HVĚZDA KTERÁ ZABILA DINOSAURY

Před sedmdesáti miliony let obývali Zemi obří plazi - gigantičtí ještěři, kolosální sauři, kteří se plazili, plavali a létali. Jejich nadvláda trvala sto milionů let - zatímco podle nejoptimističtějších odhadů má člověk za sebou sotva šest milionů let. To znamená, že tyto druhy plazů měly na to, aby se přizpůsobily a vyvinuly, nekonečně delší dobu než člověk. Navíc není možné předstírat, že představovaly evoluční selhání - každý druh, který vydrží sto milionů let, je třeba považovat za plně adaptovaný. Přesto jen málo druhů, které byly současníky těchto plazů, přežívá, například někteří krabi, kteří se za tři sta milionů let nezměnili. Ve skutečnosti za méně než jeden milion let obří plazi zcela vymizeli.

Jak a proč?

Sotva můžeme tvrdit, že to bylo kvůli změně klimatu; vždyť i když se klima mění, oceány se téměř nemění a mnozí z těchto plazů žili v oceánech. Nelze věřit, že by je vyšší forma života dokázala vyhubit. K tomu by byla zapotřebí značná armáda, jejíž stopy bychom jistě našli. Jednou ze zábavných hypotéz je, že naši předkové, savci, se mohli živit dinosauřími vejci. Ale je to jenom zábavná hypotéza - ichtyosauři ukládali svá vejce do oceánů, mimo dosah svých protivníků.... Říká se, že se změnily trávy a že nové trávy byly pro velké plazy příliš tvrdé. Zcela nepravděpodobná hypotéza - zachovalo se velké množství typů vegetace, kterými se mohli výborně živit. Obří želvy na Galapágách, které Darwina tolik zajímaly, nezemřely hlady.

Dalo by se říci, že druhy stárnou, senilní a vymírají. To je však špatná logika; zachování genetického kódu zabraňuje vymírání druhů. A proč ty druhy, které žijí i po několika stech milionech let, jako jsou krabi a švábi, také nezestárly. Žádná z těchto hypotéz neobstojí. Ale něco se přece jen stalo. Co se tedy stalo? Geniální hypotézu. nastínili dva sovětští vědci - V. I. Krasovkij a I. S. Šklovskij, oba významní astrofyzikové, zejména druhý jmenovaný je autorem několika mimořádně významných prací z astrofyziky a radioastronomie. Byl to právě Šklovskij, kdo studoval synchotronní záření a ukázal, že v centru galaxií i ve Vesmíru obecně mohou vznikat poměrně rychlé a extrémně prudké jevy.

Oba sovětští vědci vysvětlují konec dinosaurů hypotézou o výbuchu hvězdy, k němuž došlo v relativně malé vzdálenosti od naší sluneční soustavy - supernova ve vzdálenosti pět nebo deset parseků od nás, která by zvýšila hustotu záření přicházejícího z Vesmíru. Důvěryhodnost této teorii dodává anglický radioastronom Hanbury Brown, který se domnívá, že objevil stopy po výbuchu supernovy ve vzdálenosti pouhých čtyřiceti parseků od sluneční soustavy.

Dva američtí vědci, K. O. Terry z Kansaské univerzity a W. H. Tucker z Riceovy Univerzity, se nedávno tomuto problému podrobně věnovali po kvantitativní stránce. Pozorovali hvězdy, které při explozi skutečně produkují takové radiační bombardování. Účinek bombardování se mění v závislosti na intenzitě zemského magnetického pole. Toto pole nás částečně chrání před bombardováním kosmickými částicemi tím, že odvádí ty s magnetickým nábojem a nutí je obíhat kolem naší planety. Intenzita tohoto magnetického pole se však mění. 

Právě teď je na sestupu a dosáhne nejnižšího bodu kolem 36. století n. l. Je možné, že před sedmdesáti miliony let se prudké bombardování mohlo shodovat s dixninucí zemského magnetického pole, což vyvolalo vlnu mutací, při níž vyhynuli dinosauři. Podle východoněmeckého vědce Richtera vzniklo bombardování v centru naší galaxie a bylo mimořádně silné, přestože vzniklo v tak značné vzdálenosti. Pokud tuto teorii přijmeme, což je dobře možné, musíme se přesto ptát:

Co způsobilo mohutnou explozi?

Poprvé bylo toto vysvětlení nastíněno v roce 1957 během vysílání jednoho kanálu francouzské televize. 

Osobně jsem do jisté míry přesvědčen o tom, že výbuch hvězdy, který zabil dinosaury, byl záměrně technicky upraven/filtrován, aby spustil pomalý proces evoluce vedoucí k inteligentnímu životu. To samo o sobě nese otisk aktivit extrémně mocných bytostí. Tyto bytosti, znalé jak fyzikálních zákonů, tak zákonů genetiky, které by se skutečně daly nazvat bohy, uvedly do pohybu sérii událostí, která se nezastaví, ale budou pokračovat, dokud tato evoluce nevyústí v další bohy, bytosti rovné svým stvořitelům.

Tato hypotéza je samozřejmě velmi odvážná. Již vícekrát jsme však spekulovali o existenci bytostí neskonale mocnějších, než jsme my sami. Dokonce jsme nabídli kvantitativní odhady, jaké by mohly být jejich technologie.
Největším zdrojem energie, který je demonstrován na H-bombě, je přeměna vodíku na helium. Množství vodíku v oceánech je veliké, ale ještě více ho je ve Slunci. Jistě si dokážeme představit bytosti schopné získávat vodík ze Slunce a využívat ho. Teoretici nazývají civilizace takových bytostí civilizacemi III. typu. Co se stalo s těmito civilizacemi? Existují ještě v Universu?

Mnoho velkých mozků na tuto otázku odpovídá kladně. Šklovskij považoval za ne zcela přitaženou za vlasy hypotézu, že kvazary a pulsary, dosud nevysvětlené nebeské objekty, mohou být známkami biologické aktivity. Sovětský vědec se domníval, že bychom měli zkoumat oblohu systémově a hledat to, co nazývá ''zázraky'', tedy jevy, které nelze vysvětlit pouze známými přírodními zákony nebo jejich imaginativní extrapolací. Mezi tyto jevy by Šklovskij zařadil:

- abnormální chování Phobosu, družice Marsu, která by podle něj mohla být umělou konstrukcí;

-pozorování zvláštního typu hvězdy - typu R, která produkuje krátkodobý prvek, jenž v přírodě neexistuje - technecium. Tento stav naznačil významným vědcům možnost, že inteligentní bytosti bombardují tyto hvězdy typu R techneciem, aby vytvořily extrémně silný signál

Jiní seriózní badatelé - například Carl Sagan - se domnívali, že bytosti z civilizací typu III. mohou modulovat elektromagnetické vyzařování hvězd stejně snadno, jako my modulujeme vyzařování vysílačů zvuků a obrazů, a skupina sovětských badatelů pod vedením astrofyziků Kardaščeva a Pščenka v současnosti takové signály dlouhodobě zkoumala. Tato skupina se domnívá, že vzhledem k různým statickým poruchám, které ovlivňují zemskou atmosféru, bude nutné umístit na temnou stranu Měsíce radiovou observatoř, aby bylo možné tyto signály detekovat. V každém případě jim však jejich výpočty ukázaly, že se zcela myslitelnými energetickými prostředky lze signály vyslat až do vzdálenosti 13 000 parseků, jinými slovy do větší vzdálenosti, než jaká nás dělí od středu galaxie.

Americký astrofyzik Freeman J. Dyson předpokládá na obloze ještě fantastičtější ''zázrak''. Věří, že existují bytosti, které dokážou využít veškerou energii produkovanou svou hvězdou. Tyto bytosti již zřejmě nežijí na planetách, ale obývají umělé sféry, které si samy vybudovaly a které zcela obklopují jejich hvězdu. Zdá se, že na obloze byly pozorovány i další ''zázraky''. Ačkoli se o nich ve vědeckých publikacích píše jen zřídka, protože se zdají být příliš fantastické, slyšíte o nich mluvit na astronomických kongresech, při jídle i na chodbách. Spekuluje se například o určitých vícenásobných hvězdných systémech, které by mohly být složeny z hvězd různého stáří; to znamená, že hvězdy se nutně spojily v důsledku inteligentní činnosti.

Vidíme tedy, že existence bytostí ve Vesmíru, které jsou mnohem mocnější než my. Významní vědci ji kvantitativně předpokládají. K těmto spekulacím není třeba nic dodávat. Měli bychom pouze poznamenat, že lidskou podobu bychom snad neměli zavrhovat. Je možné, že je jednou z hlavních stabilních forem inteligence ve Vesmíru. Nevyužíváme ani desetinu svého mozku. Naše civilizace má daleko k dokonalosti. Nemáme nejmenší představu o tom, jak by vypadala civilizace, v níž by lidé využívali 100% své mozkové kapacity. A není vůbec absurdní přisuzovat takové hvězdné civilizaci, pokud existuje, schopnosti analogické schopnostem civilizací III. typu.

Takové hledisko mi připadá věrohodnější než všechny výmysly science fiction. Ale ať je to jakkoli, mým záměrem není studovat možné formy mimozemských bytostí, ale spíše to, co považuji za jejich projevy. Podle mého názoru měl první z těchto projevů za následek konec dinosaurů. Vzhledem k tomu, že pozemská evoluce se dostala do slepé uličky tím, že u obřích plazů nedošlo po 50 milionů let k žádnému pokroku, inteligence, která snad chtěla zvýšit počet svých ''bratrů v rozumu'' (výraz velkého sovětského matematika Kolmogorova), obrátila směr této evoluce a stanovila nový evoluční cíl. Zatím nevíme, k čemu to vede, ale bylo by absurdní domnívat se, že člověk v dnešní podobě byl cílem, který sledovali.

Možná budou inteligence nuceny náš druh vyhladit a uvést do pohybu další řetězec. Možná je to inspirovaná intuice. V každém případě se zdá, že inteligence mají daleko k Velkým starcům H. P. Lovecrafta, kteří stvořili život na Zemi omylem nebo jako žert. S ohledem na toto pojetí je zajímavé, že inteligentní signály byly spatřeny z nebeského objektu CRA 102. Přinejmenším byla vypočtena vlnová délka těchto signálů, které pocházejí z okolí CRA 102, a bylo zjištěno, že obsahují základní vlnovou délku - záření vysílané mezihvězdným vodíkem. Od tohoto objevu profesor Gerald Feinberg z Newyorské akademie věd vyslovil názor, že tyto signály od inteligence jsou přenášeny částicemi, které nazývá tachyony, z řeckého slova znamenajícího rychlý - částice, které se mohou v prázdnotě přenášet rychleji než světlo, aniž by to bylo v rozporu s Einsteinovou teorií. 

To vyplývá ze skutečnosti, že jejich klidová hmotnost se měří čistě imaginárním číslem. Bohužel není možné zabíhat do podrobností bez použití matematiky. Tento objev je však stejně důležitý jako například objev atomové bomby.  Až budou zdokonaleny metody pozorování a detekce tachyonů, budeme pravděpodobně přijímat signály přenášené jinými rasami, jejichž vývoj byl rovněž nastartován hvězdou, která zabila dinosaury. A možná odhalíme i pozorovací zařízení inteligence, která nás jistě pozoruje stejným způsobem, jakým pozorujeme kultury mikrobů pod mikroskopem.

Ačkoli máme určité přesné představy o zdrojích energie, které inteligence mohly mít k dispozici pro provádění svých experimentů zdroje, které jsou rozšířením těch, které my sami používáme při našich experimentech na vodíkové a antihmotové bombě - naše znalosti v oblasti genetiky jsou stále příliš mlhavé na to, abychom si dokázali představit, jak by mohly být řízené mutace vytvářeny na dálku. Nejprve musíme vědět, jak lze řízené mutace získat. K vytvoření řízených mutací by muselo být použito záření o velmi krátké vlnové délce nebo částice s velmi vysokou energií.  Podle výpočtů doktora Broglieho je vlnová délka provázející částici nepřímo úměrná její energii. Dále by bylo nutné toto vysílání modulovat, aby se genetické vlastnosti přenášely na tuto modulaci stejným způsobem, jakým se přenáší obraz televizním kanálem. Výpočty ukáží, že je to možné za předpokladu, že se použijí velmi krátké vlny, v pásmu gama záření, nebo částice na Broglieho vlnové délce a na krátkých gama.

Skutečně je možné, abychom si představili laboratorní přístroj, který by produkoval takové záření, které by vyvolalo mutace. Když se však pokusíme představit si mutaci v měřítku hvězdy vytvořené a modulované inteligencí, naše představivost selže. Virus by měl nepochybně stejné potíže, kdyby si chtěl představit laser. Bytosti, které sestrojily a modulovaly hvězdu, jež zabila dinosaury, byly skutečně bohy. Jsou to pravděpodobně tytéž inteligence, které na stamiliardtinu regulují frekvenci těch nebeských objektů, jimž se říká pulsary, a faktem je, že stále více vědců v soukromí připouští, že pulsary jsou umělé, a je jich dokonce tolik, že se tato hypotéza pravděpodobně brzy objeví veřejně ve většině oficiálních publikací.

Poté, co jsme to vzali na vědomí, musíme uznat, že většina známek činnosti inteligence nám musí prozatím unikat. Stejně jako celé civilizace žily, aniž by věděly o rádiu nebo o existenci jiných slunečních soustav, zůstaneme velmi pravděpodobně bez povědomí o vysoce důležitých jevech, které, kdybychom je byli schopni odhalit, by nám nepochybně dokázaly existenci jiných civilizací. Stejně tak je možné, že naprosto klasické jevy mohou být ve skutečnosti, aniž bychom to tušili, projevy inteligentní činnosti. V této souvislosti mohu uvést dvě hypotézy.

John W. Campbell, zesnulý fyzik a spisovatel vědeckofantastické literatury, studoval kosmické částice - částice, které k nám přicházejí z Vesmíru a jsou obdařeny velmi vysokou energií, která může dosáhnout až 10¹⁷ elektronvoltů. Tyto částice jsou tvořeny skupinami prvků, které známe, od vodíku po železo. Tato zcela obyčejná hmota je však náhle vypuštěna ohromnou rychlostí, jako by byl zlomek mezihvězdného plynu náhle urychlen, až dosáhl rychlosti hraničící s rychlostí světla. Mechanismus, který toto urychlení vyvolal, zůstává neznámý, ačkoli Fermi, Šklovskij a mnoho dalších vědců nabídlo různé modely. Campbell zase navrhl, že vesmír je plný kosmických lodí, které se pohybují rychlostí blízkou rychlosti světla. Když tyto lodě před sebou smetou mezihvězdný plyn, pozorujeme za sebou stopu, která není ničím jiným než námi detekovaným kosmickým zářením.

Nelze říci, že by Campbellova hypotéza byla fyziky přijata zrovna s blouznivým nadšením. Nicméně jeden americký fyzik Robert Bussard, navrhl model mezihvězdné lodi, která by pomocí lopatky umístěné na přídi pohlcovala mezihvězdný plyn, z něhož by získávala energii pomocí termojaderné fúze, a produkty těchto reakcí by pak využívala jako pohonnou kapalinu - pohonná látka by pak byla vyvrhována hvězdami. Pokud je Vesmír plný takovýchto kosmických lodí, pak měl Campbell pravdu. A to se mu stávalo až podrážděně často. Můžeme si také dokonale představit, že záhadné proměnné objekty zvané pulsary jsou majáky, které tyto mezihvězdné lodě navádějí v noci Vesmíru.

Druhá hypotéza pochází od ruské vědecké spisovatelky Jekatěriny Zouravlevové. Podle paní Zouravlevové neustále dostáváme signály z Vesmíru, signály, které byly vyslány při zrodu lidstva a nepochybně i dávno předtím. Tento signál se skládá z polární záře. Ať už je pravdivost či nepravdivost těchto dvou příkladů jakákoli, princip hypotéz je pravděpodobně dobrý, i když se jejich autoři neberou příliš vážně. Šklovskij měl jednou při rozhovoru s přáteli důvod poznamenat, že existují dva druhy hypotéz - pracovní hypotéza, která má sloužit jako východisko studia, a konverzační hypotéza, která slouží k příjemnému ukrácení času mezi dvěma setkáními nad matematikou mezihvězdného plazmatu.

Základní hypotéza tohoto materiálů - že jsme výsledkem série mutací vypuštěných zvenčí, je pracovní hypotéza; přítomnost zpráv, které je třeba dekódovat v polární záři, je konverzační hypotéza. Jaké jiné sluneční soustavy, nebo alespoň jaké jiné hvězdy disponující slunečními soustavami, mohly být ovlivněny umělým zdrojem energie, který zabil dinosaury? Pokud se vydáme do rozumné vzdálenosti od naší sluneční soustavy - například 15 světelných let, najdeme jich pět - Alfa Centauri, Epsilon Eridani, 61 Cygni A, Epsilon Indi a Tau Ceti. V příštích staletích se nepochybně uskuteční výzkum, který má zjistit, zda v těchto soustavách existuje život. Pokud ano, bude zajímavé zjistit, zda se tento život podobá našemu, zda horniny na planetách těchto soustav nesou stopy kosmického bombardování, které vzniklo v našem měřítku před 70 miliony let.

Díky takovému druhému nálezu bychom pak mohli ve Vesmíru lokalizovat hvězdu, ať už umělou, nebo uměle řízenou, která dinosaury zabila. Dokud nebudeme mít takovýto křížový odkaz, bohužel naši ''zakladatelskou'' hvězdu pravděpodobně neobjevíme. Ve vzdálenosti do tisíce světelných let najdeme přibližně deset milionů hvězd a v současné době není možné zjistit, která z nich by mohla být mrtvým zbytkem umělé hvězdy vytvořené inteligencí. Zkáza dinosaurů jistě přišla z Vesmíru, a nikoliv z naší sluneční soustavy, ale studium kosmických vlivů spojených s galaxií je stále v plenkách. Zatím se nám podařilo pozorovat číselné koincidence, které jsou možná jen koincidencemi. (Například četnost velkých dob ledových, asi 250 milionů let, zhruba odpovídá době rotaci naší sluneční soustavy kolem středu galaxie, která je asi 230 milionů let.) 

A probíhá také pokus určit frekvenci, s jakou střed naší galaxie, kde dochází k řetězovým explozím hvězd a poruchám, o nichž máme jen velmi slabou představu, vyvrhuje výtrysky kondenzované hmoty. Bohužel, v tomto studiu máme ještě daleko, i když dochází k zajímavým objevům. Například se diskutuje o tom, zda právě řetězové hvězdné exploze stojí na počátku záhadných kvazarů, které jsou sotva hmotnější než jednotlivé hvězdy a které uvolňují tolik energie jako celé galaxie. Obecně se připouští, že tyto kvazary jsou něčím zcela novým a že v současné době nelze uvažovat o vědecké hypotéze, která by je vysvětlila.

Vědci ze Sorne se domnívají, že lidstvo by jednou mohlo být schopno pochopit a dokonce reprodukovat zdroj energie těchto kvazarů. To je jedno z ospravedlnění fantastických rozpočtů, které polykají organizace jako CERN (Evropské centrum pro jaderný výzkum). Sám mám pocit, že lidstvu již hrozí zkáza v podobě H-bomby a že je třeba zbrzdit výzkumné ústavy, které by nám mohly dát k dispozici fantastické síly, na jejichž využití lidstvo ještě není připraveno. Staří alchymisté měli naprostou pravdu, když věřili, že tajemství hmoty je třeba žárlivě střežit. Kdyby měl Hitler prostředky k tomu, aby odpálil hvězdu tak, jako inteligence odpálila hvězdu, která zabila dinosaury, jistě by se k tomu klonil. Proto doufám, že se studium velmi vysokých energií ještě nějakou dobu nepodaří a že moc volně zapalovat a zhasínat hvězdy nebude nikdy svěřena armádě ani politikům.

Při přechodu od TNT k H-bombě jsme již udělali skok o 10⁷. Což znamená, že vodíková bomba o hmotnosti jedné tuny může uvolnit množství energie rovnající se 10 milionům tun TNT. .... Tomu říkáme desetimegatunová bomba a takové bomby samozřejmě skutečně existují. Srovnatelným skokem bychom se dostali od energie H-bomby k energii potřebné k vyvolání výbuchu hvězdy. Jinými slovy, pokrok podobný tomu, který nás za 20 let přivedl od TNT bomby k H-bombě, by nám dal k dispozici sílu inteligence. Doufám tedy, že k tomuto vývoji nedojde za života současného lidstva, které až příliš dobře prokázalo, čeho je schopno. Ale věřit, že k tomuto pokroku nikdy nedojde, ve Vesmíru, který existuje nejméně 15 miliard let, je nesmírně naivní.

Jak kdysi řekl Teilhard de Chardin:

“Všechno, co vzniká, musí konvergovat."

Botanik z Harvardu - Elso Barghoorn dokázal, že určité bakterie žily na Zemi před 3 miliardami let. Tuto dobu a asistenci inteligence si vyžádala cesta od těchto bakterií k nám, a i kdyby trvalo 10 miliard let, než se inteligence objeví přirozenou cestou, byla by tato doba jen polovinou pozorovatelného stáří Vesmíru. Ve známé vědě není nic, co by bylo v rozporu s teoriemi o existenci Inteligencí. Neexistuje již nic, co by bylo v rozporu s možností, že by mohly zasahovat. Možná v naší sluneční soustavě zřídili detekční a pozorovací družici, kterou není nikdo jiný než záhadný Fobos, satelit planety Mars. Možná zřídili ony ochranné radiační pásy kolem Země, které právě začínáme objevovat.

Možná....