Zeptejte se kohokoli, kdo nazývá stát Minnesota svým domovem, a řekne vám to. Zimy jsou zde kruté. Jean Hilliardová to věděla lépe než ostatní. Celých devatenáct let žila v Lengby, malém městečku na severozápadě státu. Lengby má méně než 100 obyvatel a sotva ho lze zaznamenat na mapě. Přesto zde byla Jean šťastná. Líbil se jí život na venkově a nevadilo jí ani počasí. Mrazivé teploty 20. prosince 1980 ji nikdy nechtěly držet doma, ne když ji měli navštívit přátelé. Do té noci vyrazila oblečená v džínách, lehké bundě a kovbojských botách. Řídila tátův Ford LTD. V této kombinaci faktorů se skrývaly zárodky katastrofy.
Ford byl na ledové podmínky špatně vybaven. Měl pohon zadních kol a neměl protiblokovací brzdy. Jean se vracela domů krátce po půlnoci a jela zkratkou po štěrkové cestě jižně od Lengby, když auto najelo na ledovou plochu a sjelo do příkopu. Silný osmiválcový motor nehnul s autem ani o píď. Ford uvízl. Nikam nejel.
Jean měl tedy dvě možnosti. Buď mohla zapnout topení a vyčkat, až ji ráno někdo najde, nebo... mohla jít pěšky. Vzhledem k okolní teplotě a jejímu lehkému oblečení se jí ta druhá možnost zdála pošetilá. Ale Jean nebyla ten typ, který by čekal, až ji někdo zachrání. Měla sklon být aktivní. Kromě toho znala jednoho muže, který bydlel nedaleko, rančera jménem Wally Nelson, který byl přítelem jejího přítele Paula. Po několika minutách přemýšlení se rozhodla jít k němu domů.
Tu noc bylo 21 stupňů Fahrenheita, tedy hluboko pod nulou. Jean se objala a vydala se do tmy. Myslela si, že si dává dobrý čas, že uvidí světla Wallyho farmy, jakmile překoná další stoupání. Ale jeden kopec za druhým před ní vytvářel jen tmu. Přepočítala se snad ve vzdálenosti? Jean si to nemyslela Nejspíš to byl jen dezorientující účinek tmy, který ji přesvědčil, že urazila víc, než urazila. Jean se nebála. Spíš byla frustrovaná, že ještě nedorazila do cíle. Pak ho uviděla. Světla v dálce. Úleva. Znovu se dala do chůze, nohy jí ztuhly zimou. To bylo to poslední, co si Jean Hilliardová pamatovala.
Nyní víme, že Jean došla až na dvůr svého přítele Wallyho, než zkolabovala. Víme, že se po zmrzlé zemi vydrápala k jeho domovním dveřím a vytáhla se na verandu. Víme, že na dosah od svého cíle jí selhaly síly. Nedokázala sebrat vůli ani k tomu, aby zvedla ruku a zaklepala. Místo toho se ponořila do černé tmy podchlazeného spánku. Tam ji Wally našel druhý den ráno, rozvalenou na palubě, ztuhlou jako špalek, se zmrzlýma očima dokořán. Wally Nelson si byl nejprve jistý, že je jeho přítelkyně mrtvá. Po více než šesti hodinách strávených venku, nedostatečně oblečená do teplot pod bodem mrazu, musela být jistě mrtvá. Pak ale uviděl, že Jean z nosu vycházejí bublinky, a uvědomil si, že ještě dýchá. Nelson se předchozího večera bavil s jednou mladou dámou. Teď musel požádat svou partnerku, aby mu pomohla naložit zmrzlé tělo.
Jean byla převezena na fosstonskou kliniku, kde lékaři její šanci na přežití odhadovali na nízkou. Nereagovala, její kůže měla nadpozemsky šedý odstín a byla tak nepropustná, že nebylo možné jí do ruky zavést kapačku. Pořád se lámaly. Puls se jí zpomalil na pouhých 12 úderů za minutu, což bylo hluboko pod normálním rozmezím 60-100 úderů za minutu. Lékaři jí posvítili do očí a ze strnulých zorniček nedostali ani mžik odpovědi. Nakonec jediné, co mohl zdravotnický personál udělat, bylo obklopit ji vyhřívacími polštářky a doufat, že to bude mít nějaký účinek. Už se mluvilo o tom, o kolik končetin přijde. Právě teď se amputace obou nohou zdála být pravděpodobným výsledkem. Pokud vůbec přežije.
Existuje dobrý důvod, proč naše těla tak špatně reagují na velmi nízké teploty. Lidské bytosti tvoří zhruba 60 % vody, která se na rozdíl od většiny ostatních prvků při zmrznutí rozpíná. To způsobuje, že tekutý obsah buněk při zmrznutí bobtná a vytváří krystalky, které trhají buněčné stěny a ničí kůži a svaly. Výsledkem jsou zčernalé skvrny mrtvé tkáně, kterým říkáme omrzliny. Někteří živočichové se tomuto jevu přizpůsobili, ale my lidé mezi ně nepatříme. Jean Hilliardová se zdála být odsouzena k zániku. Zdálo se, že ji může zachránit jen přímý Boží zásah. Jeden zbožný člen nemocničního personálu to vzal doslova a kontaktoval Jeanina pastora. Ten začal obvolávat své farníky a žádat je, aby se za Jean modlili. Brzy se vytvořil modlitební kruh, který adresoval prosby k nebi.
Existuje starý vtip, který obvykle vyprávějí lidé agnostického přesvědčení a který zní asi takto. Proč nenajdete v nemocnicích věřící léčitele? Ze stejného důvodu nenajdete věštce pracující na Wall Street. Důsledek je jasný. Modlitba nic nemění. Stejně dobře můžete mluvit do mrtvého telefonu. V tomto případě se však zázrak, za který se modlili, skutečně stal. V půlce dopoledne začala mít Jean Hilliardová křeče. V poledne už seděla a souvisle hovořila se svými ošetřovateli. Zdálo se, že její hlavní starostí je, jak řekne svému otci, že sjela jeho autem do příkopu. Během několika dní byla Jean propuštěna z nemocnice a odešla po vlastních nohou, přičemž na sobě měla jen puchýře.
Jak se Jean Hilliardová dokázala tak neuvěřitelně uzdravit? Byl to skutečný zázrak? Případ božího zásahu? Splnily modlitby svůj účel? Možná ano, možná ne. Pravdou je, že ačkoli byl Jeanin případ neobvyklý, není v žádném případě ojedinělý. I další pacienti byli oživeni z podobně nebezpečných stavů podchlazení. Jak vysvětluje profesor urgentní medicíny na Minnesotské univerzitě David Plummer, tělo se v těchto podmínkách dostává do stavu hibernace. Průtok krve se zpomalí, protože člověk potřebuje méně kyslíku. Srdeční frekvence se výrazně sníží. Člověk je ve stavu zastavené animace. Nebezpečí spočívá v období, kdy se zvýší teplota a tělo se začne znovu spouštět. Zde se musí průtok krve zvyšovat stejnou rychlostí, jakou se tělo zahřívá. Pokud se tak stane, pacient se často plně zotaví. Tento scénář je mezi lékaři, kteří se zabývají případy podchlazení, natolik známý, že mají diktát: "Nikdo není mrtvý, dokud není teplý a mrtvý." V případě podchlazení se jedná o případ, kdy je člověk mrtvý.
Tím však nechci zlehčovat pozoruhodné uzdravení, kterého dosáhla Jean Hilliardová. Její případ je pozoruhodný tím, že k jejímu uzdravení došlo tak primitivními prostředky. Moderní lékařská technologie zahrnuje speciální přístroj, který prochází pacientovou krví ohřívacím systémem a postupně ohřívá jeho životně důležité orgány zevnitř. V roce 1980 na venkově ve Fosstonu žádná taková technologie nebyla k dispozici. Jeanův život byl zachráněn pomocí několika vyhřívacích polštářků a spousty modliteb.
Po svém uzdravení se Jean Hilliardová stala malou celebritou. Objížděla kostely po celém státě, aby hovořila o síle modlitby, a poskytovala rozhovory v místní televizi. Dokonce letěla do New Yorku, kde o svém zážitku vyprávěla Tomu Brokawovi v pořadu Today Show. Rozruch však brzy utichl a Jean se vrátila ke svému klidnému životu v Minnesotě. Vdala se, měla děti a rozvedla se. Přestěhovala se do Cambridge, kde žije dodnes a pracuje v místním Walmartu. Kdybyste se jí zeptali, řekla by vám, že si na svůj zážitek blízké smrti vzpomíná jen velmi málo. "Jako bych usnula a probudila se v nemocnici," říká. "Neviděla jsem žádné jasné světlo ani nic jiného. Je to všechno docela zklamání."
Jean Hilliardová nemá žádné přetrvávající zdravotní problémy z noci, kterou strávila na mrazu, a nijak ji to neovlivnilo ani po psychické stránce. Jen si dává pozor, aby byla oblečená podle počasí, když jde ven. A za chladných zimních nocí se vyhýbá zledovatělým silnicím.
-pokračování-
partner Matrix 2001
