HLAS ZEMĚ (1)

Theodore Roszak (nar. 1933) je profesorem na California State University, kde přednáší historii, sociologii a srovnávací studia. Patří k nej uznávanějším interpretům současných kulturních, filosofických i vědeckých trendů. Jedním z hlavních oborů, kterými se zaobírá, jsou křehké vztahy mezi civilizací a životním prostředím.

Vztah člověka a planety se stal dominantním tématem hned několika posledních jeho prací, především knihy The Voice of the Earth (Hlas Země), ze které je i naše ukázka, nebo knihy předcházející, Person/Planet. Popularitu si Roszak vydobyl především knihou The Making of Counterculture (Jak se dělá kontrakultura) z roku 1969, jež se stala brilantním výrazem pocitu celé generace kulturních nonkonformistů 60. let.

Ve svém mapování skrytých a společensky kritických proudů pokračoval i v další úspěšné knize Where the Wasteland Ends (Kde končí pustina), s podtitulem » Politika a transcendence v postindustriální společnosti« — tentokráte s ohledem na širší dějinný vývoj Západní kultury. V 80. letech se »ekofeminista « Roszak soustřeďuje na čím dál hlubší rozpor mezi psychologii západního člověka, jeho materialistickou filosofii hromadění a spotřeby, a potřebou ohrožené biosféry, Planety.

Má-li termín ekopsychologie svého otce — má-li nějakého vskutku horlivého propagátora — je jím jistě T. Roszak. V knize Hlas Země, jež je vlastně jakýmsi voláním po našem probuzení, se Roszak pustil do nemilosrdné psychoanalýzy civilizace, která se na konci 20. století ocitla v dramaticky vyhrocené krizové situaci.

 Roszak zkoumá naše šílenství a pokouší se načrtnout možnou léčbu. Psycholog J. Hillman je přesvědčen, že Roszak v této své dosud poslední studii položil základy pro teorii a praxi psychoterapie století, do kterého bychom měli (i se svými civilizačními chorobami) co nevidět vstoupit. Kniha je rozdělena do tří vzájemně souvisejících dílů věnovaných hledání východiska s pomocí nové psychologie, ekologie i kosmologie.

----------------------------------------------------------

VEZMI OCAS JEŠTĚRKY A PRST ROPUCHY

Málokdo si dnes uvědomuje, že předchůdcem psychiatra byl kmenový kouzelník:, šaman nebo medicinman. To oni byli původními léčiteli duší. Někdy se nemůžeme ubránit dojmu, že v naší, takříkajíc osvícené vědě o mysli — psychiatrii - přežívají residua jistých záhadných rituálů. Rád bych se teď na tento problém podíval z docela opačného úhlu.

Co když lze v takzvaném pověrečném šamanském léčitelství duše najít něco, co má trvalejší platnost? Neexistuje u tradičních kultur, v jejich v pojetí duševní nemoci a duševního zdraví něco, co bychom my, příslušníci industriální kultury, mohli převzít a čemu bychom se mohli přiučit?

Kdysi se antropolog Marshall Sahlins pokusil o rekonstrukci »ekonomiky doby kamenné«. Sahlins byl přesvědčen, že poznáním primitivní formy ekonomiky můžeme lépe pochopit skutečný význam takových pojmů jako je bohatství nebo bída. Proto se ptám: neexistuje něco jako »psychiatrie doby kamenné«, jejímž výzkumem bychom se dopracovali podobně objevnému vhledu?

Až do nedávné doby měli antropologové sklon považovat kmenové léčitele jednoduše za mastičkáře, jejichž praktiky nejsou než pouhé šarlatánství. Někteří učenci dokonce všechny šamany označili za psychotiky zabývající se čarodějnictvím i v tom nejhorším smyslu slova. Ať už je nazývali shovívavě technickými výrazy  "neuroticko-epilepsoidní typy",  nebo bez obalu odmítavě (autentičtí idioti), vždycky se shodli v tom, že v kmenové terapii šílence léčí zase jen šílenci.

Díky dílu Claude Levi-Strausse a následným studiím transkulturní psychiatrie jsme nakonec dospěli k poznání, že kmenová společenstva mají duchovní a psychoterapeutické tradice kmenových společenstev mohou být při léčení kmenových lidí daleko účinnější než naše západní medicína, zvláště jde-li o poruchy duševní či emoční.

Antropolog I. M. Lewis zašel dokonce tak daleko, že prohlásil, že nic nebrání tomu, abychom na naši »vyspělou« psychoterapii pohlíželi jako na odvozený druh (subspecies) tradičního léčitelského umění. Postavil tím celý problém na hlavu. Lewis říká: »Zdá se mi, že psychiatrie, zvláště psychoanalýza, představuje jen jistou omezenou a nedokonalou formu šamanismu. Jung by to snad býval připustil, většina freudovců však stěží.

Připusťme, že vůči Sigmundu Freudovi není tento názor úplně fér. I on si totiž brzy všiml, že ve vytváření »podmínek víry pozitivního očekávání«, která má velký terapeutický efekt, dokážou být kmenoví léčitelé užiteční stejně jako většina moderních psychiatrů.

Když porovnáváme starou a novou psychoterapii, nelze si nevšimnout komplexity a šíře tradičního léčitelského umění. V kmenových společenstvech není rozdíl mezi fyzickým a psychickým nikdy tak přísný jak to moderně chápeme my. Snad by se dalo říci, že tradiční medicína všechny nemoci považuje za psychosomatické v tom smyslu, že psyché je součástí její etiologie.

Eskymáčtí šamani jsou schopni i omrzlou nohu léčit jako psychickou poruchu. Právě proto je nutno při jejich způsobu léčení mobilizovat myšlenky i emoce, sny i vzpomínky. To všechno hraje v tradičním léčitelství důležitou roli. E.Fuller Torrey, který se zabýval problémem západního "psychiatrického imperialismu", poukázal na to, že při léčení je naprosto podstatná kulturní vazba, která terapeuta a jeho klienta spájí.

Společný světonázor, vzájemně uznávané ideje a principy, stejně jako společný diagnostický slovník, to vše vytváří ovzduší důvěry a srozumění, bez něhož není léčení možné. I když jsme si uvědomili, že pro léčbu domorodců mohou být kmenové techniky daleko účinnější než moderní psychiatrie, je otázkou, jakou cenu může mít toto poznání pro nás? Jestli jsou naše vztahy k přírodě tak katastrofální, jak naznačují environmentální kritici naší civilizace, měli bychom pomoc hledat všude, kde ji najít můžeme.

Patří sem i hledání znalostí, jež se z naší společnosti dávno vytratily. Kde jinde bychom mohli tyto zapomenuté vědomosti nalézt, než ve zkušenostech bližních, kteří ještě žijí v jiném světě - v tradičních kmenových kulturách. Zde ovšem každý, koho zajímá více než akademický průzkum kmenové psychiatrie, narazí na první problém. Terapie kmenových společenstev se k nám totiž dostává v podobě jakési exotické směsky nejrůznějších  iracionálních« praktik.

Tradice, jež se za nimi skrývá, je nám neznámá; víme jen, že dokáže vyvolat neuvěřitelně rozličné síly a "duchy". Každá kmenová skupina má své vlastní rituály, vlastní "zaklínadla". Jakožto vnějším pozorovatelům se nám může zdát, že se za něj různějšími kmenovými variacemi skrývají společná témata. Je-li tomu tak, pak je na nás, abychom je vynesli na světlo. Přesto je tento selektivní postup, s nímž se chápeme živé tradice jiných kultur, určitou svévolí.

Domorodí léčitelé by měli na univerzalizaci svých metod či principů jen malý zájem. Měli bychom to mít na paměti. Musíme si také uvědomit, že žádný jungovský archetyp nemůže, i přes svou rafinovanost, vynášet konečný soud o tom, co všechno pro Siouxe znamená bizon nebo co pro Eskymáka znamená tuleň.

Z kmenového úhlu pohledu se dokonce může zdát, že vytrhávání symbolů a obřadů z jejich domorodé kulturní půdy je zbavuje síly. Když Sudhi Kakar na indickém venkově studoval metody praktiků tantry, byl jimi rázně odmítnut po té, co vyjádřil názor, že jejich mantry symbolizují některé základní, ale skryté emociální mechanismy. Jeho informátoři trvali na tom, že existují jedinečné okultní souvislosti mezi psychologickými vibracemi jistých zvuků a emocemi, které pak vyvolávají v pacientovi.

Přesto lze říci, že stejné kouzelné verbální formule by mimo venkovskou kulturu Indie pravděpodobně neznamenaly vůbec nic. V jistém smyslu jsou nepřenosné. Tradiční terapie může být zarputile provinční; zapadá především do svého místa a do své historie, patří k rytmům místního klimatu, k obrysům krajiny, jejíž zvířata byla domorodcům po celá staletí blízkými soudruhy. V místní tradici do sebe může osobnost kmenového léčitele pojmout řeka, hora nebo hájek. Takto si obyvatelé kraje dokážou jeho přítomnost uchovávat po celé generace. Podobně si mohou svébytnou a nezvykle evokativní sílu uchovávat nej různější artefakty.

Když managové z Bornea jdou za svými pacienty, nesou si s sebou ranec plný podivného »nářadí«: tykadla obrovského brouka, krystalový amulet nazývaný »kámen světla«, kel divokého kance, který dokáže přivolat ztracenou duši, atd. Co však tyto věci mohou znamenat pro nás? Vždyť tolik připomínají ony pověrečné ingredience mastičkářů - nějaký ten »ocas ještěrky a ropuší prst« - díky nimž se nám čarodějnictví středověku zdá tak směšné a absurdní. Přesto účinnost šamanovy metody velkým dílem záleží právě na emotivní zvláštnosti podobných "nástrojů".

Ale je tu ještě něco, o čem bych se měl zmínit. Když se snažím hledat ztracené hodnoty tradiční terapie, vědomě přecházím všechny ty praktiky, jež je možno najít roztroušené v celé kmenové kultuře (např. působení čarodějnic, kletby, zlé oko nebo, v jistých extrémních případech, i existenci lidské oběti), a které bych dokázal považovat za "pověrečné". Zároveň to ale může znamenat, že tyhle obyčeje prostě nedokážu pokrýt svou imaginací natolik, abych jim mohl být příznivě nakloněn.

Je to vlastně omezenost mojí strany pohledu. Totéž by se mohlo týkat i role, jakou v léčení, v křesťanské vědě nebo mnoha podobách new age medicíny, dnes tak široce praktikovaných v západní kultuře, má víra. Každý z nás jedná jen v rámci mezí vlastního chápání a tolerance. Jsem si tohoto problému vědom, mám však jeden návrh.

Pokusme se to brát to asi tak, jako když se pro inspiraci obracíme do dob »zlatého věku« starodávných Athén a shovívavě při tom dokážeme přehlížet zlořád jejich otroctví, zabíjení novorozenců nebo právo davu. Paul Goodman se jednou vyjádřil v tom smyslu, že využít politicky antropologie znamená »ukázat, co se z lidské přirozenosti ztratilo, a pokusit se najít praktický způsob, j a k toho znovu dosáhnout.  Uvažujeme tedy o "ztraceném",  jako o něčem, co nám vskutku stojí za to, být nalezeno.

-pokračování-