčních ekonomikách, které vytváří trhy a zisk. To je jeden z nejzákladnějších rozporů nového světového pořádku.“

Po 11. září 2001 vstoupila v platnost „Bushova doktrína“, která volala po „jednostranném a výhradním právu na preventivní útok, kdykoliv, kdekoliv, nespoutaný žádnými mezinárodními dohodami, aby se zajistilo, že naše vojska budou dostatečně silná, aby odradila potenciální protivníky od toho, aby se snažili posílit své ozbrojené síly v naději, že překonají, nebo že se vyrovnají síle Spojených států“.

NATO podniklo svoji první pozemní invazi v celé své historii v říjnu 2001, invazí a okupací Afghánistánu. Válka v Afghánistánu byla ve skutečnosti plánovaná dlouho před událostmi 11. září, po neúspěšném jednání mezi významnými západními ropnými společnostmi a Talibanem o stavbě ropovodu. Samotná válka byla naplánována během léta 2001, přičemž operační plán byl vstoupit do války do poloviny října.

Afghánistán je z geopolitického hlediska nesmírně významný, protože „přepravovat veškerá fosilní paliva z kaspické oblasti přes Rusko nebo Ázerbájdžán by značně posílilo politickou a ekonomickou kontrolu Ruska nad středoasijskými republikami, což je přesně to, čemu se západ pokouší zabránit již 10 let. Vedení potrubí přes Írán by obohatilo režim, který se Spojené státy snažily izolovat. Posílání paliv dlouhou cestou přes Čínu, dosti stranou od strategických úvah, by bylo cenově nedosažitelné. Ale potrubí přes Afghánistán by Spojeným státům umožnilo dosáhnout svého cíle ‚odlišné zásoby energie’, i proniknout na nejvýnosnější světové trhy.“

Jak poukázal deník San Francisco Chronicle pouhé dva týdny po útocích 11. září: „Pomineme-li americké odhodlání udeřit zpět proti pachatelům útoků z 11. září, pomineme-li pravděpodobnost vleklých bitev, které způsobí v nadcházejících měsících a letech další civilní oběti, můžeme skryté zájmy ve válce proti terorismu shrnout do jednoho jediného slova: ropa“. Dále vysvětluje: „Mapa teroristických útočišť a cílů na středním Východě a střední Asii je také, do mimořádné míry, mapou hlavních světových energetických zdrojů 21. století. Obrana těchto energetických zdrojů – spíše než pouhá konfrontace mezi islámem a západem – bude hlavním důvodem globálního konfliktu v nadcházejících desetiletích.“

Mezi mnohé důležité státy, kde se kryje terorismus se zásobami ropy a plynu, životně důležitými pro Spojené státy a západ, patří Saudská Arábie, Libye, Bahrajn, Spojené arabské emiráty, Írán, Irák, Egypt, Súdán a Alžír, Turkmenistán, Kazachstán, Ázerbájdžán, Čečensko, Gruzie a východní Turecko. Je důležité, že „tato oblast je zodpovědná za více než 65% celosvětové produkce ropy a zemního plynu“. „Je nevyhnutelné, že válka proti terorismu bude mnohými považována za válku jménem amerických společností Chevron, ExxonMobil a Arco; francouzské TotalFinaElf; britské British Petroleum; Royal Dutch Shell a dalších nadnárodních gigantů, kteří mají v tomto regionu investice za stovky miliard dolarů“.

Není žádným tajemstvím, že válka v Iráku měla hodně co dělat s ropou. V létě roku 2001 svolal Dick Cheney Energy Task Force (Energetická operační skupina), což byla vysoce tajná řada jednání, při kterých byla určena energetická politika Spojených států. Při těchto setkáních a skrz různé další komunikační prostředky se Cheney a jeho pomocníci setkali s vrcholovými představiteli a výkonnými orgány společností Shell Oil, British Petroleum (BP), ExxonMobil, Chevron, Conoco a Chevron. Na jednání, které se konalo před 11. zářím a před jakoukoliv zmínkou o válce v Iráku, byly předloženy a diskutovány dokumenty o iráckých ropných polích, ropovodech, rafineriích a terminálech. A stejně tak i „dokumenty o Saudské Arábii a Spojených arabských emirátech (SAE) obsahují mapu ropných polí, ropovodů, rafinérií a terminálů cisteren obou zemí“. Jak Royal Dutch Shell, tak British Petroleum, od té doby získaly důležité kontrakty na rozvoj iráckých ropných polí.

Válka v Iráku, stejně jako válka v Afghánistánu, rovněž ve velké míře slouží především americkým, a v širším měřítku i západním, imperiálně-strategickým zájmům v regionu. Tyto války byly především strategicky určeny k eliminaci, hrozbě nebo potlačení regionálních mocností, a stejně tak  i k vybudování několika tuctů vojenských základen v regionu, čímž se pevně stanovuje imperiální přítomnost. Účel tohoto je z velké části namířen proti dalším velkým regionálním hráčům a obzvláště je cílem obklíčení Ruska a Číny a ohrožení jejich přístupu k zásobám ropy a zemního plynu v této oblasti. Írán je nyní obklíčen, Irákem na jedné straně a Afghánistánem na druhé.

Závěrečné poznámky

První část této eseje nastínila imperiální strategii USA a NATO pro vstup do Nového světového pořádku po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Primárním cílem bylo soustředit se na obklíčení Ruska a Číny a zabránit vzestupu nové velmoci. Spojené státy měly jednat jako imperiální hegemon, sloužící mezinárodním finančním zájmům při nastolování Nového světového pořádku.

Další část této eseje zkoumá „barevné revoluce“ ve východní Evropě a střední Asii, pokračující politiku USA a NATO na izolaci Ruska a Číny, zatímco kontrolují přístup k hlavním zásobám zemního plynu a k přepravním trasám. „Barevné revoluce“ měly ústřední význam v geopolitické imperiální strategii a jejich analýza je klíčem k pochopení Nového světového pořádku.