FOO FIGHTERS A KUGELBLITZ

       Protože je vesmír nekonečně velký, můžeme snadno říci, že pravděpodobnost, že Země je jedinou planetou obývanou inteligentními bytostmi, je velmi malá. Přestože v současné době probíhá výzkum s cílem dokázat existenci mimozemské inteligence (SETI) posloucháním radiových vln z vesmíru, zajímalo by mě, jestli jsme již byli kontaktováni. Existuje ve fenoménu UFO něco, co dokazuje existenci mimozemšťanů? Podívejme se na fakta. Tisíce lidí z celého světa každoročně podávají zprávy o pozorování podivných vzdušných fenoménů. Děje se to již mnoho let, ale ne déle než od roku 1947. Na základě faktu, že takové množství lidí vidělo na obloze objekty, které nemohou identifikovat, můžeme přinejmenším připustit, že UFO existují. Nemůžeme vědecky dokázat jejich existenci pouze na tomto faktu, ale také jej nemůžeme ignorovat. A tak naším dalším logickým krokem bude získat více dat. Je původ UFO mimozemský? Existuje možnost, že alespoň některá mohou pocházet ze Země a používat pozemskou technologii? Odpověď na tuto otázku zní - ano, některá jsou pozemského původu. Lidé si snadno mohou splést letadlo nebo vrtulník letící v noci s UFO a již se to mnohokrát stalo. Někteří si dokonce s UFO spletli Venuši. Ačkoli většina UFO může být vysvětlena, existuje úžasné množství zpráv, které vysvětlit nelze. Mezi ně patří zprávy od šéfů policie, vědců, pilotů a - což je nejzajímavější - astronautů. Existuje mnoho veřejně dostupných informací, které přinášejí věrohodné podrobnosti o těchto setkáních.

       Naším dalším krokem by mělo být soustředit se na tato nevysvětlitelná pozorování. Je přesto možné, že některé z těchto objektů mohou pocházet ze Země? Dr. Renato Vesco si myslí, že ano. Ve své knize "Intercept UFO" píše o svých zkušenostech a informacích z nacistického Německa. Později uvedu jeho článek, ale nejdříve mi dovolte uvést jeho odborné zázemí. Renato Vesco je renomovaný letecký inženýr a specialista na letecký a kosmický prostor a vývoj tryskových pohonů. Absolvoval univerzitu v Římě a před 2. světovou válkou studoval na Německém institutu pro vzdušný vývoj. Během války Vesco pracoval s Němci na tajné instalaci Fiatu u jezera Garda v Itálii. V 60. letech pracoval pro italské ministerstvo obrany jako technický pracovník, vyšetřující záhadu UFO.

Píše:

"27. listopadu 1944 se letoun B-27 letectva Spojených států, vracející se z náletu na Speyer v Německu, setkal s obrovským oranžovým světlem, které se pohybovalo vzhůru odhadovanou rychlostí 500 MPH (miles per hour = mil za hodinu). Když to pilot hlásil, obsluha radaru odpověděla, že na obrazovkách nic nezaznamenala."

       Ale objekt, spatřený vracejícím se bombardérem, byl pouze prvním z mnoha dalších, viděných americkými piloty nad Německem v době války, kteří je pohotově pokřtili 'foo fighters'. Váleční letci Fall a Backer ze 415. eskadry hlásili takové setkání o měsíc později a přinutili letectvo připustit, že takové objekty mohou existovat. Pozdější setkání s foo fighters vedla odborníky k domněnce, že to byly německé vynálezy, jejichž účelem bylo zmást radar. Jak blízko byli pravdě, se dozvěděli teprve po válce, když se zpravodajské týmy Spojenců dostaly do tajných nacistických továren. Foo fighters, viděné americkými letci, byly pouze malou ukázkou, zlomek velkého množství různých metod k matení radarů a k rušení elektromagnetických polí. Práce na německém protiradarovém zařízení Feurball, česky ohnivé kouli, byly urychleny během podzimu 1944 v experimentálním středisku Luftwafe nedaleko Oberammergau, Bavorsko. Zde a v aeronautickém zařízení ve Wiener Neustadtu byly vyrobeny první Feurbally. Později, když se Rusové přiblížili k Rakousku, byly dílny na výrobu ohnivých koulí přemístěny do Černého Lesa. Rychlé a dálkově řízené ohnivé koule, vybavené klystronovými trubicemi, pracujícími na stejné frekvenci jako radary spojenců, byly schopny vymazat stopy z obrazovek radarů. To jim umožňovalo být téměř neviditelnými pro pozemní kontrolu.

      Nacistické Feurbally nedokázaly zastavit vzdušnou ofenzívu Spojenců. Foo fighters byly nasazeny příliš pozdě a již nemohly ovlivnit běh událostí, ale byly významné nikoli pouze proto, že byly výsledkem technického vývoje, který mohl vést k nebezpečnějším zbraním, ale také proto, že ukázaly, že nacistická technologie se pohybovala směrem, který zpravodajská služba Spojenců vůbec neočekávala.

      Když se přiblížil pád Německa, nacističtí vůdci se vrátili k ambicióznímu projektu, vytvořenému Gauleiterem Franzem Hoferem, který se stal vysokým komisařem pro Italské Tyroly a Jižní Alpy. Cílem projektu bylo vybudování neuvěřitelných pevností v horách, včetně částí Itálie, Rakouska a Bavorska.

    Hofer předložil svůj plán Hitlerovu pobočníkovi Martinu Bormanovi v listopadu 1944, který měl připraven již od roku 1938, kdy nacističtí agenti pečlivě zmapovali horské průsmyky, jeskyně, mosty, silnice a předpokládaná místa budoucích podzemních továren, skladů munice, zbraní a zásobáren potravin. Pro dokončení prací na této pevnosti Hofer požadoval otrockou pracovní sílu v počtu čtvrt milionu, která ze 70% měla být složena z rakouských dělníků a 30% měla tvořit tyrolská domobrana.

     Podzemní zařízení měla sloužit jako gigantické dílny a startovací rampy pro tajné zbraně, které měly zvrátit průběh války ve prospěch nacistů.

     Mezi nimi bylo 74 tunelů podél jezera Garda v severní Itálii, které měly být přeměněny na rozsáhlou montážní továrnu Turínského Fiatu v úzké spolupráci s oddělením ministra Alberta Speera. Sedm dalších tunelů podél Lago di Garda, blízko Limone, mělo vyrábět několik zbraní v Institutu Hermana Goeringa v Riva del Garda.

     Podle archivů německého vrchního velení a Podvýboru pro kombinované cíle zpravodajské služby Spojenců existovaly ve středním Německu další podzemní továrny, s kódovým jménem M-Werke, které měly vyrábět mohutné rakety, jako A.9/A.10, určené pro zničení New Yorku a Washingtonu. Ale nejdůležitější byla alpská oblast, neboť odtud měly přijít nejstrašnější zbraně.

    Tuto zprávu, kterou Spojenci nikdy neuveřejnili, vypracoval francouzský diplomat. Byla předána ústředí francouzské zpravodajské služby v Algiers. V přísně tajné zprávě se mluví o modrých oblacích po výbuších projektilů na bázi plynu grisou, který byl v minách nalezen. Tyto střely byly úspěšně vyzkoušeny proti dalším bombardérům nad jezerem Garda.

     Francouzská zpráva byla zachycena italskými agenty a dešifrována v ústředí italské kontrašpionáže v Castiglione della Stiviere. Zpráva byla později ukořistěna týmem vojenské zpravodajské služby operujícím pro 8. armádu v Itálii.

     Obsah zprávy nebyl pro Spojence novinkou. Již před časem, krátce po bombardování Drážďan, agenti britské a americké zpravodajské služby získali stručnou zprávu, týkající se použití podobných zbraní proti skupině dvanácti amerických bombardérů.

      V této zprávě, která pocházela od agenta ve Švýcarsku, se také tvrdí, že útočníkem byl "podivný objekt ve tvaru polokoule, který letěl fantastickou rychlostí a zničil bombardéry, aniž by použil střelné zbraně."

      Potom, když v květnu 1945 Německo kapitulovalo, tým britských agentů, zkoumající akta o nějakých podzemních továrnách v Černém Lese, objevil, že velké množství dokumentů se týkalo "důležitých experimentů s tekutým kyslíkem pro nové turbinové motory, schopné vyvinout neobyčejnou sílu."

     Další dokumenty popisovaly použití "plynných výbušnin", které byly původně zkoušeny v Rakousku v roce 1936. Jejich existence byla později potvrzena misí ALSOS a dr. Hansem Friedrichem Goldem z Laboratoře pro aeronautický výzkum ve Volkenrode. Používání plynných výbušnin bylo součástí programu, který řešili výzkumníci na jezeře Garda a později s úspěchem odzkoušeli na kruhovém létajícím objektu proti spojeneckým bombardérům. Tento objekt měl v německých aktech již svůj pracovní název: "Kulový blesk" (Kugelblitz).

     Výsledkem dlouhodobé a úzké spolupráce mezi jednotkami vzdušného výzkumu SS, rakouskými výzkumnými centry ve Vídni, dílnami Hermana Goeringa a rozsáhlým komplexem podzemních továren bylo úžasné vylepšení foo fighteru, který - navzdory své účinnosti proti radarům - zůstal poměrně neškodný. Kombinací principu letadla s kulatým symetrickým létajícím strojem s přímou gyroskopickou stabilizací, používajícím zbraň s plynnou výbušninou grisou a rosolovitým organickým/kovovým palivem pro reaktivní turbinu, s dálkovým řízením, s infračerveným vyhledáváním cílů a elektrostatickým odpalovacím systémem se z neškodného foo fighteru stal smrtonosný Kugelblitz!

     Věřte mi, mohu dokázat, co říkám (Vesco). Kugelblitz vedle elektrostatického odpalovacího systému používal podobný systém založený na krátkých vlnách, který byl vyvinut v Patent Verwertungs Gesselschaft v Salzburgu, Rakousko. Celá věc tvořila jeden kompaktní, kruhový celek, který neměl absolutně nic společného s létajícími objekty, které byly kdy předtím vyrobeny. V dokumentech nalezených týmy britské zpravodajské služby, které byly předány podvýboru pro kombinované cíle - v dokumentech, jež jsem měl možnost studovat - jsou uvedeny tyto a mnoho dalších podrobností. Ty lze nalézt v Závěrečné zprávě číslo 6 v části "Sekce zbraní L.F.A., Volkenrode."

     S Kugelblitzem, spolu se svým "mladším bratrem ohnivou koulí", bombou ve tvaru čočky, a dalšími zbraněmi, začala skutečná historie UFO, jež bylo druhou generací "ohnivé koule." Zbraň "kulový blesk", neuvěřitelně rychlý, záhadný letoun ve tvaru disku, opředený mnoha pověstmi a viděný v akci, byl použit jenom jednou. Když spojenecké síly překročily Rýn, jednotky SS tento letoun na příkaz z Berlína zničily, aby zabránily jeho ukořistění. Ale od té doby, v důsledku přísné cenzury, kterou uvalila "T-force" britské armády v Německu, a později, díky zatemňování Londýnem, o "Kulovém blesku" již nikdy nebylo slyšet.

     Vím, že agenti z tábora "T-force" v Bad Gandersheimu podrobně zkoumali dokumenty nalezené v podzemních továrnách, dokumenty, které byly vypracovány technickým oddělením generálního štábu SS a technickou kontrolou v dílnách Henschel a Zeppelin. Tyto dokumenty se týkaly pohonné jednotky prototypu Kugelblitzu, který postavil Kreislaufbetrieb Motor D.W. v roce 1943 pro F.F.K.F. (Forschungsinstitut für Krafthart und Fahrzeugmotoren) ve Stuttgart-Untertuerkheim a který byl zdokonalen profesory Kammem a Ernstem.

     Britové nazývali tento motor "kyslíkový recirkulační systém". Později byl opuštěn ve prospěch Walterovy turbiny, poháněné peroxidem vodíku. V nalezených dokumentech je diskutována možnost použití obou systémů v kombinované jednotce.

     K těmto základním faktům musím dodat následující: Spousta dokumentů a zařízení byla britskými T-týmy převezena do Bedfordu a potom do Kanady a Austrálie.

     V jistém smyslu byli Britové inteligentnější než Američané, protože německým vědcům dovolili dokončit jejich práci v Německu, kde pracovali po celou válku - ovšem s tím rozdílem, že byli pod bedlivým dohledem. Tak tomu bylo v Darmstadtu a Göttingenu.

     Později byly tyto instalace rozebrány a odvezeny do Británie. Dopravní služba britského ministerstva letectví tajně odvezla vědce a dokumenty do Británie, Kanady a Austrálie v několika fázích. Seznamy vědců, kteří mají být odvezeni do zámoří sestavil na jaře 1944 B.I.O.S. a zvláštní specializované týmy.

     Jeden takový tým, složený z profesora Bena Lockspeisera, W.J. Richardse, dr. S.H. Hollingdala a kapitána A.D. Greena, se zabýval pokročilými projekty, raketami, tryskovými a turbinovými motory. Další skupina, v níž byli mj. T.A. Taylor a M.A. Wheeler, zkoumali německé pokroky na poli termo-refrakce. Další tým, který do svých služeb získal dr. Ernsta Westermanna, bývalého ředitele institutu F.D.R.P. ve Speyeru a Saarbrückenu, se soustředil na projekty fireball. Tehdejší Ministerstvo leteckého průmyslu, podobné německému Jägerstabu z období Války, přestalo oficiálně existovat 31. března 1946 a stalo se součástí Ministerstva zásobování. V následujících letech tyto týmy, a zvláště pak experti vedení profesorem Lockspeiserem, pracovali na množství německých projektů. Mimo jiné pokračovali v práci dvou německých vědců profesorů Prandtla a Busemanna, kteří vyvíjeli vysokorychlostní stíhačku, u níž vzduch obtékající křídla byl veden skrze srpek ve tvaru půlměsíce podél trupu letadla, aby letadlo bylo při vysokých rychlostech stabilní a dobře ovladatelné.

     Tento výzkum nám přijde na mysl, když si vzpomeneme na incident z 3. ledna 1956. Cessna, která prováděla letecké snímkování nedaleko Pasadeny, se setkala se třemi kruhovými objekty, letícími rychlostí 1600 mph (mil za hodinu). Objekty ji minuly ve vzdálenosti dvou mil. Jeden z objektů se náhle odtrhl od formace, zanechávaje za sebou dlouhou stopu tvořenou výpary. Když prolétal oblakem, rozdělil ho na dva. "Jako kdyby část mraku vysál," prohlásil později pilot Cessny. V roce 1946 British Broadcasting Corporation oznámila, že Británie "brzy bude mít letadlo, které přesáhne rychlost 1000 mph." Podle některých odborníků takové letadlo mělo být postaveno v blízké budoucnosti a bude schopné obletět několikrát zeměkouli, protože palivo bude potřebovat pouze pro start a přistání.

     Další britské zdroje se zmínily o letadle schopném vyvinout rychlost několik tisíc mil za hodinu. Více než dvacet let uplynulo od té doby, co se jinak zdrženlivá a seriózní BBC chlubila "britskými letadly budoucnosti", zatímco oficiálně tato letadla zůstávají nadále snem. A přece, neprohlásil Ben Lockspeiser, muž, který byl zodpovědný za "T" týmy, že "taková letadla nebudou potřebovat palivo"? Nevyplývalo z toho, že takové letadlo bude získávat energii pro pohon sáním a vytlačováním vzduchu?

    26. června 1953 intenzivně světélkující objekt majestátně přelétával po noční obloze v Albacete, Španělsko, ve výšce šedesát mil.

     Vědecké práce v Británii, které vypracovali členové "T" týmů, měly sugestivní názvy jako "Proudění hraniční vrstvou propustného povrchu, přes níž je aplikováno sání" (J.H. Preston), "Aerodynamika porézních vrstev" od G.J. Taylora a Pankhurstův Aerofoil Catalogue. V roce 1959 letecký inženýr N.S. Currey napsal: "Kanada musí být počítána mezi nejvyspělejší letecké mocnosti na světě," a opatrně dodal, "To platí především pro oblast tryskového pohonu." Mapovací odbor kanadského ministerstva dolů a technického dozoru rezervoval rozsáhlou oblast - 125.000 čtverečních mil - pro výrobu experimentálních letadel. To bylo jedno z rozhodnutí vydaných výbory na Konferenci o leteckém výzkumu Commonwealthu. Tato opuštěná, silně zalesněná a hornatá oblast mezi Britskou Kolumbií a Albertou, s okresem Peace River, tvořícím severní hranici, a státem Washington na jihu, byla ideálním místem - málo silnic, které byly snadno kontrolovatelné, řídké osídlení, málo železnic, ale dobré komunikace na severu a na jihu s hlavní tepnou z Prince George do Edmontonu a z Vancouveru na Hranice Spojených států, a jenom jedna hlavní silnice na Aljašku.

     Británie měla již značné zkušenosti s podobnými podniky z období války. V roce 1942, v době silných německých náletů, měla RAF pět tajných letišť v samém srdci New Forestu v Hampshire. Velkou věcí na těchto instalacích bylo to, že obsahovaly kompletní průmyslové podniky, hlavní skupiny byly decentralizované, což mělo podstatný význam pro válečnou výrobu. Nazývali je "stínové dílny". Také Němci měli hodně zkušeností na tomto poli. Jedna z jejich hlavních továren u Volkenrode odolávala všem pokusům o vzdušnou identifikaci v průběhu celé války. Ani Britové, ani Američané, na oficiální úrovni, se nedělili o své vědecké poznatky na konci války proti Německu a v následujících letech.

    Odmítnutí Spojených států sdílet s Británií svá atomová tajemství nebylo ve Whitehallu nikdy úplně zapomenuto. A Británie se chystala, spolu s Kanadou, dokázat, že je schopna vyrobit svou vlastní atomovou bombu. Jestliže Kongres neustále Brity obviňoval, že dávají málo nebo nic za informace, Britové měli pocit, že jim Američané nedůvěřují a jsou jimi opomíjeni. Při uskutečňování svých plánů tedy dali přednost Kanadě.

    Fakt, že oblast byla neustále fotografována průzkumnými letadly jak USA, tak ruskými, kanadské a britské autority nevzrušoval. Továrny a hangáry pro létající talíře jsou v podzemí, ukryté v pralesích Kolumbie.

    Zde nás okamžitě napadá otázka: Proč Británie a Kanada nezpřístupnily tyto lodě ostatním partnerům v NATO?

     Věřím (Vesco), že na tuto otázku může existovat mnoho odpovědí, ale hlavní důvod je tento: Nedostatek důvěry a strach, že dojde ke zneužití, je mezi národy častý, stejně jako mezi lidmi. A proč by si neměla Británie a její partneři z Commonwealthu ponechat jeden trumf v rukávu? Jednoho dne by mohl být neocenitelný. Sdílení vědeckých poznatků je zřídka zcela upřímné. Všechny důkazy, celé know-how britských vědců před a během poslední války, kombinované s úžasným pokrokem v pohonech a objevy sacího letadla Němci, 18 let trvající výzkum nejtajnějších dokumentů minulé války, mě přesvědčily o následujícím:

• Létající talíře nepocházejí z vesmíru.
• Pocházejí z oblasti vzdálené několik set kilometrů od Spojených států.
• Nepředstavují žádnou hrozbu a Washington to ví.
• Proto piloti letectva USA dostali tento dlouhodobý rozkaz: "Sledovat, ale nestřílet."

     Tento článek, který se objevil v Argosy Magazine v srpnu 1969, je přetištěn celý. Je důležitý, protože je jedním z mála prací, které se podrobně zabývají revolučním technickým pokrokem, kterého nacisté dosáhli na poli leteckého výzkumu.

     Vesco nám bohužel nepředložil hmatatelné důkazy existence Kugelblitze. Avšak ve své knize "Intercept UFO" nám Vesco říká, že Kugelbitz byl testován v únoru 1945 nad velkým podzemním komplexem v Kahla, Thuringia. Kugelbitz a Feuerball byly zničeny ustupujícími jednotkami SS. Může být tento článek považován za pravdivý? Musíme brát v úvahu několik faktů. V první řadě zde byli nacisté. Byli schopni vyvinout tak pokročilý stroj?

     Dějiny ukazují, že si Němci nevedli znamenitě jen ve válce, ale realizovali neuvěřitelné projekty, jako bylo vybudování obrovského podzemního komplexu u Nordhausenu v pohoří Harz, v Peenemünde a na dalších místech. Také měli lodě, které jim poskytovaly podporu pro podrobné studium Antarktidy, v níž údajně také vybudovali podzemní základny.