FENOMÉN: NEVĚŘTE ANI SLOVO (6)

Zápas možná nebyl takový, jaký by přátelé a rodina Cindy James Hack očekávali. Cindy byla blondýnka, nádherná a bylo jí pouhých 19 let. Její nastávající, doktor Roy Makepeace, byl pohledný a významný psychiatr, ale ve svých 37 letech byl o 18 let starší než ona. Cindy se s Royem seznámila, když pracovala jako zdravotní sestra v Blenheim House, zařízení pro citově postižené děti v kanadském Vancouveru. Nebyla první ani poslední zdravotní sestrou, která se zamilovala do staršího lékaře. Přesto se zdálo, že jsou spolu šťastní, a to bylo to jediné, na čem záleželo. Navzdory hrozivým předpovědím některých lidí manželství vydrželo 25 let, než nakonec v roce 1982 ztroskotalo. I poté si pár zachoval dobré vztahy. Dokonce spolu občas chodili na rande.

V roce 1982 se však na Cindyině obzoru poprvé objevila temná mračna, která ohlašovala příchod bouře, kterou nikdo nemohl předvídat. Začalo to 12. října toho roku, kdy Cindy zavolala na policii a oznámila, že dostává obscénní a výhružné telefonáty. V rychlém sledu následovaly stížnosti na zloděje, kámen prohozený kuchyňským oknem a prořezané polštáře na její posteli. Poslední incident policii obzvlášť znepokojil. Ukázalo se, že Cindy přilákala stalkera a že byl uvnitř jejího domu. Ale kdo? Kdo by se mohl na čerstvě rozvedenou ženu zaměřit? Zřejmým podezřelým byl její bývalý manžel, ale Cindy neústupně tvrdila, že její rozvod proběhl přátelsky a že s Royem mají srdečný vztah. Kromě toho to byl Roy, kdo ji po incidentu s proříznutým polštářem nabádal, aby zavolala policii. Ne, Roy to rozhodně nebyl.

Pat McBride, policista, který na telefonát reagoval, si tím tak jistý nebyl. Doporučil Cindy, aby si na dveře nainstalovala bezpečnostní zámky, a dokonce se nabídl, že to udělá za ni. Nebylo to z jeho strany úplně altruistické. McBridea nápadná rozvedená žena přitahovala a své záměry dal brzy najevo. Koncem října se k sobě oba nastěhovali. Zdálo se však, že přítomnost policisty na místě pronásledovatele neodradila. V polovině listopadu objevila Cindy pod předním sklem svého auta obrázek mrtvoly. Krátce nato jí byla přerušena telefonní linka. Také v listopadu našel McBride v uličce za Cindyiným domem Roye Makepeace s puškou a pistolí schovanou za pasem. Lékař tvrdil, že tam byl, aby ochránil svou bývalou ženu.

Mohlo by se zdát, že při všech těch věcech, které se v jejím životě děly, by Cindy byla ráda, kdyby měla kolem sebe ochránce. Začátkem prosince však požádala McBrida, aby se odstěhoval. Nyní se pronásledování stupňovalo, telefonáty a dopisy obsahovaly hrůzostrašné obrázky a výhružná slova a fráze. Ale byla to jen slova, jen obrázky, nic, co by mohlo způsobit skutečnou újmu. To se mělo změnit 27. ledna 1983. Toho dne policisté reagovali na telefonát z Cindyina domu a našli ji v garáži v bezvědomí. Později policistům řekla, že odpověděla na zaklepání na zadní dveře a byla přepadena mužem, který ji popadl a odtáhl do garáže. Zde na ni čekal druhý muž. Útočníci ji pak pořezali nožem a kolem krku jí uvázali černou punčochu, kterou utáhli tak pevně, že omdlela. Poté si pamatovala jen velmi málo, ale matně si vzpomínala, že do ní někdo sexuálně pronikl rukojetí nože. Naštěstí však neutrpěla žádná vážná zranění kromě tuctu drobných řezných ran na rukou a nohou, o nichž se domnívala, že jí byly způsobeny skalpelem.

Tento útok na její osobu byl pro Cindy poslední kapkou. Krátce poté se odstěhovala ze svého domu a přijala nabídku svého bývalého manžela, aby se přestěhovala do domu, který sdíleli během manželství. Roy v té době bydlel jinde. Navzdory jeho zjevné velkorysosti však nyní policie označila Roye Makepeace za podezřelého číslo jedna. Policisté se také domnívali, že Cindy ví víc, než říká, a požádali ji, aby se podrobila detektoru lži. Souhlasila a neuspěla. Poté přiznala, že zná totožnost jednoho z útočníků. Odmítla ho však jmenovat s tím, že by to ohrozilo její rodinu. Na jaře 1983 se Cindy rozhodla pro další krok, již třetí během několika měsíců. Jestli měl tento krok jejího pronásledovatele odradit, tak se mu to vůbec nepodařilo. Obtěžující telefonáty začaly okamžitě znovu. A pokračovaly i po čtvrtém stěhování. Když se nebohá žena ocitla nebezpečně blízko zhroucení, navrhl jí Roy Makepeace dovolenou a financoval jí cestu za bratrem do Jakarty. Cindy strávila v Indonésii téměř měsíc a užívala si odpočinku od osmnáctiměsíčního teroru. Ale tento oddech měl trvat jen krátce. Sotva se vrátila do Kanady, její pronásledovatel začal znovu. A stupňoval se.

Dne 22. srpna 1983 přišel na Cindyino pracoviště, do Blenheim House, první z mnoha výhružných dopisů. O dva měsíce později byla na jejím trávníku položena uškrcená kočka spolu se vzkazem, na němž stálo: "Jsi další na řadě." Jen dva týdny poté jí někdo zdemoloval zahradu. V následujících týdnech přišly další dopisy a další dvě zavražděné kočky. V listopadu už Pat McBrideová navrhovala, aby si najala soukromého detektiva, jednak kvůli ochraně, jednak aby zjistila, kdo za tím stojí. Doporučil svého přítele Ozzieho Kabana a Cindy s tím ráda souhlasila. Kabanova přítomnost jí alespoň o Vánocích přinesla trochu klidu. Kolem šesté hodiny večer 30. ledna 1984 Ozzie Kaban obdržel zoufalý telefonát od své klientky Cindy Hackové, že byla ve svém domě napadena. Kaban spěchal do jejího bydliště a dorazil tam o necelých 15 minut později. Vchodové dveře byly zamčené a on se musel dovnitř dostat násilím. Našel Cindy ležet na podlaze s příborovým nožem zabodnutým přímo do levé ruky a černou punčochou pevně uvázanou kolem krku. Byla také udeřena do hlavy a na pravé paži měla stopu po jehle, ačkoli pozdější testy v jejím krevním oběhu žádné cizorodé látky nenašly.

Při výslechu na policii Cindy trvala na tom, že si na útok nic nepamatuje. Policisté si však byli jistí, že něco skrývá, a mysleli si, že vědí, co to je. Roy Makepeace zůstával na prvním místě jejich seznamu podezřelých. Když na Cindy zatlačili ohledně jejího vztahu s bývalým manželem, nakonec přiznala, že jejich manželství nebylo tak dokonalé, jak v minulosti naznačovala. Řekla, že jí Roy často vyhrožoval a někdy ji i fyzicky týral. Toto přiznání vedlo k tomu, že Makepeace byl předveden k výslechu, ale během šesti hodin intenzivního výslechu zůstal neochvějný. Nikdy by Cindy neublížil, trval na svém. Měl však představu, kdo by jí mohl ublížit. Naznačil, že by si mohla rozhněvat organizovanou zločineckou rodinu prostřednictvím některého z traumatizovaných dětí, s nimiž pracovala. Policie se touto zdánlivě přitaženou stopou nikdy nezabývala. Místo toho podrobili Cindy dalšímu detektoru lži, kterým prošla. Obtěžování mezitím pokračovalo dopisy do Cindyina domu a na pracoviště, přestřiženými telefonními dráty, rozbitými okny a další zavražděnou kočkou. Při dalším incidentu se někdo vloupal dovnitř, když byla Cindy v práci, a zbil jejího malého psa Heidi. Ozzie Kaban, přivolaný k vyšetřování tohoto incidentu, našel sexuálně laděný narozeninový vzkaz a nedopalek cigarety značky, kterou Cindy nekouřila.

Dne 3. července 1984 kolem 20:30 hodin zavolala Cindy Kabanovi a řekla mu, že jde se svým psem na procházku do Dunbar Parku. O tři a půl hodiny později jeden z místních obyvatel otevřel na zaklepání na dveře a našel Cindy zhroucenou na verandě s černou punčochou pevně uvázanou kolem krku. Později policii sdělila, že když šla domů, zastavila vedle ní zelená dodávka, za jejímž volantem seděl vousatý muž a na sedadle spolujezdce blondýnka. Muž se zeptal na cestu. To bylo to poslední, co si pamatovala. Lékařská prohlídka zjistila, že má na paži dvě stopy po injekčních jehlách, ale v těle neměla žádné jiné drogy než předepsaná antidepresiva. Detektivové pracující na Cindyině případu už začínali mít o jejích výpovědích první pochybnosti. Všechno to vypadalo příliš bizarně, ty časté útoky zdánlivě náhodných cizích lidí. Kaban však stále věřil a v srpnu 1984 přivedl Cindy k hypnotizérovi Halovi Bookerovi v naději, že si pod hypnózou bude pamatovat víc. První sezení nic zajímavého neodhalilo, ale druhé přineslo ohromující odhalení. Cindy si vzpomněla, že kdysi byla svědkem dvojnásobné vraždy. Během třetího sezení, kterému byl přítomen detektiv Kris Bjornerud, si Cindy vzpomněla ještě víc. Prozradila, že během výletu na jachtě v roce 1981 s Royem zavraždil a rozčtvrtil mladý pár na ostrově Thormanby.

To bylo obrovské, mnohem větší než současné vyšetřování Cindyina pronásledovatele. Také se ukázalo, že to není pravda. Cindyina sestra Melanie byla na tom výletě také a nic neobvyklého neviděla. Policie také nemohla najít žádné důkazy o tom, že by se v té době někdo z ostrova Thormanby ztratil. To jen posílilo rostoucí přesvědčení, že si Cindy vymýšlí. V následujících šesti měsících obtěžující dopisy a telefonáty pokračovaly a Cindy se propadala stále hlouběji do beznaděje. Hubla, izolovala se od přátel a kolegů v práci. Její rodina se skutečně obávala, že by si mohla ublížit, a tyto obavy se potvrdily v červnu 1985, kdy spolykala hrst prášků. Kvůli tomu byla týden zavřená v nemocnici. Byla propuštěna s tím, že bude bydlet u rodiny. Místo toho se vrátila domů a vstoupila přímo do nové kampaně obtěžování. Nejprve jí byla přerušena telefonní linka. Pak našla na verandě kufřík s kosmetikou plný hnijícího masa.

Pak se její pronásledovatel uchýlil ke žhářství a zřejmě se třikrát pokusil založit požár v jejím bydlišti. Policie však nenašla žádné důkazy o vloupání, což naznačuje, že požáry musela založit sama Cindy. Policisté také provedli týdenní sledování, během něhož se nic nepatřičného nestalo. Rozhodujícím momentem bylo nové kolo obtěžujících telefonátů, které podle záznamů telefonní společnosti uskutečnila sama Cindy. Detektiv Bjornerud byl nyní více než kdy jindy přesvědčen, že Cindy simuluje, a tak předal spisy případu své kolegyni, detektivce Carol Hallidayové, a požádal ji o názor. Po prostudování spisů se Hallidayová shodla, že se domnívá, že Cindy incidenty sama zinscenovala, i když nebylo jisté, za jakým účelem. Brzy měla policie vyšetřovat další epizodu. Dne 11. prosince 1985 si Cindy Hacková vzala v práci přestávku na oběd a už se nevrátila. O několik hodin později byla nalezena, jak se uprostřed kanadské zimy potuluje po kampusu "Univerzity Britské Kolumbie", bez bot a kabátu. Kolem krku měla uvázanou černou punčochu a na paži stopu po jehle. Nesouvisle a zmateně si nepamatovala, co se jí stalo.

Tentokrát se však policie rozhodla postavit Cindy čelem. Rukavice byly dole. Cindy byla bez okolků informována, že předstírá a že pokud bude trvat na svém, může jí hrozit trestní stíhání. Bylo jí také doporučeno, aby navštívila psychiatra, což odmítla. A pokud si policie myslela, že vyřešila případ tím, že Cindy vyděsila, brzy se ukázalo, že se mýlila. V dubnu 1986 nahlásila další žhářský útok a obvinila z něj svého bývalého manžela. (Roy byl v té době na konferenci v Jihoafrické republice, a tak za něj nemohl být zodpovědný). Při tomto posledním incidentu byla Cindy vystěhována ze svého domu a byla nucena vzít si šestiměsíční dovolenou. Měla deprese a sebevražedné sklony. Dokonce i nelicencovaný terapeut, ke kterému nyní chodila, věřil, že simuluje. Doporučil jí hospitalizaci v nemocnici svatého Pavla, kde se psycholog z personálu shodl na tom, že vše, co se Cindy stalo, obtěžování, útoky, zjevné pokusy o vraždu, byly jen výplodem její fantazie a výsledkem jejího psychotického chování. Možná si ani nebyla vědoma toho, co dělá. Možná to byl důsledek mnohočetné poruchy osobnosti, kdy jedna část její psychiky záměrně trýznila druhou. Byla to pěkná teorie, která by se možná i potvrdila, kdyby Cindy neskončila mrtvá.

Dne 15. července 1986 byla Cindy propuštěna z psychiatrického oddělení nemocnice svatého Pavla, ačkoli zůstala pod ambulantním dohledem doktora Friesona a pod jeho dohledem vykazovala značné zlepšení. V září si změnila jméno na základě veřejné listiny na Cindy Jamesovou a koupila si dům na vancouverském předměstí Richmond, kde žila bez zjevného obtěžování ze strany svých trýznitelů. Nebylo to však úplně jednoduché. V listopadu byla propuštěna z Blenheim House pro špatné pracovní výsledky. To byla pro Cindy, která milovala práci s dětmi, rána. Prokázala však svou nově nabytou odolnost, postavila se na vlastní nohy a našla si zaměstnání v Richmond General. Zdálo se, že staré zlé časy záhadných útočníků, výhružných dopisů a zavražděných kočiček jsou za ní. Pak ale Cindy koncem srpna 1987 oznámila, že někdo u ní doma přeřízl zástěnu a vypáčil okno. O měsíc později nahlásila rozbité okno a v únoru 1988 pokus o vloupání do sklepa. Situace se opět vyhrocovala.

Kolem půlnoci 26. října 1988 soukromého detektiva Ollieho Kabana probudil alarm, který nainstaloval v domě své klientky Cindy Jamesové. Kaban přiběhl do rezidence a našel Cindy, jak se schovává v garáži, částečně nahá, s černou punčochou uvázanou kolem krku, ruce a nohy svázané za zády další punčochou. Cindy tvrdila, že byla přepadena, když vystupovala z auta. Policie, která už byla s podobnými incidenty obeznámena, to označila za další promyšlený podvod. Brzy se ukázalo, že se mýlili. Dne 26. května 1989 nastoupila Cindy na týdenní dovolenou ve své práci v Richmond General Hospital. Toho dne byla v dobré náladě, vyřídila si několik pochůzek, koupila dárek k blížícím se narozeninám kamarádky a šla na kosmetiku. Ten večer také pozvala přátele, aby si zahráli bridž, ale když dorazili, našli byt zamčený a ve tmě. Zmateně a znepokojeně odjeli pryč, jen aby spatřili Cindyino auto zaparkované před obchodním domem Safeway, v nákupním středisku vzdáleném několik bloků od jejího domu. Když zastavili, aby to prozkoumali, všimli si krve na dveřích na straně řidiče. Okamžitě zavolali policii.

Pátrání po Cindy Jamesové trvalo týden, než stavební dělníci našli její tělo v opuštěném domě asi 750 metrů od místa, kde bylo objeveno její auto. Cindy ležela na boku, plně oblečená, ruce a nohy měla svázané za zády všudypřítomnou černou punčochou. Na paži měla stopu po jehle. Tentokrát jí bylo něco zavedeno do těla. Pitva by odhalila, že zemřela na předávkování morfiem a dalšími drogami. Na první pohled to vypadalo, že se stala obětí brutální vraždy. Policie však měla jiný názor. Domnívali se, že Cindy spáchala sebevraždu. Nyní je snadné s úřady v této věci soucítit. Se Cindy Jamesovou se potýkaly sedm let a za tu dobu vyšetřovaly téměř sto různých případů.

Měli také několik významných psychiatrů, kteří podporovali jejich teorii, že Cindy tyto incidenty zinscenovala a mohla trpět mnohočetnou poruchou osobnosti. Nicméně stav, v němž bylo Cindyino tělo nalezeno, jednoduše nepotvrzuje závěr o sebevraždě. Svázat si ruce a nohy za zády je téměř nemožné. Kromě toho je tu ještě Cindyino chování v den její smrti. Opravdu by se někdo, kdo plánuje spáchat sebevraždu, šel upravit? Opravdu by si koupil dárek k nadcházejícím narozeninám? Opravdu by pozval přátele na karetní hru? Ne, myšlenka, že se Cindy Jamesová zabila sama, je v mnoha ohledech nedostatečná. A zdá se, že koroner z Vancouveru sdílí tuto obavu. Odmítl označit smrt za sebevraždu, ale také se zdržel toho, že by ji označil za vraždu. Místo toho byla Cindyina smrt zaznamenána pod neurčitým pojmem "neznámá událost". O dvě desetiletí později stále nevíme, co se jí stalo, zda byla skutečně pronásledována, zda byla skutečně zavražděna, a pokud ano, kdo a proč. Možná se to nikdy nedozvíme.

-pokračování-