HLAVNÍ MĚSTO TARTARIE (9)

Kostaš Anastasia

Kostaš Anastasia

publikováno: 30.11.2018 kategorie: Tajná historie lidstva

Číňané skrývají stopy Chanbalyku

Došli jsme k závěrečnému rozuzlení našeho pátrání po centrálním regionu Tartárie – Kataji a jejím hlavním městě Chanbalyku. Po prostudování desítek dokumentů, které nám tu zůstaly od součásníků Chubilaje a dalších vládců této záhadné země, jsme našli pravděpodobné místo stop po legendární rezidenci tartarských chánů. Dovolte, abychom krátce shrnuli základní závěry získané v důsledku našich „dokumentárních vykopávek“. Od celku k části. A ještě něco doplníme.

Základní poznatky získané z dosavadního pátrání

První série faktů: Říše Velkého Chána byla současníky nazývána Tartárií, nikoli Velkou Tartárií. Říše byla založena ne dříve jak koncem XIII. století Čingischánem (původem Skýtem) na základě regionů Skýtie a Serika („národnosti“ a „árijské haploskupiny“) cestou připojení sousedních národů. Centrem nově vytvořené říše se stala KATAJ, kde v průběhu prvních sedmi chánských pokolení byly rozmístěny v dostatečné vzdálenosti od sebe čtyři sezónní rezidence s harémy řízené ženami-vládkyněmi. Pod řízením každé manželky bylo až 10 000 lidí. Kataj sousedila s tradičně čínskými (China/Sina) územími na jihu, s Tangutem na západě, Tartary Niuche (kteří se později nazývali „Mandžurové“) na východě a pouští Lop (Gobee) a Altajskými horami na severozápadě.

Druhá série faktů: Přesnější informace o vzniku původní sestavy Tartárie a data jejího založení je těžké stanovit, protože chybí mapy a písemná svědectví vytvořené v XIII. - XIV. století.

Reálnějšímu datování různých událostí středověku brání tři základní faktory:

1. Chybějící datace současníky na některých dokumentech (mapách, obrazech, miniaturách, knihách) a jejich pozdější dodatečné datování: nejčastěji to pak vede k tomu, že jim zdroje uměle přidávají na stáří;

2. V XVI. století vycházejí historicko-kartografické práce „podle Ptolemaia“. Podle oficiální historie žil ve starověku, je tedy otázkou, proč bylo potřeba čekat více než tisíc let s jejich zveřejněním. Přitom je zajímavé, že v takových pracech se mísí politická situace středověku a „starověku“. V situaci, kdy na jedné a téže mapě vidíme Francii, Chaldeju, Troju, Babylonii, Skýtii a středověkou Tartárii, ztrácíme jakoukoli časovou orientaci. A takové práce „podle Ptolemaia“ nejsou jediné, kde se můžeme setkat s takovým mícháním. Příkladem může být i tato mapa připisovaná Kryštofu Kolumbovi, kde se na jednom místě objevují takzvané „starověké“ a středověké státy, například Troja a Alamania (Germánie), Sarmatie, Turecko a Tartárie

3. Evropská kartografie se postupně „normalizovala“, ale už v XVI. století začínají historici posouvat světové dějiny, a to zejména evropské, do starších období. Například v XVII. století v knize z roku 1677 (tehdy Tartárie začíná praskat ve švech) se převádí obšírná suma dat počítaná ve škále „od stvoření světa“ na katolický způsob (nyní by běžel rok 6018).

Ale dokonce i v těchto tabulkách je možné najít nemálo časových posunů, když ty či ony události proběhly o 200 – 300 let později nebo dříve, než jak uvádí současná historická „věda“. Některá století jsou, co se týče událostí, prakticky pustá a vypadá to, jakoby při roztahování světové historie v čase vědci té doby ještě nestihli vymyslet, co tam vlastně vložit. Na přelomu XVII. a XVIII. století se však evropští historici sjednotili a za jedinou správnou pokládají chronologii Scalieriho.

Vzhledem k těmto faktorům, které brání rekonstrukci historického vývoje Tartárie, není možné přesně zjistit, jak toto asijské impérium začalo své triumfální hnutí po celém kontinentu a jak dosáhlo své největší prosperity. Není dostatek písemných důkazů o tom, že Evropa byla součástí tohoto impéria, protože pro to existují jen nepřímé náznaky. Ale že k Tartárii odpradávna patřily ruské země, můžeme dokázat, a to i díky digitalizovaným mapám z údajně XIV. století.

Pomoci nám v tom může tato stará námořní navigační mapa patrně z roku 1339 od Angelina Dulcerta. Na ní jsou Rostov na Donu i dnešní Ukrajina označeny chánskými vlajkami s ukrajinskými „sokoly“ a půlměsíci obrácenými vzhůru nohama. Stejné znaky jsou nad sibiřskými městy, kde je zobrazen Velký Chán Usbek (také blízký příbuzný Čingischána). Polonia (Polsko) byla podle mapy označena půlměsícem spojeným s prostým křížem. Je pravděpodobné, že skutečné datum vzniku mapy je asi o sto let pozdější, než je uvedeno. Podle stylu a rukopisu připomíná Katalonský atlas světa, který je údajně z konce XIV. století.

Třetí série faktů: Chanbalyk je na mapách současníků vyznačen jako hlavní město Tartárie přibližně od poloviny XV. století. Na západ od něj je město i region Camul, na jih Sina/China (Čína), na sever Altaj s hrobkami chánů a na východě to kreslí každý jinak – někdy jezero Xandu, obvykle (moře-oceán; tak tomu bylo do té doby, dokud tato místa nezačali navštěvovat Evropané někdy v době 1660 – 1680, to je v době pádu hlavního města a přeměny říše (Tartárie) ve „Velkou svazovou Tartárii“).

Nebylo by správné, kdybychom se nezmínili o struktuře samotného Chanbalyku v dobách jeho rozkvětu. Podle popisů západních učených mužů to bylo ohromné město mající na obvodu 28 mil. Zde vzniká otázka, kolik metrů měla jejich míle. Obvykle je to více jak kilometr. Ale v těchto místech často používali čínskou míli„li“, což je něco málo přes půl kilometru.

Pokud jde o zvláštnosti hlavního města Tartárie a jeho paláců, o tom by bylo možné napsat zvláštní článek. Ale my se zkusíme krátce projít charakteristikami města, jak je popsal současník chána Chubilaje, Benátčan Marco Polo.

Právě tento cestovatel píše o tom, že v době vlády Chubilaje měl Chanbalyk 28 mil po obvodu. Ulice tvořily čtverce a čtvercový půdorys mělo i město, takže vypadalo jako šachová deska. Stěny městské pevnosti byly obkrouženy širokým příkopem a tyčily se do výšky 10 kroků (asi 7,5 m). V rozích vnější hradby byly brány pro pohyb obyvatel a ve středu jižní stěny byl hlavní chánský vchod, kterým mohl vjíždět jen imperátor. V rozích pevnosti a mezi nimi bylo vždy po jedné vysoké věži.

Uvnitř městských zdí byl ještě jeden takový čtverec a v něm bylo zase osm „paláců“ (věží). Dveře ve vnitřních stěnách byly umístěny stejně jako na vnějších. To byl chánský palácový komplex, uvnitř něhož se nalézal palác Velkého Chána; budova byla přilehlá k severní stěně komplexu a byla jednopodlažní, vyvýšená nad zemí do výšky 10 dlaní (přibližně 1 metr). Palác byl natolik obrovský, že jen například do hlavního sálu se vešlo 6 000 lidí (Marco Polo). Kromě tohoto sálu byly v paláci komnaty pro chánovu rodinu, „kabinetní“ komnaty imperátora, jeho pokladnice a další. Benátčan na tomto místě píše, že v té době na celém světě nebyla budova podobná této, co se týče velikosti a nákladnosti.

Město Chanbalyk (Cambalu) má východoevropskou architekturu
a vůbec nepřipomíná Peking

Na jižní straně nádvoří uvnitř palácového komplexu se rozprostíral park s krásnými stromy, včetně ovocných; tam se klidně procházela různá zvířata - ptáci, srnky, a jiná zvířena... Cesta se táhla nad hustou trávou ve výšce dvou loktů nad zemí. Za severní stěnou komplexu (na severozápadě) se prostíralo velké jezero, z něhož Velkému Chánovi chytali k obědu ryby různých druhů. Jezero, do něhož vtékala nevelká řeka bohatá na ryby, byla vytvořeno člověkem. Vykopaná hlína tvořila vedle velký kopec vysoký 100 "dobrých" kroků (1 krok = 0,75 - 0,80 m), což by znamenalo 75 - 80 m (výška obvyklé pětipatrové budovy je 15 m). Ale je to také možné chápat tak, že k dosažení vrcholu bylo potřeba 100 kroků, pak by samozřejmě byla výška kopce menší. Na něm byl také založen park, kde Velký Chan nařídil vysadit všeliké druhy rostliny, jež se mu líbily, a některé stromy se na jeho příkaz přesazovaly na tento kopec i s kořeny. Uprostřed tohoto parku byl malý palác určený k oddechu.

„Chán přikázal postavit co do rozměrů stejný (jako hlavní velikochánský) [palác] pro svého syna, budoucího vládce. Ten se rozkládá na druhé straně jezera.“ píše Marco Polo. „A stojí tu most klenoucí se přes vodu od jednoho [paláce] ke druhému.“ Shrneme-li charakteristiku města a palácového komplexu v hlavním městě Tartárie, je důležité si všimnout jejich poměrně velkého rozdílu oproti Pekingu a Zakázenému městu. Avšak i přes tuto okolnost  se od povodní v roce 1642 Evropané stále více domnívají, že hlavním městem Tartárie je Peking. Logika takových závěrů současníků může být pochopena po přečtení předchozího dílu této série článků.

Město Chanbalyk (Benátčan toto slovo vysvětluje takto: Kan-Baligh = Město chána) se rozkládá ve vzdálenosti 10 kilometrů na východ od široké řeky Polisangin, která se vlévá v oceán. Přes Polisangin byl postaven onen mramorový most se 24 oblouky: délka této stavby činila 300 „dobrých“ kroků (300 x 0,75 m), což je 225 m. Šířka mostu se rovná osmi „dobrým“ krokům. Dále na západ tekla ještě jedna řeka – Karamoran (Černá řeka). V anglickém překladu knihy Marca Pola z roku 1903 s komentáři a přílohami z roku 1920 se uvádí, že tímto jménem všichni evropští současníci a někteří muslimští autoři té doby nazývali Žlutou řeku neboli Chunag-che.

Můžeme tedy dospět k závěru, že řeka Polisangin s odhadnutou šířkou koryta 250 m tekla výhodně od řeky Chuang-che, to znamená, že Polisangin nebyla hlavním korytem Chuang-che, ale byla s ní nejspíš spojena. Poloha Žluté řeky (která je podle popisu Marca Pola tak široká, že přes ni nebylo možné postavit most) západně od Kataje a Chanbalyku dokazuje, že hlavní rezidence Velkého Chána byla postavena v místech dnes nazývaných prefekura Ordos ve Vnitřním Mongolsku (Čínská lidová republika). Ještě jeden detail – přes řeku nedaleko od Chanbalyku by se měly nacházet zbytky daleko staršího chánského města – města Taidu.

Čtvrtá série faktů o Kataji a Chanbalyku. V roce 1557 došlo v Číně (Sina), Kataji (CATHAYO) a Kokonorské Tartárii (Kokonor Tartares - východně od čínského Shanxi) k potopě (možná tsunami od Žlutého moře), která na místech sedm měst vytvořila slané jezero Qinghai (Kukunor) uprostřed Kukunorské roviny. Délka jezera je asi 105 km, maximální šířka je až 65 km, plocha 4 200 km² a největší známá hloubka je 38 m. Jezero se nachází v nadmořské výšce 3 205 m. Datování potopy se může od skutečnosti lišit. Je pravděpodobné, že tato potopa zničila první město chána Taidu, a tak vznikla potřeba vybudovat rezidenci novou, město Chanbalyk. Ale toto je pouze verze, která vyžaduje podrobnější výzkum, který by ji potvrdil. Mimochodem v Ordosu je nyní spousta slaných jezer, zřejmě to je němý důkaz události, k níž došlo před několika staletími.

Druhou známou katastrofou, která ovlivnila krajinu i historii místních států, byla mohutná povodeň na Žluté řece z roku 1642. Voda tehdy zabila na 300 000 lidí. S největší pravděpodobností právě tato událost vedla k zániku hlavního města Tartárie. Na přelomu XVII. a XVIII. století Evropané kreslili na mapy těchto míst sousední města Chanbalyku Campion a Camul v určité vzdálenosti od Žluté řeky, blíž k poušti Gobi. Je tedy zřejmé, že dokázala tuto masivní povodeň ustát, což se však bohužel nedá říct o samotném Chanbalyku. Po povodni Žluté řeky postupně mizí z map současníků a Tartárie se proměňuje na „Velkou Tartárii“; rok co rok pak od ní odpadávají okrajová území a přičleňují se k sousedním říším.

-pokračování-

Další díly