HORY ŠÍLENSTVÍ A JEŠTĚ DÁL K MNOHEM NEVÝSLOVNĚJŠÍM VÝSPÁM (5)

San

San

autor

21.11.2020 Esoterika

Pokud, jak Leane[34] naznačuje, „je to neohraničené, s amorfní povahou shoggothů, která je pro jejich potenciální oběti nejděsivější“, pak "Prometheus" opět posouvá tyto lovecraftovské tropy ještě dál. Černý sliz nalezený v zařízení, který může nebo nemusí být samostatným organismem, dokáže infikovat Hollowaye strašnou mutující nákazou, urychlit vývoj ponrav na hadovitá stvoření s kyselou krví, přizpůsobit si tělo jednoho z vědců pro jiné účely, takže vznikne neuvěřitelně silné, houževnaté a dravé stvoření, a umožní Shawové i přes její neplodnost otěhotnět, načež porodí něco, co silně připomíná face-huggera z filmu .

Sliz

Přestože je obtížné zařadit jejich bytí do taxonomie kvůli jejich heterogenním formám a permutacím, budou tyto různorodé monstrosity označovány jako sliz („věci hlenovité“), aby bylo možno provést srovnání s Lovecraftovými shoggothy. Široké spektrum účinků, které je černý sliz schopen generovat, je nejen dokladem vědecké zdatnosti inženýrů – nenaznačuje se tu však, že tato substance má i magické vlastnosti – ale svědčí také o tom, jak byli schopni překonat nestabilní evoluci svých výtvorů. Odporu vůči vědecké metodologii ve filmu "Prometheus" si povšimli i kritici, jimž se nelíbil, včetně špatného obsazení jednotlivých postav, nelogičností v ději a nedostatečné rozhodnosti. Tomuto odporu je ale třeba rozumět z hlediska obecných očekávání, která stavěla film "Prometheus" do vztahu ke sci-fi.

Spíše by však bylo na místě tvrdit, že patří k tradici weird fiction, jejímž příkladem je novela "V horách šílenství". Jak poznamenává Miéville, Lovecraft vyniká „mezi spisovateli fantastické fikce, pro něž zápletka není prostě to, o co tu jde. To, o co tu jde, je to bizarní (weird)… Ani o příběh tu nejde: jde o zázrak, který podle Lovecrafta jde ruku v ruce s hrůzou.“ Lovecraft podobně argumentuje ve svém eseji "Supernatural Horror in Literature" (1927):

„Atmosféra je tou nejdůležitější věcí, protože konečným kritériem věrohodnosti není sladění celého děje, ale probuzení určitého pocitu. … Musíme posuzovat příběh z žánru weird nikoliv podle autorova záměru nebo pouhé funkčnosti zápletky; nýbrž emoční úrovní, které dosahuje v tom nejméně pozemském bodě.“

Skutečný účel expedice je ve filmu odhalen až téměř na konci, kdy je zřejmé, že Weyland ji nejenže financoval, ale také doprovázel v naději, že najde způsob, jak oddálit stárnutí a podvést smrt. Předzvěstí je už to, když Weylandova dcera Meredith Vickersová (Charlize Theron) dá Shawové a Hollowayovi jasně najevo, že vzhledem k obrovské sumě, kterou společnost Weyland Corporation do expedice investovala, nemají žádný nárok na přístup k žádnému živému inženýrovi, pokud by ho na opuštěném měsíci našli. Ve světle Weylandových záměrů začíná být zřejmé, že David dostal instrukce nakazit Hollowaye oním bizarním černým slizem nalezeným v zařízení, aby zjistil odezvu lidského těla na biotechnologii inženýrů.

Také nemorální vědecké experimenty přivádějí znovu na mysl Frankensteina, ovšem také konání eponymní postavy z Lovecraftovy krátké povídky "Herbert West – Reanimator" (1922),[35] jehož příšerné a neúspěšné experimenty neotřesou jeho touhou odhalit tajemství oživování mrtvých. Westovy názory „spočívaly na čistě mechanistickém pojetí života a týkaly se prostředků, jak promyšleným chemickým působením ovlivňovat organické soustrojí člověka poté, co selžou přirozené procesy.“ A podobně jako u těchto dvou textů, i "Prometheus" se zaměřil na to tělesné při zkoumání možnosti nesmrtelnosti.

Reanimator

Weylandův plán překonat omezení daná jeho lidskou formou jakýmkoli technologickým způsobem z něj dělá transhumanistu, který Max More[36] definuje takto:

"Transhumanisté nepovažují lidskou přirozenost za cíl sám o sobě, ani za dokonalost, ani že si může dělat jakýkoli nárok na naši loajalitu. Je to spíše jen bod na evoluční cestě a my se můžeme naučit přetvářet svou vlastní přirozenost způsoby, které budeme považovat za žádoucí a užitečné. Díky promyšlenému, pečlivému, a přesto odvážnému používání technologií se můžeme stát něčím, co už nelze přesně definovat jako lidské – můžeme se stát posthumánními. Stát se posthumánním znamená překročit omezení, která definují méně žádoucí aspekty „lidské formy“. Posthumánní bytosti už nebudou trpět nemocemi, stárnutím a nevyhnutelnou smrtí...".

Navzdory pokročilé technologii, kterou mu jeho bohatství a moc zpřístupňují, však Weyland není schopen získat svůj svatý grál věčného života bez přístupu k dovednostem a znalostem inženýrů; aby se mohl stát posthumánním, musel by být nejprve přijat mimozemšťanem. Obrácením Frankensteinova vývoje od posedlosti okultními alchymisty jako byl Heinrich Cornelius Agrippa von Nettesheim, Paracelsus a Albertus Magnus ke zvládnutí moderních vědeckých postupů využívá Weyland technologii ve snaze získat elixír života. Spíše než že by Weyland kradl bohům oheň, nezbývá mu než přednést prosbu jednomu ze svých stvořitelů, přičemž věří v jeho shovívavost. Takové přiznání podkopává transhumanistickou víru, že lidská technologie, racionalita a vědecká metoda povede k zásadně zdokonalené dlouhověkosti a posthumánní nesmrtelnosti.

Xenoreliéf

Tým vedený Davidem tedy vezme Weylanda ke spícímu přeživšímu inženýrovi, kterého android probudí, a pak s ním začne komunikovat s využitím svého vynikajícího chápání jejich jazyka a technologií. Na rozdíl od rozvážné postavy v úvodu filmu je tento inženýr pozoruhodně agresivnější. Jeho gigantická postava, sdílený genetický materiál s lidmi a vizuální otisk xenomorfních prvků v designu jeho obleku vnášejí do příběhu fascinující možnost naznačující, že jeho rasu lze chápat ve světle příběhu v Genesis o Nefilim.[37] Christopher Partridge[38] konstatuje, že nefilim, o nichž se předpokládalo, že jsou potomky andělů a žen, „byli rasou obrů [kteří] snědli všechnu potravu shromážděnou lidmi, které nechali hladovět, a nakonec se v kanibalistickém běsnění obrátili proti samotným lidem“. Tím vzniká mezi inženýry a lidmi simultánní vztah příbuznosti a nepřátelství zpochybňující naděje Shawové a Weylanda na setkání se stvořiteli, kteří možná zůstanou zahaleni tajemstvím.

Jak poznamenává Bulbulia,[39] naše schopnost vymýšlet si božstva nám umožňuje „pendlovat mezi koncepcemi bohů spravedlivých a milujících (a ještě dalšími koncepcemi), aby vyhovovaly okolnostem“. Vzhledem k důkazům o jejich plánu vyhladit lidský život na Zemi, Shawová považuje inženýra za pomstychtivého boha a ptá se „Co děláme špatně?“ a „Proč nás nenávidíte?“[40] Beale tvrdí, že „velký díl zla, který existuje, je přímo nebo nepřímo důsledkem lidského hříchu, totiž nedosahuje slávy Boží“. Právě v tomto rámci hledá Shawová smysl za vyhlazovacím programem lidské rasy prizmatem kolektivního hříchu, setkává se ale se zmatenou lhostejností. David je zpočátku fascinován inženýrem, jehož mohutná a vysoká postava kontrastuje s Weylandovou naprostou ochablostí.

Inženýrova fyzická nadřazenost a pohrdání lidským úsilím se projeví poté, co Davidovi odtrhne hlavu a ubije stárnoucího miliardáře k smrti. Weylandova role se tak přesouvá od Frankensteina do role jeho stvoření a prosí znechuceného stvořitele (nebo zástupce dosud neobjeveného stvořitele) o odpověď, který si přeje (ale v tomto případě má i moc) „zhasit jiskru, kterou tak nedbale propůjčil“. Tato scéna je příkladem naprostého pesimismu, který Thomas Ligotti, moderní mistr kosmické hrůzy, připisuje lidským předpokladům:

„Zopakovat to, co nelze dostatečně opakovat: existenci můžeme tolerovat jen potud, pokud si budeme – v souladu s komplexem iluzí a eskamotérstvím klamu – myslet, že nejsme tím, čím jsme: nereálností mající nohy. Jako tvorové s vědomím musíme toto prozrazení potlačit, aby nás nezlomilo s pocitem toho, že jsme bezvýznamnou věcí postrádající podstatu, tělem spoutaným v krajině nesmyslných hrůz.“[41]

Nic tam není

Abychom podtrhli tuto skutečnost, poslední slova Weylandova jsou: „Nic tam není“, načež David odpoví: „Já vím.“[42] A pak ještě s jistou dávkou zlomyslnosti dodá: „Hezkou cestu, pane Weylande.“ Nihilismus posthumánního kreacionismu vychází z poznání, že s lidmi se zachází jako s pouhou biologickou hmotou, která od inženýrů očekává další transformaci. Lovecraftův vypravěč se "V horách šílenství" ztotožňuje s mimozemskými "Starými" a lituje je, dokonce i potom, co zabili jeho vědecké kolegy:

„Nebyli to ani surovci – protože co vlastně udělali? Strašlivé probuzení v chladu neznámé doby – nejspíše útok chundelatých, zběsile štěkajících čtyřnožců a omámená obrana proti nim a proti stejně tak zběsilým bílým lidoopům s podivnými pokrývkami a výbavou… chudák Lake, chudák Gedney… a chudáci Prastaří! Vědci do posledního okamžiku – udělali něco, co bychom na jejich místě neudělali? Bože, jakou prokázali inteligenci a vytrvalost! Jak se postavili neuvěřitelnému, stejně jako se jejich příbuzní a předci na reliéfech postavili věcem jen o trochu méně neuvěřitelným! Láčkovci, rostlinné organismy, stvůry, zplozenci z hvězd – ať byli cokoliv, byli to lidé!“[43]

Jean Louis Agassiz a "Velcí Staří" (1870)

Naproti tomu po zabití všech lidí na můstku lodi s výjimkou Shawové, která pochopitelně prchá z dějiště těchto děsivých zvratů, inženýr pokračuje ve snaze dopravit smrtící černý sliz na Zem. Takovou ochotu zničit neuspokojivé výtvory lze nalézt také v knize "V horách šílenství", a to ve vlivu "Starých" na evoluci flóry a fauny na Zemi: životní formy… byly produkty neřízené evoluce, která působila na živé buňky vytvořené "Starými", jež ale unikly jejich pozornosti. Bylo trpěno, aby se vyvíjely bez překážek, protože nepřišly do konfliktu s dominantními bytostmi. Formy, které obtěžovaly, byly samozřejmě automaticky vyhubeny.

Ve filmu "Prometheus" lidé nejsou „formy, které obtěžují“, nýbrž byli spíše navrženi jako nádoby pro evoluci nových organismů. Pocit vlastnictví, který inženýři dávají najevo svým výtvorům, je odrazem arogance, s níž Holloway zachází s Davidem, když posměšně poznamenává, že lidé vytvořili androidy jednoduše proto, že mohli, na což David reaguje otázkou: „Víte, jaké zklamání by bylo slyšet tohle od Stvořitele?“[44] Nihilismus Davidovy existence zažívají i lidské postavy, když jsou konfrontovány s tělesnými hrůzami vzešlými ze slizu a „věcí hlenovitých“ vytvořených inženýry a ztělesňujících budoucnost, kterou pro ně uchystali. Když pak došlo k neočekávaným evolučním posunům, za něž byli zodpovědní shoggothové a ty jim dovolily překvapit a svrhnout své pány, lze se domnívat, že za masakrem inženýrů v zařízení stál právě sliz a „věci hlenovité“.

V závěru filmu se objeví znepokojivé spojení mezi shoggothy, slizem a lidmi, když Shawová v souboji s inženýrem osvobodí stvoření, jež předtím „porodila“, mezitím to vyrostlo do obludné velikosti a vposledku to naklade cosi do inženýra. To na základě důkazů, které v zařízení najdou, slouží jako připomínka, že se inženýři stejně jako "Staří" jeví být upadající rasou a souvisí s Lovecraftovým děsivým líčením degenerace a úpadku. Vytrvalá víra Shawové se projevuje ve snaze vydat se na lodi pilotované Davidem hledat domovský svět inženýrů. V tomto ohledu se "Prometheus" liší od tradice Lovecraftovy kosmické hrůzy, protože Shawovou odhalení, k nimž dospěl její průzkum, nedohání k šílenství ani neutíká před „smrtícím světlem“. Zatímco Holloway a Weyland podlehli nihilismu, když si uvědomili, že se o ně stvořitelé nestarají, Shawová se snaží odvrátit lhostejnost rodící se z této prázdnoty tím, že stále ještě doufá nalézt odpověď na základní otázky ohledně lidské existence.

V závěru filmu se nicméně vracíme k postavě inženýra, který je v kómatu, najednou je však zevnitř roztržen tvorem připomínajícím nejen xenomorfa, nýbrž také záhadnou postavu na nástěnné malbě. Možná je lidem stejně jako inženýrům předurčeno, aby je následovaly další lovecraftovské entity. Tímto závěrečným záběrem Ridley Scott zdůrazňuje ústřední význam žánru weird pro film "Prometheus", přičemž využil naší touhy poznávat, aby navodil pocit úžasu jak z nového stvoření z rodu "Vetřelce", jež se teprve chystá odhalit svou podstatu nebo dozrát do své dospělé podoby, tak i že veškerá tajemství budou odhalena až na domovském světě inženýrů.

Xenomorf

Naznačuje tak zároveň, že zdánlivé vítězství Shawové je pouze dalším krokem v nesympatickém plánu, který se odehrává už po několik tisíciletí, navrženého dosud neznámými sílami s neprůhlednými cíli. A tak v závěru filmu vidíme Shawovou a Davida nořících se do černého moře nekonečna, protože posthumánní kreacionismus odhaluje vesmír následných druhů, v němž jsou všechny životní formy jednoduše součástmi nepochopitelného kosmického systému evoluce díky inteligentnímu designu. Přitom nabízí nihilistickou revizi posthumánní teorie, která podkopává antropocentrismus tím, že čerpá z Lovecraftovy kosmické hrůzy, aby zdůraznila naši nevědomost, aroganci a slabost. Kreacionismus se tak transformuje z prosazování posvátnosti lidského života na svědectví o naší vykonstruované a opovrženíhodné povaze.

„Samozřejmě, život nemá smysl. Ale to ani smrt. A to je jedna z věcí, z níž vám ztuhne krev v žilách, když objevíte Lovecraftův vesmír. Smrt jeho hrdinů nemá žádný význam. Není v tom žádná úleva. Příběh tím nespěje k svému vyvrcholení, kdepak. HPL nesmiřitelně likviduje své postavy, aniž by naznačoval víc než roztrhání loutky na kusy. Kosmický děs, lhostejný k jejich žalostným příchodům a odchodům, neustále bobtná. Šíří se a začíná zřetelně promlouvat. Velký Cthulhu se probouzí ze svého snění.“[45]

-konec-

----------------------------------------------

 

PRAMENY:

[34] Elizabeth Leane: Antarctica in Fiction: Imaginative Narratives of the Far South. Cambridge UP, 2012.
[35] H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925. Plus, Praha 2011.
[36] Max More: The Philosophy of Transhumanism. The Transhumanist Reader. Wiley-Blackwell, Chichester 2013, str. 3-17.
[37] Obři, (hebr. נְפִילִים), srv. Gn 6:1-4.
[38] Christopher Partridge: Alien Demonology: The Christian Roots of the Malevolent Extraterrestrial in UFO Religions and Abduction Spiritualities. Religion 34.3 (2004), str. 163-89.
[39] Joseph Bulbulia: The Cognitive and Evolutionary Psychology of Religion. Biology and Philosophy 19.5, 2004, str. 655-86.
[40] Prometheus, [1:38:50].
[41] Thomas Ligotti: Thinking Horror. Collapse IV, 2008, str. 209-258.
[42] Prometheus, [1:43:03].
[43] H. P. Lovecraft: Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931-1937. Sebrané spisy svazek IV. Plus, Praha 2013.
[44] Prometheus, [53:00].
[45] Michel Houellebecq: H. P. Lovecraft: Against the World, against Life. Weidenfeld & Nicolson, Londýn 2006.