HORY ŠÍLENSTVÍ A JEŠTĚ DÁL K MNOHEM NEVÝSLOVNĚJŠÍM VÝSPÁM (4)

Je pozoruhodné, že „děsivé výhledy na realitu“ odhalené ve filmu "Prometheus" buď odmítají lidská očekávání antropocentrického božského plánu, nebo lidstvu nabízejí svobodu racionálních bytostí, které se vyvinuly tak, že se přizpůsobily svému prostředí. Místo toho jsou lidé produktem nihilistického posthumánního kreacionismu, takto vědeckého experimentu, který buď neproběhl podle plánu, nebo je pouze jednou fází probíhajícího procesu, jak to naznačuje Davidova zlověstná poznámka ohledně neprůhledných cílů inženýrů:

„Když chceme tvořit, musíme nejdřív ničit.“^[29]

Když expedice z lodi "Prometheus" vstoupí do zařízení inženýrů, zjistí, že je prodchnuto smrtí a zjevně opuštěné. Je tu celá řada paralel s Lovecraftovou novelou "V horách šílenství", v níž se nejmenovaný vypravěč dozví, že "Staří" byli zničeni shoggothy, vysoce adaptabilní a mocnou rasou otroků, kterou vytvořili arkánní vědou. Naznačuje se, že právě proměnlivost shoggothů umožnila svrhnout jejich pány jako součást nezamýšleného procesu evoluce:

„Beztvará protoplasma schopná napodobovat a zrcadlit všechny tvary a orgány a procesy – vazké shluky bublavých buněk – gumovité patnáctistopé sféroidy, nekonečně plastické a protažitelné – otroci sugesce, stavitelé měst – stále urputnější, stále inteligentnější, stále obojživelnější, stále napodobivější!“^[30]

Tento paranoidní předpoklad je jasně artikulován v ikonickém horroru režiséra Johna Carpentera z roku 1982, ve filmové klasice "Věc" (The Thing). Ve filmu je takovou tvar měnící entitou mimozemská bytost z dalekého vesmíru ztroskotavší v Antarktidě jako na pustém ostrově po stovky tisíc let. Když je rozmražena z ledového bloku, začne ta věc vyhlazovat norskou i americkou základnu, vtělovat se a zabíjet nešťastné vědce, pěkně jednoho po druhém. Jakmile se sliz dostane na oběť, asimiluje ji, zanechá přesný duplikát obětí, včetně jejich osobnosti a vzpomínek.

Podobně se ukázalo, že inženýři byli ve svém zařízení vyhubeni propuknutím nějaké formy nákazy. Znepokojující hologram, který David uvedl do pohybu pomocí ovládacího panelu, zobrazuje skupinu inženýrů, kteří nápadně prchají před neviditelnou hrozbou. Zajímavé je, že – jak se zdá – směřují k tomu, co je později naznačeno jako zdroj jejich pádu, a co dost možná znovu signalizuje jejich ochotu zemřít pro podporu nějakého většího plánu. Ridley Scott používá pozoruhodnou a evokativní scénografii, aby vytvořil pocit nepochopitelnosti mimozemského genetického inženýrství těchto inženýrů, což je nejlépe naznačuje obsah komory, ke které běželi. Dominuje jí obrovská kamenná hlava, která se jeví být lidská, právě tak ale může být podobou inženýra.

Zbytek prostoru je zcela zaplněn kovovými nádobami, jejichž povrch se začíná potit kvůli atmosférickým změnám vyvolaným přítomností týmu. Není jasné, zda je místnost nákladním prostorem, chrámem či hrobkou. Je tu jeden nevysvětlený záběr, který jasně zobrazuje postavu s hlavou připomínající xenomorfa z "Vetřelce",^[31] a to v pozici, jako by byla na kříži, což ponouklo diváky k dotazům: existuje nějaké spojení mezi křesťanstvím a inženýry? Symbolizuje bytost zobrazená touto řezbářskou prací nějaké varování, proroctví či naději na vykoupení? V tradici scénografie a designu tvorů, jež H. R. Giger vytvořil pro "Vetřelce", vyvolává tento obraz spíše otázky, než že by nabídl nějaké odpovědi.

Lovecraft odhaluje svět, jemuž dominuje propast, a to z něj dělá samotné vtělení spisovatele, jehož tvorba jest naprostým opakem levných šestákových sešitů. A je zrnko pravdy v tom, když je Lovecraft líčen jako kantovský spisovatel „noumenálního“ hororu. Je pravda, že tento popis může nebezpečně zavádět, pokud povede k přehlížení Lovecraftovy materialistické a vyloženě ne-noumenální stránky. Jak říká Houellebecq: „Co je Velký Cthulhu? Uspořádání elektronů, tak jako v nás.“ Pokud je však Houellebecqův výrok pravdivý v negativním smyslu, že Lovecraftova monstra nejsou ani duchové ani duše, pak to také nejsou jenom elektrony, ne více než Kantovy věci o sobě, rovněž sestávající z elektronů.^[32]

Další rys kosmického hororu vystoupí, když se Shawová pokusí odhalit některá tajemství svých tvůrců tak, že zkoumá dekapitovanou hlavu inženýra nalezenou v perfektním stavu uvnitř tajemné komnaty. Odhalení naší podobnosti s inženýry, které bylo divákům zjeveno již v úvodní sekvenci, má pro vědce zlověstnou pachuť, protože helma připomínající svým chobotem slona, se podobá té, kterou na sobě mělo osifikované tělo nalezené ve filmu "Vetřelec" na tajemné planetě. V protikladu k tomu jsou "Staří" typická lovecraftovská monstra, která jsou nejen nelidská co do podoby, nýbrž také, jak poznamenává Miéville:

„.....jsou často popisována jako… ‚nepopsatelná‘. A jde o víc než jen o pouhé teratologické bujení: je to útok na konvenční realitu. Postavy, které většinou rozumně prchají ze scény, obvykle tuto nemožnou fyziologii sotva zahlédnou. Právě V horách šílenství je, a to je vzhledem k Lovecraftově kánonu zcela unikátní, jedna z těchto příšer opravdu vědecky zkoumána (v ruce s vivisekčním skalpelem).“

Ve filmu "Prometheus" se zvrátí tento proces tak, že se rozpoznatelné stává znepokojivě nepoznatelným, je-li to vystaveno vědeckému zkoumání. Hlava inženýra se během prohlídky začne měnit, připomíná mutace z úvodní sekvence filmu, probíhá však mnohem rychleji. Reakce je bizarní, když se vědci pokusí přivést ji do stavu bdělosti pomocí elektrického proudu, což připomíná různé filmové adaptace Frankensteina. I když senzory nehlásí žádný patogen, maso pulzuje a svíjí se, oči pomrkávají a výraz jeho obličeje naznačuje bolest. Černý sliz začíná prosakovat masem a celá struktura vykazuje známky nestability.

Vědci jej vracejí zpět do ochranné nádoby a jsou vyděšení, když vidí, jak hlava exploduje v hromadě zeleného slizu. Inženýři se dokonce i po smrti snaží zhatit každý pokus o odhalení tajemství původu lidstva. Genetický vzorek z hlavy je však otestován a ukazuje shodu mezi DNA člověka a inženýrů, což potvrzuje souvislost mezi těmito dvěma druhy. Divák je tedy pobídnut, aby zvážil, zda oběť ukázaná v úvodní sekvenci filmu byla začátkem tohoto procesu a kde taky, pokud vůbec, skončí.

Eugene Thacker^[33] tvrdí, že obludnosti prodlévající v Lovecraftově "Antarktidě" jsou ve skutečnosti rouhavými formami života:

"V horách šílenství se přesouváme od konceptu rouhání založeného na lidské činnosti (rouhání Capanea v podsvětí) k rouhání nelidskému („stále více obojživelného“). Pro Lovecrafta je „to“ rouhačské – ale také lhostejné, nepochopitelné a v mnoha případech i nepojmenovatelné („věc“, „zkáza“, „strach“, „šepot“)".

Ve středu rouhavého života je tato idea živého rozporu. Rouhavý život je život, který žije, žít by však neměl. Tento rozpor není rozporem ve smyslu lékařské vědy; rouhavý život lze často vědecky vysvětlit, a přesto zůstane naprosto nepochopitelný. Pokud se jedná o logický rozpor, musel by to být takový, ve kterém by existence skutečných rozporů byla nejen připuštěna, ale stala by se základem každé ontologie.

-pokračování-

-------------------------------------------------------

PRAMENY:

[29] Prometheus, [1:37:40].
[30] H. P. Lovecraft: Hory šílenství. Zlatý kůň, Praha 1992, str. 33.
[31] Alien. Režie: Ridley Scott. USA / Velká Británie 1979.
[32] Graham Harman: Weird Realism: Lovecraft and Philosophy. John Hunt Publishing 2012, str. 35.
[33] Eugene Thacker: In the Dust of This Planet: Horror of Philosophy vol. 1. Kindle Edition. Zero, Alresford 2011.