HOLOGRAFICKÁ BRITÁNIE: POSUNY PÓLŮ & POHYB ZEMSKÉ KŮRY

Radikální teorie je vždy těžké přijmout – dokud neexistují přesvědčivé důkazy. V 50. letech 20. století byla poprvé představena kontroverzní teorie posunutí zemské kůry Charlese Hapgooda, kterou přijali alternativní historikové Graham Hancock a Rand Flem-Ath, aby její pomocí vysvětlili tajemství naší minulosti. Vzrušující výzkumná práce Marka Gaffneyho přináší nové důkazy jak k této teorii, tak k novému klimatickému modelu Země, který zpochybňuje vše, co dosud víme o dávné minulosti.

--------------------------------------------------

Někteří budou reagovat slovy: To přece nemůžete myslet vážně! Je pravda, že je to radikální nápad. Přesto, jak nyní ukážu, je to také pravda. Konkrétně mám na mysli britské jeskyně s kosterními pozůstatky. Těchto jeskyní je nejméně 20 a všechny společně tvoří neocenitelný fosilní rekord posledních více než 120 000 let. S ním se spojují i přesné informace o klimatických posunech a kataklyzmatických změnách na Zemi během stejného časového úseku, z nichž některé zasáhly celou planetu. Kirkdale, přírodní jeskyně v Yorkshire, byla první jeskyní, která se stala proslulou. V roce 1821 na ni náhodou narazili silničáři. Jeskyně byla nedotčená a brzy upoutala pozornost vědeckých pracovníků. Zjistili, že je naplněná fosiliemi mnoha druhů, a to včetně jelena, bizona, koně, hrocha, nosorožce, mamuta, hyeny skvrnité i mnoha dalších.

Později téhož roku byl povolán známý oxfordský geolog William Buckland. Profesor Buckland právě dokončil dvě cesty po kontinentu, během nichž prozkoumal řadu podobných míst. Buckland se radil s předními evropskými přírodovědci a příležitostně měl také výsadu prozkoumat různé soukromé sbírky, včetně těch, které vlastnil Goethe. Tyto zkušenosti ho dobře připravily na badatelskou práci v jeskyni Kirkdale. Ačkoli Buckland sám byl katastrofistou a souhlasil s Georgem Cuvierem, že potopa způsobila geologicky nedávné vyhynutí velkých savců, jako je mamut, ale v Kirkdaleské jeskyni po potopě nenašel ani náznak. Neexistují důkazy, že by byla zvířata do jeskyně zanesena povodní nebo vlnou tsunami. Usazeniny přesvědčily Bucklanda, že zemřela na tom místě, kde žila, nebo v jeho blízkosti. Přestože jeskyně obsahovala kosterní pozůstatky mnoha druhů, největší počet patřil hyeně skvrnité. Mnohé z velkých kostí byly také viditelně okousané a/nebo oddělené. Buckland dospěl k závěru, že jeskyně kdysi sloužila jako doupě hyeny.

V roce 1822 profesor představil svá zjištění Královské společnosti. Jeho prezentace byla natolik podrobná, že zabrala tři po sobě jdoucí každotýdenní setkání. Bucklandova zpráva vyvolala velký zájem o Anglii i o Evropu a byla obecně považována za zlatý standard, jak provádět vědecký výzkum. V následujících letech bylo na Britských ostrovech objeveno mnoho dalších nalezišť kosterních pozůstatků, které byly nezávisle prozkoumány. Nebudu je tady všechny procházet. Čtenáři doporučuji nahlédnout do užitečné tabulky z knihy geologa Williama Boyda Dawkinse z roku 1874 Cave Hunting (viz výše). Někdo naštěstí celou knihu zveřejnil na internetu. Podobné nálezy se vyskytly také v Evropě.
 

V 50. letech 19. století vědci zkoumající naši Zemi začali cítit jistou pochybnost, protože pleistocénský bestiář zahrnoval nejen severní druhy, jako je pižmoň, polární liška, lumík, rosomák či medvěd grizzly, ale obsahoval rovněž jižní druhy, jako je hyena skvrnitá, slon s rovnými kly nebo hroch. Kosti těchto velmi odlišných zvířecích skupin ležely v jedné vrstvě a alespoň se zpočátku zdálo, že obě skupiny existovaly současně. Jistě, vykopávky byly v té době vedeny méně pečlivými metodami. Stratigrafické vrstvy nebyly vždy řádně identifikovány. První pokusy o vysvětlení tohoto paradoxu byly méně než uspokojivé. Někteří vědci, včetně Dawkinse a Charlese Lyella, tvrdili, že záhadné spojení druhů žijících na severu i na jihu je vysvětleno sezónní migrací. Dawkins například citoval známé migrování sobů, jelenů wapiti či losů na dlouhé vzdálenosti.

Fosílie hrochů však představovaly zásadní problém, protože hroši nejsou stěhovavým druhem. Nikdo nemohl říci, jak se těžkopádní obojživelníci přesunuli z Afriky, kde v současné době žijí, do Británie a Evropy. Směřovala snad zvířata dolů po řece Nil, přeplavala Středozemní moře na Gibraltar a poté se plavila dále na sever do Británie? Tato myšlenka vypadala absurdně. Nic z toho nedávalo smysl. Pravděpodobně není překvapením, že řada prominentních vědců teorii sezónní migrace odmítla. Jedním z nich byl i Louis Agassiz. V roce 1839 nabídl novou teorii doby ledové a jí věren tvrdil, že rychlá změna klimatu vysvětluje nahrazení jižních forem těmi severními, přizpůsobenými chladnému podnebí. Proč byla Anglie vůbec subtropická? A proč se klima později zhoršilo a ochladilo?

Známý edinburský geolog James Geikie s Agassizem souhlasil. Pleistocén, jak Geikie poznamenal, byl charakterizován střídáním období rozšiřování a opětovného ústupu ledovců a během druhé interglaciální fáze, jak je známo, bylo v Evropě i Británii mnohem teplejší klima. Fosílie starověkých hrochů, slonů či nosorožců jistě pocházely z jednoho z těchto teplých období, které zjevně trvalo tisíce let. S návratem další doby ledové jižní fauna ustoupila a byla nahrazena chladnými severními formami. Agassiz i Geikie považovali za samozřejmé, že jižní a severní druhy nikdy neobývaly Evropu současně. Jejich názory předznamenávaly vývoj vědeckého myšlení dále až do současnosti.

Současný vědecký model se ale ve skutečnosti formoval až po objevu izotopového datování na přelomu 40. a 50. let. Slibná nová metodologie poprvé umožnila určit stáří organického materiálu, a to včetně fosilií, s přijatelnou mírou odchylky. Fosílie z jeskynních kosterních nálezů prošly izotopovým datováním a jeho výsledky potvrzují, že Agassiz a Geikie měli pravdu. Severní a jižní adaptované druhy nikdy nesdílely totéž území ve stejné epoše, ale ani sezónně nemigrovaly. Žily v různých obdobích. V roce 1998 byl pomocí uranové metody datován kalcit z Kirkdaleské jeskyně na 121 000 let B. P. (před přítomnou dobou), což znamená, že hroch obýval Anglii během teplého interglaciálního období známého jako Eem. (Angličtí vědci pro ně používají označení Ipswichian, zatímco v Evropě je známé jako Riss-Würm. Američtí vědci je nazývají Sangamon.)

Tím to samozřejmě nekončí. Případ ukazuje obvyklý vědecký postup. I když je jedna otázka vyřešena, vyvstává mnoho nových problémů. Například proč byla Anglie vůbec subtropická? A proč se klima později zhoršilo a ochladilo? Dnes téměř všichni vědci zabývající se Zemí považují za samozřejmé, že Anglie i Evropa byly v průběhu "Eemského interglaciálu" kvůli všeobecnému oteplování planety subtropické. A rovněž předpokládají, že celkové ochlazení planety vysvětluje přítomnost více než 3 km silného ledového příkrovu nad Severní Amerikou během posledního glaciálního maxima (LGM, last glacial maximum) mezi 25 000–18 000 lety před přítomnou dobou. Což údajně vysvětluje podivnou orientaci "Laurentidského ledovce", jehož větší část se nacházela jižně od polárního kruhu. Soudě podle mapy ledovcový příkrov dosáhl zeměpisné šířky dnešních měst Indianapolis v Indianě a Des Moines v Iowě (40°, resp. 41° severní šířky), které jsou obě v mírném pásmu a velmi vzdálené od Arktidy.

Nicméně věřím, že vědci byli uvedeni v omyl. Dalo by se rozumně očekávat, že stejné všeobecné ochlazení, které vedlo ke vzniku obrovského ledového příkrovu nad Severní Amerikou, by současně vytvořilo ledovcovou čapku zhruba stejné hmotnosti v podobných zeměpisných šířkách na druhé straně planety, tj. v Tibetu, zejména vezmeme-li v úvahu zvláštnosti asijské krajiny. Střední Asie bývá nazývána „střechou světa“ z dobrého důvodu. Průměrná nadmořská výška se v Tibetu pohybuje okolo 4480 m a to je o 61 m více než dosahuje Mount Whitney v Kalifornii, což je nejvyšší bod dolních 48 států USA. Analýzy vzorků ledových jader získaných nedávno z vysoko položených ledových polí v Asii však ukazují něco jiného. Z údajů vyplývá, že ledovce v Tibetu a pohoří Altaj ve skutečnosti během posledního glaciálního maxima ustupovaly, tedy v době, kdy se naopak v Severní Americe rozšiřovaly!¹ Jak si to máme vysvětlit?

Jeskyně s kosterními pozůstatky jako holografický záznam 

Jedním z klíčů k odpovědi jsou britské jeskyně s kosterními nálezy. Během 20. století pokračoval jejich výzkum. A v roce 2001 zveřejnili dva paleontologové Andrew Currant a Roger Jacobi dokument shrnující 180 let výzkumu.² Oběma těmto vynikajícím vědcům, již zesnulým, se bohužel za jejich života nikdy nedostalo ocenění, které si bohatě zasloužili. Jejich souhrnný dokument z roku 2001 je natolik důležitý, že jsem získal povolení k dotisku jeho úplného znění coby dodatku ke své knize. V průběhu let vylepšené metodologické postupy vědcům umožnily posunout stratigrafickou analýzu na další úroveň. Ukázalo se, že fosilní záznam je složitější, než se původně domnívali. Počáteční rozlišení faunálních skupin na jižní a severní druhy bylo dále diferencováno. K dnešnímu dni vědci identifikovali pět samostatných a odlišných faunálních skupin, takzvaná seskupení savců, z nichž každé představuje jedinečně odlišnou stratigrafickou vrstvu s přidruženým podnebím. Vědci pojmenovali seskupení vždy podle jeskyně či místa, které je pro každé z nich nejreprezentativnější. Stratigrafie určuje klimatickou sekvenci i chronologii.

Nejstarší vrstva pochází z "Eemského interglaciálu" a obsahuje jižní druhy nalezené v jeskyni Kirkdale, včetně hrocha. Další vrstva obsahuje odlišné seskupení savců, což naznačuje, že Británie si v tomto období užívala mírného klimatu. Přítomnost mamuta v této době také znamená, že Británii s Evropou spojovala pevninská šíje. Třetí vrstva obsahuje velmi odlišné seskupení svědčící o chladném podnebí a odpovídá evropské době ledové. Seskupení ze čtvrté vrstvy naznačuje další mírné období (a další pevninskou šíji), které přetrvávalo až do konce pleistocénu. Poslední stratigrafická vrstva odpovídá holocénu. Ale tady vyvstává zásadní otázka, na kterou vědci dosud nenašli odpověď: proč se britské klima změnilo ze subtropického na mírné, poté přešlo do doby ledové a zpět do mírného podnebí, a to po dobu více než 120 000 let?

Má nově vydaná kniha "Deep History and the Ages of Man" nabízí vysvětlení. Kniha přichází s objevnou myšlenkou: že každé ze savčích seskupení a s nimi spojené klima koreluje s odlišnou polohou severního pólu. Jinými slovy říkám, že zemská kůra se během posledních více než 120 000 let čtyřikrát pohnula. A pokaždé, když se posunula, změnilo se i umístění Británie ve vztahu k pólu. Nedocházelo k obecnému oteplování planety ani k celkovému ochlazení. Sled klimatických změn zaznamenaný v jeskynních kosterních pozůstatcích přesně odráží postupné změny v poloze severního (a jižního) pólu. Změny polohy zeměpisných pólů rovněž korelují se změnami mořské hladiny. Je například dobře známo, že nejvyšší úroveň hladiny moří během celého pleistocénu nastala v průběhu "Eemského interglaciálu". V té době světová moře dosahovala asi o 8 m výše než v současnosti. Vědci nikdy nevysvětlili proč. Vysvětlení je však prosté. Abych čtenáři pomohl, připojil jsem k textu mapu Antarktidy, která zobrazuje současné umístění jižního pólu a jeho poslední čtyři pozice. Mapa dokládá, že jeden obrázek skutečně vydá za 1000 slov.

K rekordně vysoké úrovni mořské hladiny během "Eemského interglaciálu" došlo, protože obě pozice pólů se tehdy nacházely „na moři“. Umístění jižního pólu bylo v jižním Atlantickém oceánu, více než 1450 km od nejbližší kontinentální pevniny. Pozice severního pólu byla také uprostřed vod, v Beringově moři. Je dobře známo, že na oceánu se ledová čapka nevytvoří. Pro rozvoj ledové pokrývky je zapotřebí kontinentální pevnina. Klasickým případem je současná poloha severního pólu v Severním ledovém oceánu, kterou podepírá pouze plovoucí sezónní nahromadění ledových ker, které není nikdy silnější více než 3–4 m. Absence kontinentální pevniny na obou pólových pozicích je tedy odpovědná za mimořádně vysokou mořskou hladinu během "Eemského interglaciálu".

Změny polohy pólu rovněž vysvětlují vznik pevninských šíjí mezi Británií a Evropou a také mezi Aljaškou a Sibiří v období, kdy si Británie užívala mírného podnebí a kdy současně Severní Ameriku pokrýval ledovcový příkrov. Jak se zvětšovaly ledovcové čapky, hladiny moře odpovídajícím způsobem klesaly. Pokud existují tak přímé odpovědi, proč si vědci zkoumající Zemi nedokázali toto všechno dát dohromady? Důvodem je, že si to prostě nemohli srovnat v hlavě. Stejně jako většina lidí jsou i vědci zajatci svých vlastních omezujících přesvědčení a předpokladů, a to zejména neprozkoumaného falešného předpokladu, že zemská kůra i polohy obou pólů jsou neměnné. Ale tak tomu není. Neexistuje žádný fyzikální ani přírodní zákon, který by vyžadoval, aby byla zemská kůra věčně fixovaná na jednom místě. Jediným neměnným přírodním zákonem je, že ve vesmíru panuje změna.

-------------------------------------------------

PRAMENY:

1."Deep History and the Ages of Man" (sedmá kapitola)
2. Andrew Currant and Roger Jacobi, “A formal mammalian biostratigraphy for the Late Pleistocene of Britain”, "Quaternary Science Reviews", díl. 20, (2001), str. 1707-1716.