FENOMÉN: PŘEDTUCHA (115)

Noční můry. Byly stálým společníkem Kathy Hobbsové už od dětství. A byly hluboce znepokojující. Dalo by se říct, že to platí o všech nočních můrách, ale ty Kathyiny byly jiné. Nebyly to ani tak sny, jako spíš předtuchy. Říkaly jí, že se nedožije šestnácti let. Takové temné představy mají často svůj zdroj v traumatu z dětství, a tak tomu bylo i v případě Kathy Hobbsové. Kathy bylo pouhých osm let, když se její rodiče rozvedli. S otcem si byli nesmírně blízcí a rozpad rodiny ji těžce zasáhl. Když pak chodila do sedmé třídy, zemřela její nejlepší kamarádka na srdeční chorobu. Tehdy se jí začaly zdát sny, vždy se stejným děsivým poselstvím. Hodiny tikaly a odpočítávaly krátký čas, který jí na této zemi zbýval.

Kathy tyto sny tak znepokojovaly, že se její matka Vivian rozhodla, že by jí změna prostředí mohla prospět. Přestěhovala se z Kalifornie do Las Vegas v Nevadě a zdálo se, že to zabralo. Kathy v novém domově rozkvetla. Dařilo se jí ve škole a našla si nové přátele. Oblíbila si čtení, psaní a kreslení. Navzdory traumatům z dětství vyrostla Kathy v krásnou tmavovlasou teenagerku s tichým vnitřním sebevědomím. Sny však stále přetrvávaly a s blížícími se šestnáctými narozeninami Kathyin pocit strachu sílil. Začala být přesvědčená, že se blíží její smrt. Nevěděla, jak k ní dojde, věděla jen, že ji čeká v blízké budoucnosti. Jednou v noci ji Vivian našla, jak sedí sama, hledí do dálky a v očích se jí lesknou slzy. „Mami, já už nechci stárnout,“ řekla Kathy. „Chci být malá holčička.“

„Všichni musíme dospět,“ řekla Vivian své dceři. „Není to nejjednodušší, ale děláme to všichni.“

„Já ne,“ odpověděla Kathy. „Já se svých šestnáctých narozenin nedožiju.“

Po této poněkud znepokojivé výměně názorů se Kathy stále hlouběji uzavírala do své ulity. Jak se blížil ten obávaný den, zůstávala zalezlá ve svém pokoji a odmítala vycházet z domu. Pak, ráno 21. dubna 1983, byla stará Kathy najednou zpátky. Měla narozeniny. Bylo jí šestnáct a stále žila. Předtucha byla falešná. Prokletí bylo zrušeno. Následující tři měsíce byly dost možná nejlepšími léty dospívání Kathy Hobbsové. Byla šťastná a plná života, bavila se s kamarádkami a mluvila o tom, že po maturitě půjde na vysokou školu v Kalifornii. Večer 23. července 1983 ji najdeme rozvalenou na posteli, zabranou do milostného románu. Kathy byla vášnivou čtenářkou a často si brala další knihu ve chvíli, kdy dočetla poslední řádek té stávající. Tuto noc však nastal problém. Už se prokousala všemi paperbacky na své poličce.

Co tedy dělat? Nebyla dost unavená na to, aby zhasla a šla spát. V tomhle horku by jen ležela v posteli a převalovala se. Jediné, co jí zbývalo, bylo dojít do místního supermarketu a vybrat si další četbu. Bylo to něco, co v minulosti udělala už mnohokrát. Bylo už 11.00 hodin večer, když Kathy ten večer odešla z domu. Její maminka Vivian si z pozdní hodiny nedělala velké starosti. Obchod byl vzdálený jen jeden a půl bloku a Kathy byla zodpovědné dítě. Kromě toho bylo venku na ulicích stále dost živo, jak chodců, tak vozidel. „Dej mi pusu, než půjdu,“ řekla Kathy matce. „Proč?“ „Budu ještě vzhůru, až se vrátíš,“ odpověděla Vivian.

„No, nejspíš se zastavím a budu si povídat s dětmi, takže možná budeš v posteli,“ řekla Kathy. Tohle dělala často, když se s kamarádkami poflakovala u bytového bazénu. Kathy se naklonila pro polibek. Vivian jí jeden zasadila na rty. Bylo to naposledy, co svou dceru viděla. Kathy Hobbsová se ten večer domů nevrátila. Když ji Vivian šla druhý den ráno zkontrolovat, našla její pokoj prázdný, postel nevyspalou. Znepokojená Vivian se vydala dceru hledat, klepala na všechny dveře v činžovním domě, zjišťovala informace u Kathyiných přátel. Nikdo z nich ji neviděl. Tehdy Vivian zavolala na lasvegaskou policii. Řekla jim, že se její dcera pohřešuje. Nebylo jí podobné zůstat venku celou noc. Měla hrozný pocit, že se stalo něco zlého.

Případem byl pověřen poručík Kyle Edwards. On a jeho tým strávili první den pátráním po přátelích a příbuzných a ujišťovali se, že se teenagerka nerozhodla jen tak navštívit, aniž by o tom dala matce vědět. Ke konci dne byla Kathyina fotografie rozeslána médiím a vysílala ji místní televize. Přesto Edwards nevěřil, že má co do činění s vraždou. Domníval se, že Kathy byla unesena, a doufal, že se mu ji podaří najít a bezpečně vrátit rodině. Jedna z prvních stop přišla z obchodu se smíšeným zbožím, kam Kathy tu noc šla. Prodavač si pamatoval, že ji viděl, a účtenky z obchodu potvrzovaly nákup brožovaného románu ve 23:17. Zdálo se, že do obchodu dorazila. To znamenalo, že byla přepadena cestou domů. Bohužel všechny pokusy o nalezení očitého svědka vyšly naprázdno. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Kathy Hobbsová prostě zmizela.

Uplynulo devět dní, devět slzavých, srdcervoucích dní pro Kathyinu rodinu. Pak 1. srpna přišla zpráva, které se všichni báli. Turista Rick Pacult hledal v poušti poblíž jezera Mead skalní krystaly. Pacult právě dokončil svou procházku a vracel se k autu. Byl asi 150 metrů od cesty, když ucítil silný zápach. Instinktivně ho poznal. Byl to pach smrti. Katherine Hobbsovou našel ležet v křoví kousek od cesty. Měla roztrhané šaty a chyběly jí tenisky. Pitva měla odhalit, že byla zbita a uškrcena, sexuálně napadena a poté ubitá k smrti kamenem. Vražednou zbraní byly pravděpodobně dva kusy kamene potřísněné krví, které se našly na místě činu. Jednou ze slibných stop byly stopy pneumatik, po kterých přijelo vozidlo, otočilo se a zase odjelo. To by se mohlo hodit, až policie zadrží podezřelého. V tuto chvíli neměli na seznamu podezřelých jediné jméno.

Případ přitáhl obrovskou pozornost médií a vyvolal široké pobouření veřejnosti. Požadovala se spravedlnost a policie LVMPD se ocitla pod obrovským tlakem, aby někoho zatkla. Případ se však nikam neposouval. Uplynuly tři měsíce, než došlo k významnému zlomu. Ten přišel prostřednictvím anonymního tipu na policejní horkou linku. Podle oznamovatele viděl, jak se celá věc odehrála. „Chytil tu dívku před obchodem na ulici Desert Inn a Maryland,“ řekl volající. „Bylo to před několika měsíci. Byl jsem několik měsíců mimo město a zapsal jsem si to, protože křičela. Zastavil jsem v autě. Byla to velmi mladá dívka, měla na sobě bílou bundu a růžové kalhoty.“ Volající dále uvedl jméno podezřelého. Uvedl, že se muž jmenuje Robbie. Uvedl také poznávací značku jeho vozu. Vypadalo to na průlom v řešení případu, dokud policista neprohlédl poznávací značku v systému a ta vyšla prázdná.

Číslo neexistovalo. Buď mělo auto falešnou značku, nebo volající lhal. Přes veškerou snahu se policii nepodařilo volajícího, který mohl, ale nemusel být vrahem, vypátrat. Vražda Katherine Hobbsové zůstává dodnes nevyřešena. V průběhu let se objevilo několik podezřelých, ale žádného z nich se nepodařilo na základě důkazů definitivně spojit se zločinem. Prvním z nich byl Michael Lee Lockhart, sériový vrah, který byl v Texasu v roce 1997 popraven za jinou vraždu. Lockhart se svými zločiny rád chlubil a přiznal, že zabíjel ženy v několika státech včetně Nevady. Nikdy však nezmínil jméno Kathy Hobbsové a neexistuje nic, co by ho spojovalo s její vraždou.

Dále je tu David Middleton, bývalý policista, který byl odsouzen za vraždu dvou žen v Nevadě v roce 1995. Middleton v době vraždy pracoval jako ochranka v kasinu poblíž Kathyina domu. Měl přístup k vozidlu, které bylo velmi podobné tomu, které popsal svědek. V souvislosti s vraždou Hobbsové byl několikrát vyslýchán a vždy popíral, že by Kathy zabil. Stejně jako v případě Michaela Lee Lockharta neexistují důkazy, které by svědčily o opaku. A konečně je tu Gerald Gallego, obzvlášť odporný hajzl, který na přelomu 70. let s pomocí své ženy Charlene lovil mladé dívky. Tato dvojice má na svědomí nejméně deset vražd a v době, kdy byla Kathy zabita, žila v Las Vegas. Gerald Gallego byl nakonec odsouzen k trestu smrti, ale v roce 2002 zemřel na rakovinu dříve, než mohl být rozsudek vykonán. V té době ho policie LVMPD plánovala vyslechnout v souvislosti s případem Hobbs.

Byl některý z těchto tří mužů zodpovědný za ukončení Kathyina mladého života, nebo to byl někdo úplně jiný? To nevíme a zřejmě se to nikdy nedozvíme. Kathyin vrah, ať už je jím kdokoli, unikl našemu zkoumání. To však neznamená, že unikl spravedlnosti. Takové zrůdy jen málokdy dokážou odložit své vražedné instinkty a nakonec uklouznou. Náš muž je pravděpodobně ve vězení. Možná už dokonce odešel z tohoto života ostrým koncem jehly. Tento příběh má obzvlášť dojemnou poznámku pod čarou. Po Kathyině smrti se v její ložnici našlo několik dopisů, pro každého člena rodiny jeden.

Byly datovány 21. března 1983, měsíc před jejími šestnáctými narozeninami. V tom adresovaném Vivian stálo: „Drahá matko, v případě mé smrti dostaneš tento dopis. Doufám, že žiješ šťastně, a nechci, aby ses ty nebo kdokoli jiný zabýval mou smrtí. Mám vás všechny moc ráda. Byla jsi na mě hodná a nikdo jiný by mi nemohl být lepší matkou. Uchovejte si mě živou ve svém srdci a nikdy na mě nezapomeňte. S láskou navždy, Kathy.“ Fenomén předvídání je kontroverzní téma, často vyvracené jako pseudověda. A přesto existují dobře zdokumentované případy jasnovidců s pozoruhodnými schopnostmi, jedinců, kteří vyřešili zločiny, našli ztracené děti, přesně předpověděli budoucnost. Kathy Hobbsová mezi ně nepatřila. Její vize vypovídaly pouze o jediné skutečnosti, o jejím vlastním strašlivém osudu. Jen načasování bylo špatné. Zpozdila se o tři měsíce.

-pokračování-