FENOMÉN: SPOLEČNÉ ŠÍLENSTVÍ (84)

Představte si toto. Jedete po dálnici v rámci povolené rychlosti, ale přesto jedete slušnou rychlostí. Pak na okraji svého zorného pole zachytíte pohyb na středovém ostrůvku. V příštím okamžiku vyběhne do provozu žena. Co uděláte? Vzhledem k tomu, že dupnutí na brzdu nebo odbočení do vedlejšího pruhu pravděpodobně způsobí hromadnou kolonu vozidel, co uděláte?

Přesně v takové situaci se ocitli řidiči na dálnici M6 mezi Liverpoolem a Londýnem v sobotu 17. května 2008 odpoledne. V tomto případě se jednalo o dva běžce, nikoliv o jednoho. Jednovaječná dvojčata Sabina a Ursula Erikssonovy se vydaly na sebevražedný úprk do provozu. Obě byly sraženy a utrpěly vážná, nikoli však smrtelná zranění. Otázkou bylo proč. Proč se 41leté sestry pustily do tak pošetilého činu? Utekly před někým? Byly pod vlivem drog? Byly zapojeny do sebevražedného paktu? Na to by musely přijít úřady.    

Sabina a Ursula se narodily 3. listopadu 1967 ve švédském Sunne. Vyrůstaly v běžné domácnosti se starším bratrem a sestrou a měly zcela normální dětství. Neměly žádné potyčky se zákonem, nebraly drogy ani neměly žádné psychické problémy. Jedinou zvláštností bylo, že sestry, které si byly v dětství nesmírně blízké, skončily v dospělosti na opačných koncích světa. V roce 2000 se Ursula usadila v Bellevue ve státě Washington. Sabina se usadila ve městě Mallow v irském hrabství Cork, kde žila usedlý život s manželem a dvěma dětmi.

Pak ale přišlo jaro 2008, kdy se Ursula rozhodla navštívit své dvojče. Uršula přijela do Mallow v pátek 16. května 2008 a od té chvíle se věci začaly rychle hroutit. Nejsme si jisti, co se toho dne mezi sestrami odehrálo, víme jen, že se uprostřed noci vytratily ze Sabinina domu, aniž by manželovi nebo dětem řekly jediné slovo. Poté odcestovaly do Dublinu, kde se nalodily na trajekt do Liverpoolu, kam dorazily v sobotu v půl deváté ráno. Zde se vydali na policejní stanici na ulici St Anne Street, aby nahlásili obavy o bezpečnost Sabininých dětí. Liverpoolská policie poté kontaktovala své irské kolegy a dozvěděla se, že Sabina a její partner se předchozí noc pohádali, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by děti byly v nebezpečí. Dvojčata mezitím zamířila na autobusové nádraží, kde nastoupila do autobusu společnosti National Express do Londýna.

Do hlavního města se však sestry ani zdaleka nedostaly. Jejich chování v autobuse bylo tak nevyzpytatelné, že se řidič začal obávat o bezpečnost ostatních cestujících. Obzvláště znepokojující bylo, jak se držely svých zavazadel. To vyvolávalo obavy, co by se v těchto zavazadlech mohlo nacházet. Nakonec řidič kolem 13:00 neplánovaně zastavil na dálničním odpočívadle Keele a požádal o povolení prohledat zavazadla. Když sestry odmítly, řekl jim, že se nemohou vrátit na palubu. Ursula a Sabina zůstaly v Keele uvězněny, ale až poté, co řidič doporučil vedoucímu čerpací stanice, aby na ně dohlédl. Vedoucí byl natolik znepokojen, že zavolal policii. Na místo brzy dorazili policisté a sestry vyslechli. Odjeli poté, co prohlásili, že ženy jsou neškodné a neporušily žádný zákon. Teprve po odjezdu policie se dvojčata vydala na sebevražedný útěk do provozu.

Jejich první výpad na dálnici M6 způsobil chaos v jižním pruhu a několik vozidel se zastavilo na kouřících pneumatikách. Sabina byla sražena malým sedanem, ale utrpěla jen lehká zranění a mohla se připojit ke své sestře na středovém ostrůvku. Mezitím několik motoristů na lince dálniční agentury hlásilo, že v provozu pobíhají chodci. Na místo byli vysláni policisté z centrální skupiny dálniční policie. Na místo je následoval televizní štáb, který nedaleko natáčel dokument. Díky tomu máme k dispozici záběry ve vysokém rozlišení, které zachycují, co se stalo poté.

A na tyto záběry se těžko dívá. Je na něm vidět, jak ženy stojí v odstavném pruhu dálnice směrem na sever a zřejmě čekají na přestávku v provozu. Byla to Ursula, která se rozbila jako první a vyběhla na vozovku přímo do cesty kloubovému nákladnímu vozu Mercedes-Benz, jedoucímu rychlostí téměř 60 km/h. Kdyby do ní vozidlo narazilo čelně, zemřela by na místě. Místo toho ji boční náraz vymrštil do vzduchu a pak ji poslal k zemi na asfalt, kde si zlomila obě nohy a utrpěla další zranění. Sabina byla také zasažena. V jejím případě to byl Volkswagen Polo, který způsobil škodu. Při jízdě vysokou rychlostí do ženy narazil, přehodil ji přes kapotu a narazil do tvrdého povrchu vozovky. Sabina jako zázrakem neutrpěla žádné zlomeniny. Byla však v bezvědomí.

Naštěstí pro sestry už byli na místě záchranáři. Začali poskytovat rychlou lékařskou pomoc. Ne že by si dvojice jejich pomoci vážila. Uršula, ačkoli byla zraněními znehybněna, začala na zdravotníky plivat a drápat je. Pak se Sabina, která byla už patnáct minut mimo, vzpamatovala a zapojila se do boje. "Já vás poznávám! Vím, že nejste skuteční!" křičela na policistu stojícího opodál. "Ukradnou ti orgány," varovala Ursula svou sestru. Zdálo se, že Sabina bere toto varování vážně. Vypotácela se na nohy a znovu se pokusila utéct přes dálnici, přičemž ve snaze vyprostit se udeřila jednoho policistu do obličeje. Bylo zapotřebí záchranářů a několika kolemjdoucích, aby ji spoutali. Poté ji spoutali, dali jí sedativa a naložili do sanitky.

Ursula, která měla mnohem vážnější zranění než její sestra, byla vrtulníkem převezena do nemocnice. Sabina byla převezena na pozorování a po pěti hodinách byla propuštěna, protože se uklidnila. Odjela se vzkazem pro policistu, který ji měl hlídat, což byl vzhledem k tomu, co se stalo poté, zlověstný vzkaz. "Ve Švédsku říkáme, že nehoda málokdy přijde sama. Obvykle ji následuje ještě nejméně jeden, možná dva." Následujícího dne se Sabina objevila u soudu, kde byla obviněna z nedovoleného vniknutí na cizí pozemek a sražení policisty. Učinila prohlášení o vině a byla odsouzena k jednomu dni vazby. Její pobyt pod policejní ochranou v nemocnici byl započítán do odpykání trestu.

Po odchodu od soudu se Sabina začala toulat ulicemi Stoke-on-Trentu a snažila se najít nemocnici, kde se léčila její sestra. Kolem sedmé hodiny večerní oslovila dva muže, kteří venčili psa, a zeptala se jich, zda nevědí o noclehárně v okolí. Sabina vypadala přátelsky, dokonce klesla na kolena, aby psa pohladila. Zároveň však působila nervózně. Čtyřiapadesátiletý Glenn Hollinshead, bývalý letec RAF a kvalifikovaný záchranář, měl obavy o její zdraví. Po chvíli rozhovoru nabídl Sabině nocleh ve svém domě. S radostí přijala.

V domě si Hollinshead, Sabina a jeho přítel Peter Malloy sedli a společně si dali pár drinků. Sabina se tak mohla uvolnit a začala vysvětlovat, že se snaží najít svou sestru. Její chování však bylo také nevyzpytatelné. Často chodila k oknu a vyhlížela do tmy. Malloy si pomyslel, že je možná na útěku před někým, možná před násilnickým partnerem. V jednu chvíli Sabina nabídla mužům cigarety, aby jim je vzápětí vytrhla z úst se slovy, že by mohly být otrávené. Malloy brzy nato z domu odešel. Svého přítele už nikdy neuvidí živého.

Sabina zůstala v domě Glenna Hollinsheada po celý následující den. Kolem poledne Glenn zavolal svému bratrovi, aby se zeptal na místní nemocnice, kde by mohla být držena Sabinina sestra Ursula. V 19:40 Glenn zašel za sousedem Frankem Boothem a požádal ho o zapůjčení čajových sáčků. Poté se vrátil do svého domu. Sotva o minutu později se vypotácel z domovních dveří, svíral si hrudník a mezi prsty mu prosakovala krev. Booth, který stále stál venku, uviděl svého souseda a běžel mu na pomoc. "Bodla mě," zalapal Glenn po dechu, když se zhroutil na zem. Pak se naposledy nadechl: "Postarej se za mě o mého psa."

Frank Booth vběhl zpět do svého domu a vytočil číslo 999. Mezitím se objevila Sabina s divokýma očima a kladivem v ruce. Zachytila ji průmyslová kamera, jak prchá do noci. O chvíli později ji kolemjedoucí řidič spatřil, jak stojí pod pouličním osvětlením a mlátí se kladivem do hlavy. Zastavil, aby jí poskytl pomoc, a za to dostal ránu do hlavy. Pak se Sabina dala znovu na útěk a prchala před démony, kteří ji pronásledovali. To už se k pronásledování přidala policie a záchranáři, kteří Sabinu pronásledovali až na most Heron Cross. Sabina bez zaváhání dopadla na povrch silnice, zlomila si oba kotníky a rozbila si lebku. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Měla štěstí, že ji nesrazil projíždějící automobil.

Sabina byla převezena do univerzitní nemocnice v Severním Staffordshiru, kde zůstala až do 11. září 2008. Areál opustila na invalidním vozíku a byla převezena přímo do vazby, kde byla obviněna z vraždy. Ursula byla mezitím z nemocnice propuštěna. Brzy poté odjela do Švédska a nakonec se dostala zpět do USA. Když byla její sestra o rok později souzena za vraždu, v soudní síni nebyla. Dovolání se nepříčetnosti u soudu uspěje jen zřídka. Ale pokud někdy existoval případ, kdy se taková obhajoba zdála být vhodná, byl to právě tento. Dokonce i obžaloba souhlasila s tím, že Sabina v době, kdy pětkrát vrazila nůž do hrudi Glenna Hollinsheada, trpěla duševním zhroucením. V tomto případě se jednalo o případ folie à deux, což je stav, kdy psychóza jednoho jedince ovlivňuje chování druhého. Podle obhajoby byla Sabina "druhotně trpící osobou", kterou přítomnost jejího dvojčete přivedla k dočasnému šílenství. Vliv byl znásoben vzhledem k úzkému biologickému poutu mezi oběma ženami.

Sabina Eriksenová se přiznala k neúmyslnému zabití se sníženou odpovědností a nottinghamský korunní soud byl připraven to akceptovat. Dne 2. září 2010 byla Sabina odsouzena k pěti letům vězení se započtením 439 dnů, které již strávila ve vazbě. K nástupu do výkonu trestu byla poslána do ženské věznice Bronzefield. Po prvním slyšení o podmínečném propuštění v roce 2011 byla propuštěna. Během svého pobytu za mřížemi byla Sabina vzornou vězeňkyní. Našla Boha. Nevyskytl se u ní jediný případ psychózy nebo psychotického chování.

Což vyvolává zřejmé otázky. Co se ten den na dálnici M6 stalo? Co stálo za jejím maniakálním, téměř sebevražedným chováním? A co vedlo Sabinu Eriksenovou k tomu, aby zmasakrovala člověka, muže, který k ní byl laskavý, muže, kterého sotva znala? Jelikož obě ženy o tom odmítají mluvit, odpovědi zůstávají v nedohlednu. Jisté je, že v jejich minulosti není nic, co by nám poskytlo vodítko. Ani jedna z dvojčat neměla v minulosti žádné duševní onemocnění a pokud je nám známo, ani jedna z nich neprojevila v uplynulých letech žádné známky psychózy. Jednalo se o anomálii, krátký záblesk tajemství lidské psychiky. Jednoho jarního dne roku 2008 zachvátilo dvě zdánlivě normální ženy středního věku společné šílenství. Nedokážeme říct proč.

-pokračování-