HLAVNÍ MĚSTO TARTARIE (7)

Historie hlavního města je vždy historií i samotného státu. Totéž se týká i města Chanbalyk, kde se po dlouhý čas nacházelo sídlo, palác Velkého Chána Tartárie. Při studiu historie tohoto města, tohoto srdce říše, můžeme určit události, které jsou dosud tajeny vládami mnohých států. Obzvláště těch, které v minulosti utrpěly imperiální politikou Tartárie.

Město Chanbalyk postavili daleko později

Je třeba uvést, že město Chanbalyk/Cambalu se nestalo hlavním městem Tartárie hned. Dávné zdroje uvádějí, že prvních několik pokolení velkých chánů (počínaje Čingischánem) zde žilo jen tři měsíce v roce – od prosince do února. A podle mých zjištění až časem – od XVI. století – začíná vyčnívat z katajského regionu jako metropole, to je hlavní město. Pokud porovnáme data ze starých map s vyprávěním Marca Pola, že Chanbalyk byl hlavním sídlem Velkého Chána v době působení Benátčana v Tartárii (údajně ve XIII. století), pak dostaneme zajímavý obraz. Je logické, že o novém hlavním městě Tartárie se Evropané dozvěděli až z příběhů Marca Polo, i když takové informace mohly pocházet i od někoho jiného před ním. Pokud však tento cestovatel žil ve XIII. století, proč se evropští kartografové dozvěděli o Chanbalyku až v první polovině XIV. století?

Jeden ze současníků vypráví, že před výstavbou této středověké metropole bylo vedle řeky staré město se stejným názvem. Jiní současníci nazývají toto staré město Taidu/Caidu. Uvádí se, že astrologové předpovídali v něm brzké lidové protesty a jiné krize, proto se panovník Tartárie rozhodl vybudovat vedle nové město a přesunout své bydliště tam i se všemi dvořany a občany (i když se všichni zprvu nevešli). Proto se často na starých mapách na řece Polisanga/Pulisangin nacházejí dvě města – Chanbalyk na levém a Taidu na pravém břehu. To znamená, že pokud hledáte stopy hlavního města Tartárie, musíte hledat stopy dvou měst, která se nacházejí proti sobě na březích velké řeky nebo jejího vyschlého koryta. Na mapě pravděpodobně z roku 1450 nějaké město Calalec stojí na pravém břehu řeky v blízkosti oblasti Kataj:

Proč Velká Tartárie nebyla veliká

Všechny mapy Tartárie, které vytvořili její současníci, ukazují, že když mluvíme o tomto eurasijském impériu, je správnější nazývat zemi ne "Velkou Tartárií", ale prostě "Tartárií". Tak je nazývána do té doby, dokud existovalo hlavní město a vládl jí Velký Chán (samovládce), to jest až do roku 1680. Později hlavní město zmizí, osud vládce zůstává neznámý, země je rozdělena na mnoho malých království a knížectví, a to znamená, že Tartárii změnili na svaz, konfederaci a už nebyla říší. A došlo k něčemu podobnému jako byl pozdější rozpad SSSR.

V souvislosti s tím navrhuji, abychom dnes přestali nazývat Tartárii Velkou a chápali pod tímto názvem jen pozdní, rozpadající se původní Tartárii. Nebo je snad možné ji pokládat za Velkou, když jí chybí centrum, hlavní město a vládce? A opravdu současníci tehdy, když začali psát "Velká Tartárie", najednou zjistili, že je to skutečně obrovský stát? Během předchozích století všechny země a panovníci věděli, že Tartárie je silná a obrovská říše od Uralu do samotného východu a od severu až po Indii. A pak najednou po zmizení hlavního města ji začali nazývat Velkou. Soudě podle vnitropolitických procesů v zemi je slovo "Velká" synonymem slova "svaz", "svazová", "spojená", tedy bez centra, něco jako "Spojené státy Tartárie".

Dost rychle se tartarská království (stejně jako ve své době republiky SSSR) začínají oddělovat a odcházejí pod kontrolu sousedních říší: sibiřské země se svými cary odešly k Moskovii (k roku 1730 se hranice podmaněné Sibiře táhne po řece Ural) (čínsky Helong-Kiang; čínskotatarsky Saghalien Oula), tartarské země podél Číny se staly součástí Čínské říše, v níž od roku 1644 vládli titíž Tartaři z provincie Niuche (oficiální historie je nazývá Mandžury, ale ve starých knihách vždy jedině Tartary). Svobodná/Nezávislá Tartárie po určitou dobu ještě zůstává skutečně víceméně nezávislou a suverénní. Ale časem si i ji rozdělí mezi sebou velcí sousedé. Malá Tartárie s Krymem už od roku 1452 náležejí Osmanům (potomkům vojevůdce Osmana-Ottomana) z armády Velkého Chána.

Kde hledat stopy Chanbalyku/Cambalu?

Ruiny hlavního města Tartárie zůstaly v Čínské Tartárii, protože stálo nedaleko Velké čínské zdi. S vysokou pravděpodobností lze říci, že katastrofa, která zánik města způsobila, byla přírodního původu. Mnozí autoři v prvních desetiletích po roce 1680 píší o rozsáhlých ruinách v těchto regionech. Na některých mapách zůstávají pouze ta města v Kataji, která jsou dostatečně daleko od Žluté řeky (Chuang-che/Croceum/Caramoran). Je velmi pravděpodobné, že to je ta řeka, kterou Marco Polo a jeho současníci nazývali Polisanghan/Polsanghin/Pulisanga.

Na břehu Žluté řeky už po roce 1680 vidíme nová městečka, ale dříve zde uváděná velká města zmizela. Poblíž pouště Gobi zůstal starý dobrý Campion, původně Camul/Kamila, který vždy býval vedle Chanbalyku. Na některých mapách v prvních časech v tomto regionu ale zejména mezi ostrým zákrutem řeky a Velkou čínskou zdí není vůbec nic. Na jiných mapách se v těchto místech píše o tom, že „zde jsou ledy...“, třebaže dříve tam byla města.

V roce 1694 na náhorní plošině kolem Žluté řeky poblíž čínsté zdi se objevuje výraz Pays d'Ortus nebo DORTUS, což znamená „místa paláců“ (pays – z francouzského „místa“). A dnes i v oněch divokých dobách „ORTO“ u místních Mongullů-Číňanů znamená „palác“. Například v komentářích Palladia z roku 1920 k textu knihy Marca Pola se dozvídáme: „Orto ve skutečnosti říkají oddělenému paláci chána vedenému jednou z jeho žen“. Jiné místo v textu: „Čínští autoři překládají toto slovo „ORDO“ jako „harém“. A ještě jinde: „Ordos byl postaven Čingischánem pro imperátorky, které byly vybírány ze čtyř různých kmenů“. A ještě poslední úryvek: „V době vlády prvních čtyř chánů, kteří žili v Mongolii/Mungalii, byly čtyři „ordo“ od sebe značně vzdálené a cháni je navštěvovali v různá roční období“. Za zmínku stojí také to, že podle informací Marca Pola, v každém takovém paláci tartarská imperátorka měla až 10 000 podřízených. Nic takového hordy.

 Zapomenutá potopa XVI. století

Nějak se stalo, že hlavní město Kataje a později celé Tartárie se nacházelo na plató, na rovině mezi horami. Na všech mapách jsou Chanbalyk a Ordos zobrazovány na víceméně rovině uprostřed horských hřbetů nedaleko od Velké čínské zdi.

Jižněji mezi Tibetem a západní čínskou hranicí se prostírá ještě jeden tartarský region – Kukunor/Kokonor. Na mapě Johna Speeda z roku 1626 je přímo textem uvedeno, že v těchto místech v důsledku potopy vzniklo velké kulaté jezero, pod jehož hladinou bylo pohřbeno velké množství místních obyvatel. Současníci tuto vodní plochu nazvali Cincui hay. V dnešní době tam nalezneme jezero Cinchaj (Qinghai) nebo Kokonur. A opravdu svými rozměry by do sebe zahrnulo sedm středověkých měst i s okolními vesnicemi. Zajímavé však je, že v jeho dnešních popisech, historii a zvláštnostech se nehovoří nic o tom, že by vzniklo při potopě.

Co si dnes můžeme přečíst o tomto jezeře? Vypadá to, že se tvořilo po tisíce let a jeho název se z čínštiny překládá jako „modré moře“ nebo „modré jezero“. Podle anglické verze Wikipedie v různých jazycích – tibetském, mongolském a čínském – je tato vodní nádrž nazývána mořem nebo jezerem. Bezodtokým jezerem. Ale dříve kartografové kreslili, jak Žlutá řeka vtéká do Qinghai.

Anglická Wikipedie uvádí, že v současné době má jezero Qinghai plochu 4 317 km²; průměrnou hloubku 21 metrů, maximální - 25,5 m (v roce 2008). Ruská verze těchto stránek však uvádí maximální hloubku 38 m! „Rozkládá se v nadmořské výšce 3205 m a zabírá centrální část Kukunorské roviny. Odkud se mohlo vzít takové množství slané vody, aby ohromnou silou najednou vytvořilo obrovské jezero v dostatečné vzdálenosti od moře a navíc v takové výšce?

-pokračování-