FENOMÉN: ÚTĚK Z ALCATRAZU (4)

Říkali mu "Skála". Říkali, že je odolná proti útěku, a posílali tam uprchlíky z jiných nápravných zařízení s jistotou, že nikdy nepřelezou zdi ani se nedostanou přes zrádných 2,5 kilometrů ledové vody na pevninu. A většinou měli pravdu. Během 29 let, kdy sloužila jako federální věznice, se z Alcatrazu pokusilo o útěk 36 vězňů. Třiadvacet z nich bylo rychle dopadeno, šest bylo zastřeleno dozorci a dva se utopili. Pouze pět z nich je nezvěstných. Dva z nich byli Theodore Cole a Ralph Roe, kteří se v roce 1937 pokusili přeplavat sanfranciský záliv a pravděpodobně se při tomto pokusu utopili. Osud dalších tří - Franka Morrise a bratrů Anglinových - Johna a Clarence - je nejasnější. V červnu 1962 vjeli do vody na improvizovaném voru a nikdo je už nikdy neviděl. Oficiální verze zní, že se utopili. Existují důvody se domnívat, že tomu bylo jinak.

Frank Morris byl záhadou. Frank měl vysoké IQ 133, přesto byl od mládí závislý na trestných činech. Nebyl to ani žádný zločinecký mozek. Jeho zločiny byly drobné, impulzivní, často bezohledné. Frank byl v dětství opuštěný a léta svého dospívání strávil přehazováním z jedné pěstounské rodiny do druhé. První zatčení si připsal ve třinácti letech a skončil v pasťáku. Od té doby se jeho život točil v jednotvárném kruhu - krátká období svobody přerušovaná dalším vězením za obvinění od držení drog po ozbrojenou loupež. Získal si také pověst zdatného umělce útěků, což ho nakonec dostalo do Alcatrazu jako vězně č. AZ-1441. John a Clarence Anglin prošli podobnou životní cestou. Angliny však ke zločinu nepřivedly problémy s opuštěností. Byli členy velkého klanu. U nich to byla ochromující chudoba a namáhavá práce iterantských zemědělských dělníků, která je dohnala ke kriminalitě. John Clarence a jejich bratr Alfred nakonec skončili ve federální věznici v Atlantě po sérii bankovních loupeží. Tam se poprvé setkali s Frankem Morrisem.

Stejně jako Morris byli známí útěkáři, což je nakonec přivedlo do Altacrazu. Tam byli umístěni do sousedních cel, z obou stran po boku Morrise a Allena Westa, který skončil v Alcatrazu po neúspěšném pokusu o útěk ze státní věznice na Floridě. West už předtím seděl s Angliny a Franka Morrise znal z doslechu. Původní zárodek plánu útěku se začal rýsovat v prosinci 1961, kdy Allen West našel několik starých pilových kotoučů pohozených na chodbě s komunálními službami. West je odnesl Morrisovi a od té chvíle se únikového plánu ujal Morris (navzdory Westovým pozdějším pokusům přisvojit si zásluhy). Plán byl jednoduchý ve své koncepci, ale nesmírně složitý na provedení. Muži by rozšířili větrací šachty umístěné pod umyvadly v celách; vstoupili by do šachty a vylezli na střechu bloku. Odtud by slezli po větracím potrubí na zem, dostali by se na břeh a nastoupili by na vor, na kterém by veslovali přes záliv na pevninu. Zatím to bylo jednoduché. Ale aby se to podařilo, bude to vyžadovat vynalézavost, pevné nervy a pořádnou dávku štěstí.

Prvním úkolem, který každý z mužů dostal, bylo rozšířit větrací otvory ve svých celách. K tomu jim posloužily hrubé improvizované nástroje - staré pilové listy, kovové lžíce propašované z jídelny a později elektrická vrtačka zkonstruovaná z motoru vysavače, který West ukradl. Toto úsilí samozřejmě způsobovalo hluk, a tak se jejich práce omezovala na "hudební hodinu" každý večer, kdy zvuk akordeonu Franka Morrise maskoval škrábání, vrtání a bouchání. Útěkáři si také vyrobili zástěny z natřeného kartonu, aby zakryli díry, které dělali ve stěnách. Ty byly dost dobré na to, aby oklamaly náhodného pozorovatele. Kdyby se však někdo ze strážných rozhodl podívat se blíž, byli by přistiženi.

Stavba těchto únikových otvorů trvala vězňům téměř šest měsíců. Nakonec byly otvory dostatečně široké, aby se jimi mohli protáhnout a dostat se do větrací šachty. Od této chvíle muži každou noc vylézali do volného horního patra bloku, kde si zřídili tajnou dílnu. Zde se z více než padesáti pláštěnek - některých ukradených, jiných darovaných jinými vězni - vyráběl nafukovací vor a záchranné vesty. Frank Morris našel návrh voru ve starém čísle časopisu "Popular Mechanics". Jeho stavba spočívala v pečlivém slepování částí plášťů, zpevňování spojů lepidlem ukradeným z vězeňské dílny a jejich utěsňování teplem z parního potrubí, které vedlo po celé věznici. Pádla pro vor byla zkonstruována z kusů dřeva nalezených v okolí věznice a spojena šrouby. K nafukování voru sloužil měch vyrobený z Morrisovy harmoniky. Po dokončení voru ho vězni vyzkoušeli. Teď už se jen museli modlit, aby v rozbouřených vodách zálivu vydržel pohromadě.

Dlouhá noční nepřítomnost v celách samozřejmě představovala pro vězně značné riziko. Dozorci prováděli časté kontroly a prázdná postel rychle vyvolala poplach. Ale Frank Morris měl na to plán. Ještě než se do toho pustili, sestrojil se svými kumpány atrapy hlav, vyrobené ze směsi mýdla, zubní pasty, betonového prachu a toaletního papíru. Ty byly potřeny barvou ukradenou z dílny údržby, která jim dodala tělový odstín. Měly dokonce i skutečné vlasy, vyrobené z odřezků posbíraných z podlahy holičství. Pod přikrývky se strčilo několik ručníků a oblečení, aby se přiblížily tvaru těla, a bylo snadné oklamat strážného s baterkou. V červnu 1962 už byly všechny přípravy hotové. Dne 11. června se měl uskutečnit velký útěk. Pro jednoho z uprchlíků však nebyla šance dostat se na svobodu. Díra v cele Allena Westa se během předchozího týdne začala drolit, takže ji musel zpevnit cementem. Tím se její velikost zmenšila a West se do ní nemohl protáhnout. Nakonec se mu to podařilo, ale to už bylo pozdě. West se dostal na střechu a zjistil, že jeho společníci už odešli.

Vrátil se tedy do své cely a šel spát, aby se po východu slunce probudil, když byl vyhlášen poplach. Později plně spolupracoval s úřady výměnou za imunitu před trestním stíháním. Právě díky jeho svědectví toho o útěku víme tolik.
Frank Morris a bratři Anglinovi se měli vydat na cestu v půl desáté večer, tedy ihned po zhasnutí světel. Nechali své atrapy hlav na místě, protáhli se únikovými otvory a vyšplhali do horního patra bloku. Zde si vyzvedli svůj vor, pádla a záchranné vesty a vytáhli je na střechu. Poté sestoupili 15 metrů na zem a sklouzli po ventilační trubce. Mezi nimi a břehem stály dva dvanáctimetrové ploty z ostnatého drátu, které překonali. Odtud zamířili do zátoky na severovýchodě ostrova, poblíž elektrárny, slepého místa pro světlomety. Zde pomocí improvizovaného měchu nafoukli vor. Pak se vydali na vodu a zamířili k "Andělskému ostrovu", vzdálenému 3,5 kilometrů na sever. Už je nikdo nespatřil ani o nich neslyšel.

Reakce úřadů byla, jak si asi umíte představit, důrazná. O Alcatrazu se vždy mluvilo jako o vězení, ze kterého se nedá uniknout. Mělo svou pověst, kterou si muselo udržet. V polovině dopoledne se do společného pátrání ze vzduchu, z moře i z pevniny zapojilo několik orgánů činných v trestním řízení, podporovaných armádou. Mělo trvat deset dní a přinést jen málo stop. Dne 14. června našel kutr pobřežní stráže pádlo plovoucí asi 200 metrů od jižního břehu ostrova Angel Island (Andělského ostrova). Později téhož dne komerční loď vyzvedla peněženku zabalenou v igelitu. V ní byl seznam jmen a adres Anglinových přátel a příbuzných. O týden později byly na pláž poblíž mostu "Golden Gate Bridge" vyplaveny kousky plastu, o nichž se předpokládalo, že jsou to zbytky voru. Následujícího dne vyzvedl vězeňský člun vyprázdněnou záchrannou vestu ze stejného materiálu. Ten byl nalezen pouhých 50 metrů od ostrova Alcatraz. FBI z toho usoudila, že se muži pravděpodobně utopili.

Ne všichni však souhlasili s tím, že Frank Morris a jeho společníci skončili ve studených vodách sanfranciského zálivu. Názory na tuto otázku se ostře rozcházejí. Nejčastějším argumentem proti jejich přežití je, že o žádném z mužů už nikdo nikdy neslyšel a že by bylo téměř nemožné tak úplně zmizet, když po nich pátraly všechny policejní orgány v zemi. Argumentem, který se obvykle uvádí na podporu jejich úspěchu, je, že nebyla nalezena žádná těla, což by se jistě stalo, kdyby se utopili. Dvě ze tří utonulých obětí jsou nakonec ze zátoky vyloveny. V tomto případě masivní desetidenní pátrání, do něhož se zapojila pobřežní stráž a letectvo, neobjevilo nic než pár kousků trosek. Podle skupiny zastánců útěku je uprchlíci pravděpodobně úmyslně naházeli do vody, aby vytvořili dojem, že se jim něco stalo.   

V roce 1989 se televizní pořad "Nevyřešené záhady" pokusil tyto spekulace jednou provždy ukončit tím, že zinscenoval rekonstrukci útěku. Tři zkušení kajakáři byli posazeni do voru podobného tomu, který použili uprchlíci. Museli být ze zátoky zachráněni poté, co se jejich plavidlo v polovině cesty rozpadlo. Plavci, který se vydal podobnou cestou, se podařilo přeplout. V roce 2003 tento experiment zopakoval pořad "Discovery Channel Mythbusters". Použil vor, který byl postaven ze stejných materiálů a nástrojů, jaké měli k dispozici vězni, a úspěšně se dostal přes zátoku a přistál v Marin Headlands. Závěr? Přeplutí bylo rozhodně možné a nebylo ani tak obtížné. Ale možná lepším měřítkem životaschopnosti je skutečný pokus o útěk. Dne 16. prosince 1962 se vězeň John Paul Scott pokusil z ostrova uniknout plavbou na svobodu. Dostal se až do Fort Pointu, což je vzdálenost odpovídající 3,5 kilometrů, kde byl později nalezen podchlazený a vyčerpaný. Scott překonal vzdálenost větší, než jakou si vytyčili Morris a Anglinové. A to za méně příznivých povětrnostních podmínek... bez voru.  

Možná se tedy Alcatrazská trojice přece jen dostala na druhý břeh. Ale pokud je to tak, co se s nimi stalo poté, co dorazili na pevninu? Svědectví Allena Westa by mohlo poskytnout vodítko. Podle něj měli v plánu vyloupit obchod s oblečením, pak ukrást auto a vydat se na východ. FBI vždy tvrdila, že v době útěku nebyly žádné takové zločiny hlášeny. Často to uváděla jako další důkaz, že uprchlíci skončili na dně zálivu. To však není tak docela pravda. Ráno po útěku byl v Marin County ukraden modrý Chevrolet z roku 1955. A stejné vozidlo bylo později spatřeno 120 kilometrů východně od San Franciska, ve Stocktonu, kde se zapletlo do incidentu s jiným motoristou. Ten uvedl, že ve vozidle byli tři muži. Pokud tito tři muži byli skutečně Frank Morris a bratři Anglinové, pak to bylo poslední oficiální pozorování. Od té doby se samozřejmě objevilo mnoho zpráv, jak už to tak u význačných případů bývá. Většinu z nich lze snadno odmítnout, ale existuje alespoň jedna, která stojí za zmínku.     

V roce 1975 se přítel bratrů Anglinových z dětství vrátil z cesty do Brazílie a členům rozvětveného klanu Anglinů řekl, že se v Riu setkal s Johnem a Clarencem. Fred Brizzi dokonce předložil fotografii dvou mužů stojících u velkého termitiště, která byla podle něj pořízena na farmě, kde pobývali. Fotografie byla poněkud rozmazaná a muži měli sluneční brýle, což znemožňovalo jednoznačnou identifikaci. Nicméně soudní znalci fotografie prozkoumali a tvrdili, že oba muži jsou "více než pravděpodobně" Anglinům. Tato verze byla později zpochybněna, když byla prozkoumána Brizziho minulost. Byl to podvodník, který podle své bývalé manželky nedokázal říkat pravdu. Brizziho "pozorování" bylo nakonec považováno za podvod. O čtyři roky později, v roce 1979, FBI vyšetřování ukončila a případ předala americkému maršálskému úřadu. Podle úřadu byli Morris a Anglinovi dávno mrtví.

Případ se však měl znovu objevit ve zprávách v lednu 2020, kdy byla společnost "IdenTV" pověřena analýzou Brizziho fotografie. Společnost "IdenTV" je průkopníkem v oblasti rozpoznávání obličejů a využívá nejmodernější technologie včetně umělé inteligence, aby dosáhla překvapivě přesných výsledků. V tomto případě byla konvoluční neuronová síť vycvičena k rozpoznání bratrů ze starých fotografií. Do systému byla poté zadána fotografie Brizziho. Ta s vysokou mírou jistoty dospěla k závěru, že muži na fotografii jsou John a Clarence Anglinovi. Věznice Alcatraz byla jako federální věznice uzavřena v roce 1963. Dnes je oblíbeným turistickým cílem, přičemž největší zájem návštěvníků přitahují cely Franka Morrise, Johna Anglina a Clarence Anglina.

-pokračování-