FENOMÉN: POHŘEŠOVANÝ V AKCI (93)

Když se Robert "Curt" Borton Jr. v roce 1965 přihlásil k námořní pěchotě Spojených států, udělal to z jediného důvodu. Curt byl vlastenec, který chtěl sloužit své zemi. Svou příležitost dostal o rok později, kdy byl odvelen do Vietnamu. Devatenáctiletý mladík toužil vyzkoušet své těžce nabyté vojenské dovednosti v operačních podmínkách, ale jeho válka měla být krátká. Dne 28. srpna 1966, pouhých devatenáct dní po svém příjezdu "do země", byl Curt na noční hlídce poblíž Dananu, když se spolu s dalšími třemi vojáky oddělil od svého družstva. Jen o několik dní později se Bortonova rodina dozvěděla zdrcující zprávu. Curt byl veden jako nezvěstný v akci.

Uplynuly dva roky, aniž by se o Curtově osudu dozvěděli. Během této doby se všechny dotazy na armádu setkávaly se stejnou odpovědí: "Není o čem informovat". Pak v září 1968 Curtova nevlastní matka Wanda listovala vojenským časopisem, když ji obrázek přiměl udělat dvojí pohled. Na stránce seděl mezi skupinou svých kamarádů Curt. Wanda zavolala na svého manžela, který si fotografii prohlédl a souhlasil s ní. Určitě to byl Curt. Ještě důležitější však bylo, že v popisku fotografie bylo zaznamenáno, že byla pořízena v provincii Quang Tri v roce 1967, tedy celý rok poté, co byl nahlášen jako nezvěstný. Dalším krokem Roberta seniora bylo poslat fotografii na Úřad pro námořní nehody a zeptat se, kde se jeho syn v současnosti nachází. Odpověď byla zklamáním. Podle armády se Robert a jeho žena spletli. Muž na fotografii nebyl Curt. Šlo o případ záměny identity.

Toto "spatření" však v mysli Roberta Bortona zaselo semínko. Nyní byl přesvědčen, že jeho syn je naživu a že mu armáda z nějakého důvodu lže. Domníval se, že o několik let později našel ospravedlnění, když se mu dostal do rukou kotouč s filmem. Byl natočen v zajateckém táboře Vietkongu v roce 1968. Na jednom ze záběrů byl americký voják, který vypadal přesně jako jeho pohřešovaný syn. Robert Borton byl o tom tak přesvědčen, že nechal ze záběru pořídit fotografii a poslal ji námořní pěchotě jako důkaz, že jeho syn je stále naživu. Tentokrát dostal odpověď od oficiálního mluvčího sboru Davea Greca. Odpověď byla stejná jako v případě předchozího snímku. Robert se mýlil. Všichni mariňáci na snímku byli identifikováni a zapsáni. A žádný z nich nebyl Curt.

V létě 1976 byl Curt Borton po celé desetiletí veden jako nezvěstný v akci. Válka ve Vietnamu skončila, Pařížské dohody byly podepsány, vojáci se vrátili domů. Bortonova rodina stále doufala, stále se modlila, stále chtěla věřit, že se k nim Curt vrátí. Bylo však stále těžší udržet si víru. Jednoho dne Roberta staršího oslovili na parkovišti dva muži, kteří tvrdili, že pracují pro ministerstvo obrany. Předali mu dokument a požádali ho, aby ho podepsal, že vláda je oprávněna změnit Curtův status z "nezvěstný v akci" na "zabit v akci". Robert odmítl a poté napsal dopis námořní pěchotě, v němž si stěžoval na bezcitný přístup. Odpověď opět přišla přímo ze stolu Davea Greca. Kategoricky v něm uvedl, že armáda nemá ve zvyku oslovovat příbuzné nezvěstných vojáků a nutit je k podpisu papírů. I kdyby k takovému oslovení došlo, rozhodně by se neuskutečnilo na parkovišti. Buď se Robert starší mýlil, nebo na něj ti muži hráli žert.

Robert tomu vysvětlení nevěřil, zvlášť když ho v následujících týdnech oslovili znovu, a to hned několikrát. Nakonec, když byli muži stále náročnější, neodbytnější a jejich chování výhružnější, podepsal. Udělal to, jak později vysvětlil, protože měl pocit, že jeho život a život jeho rodiny by mohl být v ohrožení. O chvíli později mu poštou přišel šek, údajně za vyplnění papírů. To jen prohloubilo záhadu a podpořilo konspirační teorii. A tak Bortonovi pátrali dál. Trvali na tom, aby jim bylo umožněno nahlédnout do oficiálních spisů o Curtově zmizení, a přístup jim byl umožněn. Některé části dokumentu byly redigovány, ale Curtova sestra Diane si všimla jedné jasné nesrovnalosti. V jedné části bylo jako datum Curtova úmrtí uvedeno březen nebo duben 1966. V jiných byl uveden rok 1967. Diane na to upozornila a byla ujištěna, že se jedná o překlep. O chvíli později nabyla přesvědčení, že její telefon byl odposloucháván. Ostatní členové rodiny se domnívali, že by mohli být až do sledování. Jeden z Curtových bratranců se dokonce rozhodl konfrontovat dva muže, o nichž se domníval, že ho sledují. Muži vyjádřili překvapení nad jeho obviněním a řekli mu, že je blázen. Byl to jen pár obyčejných chlapů, kteří se náhodou procházeli stejným směrem jako on.

To však zdaleka nebyla jediná podivná událost, která se v životě rozvětvené rodiny Bortonových objevila. Další bratranec pracoval pro bezpečnostní agenturu a rozhodl se prověřit Curtovo číslo sociálního pojištění. Výsledek byl matoucí. Podle výstupní stránky bylo číslo neplatné a nikdy nebylo vydáno. Téhož dne, když se Curtův bratranec vracel z práce domů, přistoupil k němu muž, který ho varoval, aby se nehrabal ve věcech, které se ho netýkají. Řekl mu, aby Curtův SSN už nikdy do systému nezadával. "Nechtějte vědět, co se stane, když to uděláte," varoval ho muž a rozepnul si kabát, aby odhalil pistoli, kterou měl v pouzdře pod ramenem. Uplynuly další roky a záhada stále nebyla vyřešena. Dokonce i v nejbližší rodině se naděje vytrácela. Možná byl Curt přece jen mrtvý. Nebo možná žil a jen je nechtěl vidět. Tato možnost se zdála nepochopitelná. Rodina si byla vždycky blízká. Na druhou stranu, válka může člověka změnit. Možná se Curt potýkal s démony, které nechtěl přivést domů ke svým příbuzným.

V roce 1990 pak došlo k dalšímu incidentu, tentokrát přímo při pozorování. Curtova sestra Diane se nedávno přestěhovala na předměstí Washingtonu, D.C. Jednoho dne jela autem natankovat na benzinovou pumpu a právě končila, když za ní u pumpy zastavilo červené auto. Za volantem seděl muž a na sedadle spolujezdce mladá blondýnka. Dianne jim nevěnovala velkou pozornost. Vešla dovnitř, aby zaplatila za benzín. Když se vrátila ven, muž stál vedle jejího auta. "Vypadá to, že bude sněžit," řekl jí, což Dianne připadalo zvláštní, protože byl mírný podzimní den bez jediného náznaku mráčku na obloze. Teprve když odjížděla, došlo jí to. Muž, který s ní mluvil, byl její pohřešovaný bratr Curt.

V následujících měsících nemohla Dianne nikam jet, aniž by si neprohlédla červené auto. V dubnu 1991, když jela s kamarádkou po silnici I-395, ho spatřila. Auto stálo těsně před ní. Viděla blonďatou ženu na sedadle spolujezdce. Řekla příteli, aby zastavil vedle ní. Když vrhla pohled do vozidla, ohromila ji výrazná podoba řidiče s jejím pohřešovaným bratrem. Ve skutečnosti si byla jistá, že řidič je Curt. Když byly opět za autem, Dianne si zapsala poznávací značku. Pak červený sedan náhle odbočil a sjel na odbočku k námořní základně Quantico. Později se Dianne podařilo vypátrat majitele vozidla. Zavolala mu. Řekl, že nikoho jménem Curt Borton nezná a že se s nikým takovým v životě nesetkal.

Přesto Dianne nepřesvědčil. V zoufalství zavolala jednomu z Curtových starých kamarádů z války a zeptala se ho, co si o pozorování myslí. Jeho odpověď byla zlověstná. Ujistil ji, že si nic nevymýšlí. Muž, kterého viděla, byl skutečně Curt. Byl naživu a vrátil se do Spojených států. Varoval ji však, aby se ho nepokoušela kontaktovat. Nebyl to ten samý Curt, kterého znala a milovala. Válka ho poznamenala. Vrátil se jako narušený a nebezpečný muž. O několik měsíců později Dianne navštívila se svými dcerami památník vietnamských veteránů, když Curta znovu spatřila. Každým kouskem své bytosti se k němu chtěla rozběhnout, obejmout ho a říct mu, jak moc ho miluje a jak jí chybí. V hlavě jí však rezonovalo varování, které dostala. Kdyby byla sama, možná by riskovala, že se k němu přiblíží. S dcerami v náručí to nemohla riskovat. I když to bylo těžké, odešla, aniž by s ním promluvila.

A přesto ty podivné události pokračovaly. V roce 1992 Robert Barton starší obdržel telefonát. Na lince byl nějaký muž a měl neobvyklou otázku. Chtěl znát jméno blonďaté teenagerky, která hlídala Curta, když byl ještě předškolák. Robert mu řekl dívčino jméno a volající ho pak předal někomu jinému. V pozadí Robert uslyšel mužský hlas, který volal: "Jo!". Pak linka utichla. Robert si byl jistý, že hlas v pozadí patří jeho synovi. V srpnu 1993 se rodina Bortonových více než deset let neozvala. Už se téměř vzdali naděje, že se jim z této strany dostane nějaké pomoci. Pak zčistajasna přišla výzva k prozkoumání nově odtajněných dokumentů. Jeden z nich vyprávěl o čtyřech amerických vojácích, kteří byli v roce 1966 zabiti Vietkongem. Vietnamští svědci tvrdili, že těla byla pohřbena poblíž místa, kde byli muži zabiti, ale později byla přemístěna na jiné místo. Na původním místě byly nalezeny Curtovy psí známky a několik lidských zubů. Ty byly testovány podle vojenských zubních záznamů a podle zprávy se shodovaly s E-1 Robertem Bortonem Jr. Rodina poté požádala, zda by mohla požádat Curtova civilního zubaře o porovnání, ale to bylo odmítnuto, což jen potvrdilo jejich podezření. Armáda lhala. Byli o tom přesvědčeni.

Co se tedy podle Bortonových jejich synovi a bratrovi stalo? Jsou přesvědčeni, že Curt nikdy nebyl pohřešován v akci. Věří, že byl naverbován do nějakého tajného vojenského programu a přivezen zpět do Spojených států k dalšímu výcviku. Věří, že měl přísný rozkaz nekontaktovat svou rodinu, ale že se s ní přesto spojil. Velká část této teorie je založena na rozhovoru, který Dianne tvrdí, že vedla s jiným "tajným navrátilcem". Námořní pěchota mezitím popírá, že by takový program existoval nebo někdy existoval. I kdyby taková speciální jednotka existovala, Curt by vzhledem ke svému věku a nedostatku bojových zkušeností nebyl ideálním rekrutem. Existují tisíce mariňáků, desítky tisíc, kteří by ho ve frontě na takové místo předběhli, nemluvě o tom, že americká armáda již má několik speciálních jednotek.

V únoru 1993 byla část lidských ostatků naložena ve Vietnamu na americký vojenský transport a letecky dopravena do armádní Centrální identifikační laboratoře na Havaji. Dne 21. dubna 1995 přišlo oznámení, že ostatky byly pozitivně identifikovány. Osud vojína Roberta Bortona mladšího byl konečně znám. Zemřel v džungli téže noci, kdy byl pohřešován. Curt nebyl nezvěstný, ale zabitý. Případ byl uzavřen. Až na to, že Bortonova rodina se s tímto výsledkem odmítá smířit, odmítá přijmout, že ostatky patří Curtovi, odmítá přijmout, že Curt je mrtvý. Stále se drží přesvědčení, že Curt žije, že armáda a vláda lžou a záměrně je z nějakého nekalého důvodu klamou. Může to znít jako konspirační teorie, ale Bortonovi poukazují na všechny nevysvětlitelné události, které se staly od Curtova zmizení, na pozorování, sledování, podivná setkání. Je snadné pochopit, proč mají podezření, že jde o zastírací manévr. Robert Borton starší by se až do smrti upínal k marné naději, že se znovu setká se svým synem. Zemřel v roce 2015 a stále věřil, že Curt jednoho dne projde dveřmi, živý a zdravý a se spoustou zajímavých příběhů k vyprávění.

Bohužel se tak za Robertova života nestalo. Diane a zbytek rodiny stále doufají, že se tak stane za jejich života.

-pokračování-