Hloubání o Měsíci (2)

Na tiskové konferenci toho dne, jeden z ředitelů seizmického experimentu, Maurice Ewing, novinářům řekl, že vědci nejsou schopni toto zvonění vysvětlit.

„Pokud jde o to, co to znamená, raději bych to teď neanalyzoval. Ale je to jako, když někdo udeří na zvon, řekněme třeba ve zvonici kostela, jednou ranou a zjistí, že rezonance pokračuje 30 minut.“

Dr. Frank Press z M.I.T. dodal:

„… nikdo z nás neviděl na Zemi nic podobného. Přes všechny naše zkušenosti je to zcela mimořádná událost. Že tento poměrně malý náraz… vyvolal signál, který trval 30 minut, je zcela mimo dosah našich zkušeností.“

Tento jev se opakoval, když byla třetí část Apolla 13 poslána rádiovým signálem, aby se zřítila na Měsíc a zasáhla mohutností rovnající se 11 tunám TNT. Podle NASA, tentokrát Měsíc „reagoval jako gong“. Přestože seizmické zařízení bylo více než 108 mil od místa havárie, záznamy ukázaly rezonance trvající tři hodiny a 20 minut, které se přesouvaly do hloubky 22 až 25 mil (35 až 40 km).

Následné studie nárazů na Měsíc způsobené člověkem přinesly podobné výsledky. Po jednom nárazu rezonoval Měsíc čtyři hodiny. Toto zvonění spolu s problémem hustoty na Měsíci vedly některé k závěru, že Měsíc může mít neobvykle lehké – nebo dokonce vůbec žádné – jádro. Doufali, že zaznamenají dopad meteoritu dostatečně velkého na to, aby vyslal tlakové vlny do jádra Měsíce a zpátky, aby se mohl tento problém vyřešit. Tato možnost nastala 13. května roku 1972, kdy do Měsíce narazil velký meteorit silou odpovídající 200 tunám TNT.

Po vyslání tlakové vlny hluboko do nitra Měsíce, byli vědci zmateni tím, že se žádná nevrátila, což potvrdilo, že na jádru Měsíce je něco neobvyklého. Podle spisovatele Wilsona připustil jeden vědec NASA, že americká vláda provedla experimenty, „které nebyly veřejně oznámeny“, aby určila, zde je Měsíc dutý nebo zda obsahuje velké dutiny.

Dr. Farouk El Baz byl citován:

„Máme podezření, že pod povrchem Měsíce existuje mnoho neobjevených jeskyň. Na Měsíc bylo vypuštěno několik experimentů, abychom zjistili, zda takovéto jeskyně ve skutečnosti existují.“

Výsledky těchto experimentů nebyly zveřejněny. Zdá se zřejmé, že Měsíc má tuhý, tvrdý vnější plášť a lehké nebo neexistující nitro. Plášť Měsíce obsahuje tmavé minerály, jako je titan, používaný na Zemi v konstrukci letadel a kosmických lodí. Mnoho lidí si stále pamatuje, jak v televizi sledovali naše astronauty, kteří se marně pokoušeli vrtat skrz kůru měsíčního moře. Jejich speciálně konstruované vrtáky mohly proniknout pouze do hloubky několika centimetrů.

Skládanka o záhadě tvrdého povrchu Měsíce byla složena objevením něčeho, co se jevilo jako zpracované kovy. Odborníci byli překvapeni, když našli měsíční horniny obsahující kromě téměř čistého titanu také mosaz, slídu a amfibol. Dospěli k závěru, že toto velké množství titanu v černém minerálním ileminitu dává měsíčním mořím tmavou barvu. Podle Argonne National Laboratory (Národní laboratoř Argonne) byly v měsíčních horninách objeveny prvky, které nikdy předtím nebyly v přírodě nalezeny – uran 236 a neptunium 237.

Zatímco se vědci stále snažili vysvětlit přítomnost těchto materiálů, byli překvapeni nálezem rezuvzdorných železných částic ve vzorku půdy z Mare Crisium (Moře Nepokojů). V roce 1976 vydala agentura Associated Press zprávu, že Sověti oznámili objev železných částic, které „nerezavějí“ ve vzorcích, které přivezla zpátky v roce 1970 mise bez posádky. Železo, které nerezaví je v přírodě neznámým jevem a nad rámec současné pozemské technologie.

Nepochybně největší záhadou týkající se Měsíce je, jak vlastně vznikl. Před misemi Apollo bylo jednou z vážných teorií o původu Měsíce, že se před dávnými věky odlomil od Země, i když nikdo nedokázal jasně určit, kde na Zemi měl Měsíc svůj původ. Tato myšlenka byla zavržena, když bylo zjištěno, že existuje pouze malá podobnost ve složení naší země a Měsíce. Novější teorie říká, že se Měsíc vytvořil z vesmírného odpadu, který zbyl ze vzniku Země. Tento koncept se ukázal být s přihlédnutím na současnou gravitační teorii neobhájitelným. Gravitační teorie naznačuje, že jeden velký objekt shromáždí veškeré volné materiály a nenechá tak žádné k utvoření dalšího velkého tělesa.

V současné době je všeobecně přijato, že Měsíc vznikl někde jinde a v nějakém okamžiku v daleké minulosti vstoupil do gravitačního pole Země. Zde se teorie rozcházejí – jedna říká, že Měsíc byl původně planetou, která se srazila se Zemí, čímž se vytvořily úlomky, které se sloučily a vytvořily Měsíc; zatímco jiná teorie říká, že byl Měsíc bloudící naší sluneční soustavou zachycen a vtažen na oběžnou dráhu gravitací Země.

Ani jedna z těchto teorií není zvlášť přesvědčivá z důvodu nedostatku důkazů, že by Země či Měsíc byli fyzicky narušeny blízkým setkáním v minulosti. Ve vesmíru nejsou žádné úlomky, které by naznačovaly kolizi v minulosti, a nevypadá to, že by se Země a Měsíc vytvořily během stejného období.

Současná encyklopedie uvádí:

„... zdá se, že existují záznamy o lunárních magmatických procesech (roztavené horniny), které byly v činnosti dlouho předtím, než jakékoliv procesy, které mohou být přímo odvozeny pozemskými geologickými studiemi.“

Pokud jede o teorii „zachycení“,  i vědec Issac Asimov, tak dobře známý pro svá díla v oblasti fikce, napsal:

„Je příliš veliký na to, aby byl zachycen Zemí. Šance, že by mohl být Měsíc takto zachycen a pak převzal téměř kruhovou oběžnou dráhu kolem naší Země, jsou příliš malé na to, aby mohla být takováto eventualita věrohodná.“

Asimov vzal správně na vědomí oběžnou dráhu Měsíce – není pouze téměř dokonalým kruhem, ale je také stabilní. Jedna strana vždy čelí Zemi pouze s velmi malými odchylkami. Pokud víme, je to jediný přirozený satelit s takovou oběžnou dráhou. Tato kruhová oběžná dráha je obzvláště podivná, pokud vezmeme v úvahu, že střed hmoty Měsíce leží více než 1,6 km blíže k Zemi, než jeho geometrický střed. Samotný tento fakt by měl mít za následek nestabilní, kolísavou oběžnou dráhu, stejně jako se míč s nevystředěnou hmotou nebude koulet po přímce. Kromě toho, téměř všechny další satelity v naší sluneční soustavě obíhají v rovině s jejich rovníkem.

Měsíc ne; jeho oběžná dráha leží neobvykle blíže oběžné dráze Země kolem Slunce, neboli je nakloněna zemské dráze slunce o více než pět stupňů. Přidejte k tomu skutečnost, že vyboulení Měsíce – umístěné na straně odvrácené od Země – tudíž popírá názor, že to bylo způsobeno gravitací Země – tvoří nesouměrnou zemi. Zdá se nemožné, aby taková zvláštnost mohla přirozeně vyústit do tak přesné a kruhové oběžné dráhy.

Podle slov spisovatele Williama Roye Sheltona je to fascinující hlavolam. Napsal:

„Je důležité mít na paměti, že něco muselo dostat Měsíc na jeho současné kruhové uspořádání nebo blízko něj, Stejně jako kosmická loď Apollo kroužící kolem Země každých 90 minut ve výšce 100 mil (160 km) rychlost zhruba 18000 mph (28968 km/h) na oběžné dráze, tak také něco muselo dát Měsíci rychlost přesně potřebnou vzhledem k jeho váze a šířce… Jde o to – a je to zřídka bráno v potaz při úvahách o vzniku Měsíce – že je velice nepravděpodobné, aby se nějaký objekt jen tak namanul na této oběžné dráze. ‚Něco’ muselo dát Měsíc do jeho výšky, do jeho směru a rychlosti. Otázka zní: co bylo to ‚něco’?“

Pokud vnímáme přesnou a stabilní oběžnou dráhu Měsíce jako naprostou shodu náhod, je také náhoda, že se Měsíc nachází právě v té správné vzdálenosti od Země, aby zcela zakryl Slunce během zatmění? Zatímco průměr Měsíce je pouhých 2160 mil (3476 km) oproti gigantickým 864000 mil (1390000 km) Slunce, přesto je zrovna v té náležité pozici, aby zakryl vše kromě planoucí sluneční koróny, když se přesune mezi Slunce a Zemi.

Asimov vysvětluje:

„Neexistuje žádný astronomický důvod, proč by se měli Měsíc a Slunce tak dobře zakrývat. Je to nejjasnější shoda náhod a pouze Země je ze všech planet tímto způsobem požehnaná.“

Jak se dají vysvětlit tyto a mnohé další záhady Měsíce? Vědci jsou konzervativní skupina a až příliš často mají tendenci ignorovat jakékoliv údaje, které se netýkají jejich vlastních jednotlivých oblastí odbornosti. S vysvětlením našeho nejbližšího satelitu si neví o nic víc rady než s tektity – malými sklovitými hrudkami mimozemského původu, které lze nalézt pouze na několika místech na Zemi.

Po celá léta se vědci domnívali, že tektity byly vymrštěny na Zem meteority, které narazily do Měsíce. Nicméně, tato teorie byla vyvrácena misemi Apollo, které na Měsíci nenašly nic podobného. V červenci roku 1970 nabídli dva ruští vědci bizarní teorii o původu Měsíce – ale takovou, která poskytla odpověď na veškeré záhady. Když Michael Vasin a Alexander Ščerbakov publikovali svůj článek v sovětském časopise Sputnik nazvaný „Je Měsíc výtvorem mimozemské civilizace?“ (odkaz) vzbudilo to jen malý zájem. Koneckonců, kdo by mohl brát takovýto výstřední koncept vážně?

Razili teorii, že Měsíc není zcela přirozeným světem, ale planetkou, která byla před dávnými věky vyhloubena ve vzdálených koutech vesmíru inteligentními bytostmi, které mají mnohem dokonalejší technologii, než je ta naše. Byly použity obrovské stroje k roztavení skály a vytvoření velkých dutin uvnitř Měsíce, přičemž chrlily roztavený odpad na povrch. Chráněná slupkovitým vnitřním pláštěm a přestavěným vnějším pláštěm z kovového skalnatého odpadu, byla tato gigantická loď řízena vesmírem, až nakonec zaparkovala na oběžné dráze kolem Země.

Absurdní? Možná, ale poskytuje odpovědi na mnohé otázky okolo Měsíce lépe než neustále revidované vědecké teorie.