FENOMÉN: PŘERUŠENÁ CESTA (98)

Byla to opožděná svatební cesta, spontánní výlet do Montrealu a k Niagarským vodopádům, zasloužený odpočinek od jejich rušného života. Barney Hill pracoval na vyčerpávající noční směně v distribučním centru pošty v Portsmouthu ve státě New Hampshire. Jeho žena Betty byla sociální pracovnice, specializovala se na případy péče o děti. Práce si vybírala velkou emocionální daň. Manželé byli aktivní ve své církvi a angažovali se v hnutí za občanská práva. Zůstávalo jim jen velmi málo času pro sebe.

Když se tedy v jejich rozvrhu objevila mezera, příležitost na pár dní odjet, chopili se jí oběma rukama. Rozhodnutí vyrazit na cestu padlo v okamžiku. V sobotu 16. září 1961 v poledne vyjeli manželé Hillsovi ze svého domu v New Hampshire a vezli s sebou jen 70 dolarů. Ve spěchu, kdy si balili zavazadla a tankovali palivo, prošvihli zavírací dobu v bance. Na cestě je doprovázel Delsey, jejich milovaný domácí pes. Útěk byl příjemný, odpočinkový, přesně to, co manželé potřebovali, aby načerpali nové síly. Uteklo to příliš rychle. V úterý 19. září se vraceli do Portsmouthu a jeli noční jízdou. Kolem 22:00 byli v Lancasteru NH, kde se zastavili na šálek kávy, než se vydali na poslední úsek. Bouře je pronásledovala na jih. Barney se domníval, že ji překonají, když si pospíší. Domníval se, že nejpozději ve dvě hodiny ráno budou doma.

Právě za Lancasterem se výlet Hillsových změnil v surrealistický. Kolem půl jedenácté večer, když jeli po americké silnici číslo 3, se Betty podívala na oblohu a spatřila jasný světelný bod. Myslela si, že je to padající hvězda. Barney oponoval, že je to spíš satelit. Pak začalo světlo dělat nepravidelné pohyby, které obě tyto možnosti vyvrátily. Zvětšovalo se a zjasňovalo. Zdálo se, že klesá. Fascinovaná Betty požádala manžela, aby zastavil. Chtěla se na to podívat lépe. Barney pokrčil rameny a natočil auto k rameni. Delsey si stejně potřeboval odskočit.

Barney si na cestu vzal dalekohled. Betty je zaměřila na světlo a byla ohromena tím, co viděla. Bylo to jakési plavidlo s několika barevnými světly blikajícími podél boku. Před lety Bettyina sestra vyprávěla, že viděla létající talíř. Betty se zasmála a řekla, že má příliš bujnou fantazii. Teď si byla jistá, že objekt před ní je přesně to, mimozemské plavidlo. Podala brýle Barneymu. Ten později popsal létající objekt jako "letadlo, ale ne letadlo". Objekt pro ně nepředstavoval žádnou hrozbu. Ačkoli byli fascinováni, museli se pohnout. Znovu se vydali na cestu a projeli izolovaným úsekem silnice přes Franconia Notch. Betty stále sledovala oblohu a objekt stále viděla. Později řekla, že byl asi 40 metrů dlouhý a zdálo se, že rotuje. Znepokojivé také bylo, že se zdálo, že je sleduje. Asi jednu míli jižně od Indian Head to rychle klesalo a vznášelo se nad silnicí, což Barneyho donutilo postavit se na brzdy svého Chevroletu Bel Air.

Plavidlo bylo vzdáleno pouhých 100 stop a tiše se vznášelo. Byl to plochý disk (jako palačinka, říkal Barney), dost velký na to, aby vyplnil celé zorné pole čelního skla vozu Bel Air. "Počkej tady," řekl Barney své ženě, když vystoupil na asfalt. V ruce držel dalekohled. V kapse mu ležela pistole. Když Barney zvedl brýle k očím, prohlédl si plavidlo a uviděl humanoidní postavy, které vykukovaly z jeho oken a pozorovaly ho. Jedna z bytostí mu rukou naznačila, že má zůstat na místě. Pak se plavidlo přiblížilo. Teď bylo jen padesát stop od něj. Barney rozeznal postavy uvnitř, humanoidy v lesklých černých uniformách. Ze spodní části plavidla začala klesat dlouhá konstrukce. Vzápětí se Barney dozvěděl, že svítá a on stojí na trávníku před svým domem.

Barney ani Betty si nedokázali vybavit, jak se sem dostali. Jak to, že nějak ujeli 150 mil, aniž by si na cokoli vzpomněli? Věděli však, že se cítí... poskvrněni. Bettyiny šaty byly roztržené a Barneyho boty byly značně odřené. Řemínek jeho dalekohledu byl přetržený. Oběma se zastavily hodinky (a už nikdy nebudou fungovat). Barney začal nosit jejich zavazadla do domu, ale Betty mu nedovolila vzít kufry dovnitř. Trvala na tom, aby je položil za zadní dveře. Nedokázala vysvětlit proč. Oba se pak dlouze sprchovali a drhli se do syrova. Potřeba smýt ze sebe jakoukoli "kontaminaci" byla ohromující.

Hillsovi si dlouho vyprávěli o tom, co se jim stalo. Dokonce nakreslili obrázky plavidel a postav, které viděli. Vzpomínky však byly mlhavé, neúplné, roztříštěné. Zdalipak si to celé nějak vymysleli? Ne, existovaly fyzické projevy jejich setkání. Na kapotě jejich auta byly soustředné kruhy, které tam předtím nebyly. Zdálo se, že jsou magnetické. To je přesvědčilo, aby si s někým promluvili. V padesátých a šedesátých letech byly bezpečnostní služby Spojených států mnohem otevřenější možnosti mimozemských návštěvníků. Projekt Modrá kniha, iniciativa amerického letectva, probíhal téměř dvě desetiletí a vyšetřoval podobné incidenty, jaký zažili Betty a Barney Hillovi. Dne 31. října 1961 se manželé Hillovi setkali s Walterem N. Webbem, bostonským astronomem a členem NICAP (National Investigations Committee on Aerial Phenomena). Webb si jejich příběh pozorně vyslechl a později předložil zprávu, v níž uvedl, že jim věří. Událost se pravděpodobně stala přesně tak, jak ji popsali.

Problém byl v tom, že chyběl kus času. Těch několik rozhodujících hodin, které Betty a Barney strávili na palubě lodi, chybělo, jako by byly vymazány z jejich paměti. Ať se snažili sebevíc, nemohli ty ztracené hodiny obnovit. Barney naznačil, že jejich mozek vzpomínky pravděpodobně potlačil, protože byly příliš děsivé na to, aby si je vybavili. V průběhu několika dalších rozhovorů se snažili vzpomenout si a nedařilo se jim to. Pak někdo navrhl hypnózu.
Psychiatrem, který byl pro práci s Hillsovými najat, byl doktor Benjamin Simon. Strávil s manželi mnoho hodin a pomocí hypnózy jim pomáhal vzpomínat. To, co se z toho vyklubalo, bylo jako ze sci-fi filmu, třeba Blízká setkání třetího druhu. Během prvního sezení Barney popisoval, jak stojí na povrchu silnice a pozoruje mimozemské plavidlo. Pak zpanikařil, běžel zpátky k autu, vklouzl za volant a otočil klíčkem. Zařadil zpátečku a odbočil na silnici. O chvíli později už s Betty ujížděli pryč.

Pak ale Barney pocítil zvláštní nutkání, něco, čemu nedokázal odolat. Říkalo mu to, aby sjel ze silnice a vydal se po polní cestě do lesa. Pak mu to řeklo, aby zastavil. Barney spatřil šest postav stojících na polní cestě. Tři z nich se přiblížily k autu. Vůdce Barneymu řekl, aby se jich nebál, ale on zůstal znepokojený. Vůdce pak Barneymu řekl, aby zavřel oči. "Měl jsem pocit, jako by se mi jeho oči tlačily do očí," řekl Barney v hypnóze. Bettyina vzpomínka byla podobná. "Řekli mi, abych zavřela oči. Viděla jsem dvě oči, které se přiblížily k mým, a měla jsem pocit, jako by mi ty oči vnikly do očí." Rozdíl mezi oběma výpověďmi souvisel s tím, jak byli mimozemšťané komunikativní. Betty uvedla, že na ni vůdce mluvil anglicky. Barney řekl, že ho vůbec neoslovili a mluvili spolu jazykem, kterému nerozuměl.

Během týdnů a měsíců sezení se objevily další podrobnosti. Manželé byli na palubu plavidla přivedeni bytostmi s šedou pletí a velkýma černýma očima ve tvaru mandlí. Po vstupu na palubu byli odděleni a každý z nich byl postupně přiveden do vyšetřovací místnosti. Bylo jim svlečeno oblečení a museli si lehnout na kovový stůl. Byly jim odebrány vzorky vlasů, ostříhaných nehtů a kůže, které byly umístěny na průhledný materiál připomínající skleněné sklíčko.
Senzory napojené na dráty zkoumaly jejich hlavy, končetiny a páteř. Do Bettyina břicha byla zavedena jehla dlouhá čtyři palce. Domnívala se, že jde o těhotenský test. Zůstala se svíjet bolestí. Uprostřed toho všeho se objevila i chvilka lehkosti. Při vyšetřování Barneyho se z vyšetřovny vyřítil jeden z tvorů a něco držel v ruce. Vzrušeně si povídalo. Betty si uvědomila, že to drží manželovu zubní protézu. Zdálo se, že tvorové této jednoduché lékařské pomůcce nerozumějí.

Podle Barneyho se s těmi tvory bavil jen velmi málo, pokud vůbec. Betty však podle všeho vedla dlouhý rozhovor. Ukázali jí jejich polohu na hvězdné mapě (později si ji nakreslila). Tvrdí také, že jí jeden z tvorů chtěl dát knihu, ale vůdce mu v tom zabránil. A co si o tom myslel doktor Simon? Později prohlásil, že nevěří, že dvojici unesli mimozemšťané, spíše že utrpěli nějaké vzájemné psychické zhroucení. Nemyslel si však, že by se jednalo o podvod. Zdálo se, že jsou skutečně přesvědčeni, že byli uneseni na palubě mimozemského plavidla. Pro ně bylo toto setkání skutečné.

Barney a Betty Hillovi nebyli první, kdo ohlásil, že viděl UFO, a dokonce ani první, kdo tvrdil, že byli uneseni. Jejich příběh však jako první zaujal představivost národa a jako první byl široce medializován. Byli také první, kdo se zmínil o určitých detailech, o detailech, které se v následujících letech staly známými tropy. Od té doby téměř každý unesený popisoval bytosti s šedou kůží a velkýma očima, plavidla ve tvaru talíře, lékařská vyšetření, sondy a "ovládání mysli". Ztracený čas se také stal charakteristickým rysem těchto zpráv.

Nakolik tedy můžeme svědectví Betty a Barneyho Hillových věřit? Dr. Benjamin Simon, člověk, který s tímto párem nejblíže spolupracoval, se domníval, že prožili nějaký druh zhroucení a celou věc si vymysleli. S tím souhlasí i další odborníci na duševní zdraví. Celá věc byla podle nich promyšlená halucinace vyvolaná stresem. Poukazují na to, že oba manželé Hillsovi měli náročné zaměstnání a velmi se věnovali aktivitám mimo domov. Neměli ani čas na svatební cestu.

A je tu ještě jeden faktor, který je třeba vzít v úvahu. Barney a Betty Hillovi byli mezirasový pár v době, kdy to v Americe nebylo běžné. Barney byl černoch, Betty běloška. Pravděpodobně by trpěli diskriminací a vyloučením. Zapojili se do hnutí za občanská práva v době, která byla pro rasové vztahy v zemi obzvlášť bouřlivá. Barney zasedal ve správní radě Komise Spojených států pro občanská práva. To by přidalo další vrstvu stresu. Lidský mozek může být v takových podmínkách nepředvídatelný. Mohl by si dokonce vymyslet scénář únosu mimozemšťany, který se nikdy nestal.

Ale možná tito odborníci na duševní zdraví dovolují, aby jejich osobní předsudky stály v cestě nejjednoduššímu vysvětlení ze všech. Jejich výchozím nastavením je hledat racionální výsledky a UFO jimi není. Možná se Betty a Barney Hillovi skutečně setkali s mimozemským plavidlem na silnici mezi Lancasterem a Portsmouthem. Možná se únos odehrál přesně tak, jak říkali. Ať už to bylo jakkoli, Hillovi se v následujících letech neochvějně drželi své verze. Nikdy se nesnažili na svém zážitku vydělat, přestože o něm vyšlo mnoho knih, filmů a dokumentů. Barney zemřel v únoru 1969 na krvácení do mozku. Bylo mu pouhých 46 let. Betty se dožila 80 let a zemřela v roce 2004. Až do své smrti trvala na tom, že jejich příběh je pravdivý. Mimozemšťané existují a navštívili naši planetu.

-pokračování-