GLOBÁLNÍ OTEPLOVÁNÍ, POSUNY MAGNETICKÝCH PÓLŮ A NEČISTÁ HRA SLUNCE (1)

V roce 1958 na základě experimentů navržených fyzikem Jamesem van Allenem a které probíhaly na palubě satelitu Explorer I. došlo k objevu dvou zón intenzivního záření. Tyto oblasti obepínající naší planetu jsou v současné době známy jako "Van Allenovy Pásy". Vnitřní pás se nachází ve výšce asi 1000 - 5000 kilometrů nad rovníkem a vnější pás obepíná Zemi ve výšce 15 000 - 25 000 kilometrů, (viz. obr. 1.b). V roce 1962 sonda Mariner II. detekovala proudy nabitých částic - elektrony a protony, které jsou vedlejšími produkty slunečního fúzního procesu. Tyto svazky energie směřující směrem k Zemi se nazývají "sluneční vítr".

Většina částic je zachycena právě díky přítomnosti "Van Allenových Pásů", které velmi významným způsobem chrání naší planetu před jinak škodlivým zářením. Svazky těchto částic byly později zmapovány meziplanetární sondou "IMP 1" v roce 1963 (viz. obr. 3) a díky tomu došlo ke zjištění, že energetické částice mají velmi výrazný vztah k tzv. "kvadrantové struktuře Slunce" a díky tomu tento jev dostal název ‘sectored structure of the solar wind’ (sektorová struktura solárního větru) (viz. schéma na obr. 1c).

V roce 1979 britský astronom a profesor Iain Nicolson objevil, že když částice slunečního větru bombardují "Van Allenovy Pásy", může docházet ke změnám v geomagnetickém zemském poli. Jinými slovy řečeno, změny ve slunečním větru přivodí změny v magnetosféře Země, které jsou navíc reflektující s pozemním magnetickým polem.

V roce 1984 tým vědců na "Naval Medical Research Institute", Bethseda, Maryland, USA, zjistil, že magnetické pole emitované z elektrických světel v jejich laboratoři měly výrazný vliv na uspořádání DNA a způsobovalo genetické mutace tkání vyvíjecího se lidského plodu. Tehdy šlo o experimenty na téma "dítě ze zkumavky". Experimenty byly prováděny na lidských buňkách zvaných "ibroblasty".

Nejnižší úroveň použitého magnetického pole byla nižší intenzity než magnetické pole Země, což dokazuje, že za jistých okolností může zemské magnetické pole vyvolat stejný nebo analogický efekt. V roce 1927 německý psycholog Johannes Lange výzkumu dvouvaječných dvojčat dospěl k závěru, že osobnost člověka je ve velké míře ovládána dědičnými faktory (je geneticky stanovena).

V roce 1986 jsem prostřednictvím útlého spisu "Astrogenetics: The New Theory" (Astrogenetika: Nová Teorie) poukázal na existenci dvanácti slunečních specifických výronů energie, které způsobují dvanáct jedinečných explozí uvnitř "Van Allenových Pásů" s dispozičním faktorem dvanácti druhů následného mutačního faktoru platných prakticky každý rok.

Tyto objevy mi umožnily sestavit "Astrogenetický model" (viz. obr. 1), který vysvětluje, jak je lidská osobnost každým rokem vystavena vlivu dvanácti různých sekvencí slunečního záření. Každý měsíc jedna z těchto sekvencí bombarduje "Van Allenovy Pásy" (viz. obr. 1b), což způsobuje dvanáct různých strukturálních sekvencí zemského magnetického pole každým rokem. To vše v prostředí lidského embrya způsobuje dvanáct typů genetických mutací. Celý tento mechanismus nakonec vede k disperzi dvanácti typů lidské osobnosti ve shodě s výše uvedenými procesy.

Dvanáct typů sluneční radiace

Je všeobecně známo, že se Slunce ve svých polárních regionech otáčí kolem své osy pomaleji (rychlostí asi jedné otáčky za 37 dní) oproti rovníkových oblastí, (zde rychlost jedné otáčky trvá 26 dní). Takže pokud "P" (oblast pólů) a "E" (oblast rovníku) zahájí rotaci ve stejném bodu počne docházet k algoritmickému postupnému promíchávání oblasti s kladně a záporně nabitými částicemi. V podstatě dochází ke vzájemnému posuvu o 93,8 stupňů za každý měsíc (viz. obr. 2). Tuto situaci pak můžeme porovnat opět s obr. 3, kde jsou znázorněny struktury slunečního větru, jež byly detekovány kosmickou sondou Mariner II. v roce 1962 a později v roce 1963 bylo toto pozorování potvrzeno sondou "IMP 1". Vimněte si velmi zajímavé situace, která nastává v období mezi 1. - 4. prosincem.

Na konci prosince se tento kvadrant posune proti směru hodinových ručiček přesně jak se dá očekávat a to díky rovníkovým ohniskům energie. V uvedených výpočtech je pro zjednodušení vynechána deklinace Slunce a Země, stejně tak jako sezónní rozdíly v orbitální rychlosti Země kolem Slunce (orbita země je elipsovitá a proto je její rychlost odlišná v závislosti na vzdálenosti od Slunce v souladu s příslušnými Keplerovými zákony).

Zjistil jsem, že mezi pozorováním a výpočty je chyba, která se pohybuje v hodnotě 0,5 dne. Prozařování ohniska "P" s ohledem na ohnisko "E" vede k polarizaci slunečního záření v podstatě každý měsíc. tyto vzájemné kompozice produkují disperze, kdy jedno specifické rovníkové pole o velikosti 93,8 stupňů je narušeno každý měsíc (viz. obr. 4).

K dispozici jsou tak čtyři výsledné kódy záření "234", "134", 124" a "123". tyto specifické sekvence se v průběhu jednoho roku čili dvanácti měsíců vyskytnou celkem třikrát. V důsledku činnosti tohoto modelu je planeta Země "sprchována" výše uvedenými typy záření, které jsou absorbovány "Van Allenovými Pásy" a ty pak dále převádějí těchto dvanáct sekvencí záření do dvanácti typů mutačních sil magnetické zemského pole. je zajímavé, že tyto mutační disperze odpovídají astrologickým prvkům osobnosti v prvních čtyřech měsících zvěrokruhu a poté jsou v posloupnosti opakovány po zbytek roku s jistými mutacemi, takže vzniká každý rok dvanáct typů osobnosti.

Přestože rozložení elementárního digramu (viz. obr.4) odpovídá empirickým datům (viz. obr. 1e), které stanovil astrolog Jeff Mayo pod záštitou profesora Hanse Eysencka pracující na "London Institute of Psychiatry", dochází k rozlišnostem v amplitudě v rámci období dvanácti měsíců. Je to z toho důvodu, že radiace odcházející ze Slunce má nutně stejný charakter jako to záření, které dopadá na Zemi. Rozdíl vyplývá v nerovnoměrném pohybu Země kolem Slunce a axiální naklonění 23,5 stupňů. Obě z těchto chyb lze skloubit a opravit tím, že rovníkový čas korigujeme se slunečními hodinami, které trpí stejnými problémy (viz. obr. 5b).

Na (obr. 5d) jsou vidět výsledky dvou studií lidské osobnosti, které vedl Jeff Mayo. Do první studie bylo zapojeno celkem 1795 subjektů (přerušovaná čára) a do druhé studie pak 2324 subjektů (plná čára). Obě dvě studie celkem zřetelně ukazují, že tzv. "pozitivní" astrologická znamení (Beran, Blíženci, Lev, Váhy, Střelec a Vodnář) jsou extrovertní charakteristiky, zatímco zbývající tzv. "negativní" znamení (jde čistě o polaritní záležitost) jsou převážně introvertního nastavení. Kompozice elementárního diagramu (viz. obr. 5a) s křivkou (viz. obr. 5c) dává kombinovaný "Mayo/Eysenckův" výsledek (viz. obr. 5d.).