FENOMÉN: ZTRACENÁ HLÍDKA (70)

Jestli druhá světová válka naučila vojenské velitele světových zemí něčemu, pak je to toto. Vzdušná síla vyhrává konflikty. Pokud někdo pochyboval o pravdivosti tohoto axiomu, stačilo navštívit ruiny Berlína nebo zničená japonská města Hirošimu a Nagasaki. Spojenecká letecká převaha umožnila tuto zkázu a pokořila mocnosti Osy. Válka sice skončila, ale poučení bylo na místě. Když se Spojené státy a Sovětský svaz postavily proti sobě v novém globálním soupeření, výroba vojenských letadel se rozjela na plné obrátky. Bylo zapotřebí posádek, které by tyto letouny obsluhovaly, a tyto posádky bylo třeba vycvičit. Na základnách po celých Spojených státech probíhaly výcvikové lety víceméně nepřetržitě. Jeden takový let odstartoval z námořní letecké stanice Fort Lauderdale odpoledne 5. prosince 1945.

Muži na palubě těchto letadel nebyli žádní nováčci. Velitel letu poručík Charles C. Taylor byl veteránem z Pacifického divadla a v posledních měsících války létal na torpédových bombardérech. Ostatní piloti měli každý za sebou více než 200 hodin ve vzduchu. A nejednalo se o příliš náročný úkol. Jejich úkolem bylo letět po trojúhelníkové dráze směrem na východ od floridského pobřeží. Měli provést sérii fiktivních bombardovacích letů na místo zvané Hens and Chickens Shoals. Pak by se otočili na sever a pokračovali nad ostrov Grand Bahama, než by opět změnili kurz a letěli na jihozápad zpět na základnu. Celé cvičení by trvalo tři hodiny. Přesně ve 2:10 odpoledne se pět torpédových bombardérů Grumman TBM Avenger vzneslo do vzduchu. Společně byly známy jako Let 19.   

Zpočátku probíhala mise letu 19 stejně hladce jako předchozích 18 cvičných letů z Fort Lauderdale toho dne. Taylor a jeho tým dosáhli Hens and Chickens Shoals během 20 minut a provedli sérii cvičných bombardovacích letů bez incidentů. Ale krátce poté, co se hlídka obrátila na sever na druhou část své mise, se stalo něco velmi zvláštního. Z dosud nejasných důvodů nabyl poručík Taylor přesvědčení, že kompas jeho letadla nefunguje správně a že on a jeho tým letí špatným směrem. Aby toho nebylo málo, změnilo se počasí. Začala se zvedat těžká mračna, foukal silný nárazový vítr a občasné dešťové přeháňky. Přibližně v té době začal poručík Robert Cox, další letecký instruktor námořnictva, zachytávat rádiovou komunikaci hlídky. "Nevím, kde jsme," slyšel říkat jednoho z pilotů. "Museli jsme se ztratit po té poslední zatáčce."

I přes praskání vojenské vysílačky Cox jasně slyšel, že pilot zní zoufale. Okamžitě se vysílačkou vrátil na základnu a informoval o situaci leteckou stanici. Pak kontaktoval poručíka Taylora a zeptal se, zda nepotřebuje pomoc. "Oba mé kompasy jsou mimo provoz," řekl mu Taylor. "Snažím se dostat do Fort Lauderdale. Jsem nad pevninou, ale ta je rozbitá. Jsem si jistý, že jsem v Keys, ale nevím, jak hluboko." Všichni se usmáli. Jenže Taylorova předpokládaná poloha nedávala smysl. Plánovaný průlet nad Hens and Chicken Shoals na Bahamách provedl o necelou hodinu dříve. Teď tvrdil, že je nad Florida Keys, stovky mil mimo kurz. Bylo nemožné, aby Grummanovi překonali takovou vzdálenost za tak krátkou dobu. Později se zjistilo, že na palubě letadel byl problém s hodinami. Je možné, že Taylor ve své panice špatně odhadl dobu, po kterou byl ve vzduchu? Dost možná. Při dalším vyšetřování by se také zjistilo, že sedmadvacetiletý Taylor nedávno přestoupil z Miami do Fort Lauderdale.

Byl obeznámen s tím, že ze vzduchu vidí Keys, a mohl si splést bahamské ostrovy s floridským souostrovím. Ale i když vezmeme v úvahu Taylorovu dezorientaci, existovalo snadné řešení problému. Piloti odlétající z floridských leteckých základen měli v té době vydanou stálou instrukci. Pokud se ocitli ztraceni nad Atlantikem, měli svá letadla nasměrovat k zapadajícímu slunci a zamířit na západ k pevnině. Jenže v bouřlivém počasí nebylo žádné slunce vidět, Taylor si nebyl jistý, jestli může věřit svému kompasu, a domníval se, že je nad Mexickým zálivem. V takovém případě by je domů přivedla severovýchodní cesta, a právě takový směr svým mužům určil. Nevěděl, že je odvádí dál na moře.

Tento pokyn však nebyl přijat bez protestů. Poručík Cox, který stále monitoroval komunikaci letu, zaslechl, jak si jeden z pilotů stěžuje: "Sakra, kdybychom zamířili na západ, dostali bychom se domů." A tak se stalo. Ve skutečnosti byla debata tak prudká, že Taylor nakonec souhlasil a změnil kurz. Let 19 nyní směřoval na západ. Kdyby pokračovali v této trase, dosáhli by floridského pobřeží za 20 minut. Až na to, že Taylor byl stále zmatený, stále přesvědčený, že jsou nad Perským zálivem. Už po několika minutách letu své rozhodnutí změnil a nařídil svým mužům, aby se znovu otočili. Několik z nich mělo námitky, ale pak se ozvala vojenská disciplína a poslechli. Grummani opět zamířili k otevřenému oceánu. Jak se vzdalovali od pevniny, jejich komunikace začala slábnout. Docházelo jim palivo. Poslední zpráva, kterou námořní letecká stanice slyšela, byla, že Taylor připravuje své muže na přistání na vodě. "Všechna letadla se pevně uzavřou," řekl. "Budeme se muset odpojit, pokud nedosedneme na pevninu. Až prvnímu letadlu klesne hladina pod deset galonů, půjdeme všichni společně ke dnu." O několik minut později rádiovou komunikaci vystřídalo přízračné bzučení statické elektřiny.

Reakce ze země byla okamžitá. Krátce po posledním vysílání poručíka Taylora vypravila letecká stanice námořnictva ve Ft Lauderdale dva "létající čluny" Martin PBM-5 Mariner. Jednalo se o plavidla s neblahou pověstí. Byly notoricky náchylné k nehodám a měly tendenci za letu explodovat, což jim mezi letci vyneslo přezdívku "létající tank". Krátce po zahájení pátrání zmizel jeden z PBM Mariners z radarů, což přispělo ke zmatku v situaci. Druhé letadlo létalo po určenou pátrací síť celé hodiny a nenašlo po pohřešovaných letcích ani stopu. Do následujícího rána námořnictvo a pobřežní stráž vypravily flotilu více než 300 člunů a letadel. Tato armáda pokračovala v pátrání několik dní a prohledala více než 250 000 čtverečních mil oceánu. Nenašli nic, ani kousek vraku, ani záchranný člun, ani tělo, dokonce ani náznak ropné skvrny.

Toho strašného dne v prosinci 1945 přišlo o život 27 námořních letců. Na palubě PBM Mariner bylo 13 mužů, k nimž se přidalo 14 členů posádky ztraceného letounu Grumman Avengers. Námořnictvo požadovalo odpovědi a svolalo vyšetřovací komisi, aby je získalo. O několik měsíců později komise zveřejnila své závěry. Od té doby bylo zjištěno mnoho skutečných míst letu 19. Ironií osudu bylo, že bombardéry se téměř přesně řídily letovým plánem. Byly blízko míst, kde měly být. Kdyby pokračovali v letu po určené trase, dostali by se bezpečně domů. Poručíku Charlesi Taylorovi nebyla přičítána žádná vina za katastrofální neúspěch mise. Podle zprávy námořnictva za to mohla mechanická porucha, přesněji řečeno vadný kompas. Matka zesnulého letce se však proti výsledku ohradila, protože se domnívala, že v rozhodnutí je naznačena vina. Podala petici na námořnictvo, v níž správně uvedla, že nemá možnost ověřit závadu, protože žádný vrak nebyl nalezen. Nakonec jí úřady vyhověly a změnily příčinu katastrofy na "neznámou". Tím se nad tragédií letu 19 zatáhla opona.  

Pak ale přišla konspirací posedlá 60. a 70. léta. V pulpových časopisech, které v té době vyrůstaly, se autoři jako Vincent Gaddis a Charles Berlitz vraceli k příběhu letu 19 a naznačovali, že ve hře je něco mnohem nevysvětlitelnějšího. Pozornosti těchto autorů neuniklo, že let 19 zmizel nad "bermudským trojúhelníkem", oblastí Atlantiku, která se táhne od Miami přes San Juan v Portoriku až k Bermudským ostrovům. Tento zrádný vodní úsek si vyžádal mnoho lodí a letadel, často za záhadných okolností. Mezi nabízenými vysvětleními tohoto jevu najdeme i domněnku, že se v této oblasti nachází portál do jiné dimenze a že je ohniskem aktivity UFO. To, jak naznačovali spisovatelé jako Gaddis a Berlitz, bylo to, co postihlo pohřešovaná letadla a letce. Buď byli vtaženi do paralelního vesmíru, nebo byli uneseni a vzati jako rukojmí na palubě mimozemského plavidla.

Autoři samozřejmě nemohli poskytnout žádné skutečné důkazy, které by jejich tvrzení potvrdily, ale to nebránilo tomu, aby se příběh zakořenil v představivosti veřejnosti. Tomu napomohl i nepřesvědčivý verdikt zaznamenaný námořnictvem, stejně jako další útržky informací, které v průběhu let unikly. Nejpřesvědčivější z nich souvisí s přijímači ZBX instalovanými v letadlech. Ty by ztraceným pilotům poskytovaly signál vysílaný z radiových věží na zemi. Sledování těchto signálů by je přivedlo domů, přesto žádný z pěti pilotů toto zařízení nikdy nezapojil, přestože jim to operátor na námořní stanici řekl. Nikdo neví proč. Co se skutečně stalo s letem 19? Nejpravděpodobnějším scénářem je, že letadlům nakonec došlo palivo a musela se zřítit do oceánu někde u pobřeží Floridy. Moře bylo toho dne obzvláště rozbouřené a přistání na vodě by bylo zrádné. S největší pravděpodobností se letadla při nárazu rozlomila a byla i se svými posádkami stažena do hlubin.

Co se týče pohřešovaného PBM Mariner, pravděpodobně explodoval ve vzduchu, k čemuž měla tato letadla neblahé sklony. Ověření této teorie přinesla obchodní loď, která se v té době nacházela v oblasti. Posádka později ohlásila, že viděla ohnivou kouli, a uvedla, že v okolí pozorovala ropnou skvrnu. V roce 1986 při pátrání po troskách ztroskotaného raketoplánu Challenger posádky lokalizovaly na dně oceánu trup letounu Grumman Avenger. Původně se myslelo, že jde o jedno z letadel letu 19, ale ukázalo se, že jde o úplně jiný vrak. V roce 1991 posádka expedice hledající poklady oznámila, že našla trosky všech pěti Avengerů. I oni se zmýlili. Také o sestřeleném letadle nalezeném v Everglades se původně tvrdilo, že patří k letu 19. Ve skutečnosti to byl Avenger, který havaroval v roce 1947, dva roky po katastrofě letu 19.

Oceán se dosud nevzdal tajemství "ztracené hlídky". Osud poručíka Charlese Taylora a jeho mužů zůstává záhadou.

-pokračování-