FENOMÉN: ZDE LEŽÍ KASPAR HAUSER (124)

Dne 26. května 1828 se z lesa u německého Norimberku vynořilo dítě. Zdálo se, že chlapec je ve věku kolem patnácti let a je v poměrně dobrém zdravotním stavu. Po celý ten den se potloukal ulicemi města, zastavoval cizince a ukazoval jim dopis, který nesl. Byl adresován kapitánu von Wessenigovi, důstojníkovi místního jezdeckého pluku. Většina lidí, které potkal, ho považovala za prosťáčka a ignorovala ho. Jeden švec jménem Weickmann se však nad chlapcem slitoval a souhlasil, že ho zavede do domu kapitána von Wesseniga. Zde mu předal své poselství.

Dopis byl nadepsán: „Z bavorských hranic, místo je nejmenováno, 1828.“ Podle anonymního autora byl chlapec předán do jeho péče jako nemluvně v říjnu 1812. Od té doby ho vychovával, učil ho číst, psát a křesťanské víře, ale nikdy mu nedovolil udělat „ani krok mimo můj dům“. V dopise se uvádělo, že chlapec chce být kavaleristou jako jeho otec, a navrhoval, aby ho kapitán „buď přijal, nebo pověsil“.

Existoval také další krátký dopis, tento údajně od chlapcovy matky. Uvádělo se v něm, že se jmenuje Kašpar a že se narodil 30. dubna 1812. Jeho otec sloužil jako kavalerista u 6. pluku, ale podle autora dopisu byl již mrtev. Podezřelé je, že rukopis byl totožný s písmem druhého dopisu, což naznačuje, že je psala stejná osoba. Co měl kapitán von Wessenig v této podivné situaci dělat? Začal výslechem mladíka, ale brzy usoudil, stejně jako ostatní, že chlapec je prostoduchý. Kašpar na každou otázku odpovídal větou: „Chci se stát kavaleristou, jako byl můj otec.“ „A co?“ ptal se. Pak, když ho otázky přestávaly bavit, opakoval: „Koně! Kůň!“ pořád dokola. Nakonec se von Wessenig rozhodl, že nejlepším řešením bude přivést chlapce na místní policejní stanici. Zde se policisté dozvěděli, že umí trochu číst, že zná některé modlitby a že umí napsat své jméno Kaspar Hauser. Nevěděli, co s ním mají dělat, a tak ho nakonec obvinili z tuláctví a zavřeli do cely.

Následující dva měsíce zůstal Kaspar vězněm v Luginslandské věži na norimberském hradě. Zde si žalářník Andreas Hiltel všiml, že je v dobrém zdravotním stavu, ale zdá se, že je intelektuálně oslabený. Mezitím se Kašparova pověst rozšířila po celém Norimberku. Mnoho jeho obyvatel ho navštěvovalo a toužilo se na „záhadného chlapce“ podívat. Obvykle přinášeli dary v podobě jídla, ale zde Kašpar ukázal další ze svých zvláštností. Přinesené pochoutky zůstaly nesnědeny. Kašpar jedl jen chléb a pil jen vodu. Důvod této skromné stravy se vysvětloval během rozhovorů se starostou města.

Kaspar starostovi Binderovi řekl, že vyrostl jako skutečný vězeň svého opatrovníka. Celý život strávil v cele o rozměrech šest krát tři metry a výšce pouhých pěti stop. Zde spal na slaměné posteli a společnost mu dělaly jen tři hračky. Každý den se probouzel a vedle postele nacházel kousek žitného chleba a džbán s vodou. Někdy měla voda hořkou chuť, a když se jí napil, usnul. Když se probudil, našel na podlaze čerstvé seno a ostříhané vlasy a nehty. Kašpar dále tvrdil, že první člověk, se kterým se kdy setkal, byl muž, který ho navštívil krátce před propuštěním. Tento muž se snažil neodhalit svou tvář. Byl to tento muž, kdo ho naučil psát své jméno. Nakonec mu bylo dovoleno opustit celu, aby si mohl procvičit nohy a naučit se chodit vzpřímeně. Jakmile si tuto dovednost osvojil, byl převezen do Norimberku. Než cizinec odešel, naučil Kašpara větu: „Chci být kavaleristou, jako byl můj otec.“ Kašpar se však nestačil divit. Pak mu předal dva dopisy a řekl mu, aby našel kapitána von Wesseniga.

Případ vyvolal velký zájem. Dokonce natolik, že Anselm von Feuerbach, prezident bavorského odvolacího soudu, začal případ vyšetřovat. Mezitím byl Kašpar za všeobecného souhlasu veřejnosti propuštěn z vězení. Město Norimberk ho formálně adoptovalo a jeho obyvatelé věnovali peníze na jeho výživu a vzdělání. Byl poslán k učiteli a filozofovi Friedrichu Daumerovi, který převzal odpovědnost za jeho vzdělání. Zdálo se, že Kašpar v tomto prostředí prospívá, a Daumer brzy zjistil, že jeho svěřenec má talent na kreslení. Vzhledem ke všemu, čím si prošel, se zdálo, že Kaspar Hauser konečně našel štěstí.

Ne všichni však byli s tímto obratem událostí spokojeni. Dne 17. října 1829 se Kaspar vypotácel ze sklepa Daumerova domu a silně krvácel z řezné rány na čele. Podle jeho slov seděl na záchodě, když vtom dveře otevřel muž v kápi a napadl ho. Útočník ho zanechal s těmito výhružnými slovy: „Ještě musíš zemřít, než opustíš město Norimberk.“ Řekl, že toho muže poznal. Byl to tentýž muž, který ho přivedl do Norimberku. Friedrich Daumer to samozřejmě nahlásil a znepokojení představitelé města pak poslali ozbrojený policejní doprovod, aby Kašpara převezl do domu městského úřadu Johanna Biberbacha, který měl být od nynějška jeho opatrovníkem. Proč byl ale napaden? Názory na tuto otázku se rozcházely. Někteří se domnívali, že musí jít o někoho významného, snad o dědice šlechtického majetku, nebo snad dokonce o člena královské rodiny. Jiní byli cyničtější a domnívali se, že si zranění způsobil sám. Ať tak či onak, nebyl to poslední násilný incident, který se týkal Kašpara Hausera.

Dne 3. dubna 1830 se v sídle Biberbachů ozval výstřel z pistole. Znělo to, jako by to vyšlo z Kašparova pokoje, a Herr Biberbach tam spěšně zamířil. Uvnitř našel svého svěřence ležet v bezvědomí a krvácet z rány na pravé straně hlavy. Rána byla povrchová. Jakmile se Kaspar probral, vyprávěl nepravděpodobnou historku o tom, jak se natahoval pro knihu na vysoké polici, ztratil rovnováhu a upadl, přičemž omylem shodil pistoli z držáku na stěně. K vyšetření rány byl přivolán lékař, který vyjádřil pochybnosti, zda povrchovou oděrku nezpůsobila kulka. Rozhodně to nevypadalo jako střelné zranění. Pro Johanna Biberbacha to byla poslední kapka.

Po pravdě řečeno, vztah mezi Kašparem a jeho poručníkem byl už nějakou dobu napjatý. Stejně jako před ním Friedrich Daumer považoval Biberbach chlapce za podvodníka, zavilého lháře, který si rád vymýšlel báchorky. Když se městská rada rozhodla přestěhovat Kaspara do nového domova, nebyl zdaleka tak nešťastný. Jeho novým opatrovníkem se měl stát baron von Tucher. I on se rychle nabažil Kašparových lží. Později si stěžoval na chlapcovy přehnané lži, na jeho „strašlivou lhavost“. Podle barona byl Kašpar „mistr umění přetvářky, plný ješitnosti a zloby“.

V té době se o Kašpara začal zajímat britský šlechtic lord Stanhope. Stanhope získal chlapce do své péče koncem roku 1831 a zdá se, že alespoň zpočátku naletěl jeho lžím. Poté, co Kašpar pronesl několik slov v maďarštině a prohlásil, že jeho matkou je uherská hraběnka Maythenyová, Stanhope ho odvezl na venkov, aby zjistil, zda mu pobyt tam osvěží paměť. Nepomohlo. Poslední kapkou bylo, když uherský šlechtic Stanhopeovi řekl, že chlapcovy nehorázné historky jsou pro něj a jeho syna zdrojem velké zábavy. Poté Stanhope ztratil zájem o rozluštění záhady. Kašpar se opět stěhoval, tentokrát do domu učitele Johanna Georga Meyera v Ansbachu.

Johann Meyer byl přísný a pedantský muž, který dal od začátku najevo, že Kašparovy fantazie nehodlá tolerovat. To způsobilo napjatý vztah. Meyer také trval na tom, aby si Kaspar našel výdělečné zaměstnání, a tak v roce 1832 začal pracovat jako opisovač v místní advokátní kanceláři. Kaspar však byl se svou situací nespokojený. Stále doufal, že se lord Stanhope vrátí a odveze ho do Anglie. Situace se ještě zhoršila, když v květnu 1833 zemřel Kašparův mecenáš Anselm von Feuerbach. Feuerbach, soudce odvolacího soudu, byl kdysi chlapcovým největším podporovatelem. Zdá se však, že ke konci svého života v něj ztratil důvěru. V poznámce nalezené v jeho psacím stole stálo: 

„Kašpar Hauser je chytrý, intrikánský mrzout, darebák, budižkničemu. Měl by být zabit.“

Dne 9. prosince 1833 se Kaspar vážně pohádal se svým poručníkem Johannem Meyerem. O pět dní později, 14. prosince, přišel domů s krví na vestě a hlubokou ranou na levé straně hrudi. Tvrdil, že byl napaden, když seděl na lavičce ve dvorní zahradě v Ansbachu. Před útěkem mu útočník vtiskl do ruky malou peněženku. Tu však upustil na cestičku a byl příliš slabý na to, aby se pro ni sehnul. Znělo to jako další z báchorek Kašpara Hausera. Přesto byl vyslán policista, aby měšec hledal, a k překvapení všech ho našel. V měšci byl tužkou napsaný vzkaz. „Hauser vám bude schopen říct docela přesně, jak vypadám a odkud jsem,“ stálo v něm. „Abych Hauserovi ušetřil námahu, chci vám sám říct, odkud pocházím. Pocházím z _ _ _ bavorského pohraničí _ _ Na řece _ _ _ _ _ _ _ Řeknu vám i své jméno: M. L. O.“

Nikdo skutečně nevěřil, že Hauser byl přepaden a že mu útočník předal tento vzkaz. Vzhledem k chlapcově úspornosti s pravdou je snadné pochopit jejich skepsi. Zranění se však ukázalo jako dostatečně vážné. Ve skutečnosti bylo smrtelné. Kaspar Hauser na následky zranění zemřel 17. prosince 1833. Bylo mu 21 let. Po Hauserově smrti byl zápis podrobněji prozkoumán a zjistilo se, že obsahuje pravopisné a gramatické chyby, kterých se ve svých spisech obvykle dopouštěl. Rukopis byl také velmi podobný jeho vlastnímu písmu. Shoda panovala v tom, že vzkaz napsal sám a pak se bodl do hrudi. Pravděpodobně tak učinil, aby vyvolal soucit nebo oživil zájem o svůj příběh. Nebo možná doufal, že lorda Stanhopea zaujme natolik, že ho přiveze do Anglie. Ať tak či onak, vrazil nůž příliš hluboko. Jeho poslední lež ho zabila.

Kaspar Hauser byl uložen k poslednímu odpočinku na městském hřbitově v Ansbachu. Na jeho náhrobku stálo: 

„Zde leží Kaspar Hauser, hádanka své doby. Jeho narození bylo neznámé, jeho smrt záhadná. 1833.“ 

Později mu byl v Dvorní zahradě postaven pomník, na němž stojí: 

„Zde leží záhadný, který byl zabit záhadným způsobem.“

Hauser sice odešel, ale zanechal po sobě spoustu hádanek, které museli jeho současníci i pozdější generace rozluštit. Kdo byl tento chlapec? Jaká byla pravda o jeho výchově? A proč tolik lhal? Jednu věc lze podle lékařů i psychologů snadno vyvrátit, a to jeho příběh o tom, že byl prvních 16 let svého života držen v malé cele a krmen pouze chlebem a vodou. To by ho zanechalo jak fyzicky, tak psychicky oslabeného. Pravděpodobnější je, že byl vychováván obyčejně a v 16 letech se vydal na cestu za dobrodružstvím. V té době už byl patologický lhář a podvodník. Pravděpodobně mu přinášelo velké uspokojení uvádět lidi v omyl svými fantastickými historkami.

Ale to je jen jedna z teorií. Druhou je, že Hauser byl šlechtického původu, pravděpodobně syn Karla, bádenského velkovévody, a tedy dědic bádenského trůnu. Vypráví se, že velkovévodova prateta, hraběnka z Hochbergu, chtěla zajistit nástupnickou linii pro své vlastní syny. Vyměnila proto mladého prince za umírající selské dítě krátce po jeho narození. Karel už nikdy dalšího syna nezplodil, a tak trůn přešel na jeho strýce Ludvíka, syna hraběnky. Po něm později nastoupil jeho nevlastní bratr Leopold. Skutečný princ mezitím vyrůstal jako Kašpar Hauser. V roce 1828 se pak objevil v ulicích Norimberku a vzbudil takový rozruch, že se spiklenci obávali odhalení svého podvodu. Rozhodli se proto Hausera zavraždit a na třetí pokus se jim to podařilo.

Je to fascinující příběh. Ale je na něm něco pravdy? V listopadu 1996 se německý časopis Der Spiegel rozhodl tuto teorii otestovat. Časopis zaplatil testy DNA, které porovnávaly krev z oblečení Kašpara Hausera se vzorky potomků knížecí rodiny. Nebyla nalezena žádná shoda. Tyto výsledky však zpochybnila pozdější studie, kterou v roce 2002 provedl Ústav soudního lékařství univerzity v Münsteru. Ta analyzovala vlasy a kožní buňky odebrané z Kašparova oděvu. Výsledné sekvence DNA se sice zcela neshodovaly, ale odchylka nebyla natolik velká, aby vyloučila příbuznost. Nikoliv ano, ale možná.

Jeden test by na tuto otázku odpověděl jednou provždy. Bádenský rod však exhumaci Stéphanie de Beauharnais nepovolí. Pokud by byl Kašpar Hauser následníkem bádenského trůnu, pak by princezna Stéphanie byla jeho matkou. Její kosti leží neporušené v rodinné kryptě v Pforzheimer Schlosskirche. Záhada přetrvává.

-pokračování-